Výprava na Severní pól - 8. Etapa ( Návrat )
Od Tallinu, jenž má o něco více obyvatel než Brno, jsme vnitrozemím Estonska (estonsky Eesti) putovali na jih. Krajina je to jen mírně zvlněná (vždyť nejvyšší bod země je pouhých 318 m nad mořem) a málo zalidněná (na ploše o něco menší než Čechy žije toliko jeden a čtvrt milionu lidí – to samotná Praha má víc).
Podobné to bylo v Lotyšsku (lotyšsky Latvija - což způsobuje záměny s Litvou). Tam je nejvyšší bod pouhých 312 m nad mořem a žijí tam necelé 2 miliony lidí.
Hlavní město Riga leží při ústí řeky Daugavy (Západní Dviny) do Rižského zálivu na východě Baltského moře. Sice je největším městem Pobaltí, ale po rozpadu Sovětského svazu a přijetí země do Evropské unie ztratila třetinu obyvatel (má jich už jen 615000). Pořád se tam ale dobře domluvíte rusky, poněvadž Rusů tam žije asi tolik co Lotyšů.
My jsme se mohli zapojit - obdobně jako v Tallinu - do letošních oslav 25. výročí zařazení historické části Rigy do seznamu památek UNESCO.
Leč zvědaví jsme byli na Kuronsko (lotyšsky Kurzeme, německy Kurland), které leží jihozápadně od Rižského zálivu u Baltu. Podivuhodné je, že v roce 1795 přenechal Petr Biron svou zemi ruské carevně Kateřině II. Veliké za odstupné 2 miliony rublů a roční apanáž 25000 dukátů. Před tím se ovšem ve městě Mitava (dnes Jelgava, 40 km od Rigy) narodila jeho dcera Kateřina Vilemína, pozdější kněžna Zaháňská.
[Však znáte souvislost s Čechami – zámek Ratibořice, Babiččino údolí, Barbora Panklová alias Božena Němcová (od jejíhož úmrtí letos uplynulo 160 let)...]
Pokračovali jsme západní Litvou (litevsky Lietuva) až ke Kurskému zálivu (jméno pochází od starého baltského národa Kurů). Přístav Klajpeda (německy Memel) je nejstarší město na území dnešní Litvy. Dostalo se dokonce do první sloky hymny Německého císařství i třetí říše („von der Maas bis an die Memel“ – „od Mázy až po Memel“).
[Málo se ví, že týden po obsazení zbytku Čech a Moravy obsadil Wehrmacht dne 22. března 1939 Memelsko – a tak jako nás, nechaly západní mocnosti i Litvu na holičkách.]
Při našem putování si nic neděláme ze státních hranic. Tudíž jsme prostě přešli hraniční řeku Němen do Kaliningradské oblasti, exklávy a nejzápadnějšího území Ruské federace. Tady v bývalém Východním Prusku nejprve Němci asimilovali původní Prusy a na konci 19. století poněmčili všechny místní názvy; po 2. světové válce bylo německé obyvatelstvo úplně nahrazeno Rusy a názvy se opět zcela změnily.
[Dnes skoro půlmilionový Kaliningrad býval Königsberg (česky Královec) na počest českého krále Přemysla Otakara II., který sem v polovině 13. století vedl jednu z křižáckých výprav.]
Minuli jsme Sambijský poloostrov, kde se nachází největší světové zásoby jantaru, a u Viselského zálivu v jihovýchodním cípu Baltského moře jsme vstoupili do Polska.
Proti proudu Visly jsme šli do Toruně (v polštině je rodu mužského), kde jsme řeku překročili. Město je rodištěm Mikuláše Koperníka a letos také slaví 25. výročí zařazení do památek UNESCO.
[Je známé produkcí perníku a má v Polsku stejnou pověst jako u nás Pardubice.]
Šupajdili jsme dál vnitrozemím Polska: přes Lodž, třetí nejlidnatější polské město a hlavní středisko polské kinematografie – do Čenstochové (Czestochowa) se slavnou ikonou Panny Marie Čenstochovské (tzv. Černá Madona), která činí město jedním z nejvýznamnějších poutních míst Evropy.
[A my jsme přeci nějací poutníci.]
Vstoupili jsme do Horního Slezska a přes město Katovice (v letech 1953-1956 Stalinogród), hraniční řeku Olzu (Olše) a v našem Moravskoslezském kraji přes Ostravu jsme dorazili o 30 km jižněji do Kopřivnice.
Zatímco Hanzelka se Zikmundem si tu před 75 lety vyzvedli osobní automobil značky Tatra a vyrazili na svou první výpravu do světa, my tu svou již pátou virtuální výpravu končíme.
Zvládli jsme v zimních podmínkách nachodit celkem 10140 km!
Obrázky
Jako první se na pelíšek mohla natáhnout goldenka Sany z Kopřivnice. (Unavená zlatá Sany leží na tmavém oválném pelíšku)
Adélka si nejlíp odpočine stočená do klubíčka. (Z černého střapatého klubka na šedém koberci rozeznáme leda žlutozelený obojek a lesknoucí se řetízek)
Cesta zmohla i Montíka. (Smetanový labrador odpočívá v tmavém oválném pelíšku, vystlaném bílou peřinkou)
Spike a Kerri vyprávějí plyšovému kolegovi, jaké to bylo na výpravě. (Z každé strany sbírkové pokladničky v podobě vodicího psa sedí jeden z nerozlučných kamarádů – borderkolie Spike a hnědá fletka Kerri)
Menta nadšeně vylíčila mladšímu kolegovi Alvinovi, co všechno cestou zažila. Jestlipak ho přemluví, aby se napříště přidal? (Dva smetanoví labradoři stojí u nohou svých pánů)
Viking o svých dobrodružstvích vypráví kočičímu parťákovi Toníčkovi. (Černý flet a mourovaté kotě si hoví na společném pelíšku)
„Mezi náma goldenkama – doma je doma!“ (Na louce leží dvě goldenky – vlevo tmavší Claire, vpravo téměř bílá Bianka; v pozadí vidíme část Plzně, kde Bianka bydlí)
Chantalka s kamarádkou Karin. (Světlá goldenka leží na kraji lesa vedle velké černobílé fenky)
Ryan a jeho parta. (Světlý labrador se třemi dalšími kamarády na louce)
Hned po skončení výpravy zavedla pudlinka Megi paničku na masáž. Spolu s kamarádkou Varuškou přitom probíraly zážitky tak dlouho, až obě usnuly... (Světlá pudlinka Megi a ovčanda Varuška se k sobě tulí)
Ten Albert nám ale vyrostl! Je mu 14 týdnů a se svou vychovatelkou toho prožil víc, než kdekteré štěně za půl roku. (Černé štěně pudla sedí u nohy vychovatelky v růžové bundě a rozhlíží se.)
Feebee je praktická jako vždycky: „Po návratu z výpravy je nutno co nejdřív doplnit zásoby!“ (Světlé štěně ve žluté vestičce sedí před proskleným pultem s uzeninami)
„Nemáme s paničkou čas na tak dlouhé výlety! Pro příště ji odvezu autem, už jsem si začala dělat řidičák!“ Chlubí se Cairo. (Hnědá fletka sedí na sedadle řidiče a nejspíš soustředěně naslouchá pokynům instruktora Autoškoly)
„Bylo to fajn, ale jsem ráda, že už jsem zase doma! Až si odpočinu, dejte mi vědět, jestli se za čas zase někam půjde,“ vzkazuje Feminka. (Setmělo se; ve světle pouliční lampy stojí světlá labradorka v oranžové košilce vodicího psa a nejspíš se dívá k domovu)