Poznávací výlet Olomouc

Dlouho plánovaný výlet do Olomouce byl pro všechny účastníky obrovským zážitkem. Obavy z problémů na dálnici se nenaplnily, a tak s přestávkou v Brně, využitou k posilnění se kávičkou, jsme podle plánu kolem půl jedenácté šťastně dorazili do cíle. U autobusu na nás čekal předseda tamní odbočky SONS pan Jan Příborský, který pro nás připravil bohatý program a po celou dobu našeho pobytu se nám obětavě věnoval. Nejprve nás zavedl do sídla odbočky, kde jsme si odpočinuli po cestě, a seznámili se s činností Tyflocentra a Tyfloservisu, na jejichž zřízení má velkou zásluhu. V poledne jsme se přemístili do blízké restaurace, kde nám zajistil oběd, a po přejití dešťové přeháňky nás odvedl do areálu studentských kolejí, abychom se ubytovali. Zde jsme se příliš nezdrželi, všichni jsme se těšili na památky hanácké metropole, kterými nás pan Příborský měl provázet. Začali jsme gotickým chrámem svatého Mořice ze 13. století, jehož Englerovy varhany jsou největší ve střední Evropě. Bohužel jsme je neslyšeli, protože podobně jako většina olomouckých památek jsou v rekonstrukci. A tato skutečnost nás provázela na každém kroku, již hned na Horním náměstí, kde jsme pokračovali v prohlídce. Radnice nás přivítala bez věže a celá zahalená v bílém, ale její podoba byla na jejím hávu vyobrazena, včetně orloje Karla Svolinského, který bychom si byli raději prohlédli v akci, a také poslechli. Ještěže sloup Nejsvětější Trojice, zařazený mezi památky UNESCO, má opravu již za sebou, takže jsme ho viděli v celé kráse a díky panu Příborskému jsme mohli navštívit i kapli uvnitř sloupu. Na Horním náměstí jsme si ještě prohlédli dvě z šesti barokních kašen i moderní kašnu Ariónovu, a trochu do kopečka jsme přešli na náměstí Dolní. Zde jsme obdivovali honosná průčelí paláců a měšťanských domů, další barokní kašny a Mariánský sloup. Překvapením pro nás byla návštěva blešího trhu v kapucínském klášteře, který úzce spolupracuje s odbočkou SONS. Koupili jsme si nějaké maličkosti na památku a po nezbytné zastávce v jedné z mnoha olomouckých cukráren jsme se přemístili do nákupního střediska Šantovka, abychom se zásobili jídlem na večer i ráno. Pak jsme se vrátili na kolej. Celý den nás kromě pana Příborského provázela i jeho manželka, která doplňovala jeho zasvěcený výklad a obětavě nevidomým vše popisovala. 

Druhý den na nás opět čekal pan Příborský, ale  už bez paní, tu čekaly povinnosti v odbočce, a tak pan Příborský zůstal bez průvodce. Situaci vyřešil Jindra Procházka, který pohotově rozdělil svou péči mezi svou manželku a pana Příborského a až do konce pobytu mu byl spolehlivým průvodcem. Naším prvním cílem byl Svatý Kopeček. Po sedmikilometrové jízdě autobusem naplněným k prasknutí hlavně dětmi jsme stáli před branou zoologické zahrady, která se rozprostírá na ploše 42,5 ha v lesích v podhůří Nízkého Jeseníku. Ze šesti pavilonů nás nejvíce zaujal pavilon žiraf, z vláčku jsme obdivovali  řadu  zvířat žijících ve volných výbězích, ale skličující dojem v nás vyvolal pohled na lesní plochy poničené vichřicí a kůrovcem. V poledne jsme měli zajištěný oběd v jedné z místních restaurací a odpoledne jsme si prohlédli baziliku Navštívení Panny Marie. I zde probíhají restaurátorské práce, takže z nádherné výzdoby jsme viděli jen část, ale podobně jako u sv. Mořice a v kapli Nejsvětější Trojice i zde jsme vyslechli zasvěcený výklad průvodkyně. Výhled do kraje nám trochu komplikovala mlha, i tak však byl pohled na krajinu i na Olomouc úchvatný. Nás ale čekala ještě druhá část programu. Po návratu do Olomouce jsme navštívili dominantu města  s druhou nejvyšší kostelní věží v České republice a největším zvonem na Moravě, katedrálu svatého Václava, zvanou také dóm. Původně románská bazilika z 12. století byla po požáru přestavěna v románsko-gotickém stylu, současnou podobu dostala v 19. století a patří podobně jako řada dalších olomouckých pamětihodností mezi národní kulturní památky. Se zatajeným dechem jsme obdivovali vnitřek chrámu, nádherné vitráže i bohatou vnější výzdobu, a žasli jsme, jak moc se podobá pražskému chrámu svatého Víta. Plni dojmů jsme den zakončili opět v cukrárně a večerní průtrži mračen jsme už přihlíželi jen z oken koleje.

Poslední den našeho pobytu zasvětil pan Příborský krásám přírodním. Začali jsme prohlídkou Rozária, kde nám odpustili vstupné, a my i přesto, že květiny už pomalu odkvétaly, mohli jsme se kochat  záplavou barev a vůní. Odtud jsme přešli do Zahrady smyslů pro nevidomé v Bezručových sadech, kde v nepřeberné spoustě nejrůznějších exponátů jsme se mohli seznámit s řadou zajímavých rostlin, ale i s plevelem z vlastní zahrádky. Blížilo se poledne, tak jsme pohodovou procházkou Bezručovými sady došli na kolej pro zavazadla a vydali se za zlatým hřebem našeho pobytu, který pro nás chystal pan Příborský jako překvapení, ale prozradil nám je hned první den. Poslední oběd nám zajistil v čínské restauraci v 18. patře olomoucké výškové budovy, odkud jsme viděli celé město a snad i celou Hanou jako na dlani.. Zde se s námi pan Příborský rozloučil, protože ho čekaly další povinnosti, které celé tři dny odkládal, aby se nám mohl plně věnovat. Jeho péče o nás byla obdivuhodná, celý náš pobyt pečlivě připravil, a ač sám nevidomý, spolehlivě nás provázel všemi pamětihodnostmi, a co víc, jeho komentáře  by mu mohl závidět leckterý profesionální průvodce. Na cestě za památkami jsme se často setkávali s haptickými modely staveb současných i už zaniklých, na jejichž vzniku má také svůj podíl. Takže Cena Republikové rady SONS za celoživotní práci ve prospěch nevidomých a slabozrakých lidí, kterou převzal v červnu na slavnostním koncertu v Praze, je skutečně ve správných rukách. Ještě jednou upřímné díky za vše jemu i jeho paní..

Domů jsme se vraceli plni nádherných dojmů, které nedokázala zkalit ani zácpa na dálnici, kvůli které nám v Jihlavě ujel poslední autobus, takže strastiplnou cestu po silnici v rekonstrukci z Pelhřimova do Jihlavy museli absolvovat auty rodinní příslušníci.

Olomouc nám zdaleka nestihla ukázat všechny své krásy, některé dočasně zahalila, mnohé další nám čas nedovolil shlédnout, určitě se tam musíme někdy vrátit.

                                                                                           Napsala: Jaroslava Hanušová