Voynichův rukopis
Voynichův rukopis
Asi se ptáte, co mě vedlo k napsání tohoto článku. Od začátku měsíce února jsem přemýšlel o čem v druhém Světýlku napíši a následující sobotu mi na mobil přišla od kamaráda inspirace. Oba občas sledujeme různé zajímavé dokumenty na YouTube z nezávislých kanálů a když narazíme na něco zajímavého, tak to mezi sebou sdílíme.
Tentokrát kamarád objevil video z kanálu GoschaTV1. Rozhovor s dříve neznámou osůbkou z Nové Paky, která dokázala něco, co se nepodařilo po staletí studovaným vědcům a kryptologům z celého světa. Rozluštit text v jednom z nejznámějších rukopisů - Voynichova rukopisu [Vojničova]. Po shlédnutí dvou hodin videa a bližšího poznání paní překladatelky jsem věděl o čem budu v únoru psát.
O historii Voynichova rukopisu
Nejen obsah ale i původ a autor byl celé roky záhadou. Před objevením radiokarbonové zkoušky se pojil původ k mnoha známým osobnostem evropského středověku. Přely se čtyři hypotézy. Buď mělo jít o vědecké dílo anglického učence Rogera Bacona žijícího ve 13. století, o dětský deník Leonarda da Vinciho, o podvrh alchymisty Edwarda Kellyho, který tak chtěl vymámit peníze z císaře Rudolfa. II., anebo o herbář doktora Jakuba Tepence, který císaře léčil.
Teprve na jaře roku 2009 američtí vědci tyto hypotézy radiokarbonovou metodou vyvrátili. Podle výsledků rukopis čítající původně 270 stran vznikl mezi roky 1405 až 1438. Výše jmenovaní jej tedy nemohli vytvořit.
Rukopis je pojmenován po Wilfridu Michaelu Voynichovi, americkému obchodníkovi polsko-italského původu, který text získal v Itálii v roce 1912. Nebyl však prvním vlastníkem. Rukopis dříve pobýval řadu let u pražských učenců. V 17. století jej vlastnil v Praze žijící alchymista Georgius Barschius (Jiří Bareš). Po jeho smrti v roce 1662, převzal rukopis lékař a lektor Karlovy university, učenec Jan Marcus Marci, který jej zaslal učenému jezuitovi Athanasiu Kircherovi, odborníkovi na koptštinu. Není známo, jaké informace Kircher o manuskriptu zjistil. Rukopis byl následně uložen v knihovně Papežské univerzity Gregorianů. Po následujících 200 let o knize nejsou žádné záznamy, nese však ex libris jezuitského učence Petera Jana Beckxe (1795–1887), kromě jiného rektora zmíněné univerzity, což může svědčit o tom, že se kniha přesunula do jeho soukromé knihovny, z níž ji v roce 1866 vykoupil jezuitský řád.
V roce 1912 byla kniha odkoupena již zmiňovaným knihkupcem Voynichem, po jehož smrti ji zdědila jeho manželka, která zemřela v roce 1960 a odkázala manuskript své přítelkyni Anne Nillové. Ta ho v roce 1961 prodala antikváři Hansi Krausovi, jenž ho v roce 1969 prodal Yaleově univerzitě.
O autorce a samotném překladu
Autorka překladu paní Irena Hanzíková pochází z Nové Paky. Je již starší dámou oddanou víře v boha. Její dětství nebylo růžové a vzhledem k sociálnímu postavení její rodiny nemohla získat vyšší vzdělání. Musela se v brzké době postavit na vlastní nohy a nastoupit do práce. Přesto autorka překladu za svůj nelehký život získala výjimečný intelekt. Velice jí k tomu pomohla duchovní víra, která ji k tomuto zvláštnímu způsobu vnímání světa přivedla. Paní Irenka je vnímavou dámou s neobvyklým citem pro duchovno. Možná proto jednoho večera v únoru roku 2012 při zatápění, narazila na článek o vydání Voynichova rukopisu po 100 létech v Čechách a na fotografii jedné z prvních stran rukopisu, viděla a vnímala, co jiní před ní ne. Vnímala tuto stránku úplně jiným způsobem!
Sedla si tedy ke stolu a s lupou začala luštit první slova textu z tištěné fotografie. Mnoho nocí probděla s lupou, než odhalila první význam slova a potvrdila si, že skutečně cítí, co jiní chtěli vidět.
Dnes má autorka přeloženo něco přes třetinu rukopisu. Překlad je velmi náročný a postup zdlouhavý. Podle autorky se jedná o šifrovaný text a princip šifry autora se na jednotlivých stranách mění. Pro pochopení a vyluštění je potřeba vnímat text a ilustrace spolu. V tzv. herbářové části jsou vyobrazeny rostliny, které vyjadřují totožný obsah, jako šifrovaný text.
A co rukopis obsahuje? Podle autorky překladu jde o kniho života českého duchovního autora Jiřího III. z Lichtenštejna. Rukopis začíná tzv. herbářovou částí. Jde o citlivý deník autora a jeho přijetí a cestě k lásce k bohu. Další části, kruhové, jsou podle autorky Boží poselství. Zvěstuje zde zjevení Syna božího Ježíše Krista všem lidem. Kruhové texty se vyznačují u překladu komplikací hledání samotného začátku.
I přes nepřízeň mnoha odborníků z celého světa, kteří paní Irenu považují za šarlatánku se snahou k zviditelnění, paní Irena nadále pokračuje v překladu. Této činnosti obětuje noci, kdy je pro její luštění ideální klid. Bohužel skloubení práce a překládání textu po večerech je velmi náročné a překlad jde tedy velmi pomalu.
Pokusy dalších odborníků
O překlad knihy se pokoušelo už desítky odborníku a všechny pokusy selhaly. I tým vědců Grega Kondrada neuspěl se svým specializovaným počítačovým programem založeným na principu strojového učení.
Teprve v roce 2019 se objevila informace o jazykovědci z Britské university Gerarda Cheshira o jeho úspěchu vyluštit záhadný rukopis. Podle Gerarda Cheshira je kniha psaná zatím neznámým jazykem, protorománštinou. Tato řeč nebyla doposud zaznamenána v písemné formě. Proto bylo tak náročné text rozluštit. Cheshire se domnívá, že rukopis vznikl na středověkém hradě Castello Aragonese, jenž leží na ostrůvku spojeném kamenným mostem s Ischií. Z toho, co o obsahu textu dokázal zatím zjistit, vyplývá, že ho vytvořily dominikánské sestry jako zdroj odkazů pro dvůr Marie Kastilské, manželky krále Alfonse Aragonského.
I tato studie má řadu odpůrců. Jedním problémem je samotná protorománština. Tento jazyk byl zkonstruován na základě srovnávajícího studia románských jazyků. Někteří odborníci považují rukopis za podvod bez konkrétního smysluplného obsahu. Přejeme paní Irence vytrvání v jejím překládání a méně pomluvné kritiky založené na závisti.