08/2019 Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 08/2019
V článku psaném v době, kdy jsou letní prázdniny ještě mladé, přineseme:
- informaci o zrušení karenční doby a výši náhrady mzdy při dočasné pracovní neschopnosti a
- ocitujeme a stručně vyložíme ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti držitelů vodicích psů za škodu, kterou by jejich pomocníci způsobili.
Konec karenční doby
Téměř každý zaznamenal zprávu o tom, že od 1. července tohoto roku byla zrušena tzv. karenční doba, tedy první tři dny dočasné pracovní neschopnosti, které nebyly zaměstnancům nijak kompenzovány. Změnu přinesla novela č. 32/2019 Sb., která ve své první části odstranila větu druhou za středníkem z ustanovení § 192 zákoníku práce, jež stanovila, že „náhrada mzdy nebo platu nepřísluší za první 3 takovéto dny dočasné pracovní neschopnosti, nejvýše však za prvních 24 neodpracovaných hodin z rozvržených směn.“
V oněch prvních třech dnech, ale i po celých 14 dnů nemoci, kdy zaměstnanec pobírá náhradu mzdy nebo platu od zaměstnavatele, náleží náhrada mzdy či platu ve výši 60 % průměrného výdělku. Nemocenské z nemocenského pojištění je pak vypláceno od 15 dne dočasné pracovní neschopnosti, a to ve stejné výši 60 % denního vyměřovacího základu do 30. kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti. Výše nemocenského se pak zvyšuje na 66 % do 60 dne a na 72 % denního vyměřovacího základu od 61. dne dočasné pracovní neschopnosti.
Stejná pravidla platí i pro dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti za předpokladu, že se z nich odvádí pojistné na nemocenské pojištění, což je nutné, pokud měsíční odměna z těchto dohod přesáhne – u dohody o pracovní činnosti 3 000 Kč a u dohody o provedení práce 10 000 Kč.
Finanční ztráta, která tímto krokem vznikne zaměstnavatelům, by jim měla být alespoň částečně kompenzována tím, že se jim o dvě desetiny procenta snižuje sazba sociálního pojištění, které odvádí za každého zaměstnance, pojistné na nemocenské pojištění tak bude činit z celkové sazby 24,8 % 2,1 % na místo dosavadních 2,3 %.
Odpovědnost držitele vodicího psa za škodu podle občanského zákoníku
Zásadním impulsem k napsání následujících řádků byl dotaz jednoho ze známých českých držitelů vodicích psů, který se právě na odpovědnost za škodu způsobenou vodicím psem ptal. Ustanoveními, která se této problematiky bezprostředně týkají, jsou paragrafy 2933 až 2935 občanského zákoníku (z. č. 89/2012 Sb.).
Nejdříve citujme § 2933:
„Způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem.“
Toto ustanovení zakládá tzv. objektivní odpovědnost vlastníka zvířete, popř. jiného jeho faktického držitele vůči každé osobě, které zvíře způsobí škodu. K úspěšnému uplatnění náhrady škody tedy poškozenému postačí, pokud prokáže, že ke škodě skutečně došlo (předloží potvrzení od lékaře, že byl zraněn, předloží fotografii dokládající, že jeho oplocení pozemku bylo zničeno sousedovým zvířetem, a podobně) a prokáže, že zde byla příčinná souvislost mezi chováním zvířete a vznikem škody, tedy že ono zranění bylo způsobeno skutečně psem majitele, jehož žaluje. V tomto případě by se soud již vůbec nezabýval tím, zda vlastník zvířete mohl či nemohl škodě předejít, zda udělal vše, aby psovi v pokousání souseda zabránil, zda plot, který pes při pokousání kolemjdoucího přeskočil, byl či nebyl dostatečně vysoký, a tak dále. Odpovědnost zde bude vždy, bez ohledu na míru zavinění majitele psa.
K držitelům vodicích psů však zákon tak striktní není. Ustanovení § 2934 totiž říká:
„Slouží-li domácí zvíře vlastníku k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě, anebo slouží-li jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením, zprostí se vlastník povinnosti k náhradě, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti.“
Protože nemáme k dispozici soudní judikát, který by vyložil, co má zákon potřebnou pečlivostí přesně na mysli, pokusím se – s rizikem, že soud by situaci posoudil jinak, posloužit vlastním příkladem: představme si, že by vodicí pes učitele hudby znečistil ve třídě hudební školy koberec takovým způsobem, že by bylo nutné jej nechat profesionálně vyčistit a ředitel hudební školy by se rozhodl po učiteli žádat uhrazení nákladů vzniklých v souvislosti s vyčištěním koberce. Pokud by nešlo o psa vodicího, byl by učitel jistě povinen náklady uhradit. Jestliže by však šlo o škodu způsobenou psem vodicím, pak by jeho majitel, který by prokázal, že psa ten den řádně venčil a ke znečištění došlo např. z důvodů nějaké nenadálé střevní komplikace, mohl uspět, a soud by patrně tohoto škůdce povinnosti nahradit škodu zprostil.
Nezbývá, než majitelům vodicích psů doporučit, aby se slovy zákona snažili potřebnou pečlivost svým pomocníkům věnovat, aby tak vzniku škody pokud možno předešli, popř. se byli schopni z odpovědnosti za škodu způsobenou jejich psy vyvinit.
Za Sociálně právní poradnu SONS
Luboš Zajíc