06/2018 Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze

Publikováno 28.05.2018 16:03 Zajíc Luboš


Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 06/2018

Červnový článek rozdělíme na dvě - veřejnoprávní a občanskoprávní - části.

  • nejdříve probereme novou dávku nemocenského pojištění, kterou je dlouhodobé ošetřovné
  • v druhé části odpovíme na dotaz nepříliš opatrného věřitele.

Dlouhodobé ošetřovné

Jedná se o dávku novou, kterou stejně jako v našem právním systému dávku známou, tedy „ošetřovné“ (bez dalších přívlastků), upravuje zákon o nemocenském pojištění (z. č. 187/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Ono „klasické“ ošetřovné, jak známo, je určeno ke krátkodobému uvolnění zejména rodiče ze zaměstnání na dobu, kdy potřebuje ošetřovat dítě, resp. nějakého jiného člena domácnosti. Po dobu tohoto ošetřování má rodič nebo jiný rodinný příslušník nárok na určitou kompenzaci příjmů, ovšem podpůrčí doba takovéhoto ošetřování činí devět, resp. šestnáct kalendářních dnů.

Naproti tomu u dlouhodobého ošetřovného bude podpůrčí doba činit až 90 kalendářních dnů. Podpůrčí doba skončí pochopitelně dříve tehdy, když skončí potřeba dlouhodobé péče.

Z právního hlediska jsme v představování dlouhodobého ošetřovného začali poněkud od konce, tedy délkou podpůrčí doby, pojďme se tedy již systematičtěji nejdříve podívat na to, kdo má na dlouhodobé ošetřovné nárok.

Půjde o pojištěnce (ať už zaměstnance nebo osobu samostatně výdělečně činnou), který z důvodu potřeby poskytování péče jiné osobě v domácím prostředí nemůže pracovat či podnikat.

Základní parametry osoby, o kterou lze pečovat a při tom pobírat dlouhodobé ošetřovné, najdeme v ustanovení § 41a odst. 2, které říká toto:

„Ošetřovanou osobou se pro účely dlouhodobého ošetřovného rozumí fyzická osoba, u které

  1. a) došlo k závažné poruše zdraví, která si vyžádala hospitalizaci, při níž byla poskytována léčebná péče alespoň 7 kalendářních dnů po sobě jdoucích, nejde-li o akutní lůžkovou péči standardní poskytovanou ošetřované osobě za účelem provedení zdravotních výkonů, které nelze provést ambulantně; za den hospitalizace se považuje též den přijetí ošetřované osoby do zdravotnického zařízení poskytovatele zdravotních služeb lůžkové péče a den propuštění z takového zařízení, a
  2. b) je předpoklad, že její zdravotní stav po propuštění z hospitalizace do domácího prostředí bude nezbytně vyžadovat poskytování dlouhodobé péče po dobu alespoň 30 kalendářních dnů.“

Dlouhodobé ošetřovné bude vypláceno jen pojištěnci, který má k ošetřované osobě nějaký vztah. Musí jít o:

  1. manžela nebo registrovaného partnera,
  2. příbuzného v linii přímé (předci a potomci) nebo o sourozence, tchyni, tchána, snachu, zetě, neteř, synovce, tetu nebo strýce,
  3. manžela či registrovaného partnera osob uvedených pod písmenem b), nebo jejich druha či družky,
  4. druha či družku ošetřované osoby nebo dokonce o jakoukoliv osobu, která žije s ošetřovanou osobou ve společné domácnosti.

 

Za druha nebo družku příbuzného uvedeného v bodu b) se v tomto případě považuje jenom ten, kdo s ním má společné trvalé bydliště.

 

Další podmínkou nároku je u zaměstnance účast na pojištění alespoň 90 dnů v posledních čtyřech měsících před začátkem potřebné péče, u OSVČ tři měsíce pojištění před touto dobou. Po skončení dlouhodobého ošetřovného může být další týmž pojištěncem čerpáno až po dvanácti měsících.

Ošetřovaná osoba musí s ošetřováním vyslovit souhlas v písemné formě. O potřebě dlouhodobé péče rozhoduje ošetřující lékař zdravotnického zařízení, v němž byla osoba hospitalizována, a to na žádost ošetřované osoby, jejího zákonného zástupce nebo osoby, kterou ošetřovaná osoba určí. Jak jsme již uvedli, potřeba dlouhodobé péče pro účely probírané dávky může trvat maximálně 90 dnů, o jejím dřívějším konci rozhoduje ošetřující lékař poskytovatele ambulantní péče.

Do zákoníku práce bylo nově vloženo ustanovení § 191a, které říká, že:

„Zaměstnavatel není povinen udělit písemně souhlas s nepřítomností zaměstnance v práci po dobu poskytování dlouhodobé péče v případech podle § 41a až 41c zákona o nemocenském pojištění, jen v případě, že prokáže, že tomu brání vážné provozní důvody.".“

To znamená, že důkazní břemeno tohoto tvrzení ponese zaměstnavatel.

Nárok na dlouhodobé ošetřovné nevzniká z dohody o provedení práce, ani ze zaměstnání malého rozsahu (odměna do 2 500 Kč za měsíc).

Dlouhodobé ošetřovné se nevyplácí za kalendářní dny, kdy je ošetřovaná osoba hospitalizována, s výjimkou prvního a posledního dne hospitalizace.

Výše dlouhodobého ošetřovného činí 60 % denního vyměřovacího základu, tedy je shodná s výší nemocenského poskytovaného v prvních třiceti dnech dočasné pracovní neschopnosti a na rozdíl od nemocenského zůstává po celých (maximálně 90 kalendářních dnů) stejná.

Na tomto místě dodejme, že výše nemocenského se od 1. ledna 2018 vrátila k předreformním hodnotám, činí tedy

  1. 60 % denního vyměřovacího základu v prvních 30 kalendářních dnech,
  2. 66 % denního vyměřovacího základu od 31. do 60. kalendářního dne a
  3. 72 % denního vyměřovacího základu od 61. kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti.

Dlouhodobé ošetřovné bude možné začít čerpat od 1. června tohoto roku.

Vymáhání dluhu bez smlouvy v písemné formě

Dotaz: Půjčil jsem kamarádce sumu v desítkách tisíc korun. Měl jsem s ní v tomto směru již z minula dobrou zkušenost, proto jsme nic nesepsali. Kamarádka ale postupně posouvala datum splacení částky, poslední dobou už na moje telefonáty ani SMSky nereaguje. Jak se mohu splacení dluhu domáhat?“

Hned na úvod musíme konstatovat, že situace našeho věřitele není příliš růžová. Z právního hlediska sice mezi ním a kamarádkou došlo k uzavření platné smlouvy o zápůjčce upravené v ustanovení § 2390 a následujících, ale problematické bude prokázání, že taková smlouva skutečně vznikla a jaký byl její přesný obsah. To bude důležité samozřejmě tehdy, pokud by se jedna strana, bez pochyby jistě dlužník, začala snažit ze svého závazku nečestně vymanit.

Jen pro zajímavost uveďme, že občanský zákoník smluvní strany zápůjčky nazývá zapůjčitelem a vydlužitelem, pro naše potřeby si však klidně (a přehledněji) vystačíme s věřitelem a dlužníkem.

Jak jsem již naznačil výše, písemná forma u smlouvy o zápůjčce k její platnosti vyžadována není, – což platí u většiny smluvních typů dle občanského zákoníku, ale problém nastává při jejich vymáhání. Kdyby věřitel s dlužníkem smlouvu sepsali, potvrdili by ji svými vlastnoručními podpisy, bylo by poměrně snadné v případě, kdyby dlužník odmítal dluh vracet, jej k tomu nejprve písemně vyzvat, v případě dalšího prodlení se pak obrátit na soud, který by s velmi vysokou pravděpodobností vydal ať už rozsudek nebo dokonce platební rozkaz (tj. způsob rozhodnutí soudu, kdy není třeba pro jasnost případu ani nařizovat jednání), v němž by dlužníkovi pravomocně a vykonatelně uložil dluh v souladu se smlouvou splatit. V rozhodnutí soudu by navíc mohlo být zahrnuto i to, aby dlužník uhradil veškeré náklady, které věřiteli s vymáháním dluhu vznikly (soudní poplatek, případné náklady na právní pomoc). Ale když zde písemná smlouva není, věřitel zažaluje, může se začít dlužník bránit například tvrzením, že si od věřitele vůbec nic nevypůjčil. I v případě, kdyby věřitel byl schopen doložit, že dlužníkovi ze svého účtu zaslal bezhotovostně částku, která odpovídá právě výši jím tvrzeného dluhu, mohl by se prohnaný dlužník pokusit bránit tvrzením, že právě tento převod byl reakcí údajného věřitele, který jen splácel svůj předchozí závazek, o němž také bohužel nic nesepsali, a náš poctivý (snad můžeme říci i naivní) věřitel by se velmi pravděpodobně octl v důkazní nouzi. Příliš bych se ani nedivil, kdyby nakonec důkazní břemeno neunesl, spor prohrál, a dlužník by se ještě v rozsudku domohl úhrady nákladů na právní spor.

Ale nemalujme obrázek našeho tazatele tak pesimisticky, je klidně docela možné, že dlužník nemá v úmyslu se zachovat nečestně a tvrdit, že žádný dluh neexistuje, zkrátka se jen dostal do finančních potíží, v nichž není schopen dluh uhradit v původně slíbeném termínu. V takovém případě je k dispozici pro obě strany elegantní řešení, které občanský zákoník nazývá „uznáním dluhu“.

Jeho úpravu najdeme v ustanovení § 2053, cituji:

„Uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.“

Být na místě našeho „odvážného“ věřitele, doporučil bych mu tedy sepsat si návrh takového prohlášení, v němž jasně identifikuje dlužníka (jméno, příjmení, datum narození a bydliště), jednoznačně popíše důvod dluhu, např. takto:

„dne W jsem přijal/a od pana X po vzájemné dohodě jako zápůjčku částku ve výši Y s tím, že ji dne Z splatím. Tento můj dluh trvá a budu jej splácet dle dohodnutého splátkového kalendáře...“

Pokud pak dlužník takovéto prohlášení podepíše, má věřitel, alespoň částečně vyhráno. Ne že by tím získal své půjčené peníze zpět, ale získává tím právní možnost se svého dluhu domáhat. Takovéto prohlášení má dokonce oproti standardní písemné smlouvě o zápůjčce tu výhodu, že zde platí desetiletá promlčecí lhůta, zatímco obecná subjektivní promlčecí doba trvá tři roky.

Obecně pak ještě můžeme věřiteli, který má jisté pochyby o svém dlužníkovi stran jeho solventnosti, doporučit, aby v určitých intervalech kontroloval insolvenční rejstřík. Insolvenční rejstřík lze bezplatně zkoumat na této webové stránce:

https://isir.justice.cz/

Pokud by se dlužník v tomto rejstříku ocitl, je třeba začít podnikat kroky vedoucí k přihlášení věřitelovy pohledávky, ale o tom podrobněji poinformujeme v některém z dalších článků.

 

Za Sociálně právní poradnu SONS v Praze

Luboš Zajíc