Za Miroslavem Emmerem

Za Miroslavem Emmerem

Zemřel zakladatel odbočky Svazu invalidů Karlovy Vary pan Miroslav Emmer.

S velkým smutkem v srdci oznamujeme všem, kdo jste ho znali nebo o něm slyšeli (hlavně dřívější ročníky), že nás navždy opustil 15. ledna ve svých 89 letech zakládající a dlouholetý předseda odbočky Karlovy Vary.

Narodil se a žil v Praze. Těsně před koncem druhé světové války přišel v odbojové činnosti úplně o zrak. Po nezdařené operaci se přistěhoval do Karlových Varů, kde ještě jako svobodný zakládal odbočku Svazu invalidů. Byla to opravdu mravenčí práce, do které se pustil. Vyhledávání postižených lidí, podchycení jejich osobních a rodinných údajů, aby jim mohl poskytnout informace a pomoci při vyřizování jejich potřeb a nároků plynoucí z postižení a vše co s tím souviselo. Byl to člověk nesmírně houževnatý, pečlivý a svědomitý. Staral se o členy jako TÁTA. Když se pak oženil, pomáhala mu také manželka, taktéž velice svědomitě. Postupem věku se ozývaly zdravotní problémy, a tak se rozhodl po delší úvaze svoje místo předat mladšímu. Ale ještě i nadále, jak mu to zdravotní stav dovoloval, byl stále nápomocen také už v SONS.

Mirek byl nejen úžasný člověk, odbočce rovněž pomohl finančně. Pro nevidícího to nebyla lehká práce. Dlouholetého předsedu a veškerou činnost dělal ve svém volnu a bez nároku na odměnu (tenkrát to tak bylo). Tuto záslužnou práci vykonával rád a s láskou.

Ano, byl to opravdu výjimečná osobnost, za život pomohl mnoha členům odbočky a za to, co vše vykonal, je dobře si ho připomenout a není možné zapomenout. Jen pro zajímavost - prezidentem mu byl udělen Československý válečný kříž.

Co ještě dodat, byl to člověk na svém místě a nenašli bychom na něm chybičku. Čest jeho památce!!!  Kdo v srdci žije, neumírá.

Věra Valentová

Pana Emmera jsem poznala před 19 lety. Tehdy jsem nastoupila do karlovarského Tyfloservisu. Byla jsem nejistá a čekalo mě mnoho učení. Pan Emmer mě přišel přivítat a řekl mi: „Kdybyste cokoliv potřebovala, obraťte se na mě, já vám rád pomůžu, abyste se v té naší problematice vyznala“. Byla jsem mu za jeho vedení nesmírně vděčná. Pomáhal mi také například s výukou Braillova písma. Nováčci měli slíbeno, že za odměnu si s ním budou moci dopisovat.

Pan Emmer se také velmi živě zajímal o nové pomůcky. Pravidelně se s nimi chodil k nám na středisko seznamovat. Chtěl mít přehled nejen o pomůckách pro nevidomé, ale také pro slabozraké, aby mohl předávat informace dál. Ukazoval nám své fígle a běžné předměty, které si uzpůsobil jako pomůcky.

„Paní Šporová, já tohle používám takhle,“ říkával. To mi bude moc chybět.

 Ladislava Šporová