SMUTNÉ OZNÁMENÍ

Zemřel Josef Cerha, ředitel o.p.s. Tyfloservis a přímo volený člen Republikové rady Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR

(11.1.1956-9.11.2020)

Člověk má obvykle tendenci zlehčovat nebezpečí a jeho příčiny, když jde o něco nového, neznámého a tak trochu si na to nemůže sáhnout, pak má mnohdy pocit, že vlastně o nic nejde…  Přesně toto je pro mnohé z nás případ nemoci Covid 19. Přiznám se, že velmi podobné pocity jsem prožíval i já až do doby, když jsem byl oficiálně shledán Covid  pozitivním. To už jsem si začínal uvědomovat, že jde opravdu o něco dosti nebezpečného, před čímž je třeba se skutečně mít napozoru.

Když jsem se v pondělí 9. listopadu večer dověděl tu neuvěřitelnou zprávu, že Pepa Cerha zemřel, zatmělo se mi na moment před očima a první otázku, kterou jsem byl schopen volajícímu položit byla – co se stalo? Lapidárně znějící odpověď – Covid – mě definitivně přesvědčila o nespravedlivé hrůznosti a bezmoci v soutěži člověka s něčím jako je pandemie, na což jsme nebyli tak úplně především psychicky připraveni reagovat.

S Pepou jsem se seznámil začátkem září 1973 na internátě v Makarenkově ulici (dnes Jana Masaryka) v Praze na Vinohradech. Byl o 2 roky starší a pro mě bažanta z venkova byl při onom setkání ztělesněním Pražáka – máničky a tak trochu jsem se obával – jak budu podobnými týpky přijat a co se mnou provedou… Pepa však byl usměvavý a klidný a vlastně i hodně kamarádský, což mi první týdny v Praze hodně pomohlo zvyknout si.

O prázdninách roku 1979 jsem byl pozván k Pepovi do Staré Lysé, kde žil  u rodičů. Při koupání v pískovně jsem přecenil sám sebe a začal se vážně topit a ejhle – Pepa spolu s bratrem Robertem zasáhli a vytáhli mě. Tato příhoda mě s Pepou velmi sblížila. V roce 1985, kdy Pepa pracoval už jako absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy oboru psychologie na Federálním výboru Svazu invalidů v pozici referenta pro práci se zdravotně postiženými dětmi a mládeží mi nabídl, abych ho na této pozici vystřídal, protože ho to táhlo více do konkrétní praxe v Oddělení sociální rehabilitace pro zrakově postižené Českého svazu invalidů. Tato rošáda se mu i mě povedla a tak s malými přestávkami a na různých pozicích, ale vždy v organizacích nevidomých, jsme fungovali až do zmíněného pondělka… Je mi to, Pepo, moc líto a za všechno Ti moc děkuji.

PhDr. Josef Cerha byl v teorii sociální rehabilitace pro zrakově postižené žákem Prof. Jána Jesenského a k praktickým a koncepčním  schopnostem mu také dopomohlo studium psychologie a také zkušenosti člověka, který byl sám těžce zrakově postižený. Od počátku roku 1990 začal intenzivně pracovat na koncepci ucelené sociální rehabilitace a projektu  Tyfloservis uplatňovaného nejdříve v organizační jednotce  Společnosti nevidomých a slabozrakých, krátce na to v rámci České unie nevidomých a slabozrakých a po sjednocení v roce 1996 pak v SONS ČR.  V roce 2000 založil a do konce svého života i jako jediný ředitel vedl obecně prospěšnou společnost Tyfloservis, jejíž zakladatelem je SONS. V rámci našeho spolku byl velmi aktivní a mnohokrát byl zvolen do Republikové rady. Podílel se rovněž na vzniku a fungování celostátní sbírky Bílá pastelka. V poslední době se také podílel na novém definování a formování vztahů mezi SONS (zakladatelem) a dalšími o.p.s. jí založenými v Optimalizační skupině. Rovněž se zabýval otázkou vzdělávání zrakově postižených a byl členem pracovní skupiny SONS pro inkluzi. Ve výčtu jeho činností a zásluh

by se dalo pokračovat. Závěrem bych chtěl jenom říct, že nám všem bude moc chybět… Čest jeho památce!

Václav Polášek