Vyprávění pana Vladimíra Janečka, člena odbočky Havlíčkův Brod

VÁNOCE

   Vánoční čas se pomalu blíží a tak zavzpomínáme jak tento vánoční a předvánoční čas prožívaly děti asi před stodvaceti lety, jak nám to vypráví náš nejznámější malíř a spisovatel.

Vzpomínku věnujeme Josefu Ladovi ke stotřicátému výročí jeho narození a šedesátému výročí od jeho úmrtí.

        Přišly první mrazy, přestalo se pást a my děti jsme se už těšily na zimu a všechny ty radovánky, které zima přináší, klouzání, sáňkování, stavění sněhuláků a koulování. A než jsme se nadály, zapadl celý kraj sněhem.

Když napadl první sníh, říkali nám staří, že přijel Martin na bílém koni a my hned vypočítávaly, kdy už přijde svatý Mikuláš. Mívaly jsme před jeho příchodem takový příjemný strach, bály jsme se metly a jeho chlupatého pomocníka- čerta, ale zase jsme se těšily na dárky, které nám nadělí. Nebývalo jich mnoho, pár sušených švestek a hrušek, trochu cukrlat v barevných papírcích a pár červených jablíček. Konečně přišel ten tajemný večer, kdy Mikuláš naděluje. Nebyl bych vyšel z domu ani za zlaté prasátko. 

V tom zabouchal u nás Mikuláš na okno metlou a hned také na dveře u světnice. „Už jsou tady“, vykřikl starší bratr a já šup a byl jsem pod postelí. Slyšel jsem, jak rodiče Mikuláše vítají a ptají se, kde nechal čerta.

„Mám ho uvázanýho u vaší hrušky, ten chlupáč je moc divokej a mohl by vám tu něco rozbít, vím, že tu máte málo místa. No a máte vy vůbec nějaké děti? Nikoho zde nevidím a mám s sebou plno pěkných dárků!“

„I máme, pane Mikuláši. Máme přeci ještě Josefa! Polez ven kluku, svatý Mikuláš chce s tebou mluvit!“

Mně se ven moc nechtělo, ale měl jsem strach, aby se Mikuláš nedopálil a nevrátil se pro čerta. Vyšoural jsem se ven zpod postele rovnou před Mikuláše. „Modlit!“ poručil Mikuláš. Já hned klekl na kolena a drmolil jednu modlitbičku za druhou, ve strachu jsem pletl páté přes deváté, ale Mikuláš byl spokojen. Ptal se rodičů, zdali se ve škole dobře učím a také doma řádně poslouchám. Když slyšel od rodičů, že to ujde, vytáhl z košíku velký papírový sáček a podal mi ho. Radostně jsem mu poděkoval a sotva odešel, hned jsem vysypal sáček na ševcovskou třínožku. Jemine to bylo dobrot! Dal jsem se radostí do tance po jedné noze a potom jsem se s chutí pustil do těch nadělených dobrot a vděčně vzpomínal na hodného Mikuláše.

        Také v zimě jsem chodil odvádět spravené boty. Někdy to byly neradostné cesty hlubokým sněhem, po kluzkých pěšinkách nebo zase rozbředlým sněhem. Za to když bylo krásně, klouzal jsem se do únavy na zamrzlých potocích.

A než jsem se nadál, přikvapily vždy Vánoce a s nimi nejkrásnější den v roce - Štědrý den!

Netěšíval jsem se na něj pro dárky - nikdy jsem pod stromeček žádné dárky nedostával, ale těšil jsem se na Vánoce pro tu obecnou krásnou náladu. Stromeček jsme mívali jen malý a chudě vyzdobený, ale měl jsem z něho větší radost než děti, které měly strom až do stropu. Stával na stole, upevněný do starého železného hmoždíře, aby se nepřevrátil. Kolem dokola visely z něho řetízky z barevných papírků, na větvích cukroví v barevných papírcích a červená jablíčka. Na některých větvích byly různobarevné svíčky a nahoře svítila betlémská hvězda, vystřižená z pozlaceného papíru.

Když bylo po večeři, která sestávala z černé omáčky, připravené z perníku, sušených švestek, rozinek, ořechů a sirupu a z „černého kuby“ - vařené krupky se sušenými houbami, rozsvítil tatínek na stromečku svíčičky. V tu dobu již také obyčejně obecní slouha vytruboval po vsi vánoční koledu. Začínal vždy pod pastouškou u prvních baráků, a jakmile jsme my děti zaslechly první veselé zvuky trumpety, vyběhly jsme hned ven, abychom toho vytrubování dosyta užily od začátku až do konce. Od té chvíle, kdy tichou vesničkou se rozlehly první jásavé tóny vánoční koledy, začínaly Vánoce teprve doopravdy. To slouhovo vytrubování bývalo nejkrásnější z celých vánočních svátků a všichni jsme se na ně těšili dlouho před Vánocemi. Chodil jsem za ním někdy od prvního baráku k poslednímu statku na druhém konci vesnice. Za vytrubování dostával slouha všelijaké dárky, které jeho žena ukládala do velké nůše.  

        Na svatého Štěpána, či jak se dříve říkávalo „na prostřední svátek“ od časného rána pobíhali vsí od statku ke statku drobní koledníci.

Ze dvorů zvučely sborem koledy. Sotva koledníci doříkali a dostali ořechy, jablka, kousek vánočky a někde i nějaký ten krejcar, honem zase spěchali jinam, aby toho co nejvíce zběhali. Někteří měli už tak nacpané uzlíky, že je sotva vlekli a přece ještě chtěli i kapsy naplnit všemi dary vzácného dne. Koledování bylo výsadou jen chudých dětí a pro některé bylo těch několik vykoledovaných mlsků jediné, co o vánočních svátcích užily. A tak končil vždy rok za rokem. 

   Poznámka: V současné době až do 30. dubna 2018 probíhá retro výstava ze života a díla Josefa Lady v prostorách Tančícího domu v Praze.

   Podle knihy: Kronika mého života od Josefa Lady

                                                 

NĚKTERÉ PRANOSTIKY NA PROSINEC

3. 12.

Má-li svatá Barbora bílou zástěru, bude příští rok hodně trávy.

Po svaté Bartuši střež nosu i uši.

Snese-li led o svaté Barboře hus, snese o Vánocích vůz.

6.12.

Napije-li se na Mikuláše pták z koleje, nenapije se kůň tři měsíce z řeky.

Prší-li na Mikuláše nebo padá sníh, bude příští rok hodně hrachu.

13.12.

Na svatou Lucii jasný den, urodí se konopí a len.

Pozn.:

Lucie je patronkou slepců i pomocnice při očních onemocněních.

16.12.

O svaté Albíně schovej se do síně.

23.12.

Svatá Viktorie obrázky na okna ryje.

24.12.

Na Štědrý den jitro jasné a obloha čistá, úroda hojná příští rok jistá.

Svítí-li na Štědrý den od deváté hodiny jasné slunce, bude krásné počasí na žně obilné, senné i otavové.

Jasná noc o Štědrém dnu, mrazy lezou ke dnu.

25.12.

Lehké povětří okolo vánoc předpovídá nám, že zima bude velmi dlouho trvati, to jest jestli prve nemrzlo, bude potom mrznouti.

Když vánoce obilí a stromy sněhem, jaro je posype květem.

Na vánoce mnoho hvězdiček, slepičky nanesou mnoho vajíček.

Jsou-li vrby o vánocích plny rampouchů, bývají o velikonocích plny kočiček.

Padá-li na Boží hod vánoční sníh, hodně obilí bude na polích.

26.12.

Když je Barborka ucouraná, chodí svatý Štěpán po ledě.   

Pakli na Štěpána větrové uhodí, příští rok víno špatné se urodí.

31.12.

Jak byl celý rok samá voda a bláto, na Silvestra nenapadne zlato.

 

 

JAK VZNIKLA STVOŘIDLA

   Mezi městy Světlou a Ledčí se řeka Sázava prodírá v hlubokém zářezu mezi Melechovem a Žebrakovským kopcem. V cestě jí stojí plno velikých balvanů, šumivý proud je přeskakuje a svými stříbrnými vlnkami omývá a krásně je ohlazuje.                                                        

   Stráně po obou březích, porostlé smrkovým lesem, jsou rovněž plné velikých balvanů a přecházejí místy ve skalní srázy. Avšak i tam se vyšplhaly bílé břízky a dívají se odtud na třpytivou hladinu.

   Tomuto překrásnému koutu přírody s peřejemi řeky Sázavy dal náš lid už dávno jméno Stvořidla. Před mnoha a mnoha lety tu však peřeje nebyly a řeka tekla klidně pod melechovskými stráněmi, lemovaná pásem vrb a olší. Ani svahy Melechova nebyly prý tak kamenité a neúrodné a v okolních vesnicích žilo nemálo bohatých sedláků.

   V jedné z nich, v Rejčkově, hospodařil zámožný sedlák. Nebyl zdejší. Přišel jako vysloužilý voják, oženil se ve vsi se starší vdovou a získal tak pěkný grunt. Ale práce na polích se mu brzy znelíbila, a tak šlo hospodářství od desíti k pěti. 

   Když tak jednou oral s kravami u lesa, přišla na něho zase líná chvilka, nadával na práci a posílal ji k čertu. Pak vypřáhl krávy, uvázal je ke stromu, lehl si na kraj lesa a usnul.  

   Když se probudil, nevěřil svým očím: pole je už skoro celé zorané, jen při dolním konci zbývá ještě kousíček. Za pluhem s kravami si vykračuje hezky urostlý člověk, oblečený jako myslivec.          

   Neznámý dooral, přišel k sedlákovi a povídá: „Já jsem čert. Před chvilkou jsi mě volal, abych za tebe zoral pole. Přišel jsem a práci jsem udělal. Jsi spokojený? Chceš-li, půjdu k tobě do služby, všechnu práci za tebe udělám, ale za deset let si vezmu tvou duši.“      

   Líný sedlák se vším souhlasil a upsal se čertu.

   Čert byl výborný čeledín. Do práce byl opravdu jako čert a všechno se mu dařilo. Vypěstoval nejlepší obilí z celé vesnice, brambor bylo jako smetí, hlávka zelí se sotva vešla do košíku a stromy byly osypané plody, div se větve nelámaly.   

   Takový život se sedlákovi moc líbil. Stále jen odpočíval a poroučel.

   Deset let však uplynulo jako voda v Sázavě a jednoho dne ráno čert oznámil: „Dnes v poledne je to už deset let, co ti sloužím. Lhůta vypršela, a tak se chystej platit zase ty! Dnes v noci si pro tebe přijdu.” Sedlák stál jako opařený. Při pohodlném živobytí na smlouvu úplně zapomněl a svět i život na zemi se mu nesmírně zalíbil. Uvažoval, jak by čerta oklamal, nemohl však na nic přijít, a tak se svěřil se svým trápením ženě. Dobře udělal, protože ta si hned věděla rady. Doběhla do Louhova ke kostelníkovi pro svěcenou vodu a vykropila celý dům i zápraží.      

   Když se začalo stmívat, usedli ve světnici a s obavami čekali, co se bude dít. Za nějakou dobu uslyšeli z venku vzteklé volání čerta: pekelník se nemohl dostat do domu přes svěcenou vodu. Viděl, že ho sedlák podvedl. Rozhodl se proto zničit alespoň všechna sedlákova pole. Vrátil se rychle do pekla, sebral velký pytel a už s ním letěl za řeku na Žebrakovský kopec, kde byl lom. Začal do pytle sbírat veliké balvany, kterými chtěl zasypat sedlákovy pozemky.

   Pytel se plnil, čert do něj cpal balvan za balvanem, ale pořád jich neměl dost, chtěl se pomstít co nejvíce. Když byl pytel tak přeplněný, že jej sotva dokázal unést, nechybělo už mnoho do rozednění.        

   Čert si hodil náklad na záda a letěl k Rejčkovu. Ale nedolétl ještě ani k řece, když se u Pultarů ve smrčenském mlýně probudil první kohout a hlasitě zakokrhal.

To bylo znamení, že končí síla a moc zlých duchů, a tu začal slábnout i náš čert. Musel kamení stále víc a víc usypávat, a když doletěl k Rejčkovu, byl pytel poloprázdný.      

   Všude, kudy letěl, zůstaly ležet veliké i menší balvany, nejvíc v korytě a na březích Sázavy, a zbytek roztrousil na svazích Melechova.     

   Tak vznikla Stvořidla i kamenité melechovské svahy. Čertova pomsta zničila jejich někdejší úrodnost.

 

Poznámka: Pověst Jak vznikla Stvořidla nalezneme v knížce

Na Sázavě od Eduarda Doubka. Kromě pověstí z Ledečska a Světelska jsou známá především jeho regionální díla - Z historie města Ledče nad Sázavou a Světlá v zrcadle dějin.

    PhDr. Eduard Doubek se narodil v roce 1922 v Ledči nad Sázavou. Po ukončení Gymnázia v Havlíčkově Brodě pokračoval ve studiu na Karlově univerzitě. Za 2. světové války byl totálně nasazen ve Vídni. Po válce pracoval jako středoškolský učitel v Chotěboři a v Ledči nad Sázavou. V době tzv. normalizace musel školství opustit a řadu let působil jako překladatel v podniku Kovofiniš Ledeč nad Sázavou. Po roce 1989 byl rehabilitován a opět pracoval jako učitel, pak i jako ředitel Gymnázia v Ledči nad Sázavou. Zemřel v roce 1994.

 

SMRT JANA ŽIŽKY Z TROCNOVA

   V roce 1424 po smíření krále Zikmunda s Pražany jel Žižka se svými bratřími na Moravu. Při této cestě se zastavil před Přibyslaví u hradu a dobýval jej. Tady se Žižka smrtelně roznemohl od hlízy, šlo patrně o karbunkul, neléčený zánět. Ve středu 11. října zemřel. Kněz Prokůpek a kněz Ambrož provázeli mrtvého Žižku do Hradce Králové, kde byl pohřben u hlavního oltáře v kostele sv. Ducha, ale brzy na to byl přenesen do Čáslavi a tam pohřben v kostele.

   V kronice je zapsáno, že v době, kdy Žižka dobýval Přibyslav, přišel do Habrů jakýsi kazatel Václav, který nesl Žižkovi zprávy z Prahy.

   Pobyv krátce v Habrech špatně zde pochodil, neboť začal hlásat přijímání způsobem podobojím. Obyvatelé se na něho dosti necitelně vrhli, takže musel narychlo utéci do Přibyslavi, kde jej Žižka očekával. Údajně prý v náruči tohoto kazatele Žižka zemřel. (Modrá knihovna od Řezníčka „Údolí sázavské“).

0 uložení ostatku Jana Žižky v kostele v Čáslavi velmi zajímavě píše Miloš V. Kratochvíl v knize „Dobrá kočka, která nemlsá“ (Wenceslaus Hollar Bohemus - II. Praha, str. 59). Podrobně je popisována cesta lorda Arundela, vysokého anglického představitele z návštěvy rakouského císaře z Vídně do Prahy a jeho „zastavení v Čáslavi“, kde trval na tom, že nevyjede dříve z tohoto města, dokud mu neukáží hrob husitského hejtmana Jana Žižky. Všichni, jichž se dotazoval, krčili rameny, nevěděli, je to už tak dávno, zapomněli.... Konečně se záhada rozluštila: prostě se báli v zemi katolického vítěze prozradit, že vědí, kde jsou uloženy ostatky hlavního kacířského bijce. Hrob byl zapuštěn v boční stěně čáslavského chrámu. Obruby desky byly zahlazeny omítkou, takže splývaly se zdí.

Stařec, který uvedl Angličany na místo, poklepal suchým kloubem na kámen - úder zazněl dutě. Snad mě to bude stát hlavu, že jsem vás sem zavedl. Ale jsem dosti stár, abych nelakotil se zbývajícími dny. Aspoň vy však pamatujte!

V roce 1874 u příležitosti 450. výročí Žižkova úmrtí byla na údajném místě jeho smrti u Přibyslavi odhalena mohyla. Odhalení organizoval František Ladislav Rieger a účastnilo se ho kolem 20.000 lidí. Mohylu postavil havlíčkobrodský stavitel Josef Šupich (žák Josefa Zítka) podle návrhu Antonína Wiehla.

 

NOVÝ ŠKOLNÍ ROK

   Prvního září začíná další školní rok. Děti se už těší na kamarády a společné zážitky. Vzpomeneme na začátky školní docházky, jak nám je popisují známí spisovatelé v 19. století.

 

  Jindřich Šimon Baar - Škola v Klenčí

  Nebylo daleko do sv. Martina, konečně byly všechny práce na poli, louce i ve stodole skončeny. Brambory uloženy ve sklepě, vymlácené obilí na sýpce, zelí naložené v kadečce. Na půdě voněla jablíčka a plané sušené hruštičky.

  „Tak, děvče, shledej učení,“ připomněl otec dceři Hanýžce, „zítra už musíš do školy“. Té se však do školy nechtělo. „Poslechni, děvečko, tátu,“ domlouvala jí matka, „nesmíš vyrůstat taková hloupá, aby sis nedovedla jednou nic přečíst, napsat ani spočítat, každý by tě ošidil“.

„A ke komu mám chodit? K tomu novému do druhé třídy? Bojím se ho, strašně se mračí a má takové dlouhé vlasy“. „Nic se neboj,“ konejšila ji matka. „Je prý to dobráček a velký muzikant“.

  Jak taková škola tehdy vypadala?

Škola v Klenčí byla nová, teprve před dvěma lety z gruntu přestavěná. Měla jednu třídu v přízemí a druhou v podstřeší, obě velké a světlé, jakých bylo toho času v okolí jen málo.

Ve třídách stály lavice, dlouhé jako v kostele.

V každé pohodlně mohlo zasednout deset dětí. Teď v zimě však, když potřeba velela, tlačilo se jich tam patnáct i více. Po svatém Václavu, kdy školní rok začínal, chodila do třídy jen hrstka dětí, pro které stačily dvě lavice před stupínkem. Ale od chvíle, kdy napadl sníh, přicházeli noví žáci v celých zástupech. Školáci seděli už nejen v lavicích, ale řadou na stupínku, stáli kolem oken, seděli na zemi, nebylo ani kam šlápnout. Nepřicházeli sami, přicházela s nimi i dětská neposednost, a pan učitel měl zkrotit tyto nevázané děti svobody, přivést v jejich řady kázeň a pozornost a do jejich hlaviček potřebné vědomosti. V této nadlidské práci měl jedinou pomůcku - tvrdě pletenou a dobře pařenou březovou metlu, která se černala na stolečku hned vedle kalamáře, brkového pera a lineálu.

  

   Karel Václav Rais popisuje v Zapadlých vlastencích školní třídu venkovské školy zase trochu jinak.

  V pondělí ještě za tmy paní učitelová v klase zatopila ve velkých kamnech, aby se místnost řádně vyhřála, po sedmé hodině bylo tam jako v lázni. Třída byla nízká, vybílená, ale stěn hrbolcovitých a oprýskaných, bílého stropu s mohutnými tmavými trámy. Měla čtyři okna, podlahu vytlapanou, takže tmavé suky vysoko vystupovaly. Hned vpravo stála veliká, černá kachlová kamna s klenbičkou, ve které byla plná nůše dříví. Nalevo u podélné zdi „oslovská lavice“, celá rozřezaná a před ní na stojanu tabule, již notně odřená, hadr na útěr visel na stojanu. Mezi stojanem a prvním oknem byl stůl se zásuvkou a s otlapanými trnožemi, černě natřený. U stěny za tabulí stála nízká skříň s nápisem Školní knihovna. Ostatní plochu třídy vyplňovalo osm dlouhých lavic, úzkých, hrbolatých a rozřezaných, měly škamna a houpavé podnožky.

 

Na pravé straně, kde nebylo okno, visela šedivá německá mapa Českého království a po stranách dva zasklené obrazy ve žlutých rámech. V průčelí visel černý kříž se zlaceným Kristem a vzadu podobizna císaře a krále Ferdinanda a vetchý obraz jedovatých hub, z nichž muchomůrka se tůze červenala.

 

A nyní si popišme, jak vzpomínala na začátek školní docházky Božena Němcová, v povídce Pan učitel.

        Znala jsem školu jen podle pověsti, co mně o ní sousedovic děti vypravovaly, a to bylo takové, že jsem měla před školou strach. Nebylo divu, že jsem se školy bála co nějaké mučírny. Pan učitel vzal mě za ruku a vešli jsme do školní světnice. Po modlitbě následovala píseň. Ohlížela jsem se chvílemi po rákosce, po oslovské lavici, po pytlíčku s hrachem, na němž prý děvčata klečívají, po černé tabulce a po jiných strašidlech, ježto jsem si z domova přinesla. Ale ve chvalínské škole nebylo ani oslovské lavice, ani rákosky, ani černé, ani jiné potupné tabulky. V čele světnice, na bílé stěně, visel pěkný obraz „Kristus, jak žehná maličkým“; nad stolkem pana učitele visela podobizna císaře pána a vyobrazení města Prahy a na poboční zdi visela mapa Čech a v rámci za sklem čistě napsaná mravná průpověď, obyčejně každý týden jiná.

 

  Jaký to rozdíl od dnešní školy, vypadá opravdu jinak a jiní jsou i dnešní školáci. Stále však zůstávají vzpomínky na školní léta, které se nám vryjí hluboko do paměti po celý život. Popřejme tedy našim dětem, aby jejich vzpomínky na školní léta byly co možná nejkrásnější. 

 

 

 

 

POVĚSTI Z PODOUBRAVÍ

 V údolí Doubravy mezi Bílkem a Chotěboří je celá řada přírodních útvarů. O každém útvaru se vypráví alespoň jedna pověst. V jednom z minulých Paprsků jsme si říkali pověst o Mikšově jámě. Dnes si povíme pověst o hradu Sokolov a Čertovu stolku.

  Doubravka nás přivede až ke srázu, kde nad řekou stával Sokolohrad. Jednoho z jeho dávných majitelů jsme už poznali v pověsti o Mikšově jámě.

  Ve skutečnosti byl hrádek původně také sídlem strážců zemské stezky, jenže jejich střežení se zvrhlo spíš v loupení do vlastní kapsy. Proto bylo s prapodivnými strážci rázně zatočeno a hrádek byl pobořen. Zkáza se pak dovršila za husitských válek.

Hrad míval zřejmě dva příkopy, prvý se táhl v širokém půlkruhu, za ním bylo předhradí a pak kratší a hlubší druhý příkop. Tam stávala i věž. Dnes najdeme jen málo znatelný příkop, do kterého byly rozvaleny zdi, snad by se v zemi našel i kousek starého zdiva. Jak by nemělo tohle půvabné a současně dramatické místo svou pověst. Vypravuje se v ní o pánu Chotěboře a jeho milované dceři, kterou mu unesl na svůj hrad mladý rytíř ze Sokolova. Otec, který už dceři ženicha vybral podle svého rozhodnutí, se nemohl s takovou urážkou smířit. Jednoho dne hrad navštívil, jako by chtěl narušené vztahy napravit. Když ho rytíř prováděl po hradu a přiblížili se až ke skále nad Doubravkou, tu se host na rytíře vrhl a srazil ho ze skály. Dcera ale odmítla se s otcem vrátit do Chotěboře, zůstala tam, kde její milý zahynul. Již dávno měla rytíře ze Sokolohradu ráda, proto se únosu nebránila. Jen neštěstí může vzejít z toho, když se lidé neumějí nebo nechtějí domluvit. A netýká se to jen pověsti o Sokolohradu.

 

  Naproti Sokolohradu, zdánlivě blízko, ale oddělená právě hlubokou strží, je další z přírodních zajímavostí Doubravčina údolí. Vysoké skalisko s kameny nad sebou poskládanými, pevně srostlými a ve výši jakoby podemletými vodou, takže ani se není co divit, že lidová fantazie nazvala místo Čertovým stolkem. Tady se vypravuje nejen o čertovi, ale i o zbožném poustevníkovi, který tu vedl svůj pokojný a skromný život.

Bydlel v jeskyni a živil se většinou jen lesními plody a kořínky. Ke svému bohulibému životu potřeboval klid, aby se mohl věnovat modlitbám a nábožnému rozjímání. Ale ten neměl, protože se den co den objevoval na skále čert, na kamenném stolku pořádal hody a hlasitě se vysmíval poustevníkovi, jaký že to vede život, hned ho litoval a zase dlouze nabízel všemožné lahůdky, stačí se jen upsat peklu. Poustevník byl zoufalý a rozhodl se, že půjde na radu ke knězi do Chotěboře. A dobře udělal, kněz ho vyslechl, poradil mu a na cestu dal svěcenou vodu a křídu. Jen se poustevník vrátil, už se objevil čert a zase začal, jak bylo jeho zvykem. Tu se poustevník objevil na skále za ním. Čert se již radoval, že konečně dosáhne svého cíle, ale poustevník pozvedl kropenku se svěcenou vodou, postříkal čerta i vrchol skály a v tu chvíli se čert změnil v páru a zmizel. Poustevník potom svěcenou křídou nakreslil na pokropené místo tři kříže, aby se čert již nikdy nemohl vrátit. Poustevník pak už měl až do konce života božský klid a skála nad Doubravkou zase své jméno.

TOČITÝ VÍR

K Točitému víru se pojí následující pověst:

Kouzelné partie údolí Doubravky nás přivádí k místu, zvanému Točitý vír, řeka zde mění v ostrém úhlu svůj tok. Hluboká tůň zde poskytuje příjemný pohled na točící se vodu. Je to krásné zákoutí, které dává možnost příjemného odpočinku. K tomuto místu se pojí následující pověst: Jednou v létě jel kterýsi rolník s obilím do Horního mlýna. V lese ho zastavil pocestný a prosil, aby ho svezl.

Povoznému byl nápadný zelený šat pocestného; pozoroval také, že mu z levého šosu voda kape. I tázal se ho, kdože je a kam se ubírá. V důvěrnosti svěřil se mu cizinec, že je vodník z Vltavy u Prahy; že vodník z Doubravky u Chotěboře mu uloupil ženu a on že si jde pro ni, aby si ji mocí zase dobyl. I pozval pocestného, aby se přišel na zápas podívat. Radil mu však, aby se usadil na některé vysoké skále ve větší vzdálenosti. On že z Čertova stolku skočí do Doubravky a bude se o ženu potýkati. Dokud budou z vody bílé pěny vystřikovati, že bude vyhrávati, ale jakmile pěny počnou se krvavě barviti, že prohrává. Tu že jest také nejvyšší čas, aby i povozný prchl, jelikož by hněv vodních bytostí i jej diváka na břehu zachvátil. Bylo to hrozné podívání, když vlny sem tam se házely a o skály šlehaly. Do výše stříkala bílá pěna a syčela, jakoby tisíce hadů se potýkalo. Na povozného padl strach, že by byl málem přehlédl, jak pěna začala krvavě se barviti. Jakmile to shlédl, dal se zděšeně na útěk a slyšel za sebou hrozný lomoz a šustot v těch místech, kde se vodníci potýkali. Od té doby o Pražském vodníkovi ničeho více neslyšel. Byl rád, že se dostal domu živý a zdravý. Dodnes si lid na Chotěbořsku vypravuje o nešťastném vodníkovi, který zahynul v Točitém víru.".

   U Doubravky ještě chvíli zůstaneme a vzpomeneme na spisovatele Ignáta Hermanna.

   Na konci Doubravského údolí bývaly dva mlýny blízko sebe, jeden se nazýval Horní a ten druhý Dolní. Horní mlýn je znám jako rodiště spisovatele Ignáta Hermanna. Narodil se 12. srpna 1854, jako 13 dítě v rodině. Ignát Hermann byl významným českým spisovatelem a novinářem, pracoval jako hlavní redaktor časopisu „Švanda dudák“. Z jeho nejznámějšího díla musím jmenovat: „U snědeného krámu“, „Otec Kondelík a ženich Vejvara“, „Vdavky Nanynky Kulichovy“. O Chotěboři napsal cyklus próz „Z rodného hnízda“. V noci z 21. na 22. května 1982 mlýn vyhořel, ale pamětní desku Ignáta Hermanna, dílo akademického sochaře K. Opatrného se podařilo zachránit. Při příležitosti 100. výročí narození spisovatele I. Hermana byla v Chotěboři odhalena pískovcová socha v nadživotní velikosti. U levého břehu řeky před mlýnem stojí pamětní deska chotěbořského Junáka, který byl založen v roce 1920.

  Kouzelné partie údolí Doubravky také uchvátily mladého malíře Jana Hoyera 1891-1918) z Radňova, který zde v září 1918 maloval cyklus svých obrazů. Místo se mu stalo osudným, neboť zde citelně nachladl a po zápalu plic podlehl španělské chřipce ve svých 27 letech.

POSLEDNÍ ZASTAVENÍ V ÚDOLÍ DOUBRAVKY

   Jdeme proti proudu řeky Doubravy, která tvoří krásná kamenná řečiště. Mezi stromy podél řeky budeme hledat tu nejvyšší jedli. Podle další pověsti se k ní prý slétávali k tajným poradám hejkalové. Ti nejznámější se jmenovali Vajíčko, Peroutko a Povříslo.

  Starší lidé často vyprávěli, jak slyšeli na vlastní uši houkat tyto hejkaly.

  Povíme si o nich jednu pověst z pověstí "Hejkalové na Doubravce".

  Jeden chamtivý soused se jednou večer tajně vypravil se svou ženou do panského lesa k Doubravce na dřevo. Porazili pěknou jedli, rozřezal ji na menší kusy a naložili na vůz. Kravky se pod velkým nákladem prohýbaly a pomalu táhly povoz. Najednou z ničeho nic zahoukal hejkal, nelíbilo se mu, jak se v lese provádí další krádež. Žena prosila muže, aby mlčel, ale to víte, muž naopak zavolal: Hej, hej, hej!" Najednou se za vozem ozvalo hejkalů více. Muži a ženě vstávaly hrůzou vlasy na hlavě a i kravky se třásly strachem. Vůz pomalu zapadal do bažiny až po nápravy. Muž sliboval hory a doly a prosil sv. panenku sopotskou o pomoc, přitom si v duchu říkal, kdepak nedám pak ani vindru, jen když se odtud dostaneme. Ale nic nepomáhalo, mordovali se s nákladem až do rána a teprve pak jim sousedé pomohli vůz vyprostit.

Tak se hejkalové velkému chamtivci pomstili.

  Pověst o kapličce sv. Anny

  Červená turistická značka od Doubravky směrem k Chotěboři nás přivede ke kapli sv. Anny, postavené v nadmořské výšce 657 m, v roce 1902 na místě původní starší kapličky.

  Je odtud překrásný výhled na celý hřeben Železných hor. 

  Pověst o původní kapličce sv. Anny nám vypráví:

  V dávných dobách, kdy se až k samým hradbám Chotěboře prostíral hluboký les, bydlel prý tu jeden bohatý zeman. Měl jediného syna, kterého střežil jako oko v hlavě. Jednoho dne po obědě chlapec vyběhl na ulici, hrát si s ostatními dětmi. Když se dlouho nevracel, začali ho rodiče hledat. Hledali ho všude až do večera, dozvěděli se nakonec, že s kamarády odešel do lesa na jahody. V tu chvíli dostali rodiče velký strach o jediné dítě ještě větší, protože v lese bylo tenkrát mnoho vlků a jiné divé zvěře, která působila měšťanům velké škody. Svolali tedy kde koho a prohledávali les ze všech stran, ale marně. Hledání trvalo celou noc a nazítří zase na novo, ale vše bylo marné, považovali dítě za mrtvé. I kdyby ho vlci nesežrali, muselo zemřít hladem a zimou. Třetí noc se matce zdálo, že k ní přišla žena, byla podobná sv. Anně na obrazu v Chotěbořském kostele. Žena matce poradila místo v lese, na kterém se o dítěti doví víc. Jakmile nastal nový den, spěchala nešťastná žena na určené místo. Chtěla najít alespoň mrtvolku svého jedináčka. Jaké ale bylo její překvapení! Na dně vlčí jámy našla své dítě klidně spící. Šťastná matka se radovala a děkovala bohu. S pomocí přátel vytáhla nalezeného synka, jeho tělíčko však bylo pokryto četnými ranami a noha a ruka byly pádem do jámy zlomeny. Rychle spěchali domů, zavolali lékaře a činili vše pro to, aby se dítě opět uzdravilo. Nic nepomáhalo, dítě stále více chřadlo, lékař nedával žádnou naději. V noci pak přišla k zarmoucené matce ona žena podruhé. Poradila jí, aby chlapce vykoupala ve studánce v údolí. Žena ji poslechla, a když vyndala chlapce z vody, byl úplně zdráv jako dřív. Z vděčnosti dal zeman vystavět na památných místech kaple, k nimž docházeli zbožní lidé na modlitby. Praví se, že obě kapličky, sv. Anny a sv. Trojice, byly postaveny současně.               

  Podle knihy Evy a Josefa Prchalových Pod Železnými horami        

 

                 

 

VZPOMÍNKA NA JOSEFA EISE

  Blíží se květnové oslavy osvobození naší republiky, vzpomínáme na statečné lidi, kteří přispívali různými způsoby k osvobození od okupantů, i když si museli být vědomi nebezpečí, kterému vystavují sebe a své nejbližší. Za jedním z nich vás zavedeme do Křemenice v Železných horách.

Křemenice je malá vesnička v Železných horách. V současné době má asi 30 obyvatel a 15 popisných čísel, je místní částí městyse Libice nad Doubravou.

  Východně od vesnice Křemenice stávala hájenka, kde bydlel se svou rodinou hajný Josef Eis.

  Při obchůzce lesem našel 27. srpna 1943 tři k smrti utrmácené sovětské válečné zajatce uprchlé z pracovního tábora. Obstaral jim jídlo, aby byli schopni další cesty na východ. Po několika dnech je ale našel znovu, přičemž dva z nich měli vysokou horečku. Zavedl je do svého domu a zavolal svého spolužáka MUDr. Jana Čermáka z Trhové Kamenice, který mu je pomohl vyléčit. Zřídil pro ně ve stodole úkryt, ze kterého se mohli v případě nebezpečí snadno dostat do lesa.

  Problémy však byly se stravováním, v době okupace bylo složité uživit vlastní rodinu, na tož ještě další tři lidi. Pan Eis začal budovat ze spolehlivých lidí síť pro podporu uprchlíků. Tak vznikla skupina, která se později nazývala partyzánský oddíl Lev. Pobyt Rusů v hájovně uváděl do velkého nebezpečí celou Eisovu rodinu, bylo proto rozhodnuto vybudovat v lese zemljanku, kam by se trojice přesunula.

  Počátkem listopadu přivedla spojka k Eisům několik partyzánů z organizátorského výsadku Mistr Jan Hus. Velitelem výsadku byl major Fomin, který se rozhodl, že u Eisů zřídí jeden z organizačních základen pro vznikající brigádu a na místě nechal malou skupinu vedenou Ivanem Knišem.

  Dne 17. listopadu se Eis v lese setkal s dalšími partyzány. Nejprve narazil na stopu lidí, kteří táhli těžké břemeno a následně našel čtyři ozbrojené, zcela vyčerpané muže a u nich nosítko z klestí s pátým raněným mužem. Byla to skupina Vasila Kiše z výše zmíněného výsadku. Eis je dovedl do zemljanky, ale stav majora byl natolik vážný, že ho museli přesunout do domu v Polomu, který užívala jedna pražská rodina jen k letnímu pobytu.  Mezitím Ivan Kiš zprostředkoval spojení se štábem Mistra Jana Husa a prostřednictvím jeho radiostanice mohl Kiš podat informace o nepodařeném přistání sovětskému velení. Major Melnik po uzdravení používal hájenku jako základnu pro obnovení akce schopnosti skupiny.

  Význam hájovny vzrůstal, ale s tím rostlo nebezpečí odhalení. Kritická situace nastala ve druhé polovině prosince 1944, kdy nacisté zahájili rozsáhlé pátrací akce známé pod názvem Zimní ofenziva.

Partyzáni proto rychle odešli na jiná působiště.

Josef Eis kvůli rodině odejít odmítl.

Když se zdálo, že obavy ze zatčení byly liché, přišel 23. leden 1945 a hajný Eis byl spolu s lesním správcem Františkem Bradáčem zatčen. Manželka pana Eise, Anna vyslala ihned dceru Miroslavu, aby varovala obce Polom a Chloumek.

Gestapo zatím prohledalo a vyrabovalo a zatklo i Annu Eisovou.

V hájovně zůstala jen dcera hajného s dědou Františkem. Třetí den po zatčení se nacisté vrátili a přivedli Eise a správce Bradáče, vypadali oba tak žalostně, že je nemohli ani poznat.

  Němci se dověděli od někoho o zemljance a mysleli si, že v ní dopadnou partyzány. Bunkry byly již nějakou dobu prázdné a tak je zničili granáty.

  Po osvobození se Anna Eisová vrátila z vězení domu. Takové štěstí ale neměl její manžel Josef. Zemřel během bití v Terezíně 30. března 1945.

  Na základech bývalé hájenky kde rodina Eisova žila, stojí pomníček. Na pomníčku je deska s nápisem: Obětem 2. světové války. Na tomto místě stávala hájenka Josefa Eise, organizátora partyzánské základny v osadách Křemenice a Polom u Trhové Kamenice. V zimní partyzánské válce 1944-1945 spolupracoval se skupinami Mistr Jan Hus a Jan Kozina.

Byl umučen v Terezíně 30. března 1945.

              

            Čest jeho památce

 

 Pozn. Toto pietní místo upravili studenti odborného učiliště Štěpánov, vyzdili základy domu, vydláždili cestičky, vysadili břízy a upravili okolí.

 

 Další pamětní deska je umístěna na bývalé škole v Chloumku /dnes kulturní dům/.

Nápis na desce:

Za svobodu a čest národa zemřeli mučednickou smrtí v Terezíně v roce 1945

Antonín Musílek Řídící učitel této školy

Josef Eis Lesní hajný z Křemenice

Antonín Bláha starosta obce

Partyzáni brigády Jana Koziny a M. Jana Husa

 

 

MOJE VZPOMÍNKY NA PRVNÍ ŠKOLNÍ ROK

  Dne 28. března se slaví Den učitelů. Každý si rád či nerad občas na první školní léta a své první učitele zavzpomíná.

   Mně utkvěly vzpomínky na dobu před sedmdesáti lety, kdy jsem šel 1. září 1946 do první třídy. Bydlel jsem v malé vesničce a do školy to bylo 2 km. Na školu jsem se těšil, uměl jsem již psát několik písmen a slov, které jsem rád psal, kde se dalo. Třeba slovo vůl, jsem napsal několikrát i na zeď hospody, kde jsme bydleli a byl z toho pěkný nářez.

  Počítání do stovky mi šlo taky dobře, ale kličku na botách jsem se nemohl naučit, a tak kamarád Slávek mi je ještě hodně dlouho vázal.

   První den ve škole nás vítal pan řídící Vladimír Nevole. Byl to již starší pán, velice společenský a oblíbený u dětí i dospělých. Na pohled byl přísný a vyžadoval naprostou kázeň a pořádek, ukazovátko rád používal jako rákosku. Ve třídě byl stupínek, na kterém neposlušní žáci museli klečet. Pan řídící byl vynikající vypravěč, při hodinách prvouky jsme jeho výklad všichni pozorně poslouchali. Zvlášť poutavě uměl vyprávět různé pověsti a pohádky.

   Když jsme zlobili, říkával průpovídku: "raději bych pařezy štípal, než vás učil."

Každý den jsme zpívali, pan řídící hrál krásně na housle, na jeho písničky rád vzpomínám a občas si je ještě nyní zahraji- např. Zajíček běží po silnici, Když jsem husy pásala, Pásla husy pode dvorem aj. Často jsme chodili na procházky do přírody, při nich nám pan učitel vyprávěl různé příběhy a pověsti z okolí, například o hradu na Hradišti, kde jsou dnes již jen patrné valy, o podzemních chodbách, které vedly ze zámku až na Hradiště, o Libětické stezce apod.

   Tehdejší obecná škola byla trojtřídní, první ročník byl samostatný, další ročníky byly vždy dva spojené.

  V té době bylo náboženství povinným předmětem, klasifikováno bylo známkou na vysvědčení. Již od první třídy nás učila paní katehetka a připravovala nás taky na zpovědi a svaté přijímání. To už si naše děti nedovedou vůbec představit.

  Vzpomínám si také na užívání rybího tuku, nosili jsme si do školy lžičku a vždy ráno nastoupily do řady, pan učitel nalil na lžičku rybí tuk a museli jsme jej vypít, nikomu nám moc nechutnal. 

  Až později jsem si uvědomil, když už jsem byl dospělý, jakým vynikajícím způsobem nás vedl a vyučoval. Jeho hodiny byly vždy zábavné, cílevědomé a promyšlené.

  Když jsem se ve svých dvaceti pěti letech stal učitelem, plně jsem si uvědomil, že učitel musí nejen učit ale i vychovávat.

  Pan řídící Nevole byl pro mě příkladem na celý aktivní život.   

  První stupeň základní školy byl, je a bude základem pro celý život.

  Na závěr mých vzpomínek bych řekl, že bychom si měli všichni vážit práce učitelů, zvláště těch, kteří učí na prvním stupni základní školy. 

  

ROZMARY POČASÍ

   Rozmary počasí neprožíváme pouze v současné době. Nahlédneme-li do kronik, dozvíme se leccos zajímavého, někdy až tragického. Například o vánocích roku 1624 rozkvetly stromy, v roce 1756-1757 o vánocích kvetly třešně. V lednu hospodáři orali a seli jařiny. V roce 1853 seli pšenici v prosinci.

   Nejde však jen o rozmarné teplé počasí v zimě, ale o sněhové kalamity a mrazivé počasí v pozdním jaru, nebo dokonce i ve vrcholném létě.

   Například v r. 1709 napadlo v Podkrkonoší spousta sněhu ještě 29. května. V r. 1732 pokryl sníh Krkonošské podhůří začátkem července a prudké ochlazení zničilo veškerou úrodu. V kronikách se také traduje, že v r. 1785 sklízeli lidé obilí v kožiších a 24. července ve Velké Úpě zmrzl na pastvě chlapec i s dobytkem. Nejdelší a nejkrutější zima v Čechách byla podle starých letopisů r. 1799, ohlásila se již počátkem listopadu krátkými tuhými mrazy a trvala až do konce dubna 1800, tedy 6 měsíců. Ještě o ledových mužích uhodil mráz. Tím se jarní práce velmi zpozdily, žně pak byly velmi špatné a nastala bída a hlad. V té dlouhé zimě pomrzlo mnoho lidí a zahynuly spousty zvěře a ptactva.

   Velmi krutá zima byla v prosinci 1928 a lednu a únoru 1929. Zima udeřila v polovině prosince a trvala nepřetržitě do půli března a neměla pamětníků. Na Českomoravské vysočině dosahovaly mrazy až -36 °C. Tato polární zima si vyžádala mnoho obětí, pomrzlo drobné polní i lesní ptactvo, drobná zvěř na poli i v lese. Také ovocné stromy utrpěly silnými mrazy a sněhy. Tuhou zimou promrzly vody, led místy dosahoval až metr tloušťky, nemohl být prosekán, aby ryby měly dost okysličené vody, a tak houfně hynuly. Následky kruté zimy byly všude těžce pociťovány, lidé nepřestali však doufat, že si příroda dokáže pomoci, jak učinila již mnohokrát.

   Velmi chladný byl i rok 1936, kdy se teploty v září udržovaly na -3 °C. 

 

ZAPOMENUTÝ SPISOVATEL

   Josef Jaroslav Váňa, učitel a spisovatel, pseudonym Jaroslav Mceský. Narodil se 9. června 1862 ve Cmelích na Poděbradsku. V roce 1883 začal učit v Močovicích a od roku 1884 až do odchodu do penze učil v Habrech.

   Literární činnost.

Začal psát drobné črty a články již ve studentských letech.

Teprve po založení klidné domácnosti v Habrech začal soustavně literárně pracovat. Od roku 1889 pravidelně přispíval do různých pedagogických časopisů a novin, např. Učitelských novin, Školy našeho venkova, Vychovatele. Zvláště se věnoval psaní pro mládež do zábavně odborných časopisů s přírodovědným zaměřením - Lovecké obzory, Lesní stráž, Svět zvířat, Besedy lidu, Český lid, Čáslavský kraj, Podoubraví.

   Nakladatel Pavel Kőrber vydal obšírné historické dílo Království české. V pátém díle je popis celého Haberska od J. J. Váni- Mceského. Tímto popisem zvěčnil Váňa své působiště. J. J. Váňa vydal řadu spisů pro mládež, které byly schváleny jako knihy do žákovských knihoven. Byly to knihy vlastenecké, zábavné i poučné.

Seznam nejznámějších: Dobré duše /prvotina z roku 1883/, Podvečer, Vycházky do polí a lesů, Z jiných světů, V záblescích minulosti, Album pohlednic z jara života, Vinařičtí z Vinařic, Obrázky z přírody, O Barbuši a Maruši, O zakleté princezně, Na obranu rodného kraje, O královně Práci a kmotře Zahálce atd.

   Ačkoliv měl Váňa úspěch v literatuře pro mládež, v beletrii a ve všem, co začal, musel své mimoškolní práce zanechat pro oční nemoc v roce 1908. Zanechal psaní a jen někdy napsal fejeton nebo črtu. Zemřel v roce 1941, je pochován na hřbitově v Habrech.

 

POVĚST O MIKŠOVĚ JÁMĚ

  V údolí řeky Doubravy, mezi Bílkem a Chotěboří se vyskytuje celá řada přírodních útvarů, např. Čertův stolek, Mikšova jáma, Sokolohrady, Koryto, Malý vodopád, Velký vodopád, Točitý vír.

  Dnes uvedu pověst o Mikšově jámě.

Poněkud níže při řece na strmé skále na hradě Sokolově seděl tehdáž rytíř Mikuláš, krátce Mikeš zvaný, který byl opakem svého souseda rytíře Kokota: zlý, lstivý, násilnický a velice lakomý. Ze svého pevného hradu přepadával pocestné i kupce, jež olupoval a výkupné na nich vydíral; sousedům činil mnoho škod na majetku, sedlákům zajímal dobytek, ničil neb odvážel úrodu. Každý se ho bál, ale pomoci si nemohl, neboť Mikeš byl loupežníkem „z řemesla“. Velice by se byl rád zmocnil dvora Přechodu, ale bál se rytíře Kokota, jehož celé okolí musilo poslouchati, a odkládal svůj hanebný čin na dobu pozdější a příhodnější, „Však vy mi neujdete!" říkal, hroze zaťatou pěstí směrem, kde stál Přechod. Chtěl-li ho některý rytíř za jeho skutky potrestati, zavřel se Mikeš na svůj nedobytný hrad a čekal, až nepřítele čekání omrzelo a musil s nepořízenou a provázen výsměchem a pustým láním Mikšovým odtáhnouti. Mikeš pak pokračoval v svém bohapustém řádění dále a s větší ještě odvahou.

  Jednou se spolčilo několik sousedních rytířů proti němu. Sebrali hojně branného lidu a obsadili hrad silně ze všech tří stran; umluvili se, že tentokráte dříve neodtáhnou, dokud se jim nepodaří Mikše lapiti a ztrestati. Mikeš viděl, že jde nyní do živého, ale nechtěl ještě svou kůži lacino prodati. Spustil se v noci se svými oděnci po lanech čtvrtou stranou, která strměla nad Doubravkou. Oblehatelé nevěnovali této straně pozornosti domnívajíce se, že není možno tudy uniknouti. Potichu přepadl odzadu rozespalé vojsko rytířů a rozprášil je tak, že s velikými ztrátami utekli.

  Konečně se dověděl král o Mikšově řádění a rozkázal rytíři Kokotovi, aby každým způsobem učinil konec jeho ukrutnostem. Kokot tedy rozeslal mnohé posly po blízkých tvrzích a hradech, aby se lid, který dovede vládnouti zbraní, sešel v počtu co největším. Na toto vyzvání se dostavilo mnoho rytířů na koních, bojovníků pěších i sedláků s cepy a kosami, všichni hořeli dychtivostí, aby tu „šelmu zapeklitou" učinili neškodnou. Mezitím dal Kokot tajně hlídati Sokolov, kdyby snad Mikše napadlo učiniti nějaký loupežný výpad. Navečer přiběhl zvěd a zvěstoval: „Zvěděl jsem, že dnešní noci, až vše usne, přepadne Mikeš dvůr Přechod, aby se zmocnil mocí Jitky a Udolena a získal veliké výkupné.".

Rytíř Kokot pravil: „Dobře, aspoň se chytí sám do své pasti." Zavolav polovici lidu, usadil je zvečera v Přechodu a druhou polovici položil jako zálohu v lese blíže Sokolova řka: „Až lišák opustí své doupě a přitočí se k Přechodu, my jej jak náleží přivítáme a vy zezadu bijte, jen Mikše chci dostati živého!".

  Jakmile se snesla noc nad krajem, Mikeš, dychtiv loupeže a jsa jist dobrým výsledkem, zapomněl své obyčejné ostražitosti a táhl ke dvoru Přechodu. Všude ticho, vše se zdálo pohříženo v hluboký spánek. Mikeš si radostně mnul ruce: „Počkejte, holoubkové, vyberu vás z teplého hnízdečka a na cestu si posvítím." Netušil, že mu záloha u hradu zaskočila zatím zpáteční cestu.

  Již dostihl Mikeš vrat; byla pevně zavřena. Zavolal Údolen: ,,Kdo tak pozdě ruší náš noční klid?" Mikeš změněným hlasem odpověděl: „Unavený a zbloudilý pocestný žádá o pohostinství; dobrá bude tvá odplata." Vrata se otevřela. Nádvoří se naráz osvětlilo četnými pochodněmi a zarojilo se bojovníky, kteří se prudce hrnuli proti vetřelcům. Rytíř Kokot vzkřikl: „Tak tedy přepadáš pokojné lidi jako Jidáš? Dojdeš své odplaty! Na ně!".

A bojovníci se nedali pobízeti. Tepali tak prudce překvapené útočníky, že se v divokém úprku hnali zpět ke hradu. Ale tu je přivítala ukrytá záloha. Mikeš vida, že je ztracen, sekal kolem sebe zuřivě. Kokot zavolal: „Vzdej se a odlož meč, abys mohl přijmouti odplatu z ruky královské!" Mikeš však zařval: „Nikdy! Živého mne nedostanete a ty půjdeš se mnou!" Obořil se na Kokota, ale paže jeho utrženými ranami klesly a on spadl s koně.

Hned byl svázán a odnesen do svého hradu, Rota jeho, vidouc co se děje, odhazovala zbraně, naskákala do řeky, kde jich mnoho našlo chladný hrob, jiní se rozběhli po lesích, kam kdo mohl. Mnoho jich ovšem zůstalo na místě mrtvých.

Vítězové ihned počali prohledávati hrad, zda by nalezli poklady, o nichž se mnoho bájilo; všecky kouty prohledali, ba i zdi pobořili, ale po pokladech ani stopy. V hněvu hrad zapálili a rozvrátili.

Teprve když Mikeš cítil, že mu život uniká a že je blízek smrti, zavolal Kokota a pravil: „Vidím, že je vše marné, že již ničeho nebudu potřebovati, Jděte zpět proti vodě, u druhého ohbu za hradem pod řečištěm jsou skryty poklady v kožených pytlích; vchod k nim je zakryt kamením a roštím.".

Skrýše byla snadno nalezena a vybráno z ní ohromné bohatství. Mikeš řekl ještě: „Oběma sirotkům, jež jsem chtěl oloupiti, dejte dobrý díl, ostatní rozdejte, mne pak do té jeskyně pochovejte!" Tak se i stalo. Zanedlouho se klenba jeskyně zřítila a zasypala mrtvolu; na tom místě povstala pak hlubina, kterou lid nazval „Mikšova jáma". Jitka a Údolen za peníze, jež dostali z pokladů Mikšových, postavili si dvory Jitkov a Udoleň, od nichž dostaly svá jména i osady při nich vzniklé.

  Hrad Sokolov zpustl (snad již ve válkách husitských) a zdivo srovnáno se zemí, takže již jen holá strmá skála nad řekou Doubravkou značí místo, kde stával kdysi pyšný hrad, který se sokolem chtěl k nebi vznést.

 

Kdo rád cestuje a nechce dlouho býti na cestách a chtěl by zhlédnouti jen malou a pěknou partii, tomu doporučujeme prohlídku „Doubravského údolí ".

 

BÝVALÉ LÁZNĚ V OKRESE HAVLÍČKŮV BROD

 

Lázně Petrkov

   Lázně se nacházely v příjemném prostředí v údolí na břehu rybníka. V jejím nejbližším okolí se nacházely stříbrné doly. Ještě dnes tu a tam najdeme polozasypané jámy nebo vyvýšeniny již značně zarostlé. Ze starých šachet bývalých dolů vytékala léčivá voda, která obsahovala železitosirnaté a radioaktivní látky.

   Léčba byla zahájena v roce 1729, kdy zdejší pramen objevil kněz Aloisius, který konkrétně na svém těle vyzkoušel jeho blahodárné účinky.

   Nejprve zde byla postavena kaple sv. Jana Nepomuckého. Pověst o léčivých účincích se rychle roznesla široko daleko. Podle legendy si zde léčilo svá válečná zranění na 3000 důstojníků z prusko-rakouských válek. Jakýsi generál Sincere, jež měl nohu prostřelenou a ztuhlou a i jinak povážlivě byl zraněn, dosáhl po krátkém pobytu v roce 1745 úplného vyléčení. Onoho roku byl nával na léčbu tak velký, že se koupalo v tehdy nedostatečných vanách od května do října denně přes sto lidí, z nichž každý opustil Petrkov po úplném uzdravení či značné úlevě.

   V roce 1747 podrobil Jan Rudolf z Auen, tehdy krajský fyzik z Čáslavi, petrkovskou vodu lučebnímu rozboru a shledal ji velmi léčivou.

   V sedmdesátých letech zde zahájil stavbu lázní hrabě Palm. Za napoleonských válek zde bylo vyléčeno na tři tisíce zraněných. Rozlehlá, zhruba obdélníková stavba se skládá ze dvou částí, severní část je dvoupatrová, vyšší než jižní.

   Po blízkém rybníku byly konány projížďky na lodičkách. Nad pramenem stál altán, obklopen krásným parkem. Na ostrůvku uprostřed rybníčku je obdélníkový kámen s vyrytým hákovým křížem. Památka na pobyt motorizované roty z Mühlhausenu v roce 1939. Nedaleko stávala od roku 1758 kamenná socha Panny Marie, která však byla v roce 1960 rozbita a její trosky uloženy v lázních. Lázně byly častým místem nedělních vycházek brodského obyvatelstva.

   Provoz lázní se s menšími přestávkami udržoval do poloviny 20. století. Pak zde již jen prostý venkovský hostinec připomínal bývalé slavné chvíle. V areálu se nachází asi 400 let stará lípa. 

 

   O lázních u sv. Anny v Pohledu (německé poutní místo Frantál).

   Nejznámějším a nejvíce navštěvovaným poutním místem je Svatá Anna v lese nad Pohledem. Počátek tohoto poutního místa se datuje od roku 1730.

  Podle pověsti zapadl v roce 1730 správce kláštera Jakub Čermák, jsa v tomto lese na lovu, do bahna a nemohl se vyprostit. I jal se vzývati sv. Annu o pomoc a slíbil, bude-li zachráněn, že na místě, kde se z bahna vyprostí, postaví světici kapličku.

  Při kopání základu kapličky byl zjištěn silný léčivý pramen. O zázračném zachránění Čermáka se v okolí mnoho mluvilo a lidé přicházeli si prohlédnout bažinu i kapličku. V kapličce se modlili, pili i vodu ze studánky a zdálo se jim, že má jinou chuť, než vody ve studních.

   Na samotě za lesem bydlel dřevař Tondl se svou ženou, která byla téměř slepá, oči zarudlé. Byla velice pobožná a trápilo ji, že nemůže chodit do kostela. Zavedl ženu do kapličky, namočil šátek do vody ve studánce a otřel ženě oči. Tondlová se modlila a omývala oči vodou ze studánky. Večer se jí zdálo, že trochu lépe vidí. Několik dní cestu ke studánce opakovali, po 14 ti dnech prý se Tondlové zrak tolik zlepšil, že mohla ke studánce chodit sama a do měsíce byla prý úplně zdravá. O zázračném uzdravení Tondlové se široko daleko mluvilo.

  Pověst o zázračné vodě se rychle šířila a lidé s různými chorobami putovali ke studánce, omývali si choré oči a bolavé údy a modlili se v kapličce. Opat Bohuslav Tureček a abatyše Candita Marešová nechali v blízkosti kapličky postaviti jednopatrovou poustevnu. Podobala se věži. Byla obklíčena příkopem naplněným vodou, přes příkop se přecházelo padacím můstkem. Můstek se na noc vyzdvihoval. Do poustevny byl povolán z Moravy mnich František Augustin Hertwig. Jeho úkolem bylo zapisovat zázraky, které se u studánky vyskytnou. V letech 1752-1758 jich zapsal 15 a od roku 1757 do roku 1773 již 28. Poutníků přibývalo. Zpočátku desítky, pak sta a později tisíce. Malá kaplička nestačila. Bylo proto rozhodnuto postaviti větší kostelík. Peněz bylo dosti. Poutníci kladli na oltářík v kapličce milodary a když se proslechlo o stavbě kostela, zaslaly i některé obce větší obnosy. 

Se stavbou bylo započato v roce 1760, v místě asi 50 kroků jižně od kapličky. Byly vykopány základy a zedníci přišli stavět. Ale když přišli druhého dne do práce, našli vše, co předešlého dne postavili, zbořeno. Po třikráte se to opakovalo. Třetího dne byly o něco dále spatřeny šlápoty. I soudilo se, že si sama sv. Anna místo pro postavení kostela vyvolila. Barokní kostel byl postaven na tomto místě a přesně tak velký, jak šlápoty ukazovaly.

V roce 1761 byl vysvěcen a v roce 1766 zavěšeny i dva malé zvony. Po postavení kostela byly slouženy mše sv. V roce 1824 byla původní malá kaplička zbořena a na jejím místě postavena nynější větší kaple. Když profesor dr. Antonín Jakeš při chemické analýze vody zjistil v pramenu železo, síru a olovnatý oxid, dal hrabě Evžen Sylva Tarouca v roce 1858 postaviti v lese jednopatrovou lázeňskou budovu. V přízemí byl byt pro lázeňského, jídelna a ve dvou místnostech vany. V patře pokoje pro lázeňské hosty. V blízkosti pramene byla vykopána hluboká studna a položeno dřevěné potrubí do lázní. Voda se ohřívala v měděných kotlích. Obvodní a osobní lékař hraběte a hraběcí rodiny, dr. Josef Kryšík, předepisoval lázeňským hostům bud' jehličnaté, nebo rašelinové koupele. Rašelina se dobývala v lese. Při opětovném přezkoumání vody bylo v Praze zjištěno, že je silně radioaktivní. Přijíždívali se sem léčit občané z Jihlavy, Znojma, Prahy i z Vídně. Mnoho neduživých hostů se zde uzdravilo. Voda byla skutečně léčivá.

  Na jaře roku 1887 studánka vyschla, léčivý pramen se ztratil. Hledali nový pramen, až za několik dní našli vydatný pramen v blízkosti staré myslivny. Pramen svedli pod kapličku. Voda je velmi dobrá, mírně radioaktivní, ale léčivá není. Později byl z lázeňské budovy zřízen hostinec a jezdívali sem hosté k letnímu pobytu.

 

   O těch nejstarších- na Modletíně.

   U studánky, nacházející se asi 10 m východním směrem od dnešní studny se prý zjevila svatá Anna a učinila zdejší vodu zázračnou. Po delší dobu sem docházela četná procesí z širokého okolí. Lázeňská procedúra spočívala v opakovaných vanových koupelích s teplou až horkou vodou. Tento proces trval 2 hodiny a během 14 ti dnů bylo zapotřebí vykonat 24 koupelí. Zdejší voda prospívala i nemocným a unaveným očím. Například František Palacký si nechával vodu posílat v lahvích až do Prahy.

  V obci je kostel sv. Anny, přestavěný z dřevěné poutní kaple kolem roku 1728. Kaple stávala nad studánkou u lázní, které byly založeny V.B.Hoferem z Lebensteinu okolo roku 1734.

  Dle pověsti jsou lázně daleko staršího data, neboť je prý již v roce 1370 navštívil sám císař Karel IV. Na přelomu 18. a 19. století lázně zanikly, zbyla jen pověst o zázračné léčivé vodě.

 

NĚKTERÉ PAMÁTNÉ STROMY NA HAVLÍČKOBRODSKU

   Nejstarším stromem na okrese Havlíčkův Brod je tis červený ve Vilémovicích u Ledče nad Sázavou. Jeho stáří se odhaduje na dva tisíce let. Je považován za nejkrásnější z našich památných tisů. Roste v zadní části zámeckého parku, výška je 11,5 m, šířka koruny je 13 m. Tis je dřevina, která roste velmi pomalu, podle pověry se nesmí kácet. Ten, kdo ho skácí, brzo zemře, zahyne. Tuto pověru znali již ve 13.století vílemovští benediktíni, když mýtili lesy kolem Sázavy, všechny stromy vykáceli, tis ponechali, kolem založili vesnici a nazvali jí po Vilémovu Vilémovice.

   Klokočovská lípa je nazývána jako Královská nebo Císařská, pojmenování je odvozeno od pověsti, že pod ní v roce 1369 při cestě z Lichnice do lázní na Modletíně odpočíval se svou družinou Karel IV. Podle druhu je to lípa velkolistá, je vysoká kolem14 m, obvod má 9 m, je dutá, dutina je opatřena stříškou, kmen je zpevněn kovovými obručemi, hlavní větev podepřena dřevěným sloupem. Tato téměř tisíciletá lípa se v roce 2008 dostala do finále soutěže O nejkrásnější strom, skončila na 6. místě. Bylo vyzkoušeno, že do dutiny lípy se vejde 13 dospělých lidí nebo 22 dětí.

   Lípa velkolistá v Lánech u Libice nad Doubravou je také nazývána jako Navrátilova. Její stáří se odhaduje na 700 let, obvod lípy je přes 7 metrů, vysoká je víc než 25 metrů. Do dutiny kmene vedou dva otvory, které byly uzavřeny a rozsocha zastřešena šindelem. Lípa tvořila hraniční bod na Libětické stezce. Na návsi na Spálavě stojí další lípa, zvaná Jiříkova. Lípa byla vysazena na počest pobytu vojsk Jiřího z Poděbrad v roce 1469 v prostoru Železných hor. Výška lípy je 23 metry a obvod kmene měří 600 cm.

   „Hrdina strom“ má titul lípa velkokvětá na Štikově. Je stará téměř 700 let, obvod měří přes 700cm. Lípa a železný křížek na bývalé návsi jsou pozůstatky bývalé vesničky Štikov, která musela ustoupit těžbě štěrku, ze sedmnácti popisných čísel zbyly jen dva domy, vzdálenější od lomu. Prostor bývalé vesničky je parkově upraven, jsou tam lavičky a stůl, odtud je nádherný výhled na Chotěbořsko. Velká tabule, umístěná nedaleko lípy, nás informuje o historii Štikova.

   Stružinec je vesnice nedaleko Ždírce nad Doubravou. Na návsi roste pět krásných malolistých lip, mají obvody 250-355 cm, stáří se počítá na 300 let.

   Pod Chotěboří, mezi silnicemi na Libici nad Doubravou a Bezlejovem, roste několik starých chráněných dubů. Ten nejmohutnější byl větrem přeražen, zbylo po něm

jen torso. Dub byl nazýván Žižkův dub. Podle pověsti v roce 1424 se svým vojskem zde odpočíval Jan Žižka. O tomto dubu píše Jaroslav Hašek v povídce Zrádce národa v Chotěboři.

   V Uhrově u Vilémova zbylo jen torzo lípy, pod kterou v chatrči v roce 1469 byl sjednán mír mezi vojsky Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína. Lípa však dále žije, z kořenů vyrůstají nové mladé lípy. Mír jeli králové zapít do hospody v Uhelné Příbrami.

   Jeden z nejznámějších obrazů malíře Jaroslava Panušky je Dub v Kochánově, dnes se po malíři nazývá Panuškův dub.

   Nedaleko hájenky u Peršíkova /Havlíčkova Borová/ roste  buk zvaný Seifrtův, je nazván po MuDr. Seifrtovi, lékaři z havlíčkobrodské nemocnice, který hájenku používal jako chalupu. 

  Zajímavý strom roste u silnice z Hněvkovic do Kožlí, březovec trojtrnný.

  V okrese Havlíčkův Brod je poměrně velký počet chráněných stromů, vyjmenoval jsem jen ty nejzajímavější. Chráněné nejsou jen jednotlivé stromy, ale celé áleje, např. Klenová álej v Ransku, Březová álej u Habrů z Kysiblu do lesa /177 bříz

bělokorých/, stromořadí kolem silnice z České Bělé do Kojetína.

 

 

NĚCO MÁLO O HAVLÍČKOBRODSKU

      V okrese Havlíčkův Brod jsou tato města: Havlíčkův Brod, Chotěboř, Světlá nad Sázavou, Ledeč nad Sázavou, Přibyslav, Golčův Jeníkov, Ždírec nad Doubravou a Habry.

      Naše okresní město bylo ve středověku nazýváno Brodem Smilovým, poté Německým a od roku 1945 Havlíčkovým.

      Jednou ze slavných osobností tohoto kraje je Karel Havlíček Borovský. Narodil se v Borové u Přibyslavi v roce 1821. Ve třicátých letech 19. století zakoupil jeho otec kupecký dům na náměstí v Německém Brodě. Z tohoto domu byl Havlíček v roce 1851 odvezen do vyhnanství do Brixenu.

      Na zdejším gymnáziu studovala kromě Havlíčka řada významných osobností, např. Josef Dobrovský, Bedřich Smetana, František Buttula a jiní.

      František Buttula byl učitelem, hudebním skladatelem a také zakladatelem smíšeného pěveckého sboru Doubravan v Chotěboři. Ten je činný i v současné době.

      V roce 1421 bylo v Chotěboři ve třech stodolách upáleno 300 husitů, jejich hejtman Petr Jizdebnic byl zajat, odvezen do Chrudimi a tam na hranici upálen.

      Naopak husité v tomto období vypálili vilémovský klášter, většinu mnichů zajali a popravili. Podle pověsti několik mnichů ještě stihlo zakopat pod klášterem nebo kostelem poklad, který dodnes nebyl nalezen.

      Jan Žižka z Trocnova zemřel při obléhání Přibyslavi v roce 1424. Na místě jeho skonu poblíž vesnice Žižkovo Pole byla zbudována mohutná kamenná mohyla.

      V Uhrově u Vilémova sjednal Jiří z Poděbrad mír s uherským králem Matyášem Korvínem. Potvrzení míru se uskutečnilo v hospodě v Uhelné Příbrami. Na počest pobytu vojsk v tomto kraji byla vysázena tzv. Jiříkova lípa na Spálavě, druhém nejvyšším vrchu Železných hor (663 m.n.m.). Vrch Vestec je o 5 m vyšší.

      Nejstarším stromem v okrese je tis ve Vilémovicích u Ledče nad Sázavou.<