Výprava na Severní pól - 3. Etapa

Z Östersundu, který leží blízko geografického středu Švédska a několikrát kandidoval na pořádání zimních olympijských her, jsme opatrně putovali Jämtlandem, což je velmi řídce osídlená hornatá krajina. V zimním období jsou tu časté vánice, většinu plochy tvoří jehličnaté lesy a jezera, žijí zde ve velkém počtu medvědi, losi a bobři.

V roce 1963 vyhlásil populární bavič Gamlin nezávislost Jamtlandské republiky, která existuje formálně dosud a je turistickou atrakcí. (Že by se tímhle nechal inspirovat Bolek Polívka, když o 30 let později u nás vyhlásil Valašské království?)

[Aby se nám v odlehlých končinách putovalo veseleji, dopřejme si švédskou lidovou píseň Kristallen den Fina (nádherný křišťál):

https://www.youtube.com/watch?v=cllrNc--moc&ab_channel=xAmandine ] 

Dál na sever jsme museli překonat Skandinávské pohoří, které v délce 1700 km odděluje Švédsko od Norska a na severovýchodě Norsko od Finska. Určitě bychom zaregistrovali, že ty hory jsou daleko širší a vyšší než naše Krkonoše, ale sotva to, že jsme někde u jezera Vaikijaure přešli severní polární kruh.

Rychle jsme sestoupili k Norskému moři - do města Bodo, sídlu kraje Nordland, s cca 50000 obyvateli. Ač přístav, povědomí o něm mají spíše zájemci o letectví. Většina města byla zničena během náletu Luftwaffe 27. května 1940 a ještě za války ho pomohli obnovit Švédové. V květnu 1960 sem měl doletět z Pákistánu pilot Powers s americkým špionážním letounem U-2, ale byl sestřelen sovětskou raketou u Sverdlovska (jak jsme si připomněli při putování na paralympiádu do Tokia).

Abychom navštívili ještě nějaká zajímavá místa a neputovali povětšinou už jen po moři, odklonili jsme se od 15. poledníku podél pobřeží k severovýchodu.

[Putování temnou zimní Arktidou si leckdo může doplnit čtením knížek „Ako som vozil Nórov“ slovenského šoféra Ondreje Sokola - o patáliách s vozením Nórov v autobusoch v extrémnych severských podmienkach. (Jak nás upozornil páníček Cézara, jsou k dispozici V SKN Mateja Hrebendu v Levoči, kam se mohou přihlásit i nevidomí čtenáři z ČR.)]

Město Narvik leží už 220 km severně od polárního kruhu a paradoxně není napojeno na železnici Norska, ale sousedního Švédska. Jeho přístav totiž vlivem Golfského proudu nezamrzá a slouží celoročně pro nakládání železné rudy.

Zajímavým městem je bezesporu Tromso (sámsky Romsa, též „Paříž severu“), se 77000 obyvatel největší v norské Arktidě. Prochází jím takzvaný aurorální ovál - pás ve vysoké atmosféře, v němž se vyskytují polární záře, kdy se obloha rázem zbarví do jasně zelené, fialové, žluté či červené barvy. Největší šance na její spatření je za polární noci, tedy právě když tudy putujeme, protože Slunce je tu pod obzorem do poloviny ledna.

Kdybychom se místo na sever otočili přímo na jih, došli bychom takřka přesně na nejvýchodnější bod ČR (pamatujete, ten jsme navštívili loni při virtuállním obcházení republiky).

Pokud nám cestu přes moře neosvítí polární záře nebo hvězdná obloha, dál jdeme jenom potmě, což většině z nás nevadí, ale našim psům asi ano. K nejbližšímu Medvědímu ostrovu jsme to měli zhruba 500 km a polární noc zde trvá do začátku února. Jsme na 3670 km naší pouti.

[To se hodí poslechnout si nějaké norské instrumentálky:

https://www.youtube.com/watch?v=zJsvzFX8MJ0&ab_channel=MVCH ]