Slavnostní Oblastní shromáždění

60 let existence organizace nevidomých a slabozrakých v Olomouci

Nevidomí odedávna patřili, podíváme-li se hlouběji do historie, k těm skupinám zdravotně postižených, jež usilovaly o samostatný život, o uplatnění v dostupných zaměstnáních, ale i v mnoha dalších oblastech. Bylo tomu tak i v olomouckém regionu.

Příkladem může být František Pospíšil, který absolvoval Školu pro nevidomé v Brně a již ke konci 19. stol. působil v Olomouci jako ladič pian. Brzy si založil rodinu, měl 3 děti a později i samostatnou živnost. Jako nadaný hudebník také komponoval a vystupoval na veřejných koncertech. Spolu se dvěma nevidomými zakladatelkami Ochotnického spolku v Řepčíně Ludmilou Šimonovou a Filoménou Lakomou založili také pěvecký sbor, v němž působila celá řada dalších nevidomých. Byl mezi nimi i Metoděj Večerka, který patřil ke skupině, která po II. světové válce aktivizovala na Olomoucku další lidi se zrakovým hendikepem.

Vzpomeňme například na košíkáře Bohumila Mosteckého, právníka doktora Bohumila Kučeru nebo Oldřicha Veselého. Právě tato skupina tvořila jádro organizace, která pak oficiálně vznikla v roce 1959 jako jedna ze složek tehdejšího Československého svazu invalidů. Organizace měla krajskou působnost, ale politickou reorganizací krajů se natrvalo změnila na okresní. A během času měnila svůj název až k současnému SONS ČR, z. s.

Prvním předsedou byl zvolen Oldřich Veselý, později se v této funkci vystřídali Václav Šmoldas, František Cízler, Karel Souček, Jan Příborský a celých 20 let v této funkci vydržela Květoslava Nejeschlebová.

Organizace od svého počátku pořádala kulturní akce, koncerty, zábavy, vzniklo několik zájmových kroužků – např. dramatický, hudební atd. Za zmínku stojí koncert Petra Spáleného uspořádaný naší organizací v roce 1982 na zimním stadionu v Olomouci, kam přišlo na 1300 diváků.

Mnoho energie bylo vynaloženo při vyhledávání vhodných pracovních míst. To se do jisté míry dařilo díky prvním telefonním manipulantům, kterými byli Rostislav Strejček na ústředně Krajského národního výboru, později Dopravních staveb a Václav Šmoldas, jenž po mnoho let působil na ústředně olomoucké radnice. V osmdesátých letech pracovalo na Olomoucku až 35 telefonistů. Rovněž zde působilo několik učitelů hudby nebo ladičů pian. Manuálním profesím nevidomých se však v té době příliš nedařilo, ačkoliv za „První republiky“ si takto svou existenci zajišťovalo relativně hodně nevidomých košíkářů či kartáčníků.

Na snahy v oblasti sociální rehabilitace osob se zrakovým postižením a další aktivity organizace v osmdesátých letech zavzpomínáme v příštím čísle Informátoru.                                                                    

                                                                                                   Jan Příborský