Rubriky


POVÍDÁME SI S OLGOU ANNOU MARKOWITZ

Publikováno 28.02.2018 09:04 Odbočka Havlíčkuv Brod


 

 

  1. Naši čtenáři se s Vámi seznámili prostřednictvím článku o Vašem vystoupení ve mlýně Poštolka u manželů Georgievových ve Vísce. Rádi bychom se o Vás dozvěděli víc. Můžete nám o sobě popovídat a představit se?

Přiznám se, že už delší dobu o sobě neposkytuji rozhovory a nerada veřejně probírám svůj celý život. Užila jsem si mnoho příležitostí se prezentovat v různých médiích i v přímém kontaktu s publikem. Ale pro váš časopis jsem slíbila, že udělám výjimku, a tak tedy se pokusím zrekapitulovat některé věci znovu. Narodila jsem se v Ostravě a jsem opravdu Ostravačkou duší i tělem. Magie toho města hodně ovlivnila v dětství moje vnímání života v jeho pestrobarevném spektru. Byla to dobrá příprava na drsnost a neúprosnost některých prostředí, v nichž je třeba vydržet, i když je to často proti vnitřně nastaveným dispozicím osobnosti.

 

  1. Vy, hudba a zpěv - byla to láska již od malička?

Rodiče mi dopřáli v plném rozsahu rozvíjet moje talenty hudební, literární i výtvarné (koketovala jsem i s myšlenkou dělat profesionálně výtvarničinu), podporovali i moji velkou lásku - divadlo. Byla jsem od čtyř let pravidelnou návštěvnicí ostravské opery a baletu, také k nám chodili pěvci na dýchánky, na nichž táta -amatérský klavírista doprovázel. Já jsem seděla pod klavírem, a tak jsem už v pěti letech zpívala různé altové i sopránové árie i písně.

 

  1. S postižením zraku jste se musela naučit žít už jako dítě. Co bylo nejtěžší, co Vám nejvíc chybělo? Co Vám naopak nejvíce pomáhalo? Můžete zavzpomínat na svá hudební studia?

V Ostravě jsem nastoupila na konzervatorní studia v oborech klavír a sólový zpěv. Krátkou, ale v mém životě určující dobou byl čtyřletý pobyt v Opavě, kde jsem od šesté do deváté třídy pobývala v internátní škole pro slabozraké děti. Tam jsem si poprvé v plném rozsahu uvědomila svoje zrakové limity, i když jsem ještě nevěděla nic o tom, že v budoucnu oslepnu. Ale skrze ostatní velmi postižené děti okolo mne jsem začala přemýšlet o tom, co je lidské znesvobodnění. Ústav se stal územím, které ohraničilo svět vnější jinakosti, které jsem čím dál více vnímala jako ten, v němž je třeba být mnohem lepší, silnější a pevnější navzdory handicapu, mám-li naplnit své tužby a ambice. Ale i v Opavě jsem našla mnohé pozitivní. Zejména svou první učitelku zpěvu, kterou jsem velmi milovala a vděčím jí za mnohé. Měla jsem v životě velké štěstí na pedagogy. Všichni (vyjma jedné učitelky v ostravské hudební škole, která prosadila moje vyloučení), a podotýkám, že jsem si všechny vybrala intuitivně sama. Pracovala jsem s velkou vděčností už v Ostravě u klavíru s prof. Miladou Šlachtovou, ve zpěvu s vynikajícím basistou ostravské opery Jiřím Heroldem. Na AMU v Praze pak s prof. Josefem Páleníčkem u klavíru a sólistou Národního divadla Karlem Bermanem ve zpěvu. Později jsem měla výjimečnou příležitost spolupracovat se světově proslulým arménským barytonistou Pavlem Lisizianem v německém Výmaru, za nímž jsem jezdila několik let na mezinárodní hudební kurzy.  Vytvořil se mezi námi velmi osobní vztah a byl to on, kdo mě utvrdil v rozhodnutí začít pracovat na profesionální kariéře sólové pěvkyně ve věku, kdy moji kolegové pěvci už měli desetiletý náskok. Začala jsem totiž vysokoškolská studia zpěvu až po úplné ztrátě zraku po třicítce po desetiletém zákazu zpívat ve snaze udržet ještě chvíli své sítnice „na odletu“, jak to nazval jeden asistent na oční klinice.

 

  1. Prodělala jste mnoho očních operací a dlouhá období nuceného klidu. Nicméně jste o zrak definitivně přišla. Co pro Vás tím dnem skončilo a co začalo?

Oslepnutí pro mne znamenalo začít bojovat o uhájení vnitřní svobody, i když mi vzalo na dlouhých sedmnáct let možnost svobodně se pohybovat mimo domov. Moje cíle ale byly jasně vytýčené. Učila jsem vášnivě ráda na Konzervatoři v Teplicích, nejdříve klavír, později se přidal i zpěv.

 

  1. Velmi statečně jste bojovala s osudem, musela jste si sama hledat uplatnění, organizovat vystoupení. Proč Vám nepomohly „státní kulturní organizace“?

Byla jsem v té době jedinou nevidomou aprobovanou pedagožkou v obou jmenovaných oborech na konzervatoři v Československu. Ale nakonec mně soudruzi kádrově vyšachovali i přes nepřehlédnutelné úspěchy - připravila jsem k přijímací zkoušce na AMU pět studentů, jeden z mých absolventů dokonce dva roky stážoval v Moskvě na proslulé Konzervatoři. Ale doba byla neúprosná a já jsem nevyhovovala v mnoha ohledech ani jako nesmiřitelná odpůrkyně režimu. Odmítla jsem už na AMU vstup do SSM, v Teplicích vstup do KSČ, a to se nutně promítlo i v postoji tehdy všemocné centrální umělecké agentury Pragokoncert. Ultimatum, které se týkalo i výběru mého repertoiru, jsem ignorovala. Odmítala jsem se přizpůsobit diktátu úřednic z koncertního oddělení, což nebyly odbornice, ale estébáčky v tuzexových hadrech a špercích, o něž si nestydatě říkali umělcům, které pak pouštěly do zahraničí. „Nikdo není zvědavý na vaše Mahlery a Brahmse. Budete-li zpívat například soudobé autory, můžete si občas zazpívat na uváděcích koncertech soudobé hudby,“ - takové byly nabídky Pragokoncertů. Já jsem odmítla, tudíž jsem nedostala smlouvu a všechno už záleželo buď na mně, či na náhodě. Já ale na náhody nevěřím. Všechny moje koncerty považuji za součást mého osudu, mého výsostného poslání a jsem za to vděčná. A když mi vyškrtávali doma Dvořákovy Biblické písně z recitálu, zpívala jsem je v Německu. A i tam s Davidovou hvězdou na krku, s přívěskem, kvůli němuž jsem byla ještě na AMU udána jako sionistka. Paradoxně se v Německu, ve Francii, v Polsku, kde jsem zpívala, nikdy nikdo nechoval k mému přívěsku, ani ke mně s despektem. Je jen velmi smutným akcentem současnosti, že jsou opět tato témata vynášena napříč Evropou a u nás hlavně u mladých lidí. Ten přívěsek mi jako desetileté holčičce přivezla spolubojovnice mého tatínka z východní fronty. Ztratila v bitvě u Sokolova dva syny a muže. A můj židovský tatínek je slyšel naříkat a volat o pomoc v zóně, kde už jim nikdo pomoc nemohl poskytnout. Kdybych ještě dostala příležitost zazpívat Biblické písně, udělala bych to s myšlenkou na to, aby se lidstvo vzpamatovalo včas. A podle mě je už za pět minut dvanáct.

 

  1. Jak jste si vybírala repertoár a jak jste se učila - bez zraku?

Zpívala jsem velký repertoár, od barokních a klasických koncertantních árií přes romantickou píseň, pozdně romantické autory, které mám obzvláště ráda. Ale také jsem nastudovala pár cyklů žijících autorů, k nimž jsem si vytvořila vztah nejen umělecký, ale i osobní, například Vladimír Somer, jehož jsem si vysoce vážila. Účinkovala jsem i ve velkých oratorních celcích a sólových vystoupeních s orchestry, což bylo pro mne nepředstavitelně náročné. Dodnes nechápu, kde jsem brala tu sílu na jednu či dvě zkoušky se postavit na pódium vedle vidících kolegů s party v rukou a sledujících dirigenta. Všechno jsem se učila pouze audiálně, neumím slepecké notové písmo. Ale nelituji ani jediné vteřiny té dřiny. Je to jen můj úžasný život, moje síla, moje vize i moje naplňování.

 

  1. Olga Štěpánová, pěvkyně, klavíristka a hudební pedagožka, Anna Markowitz, básnířka a spisovatelka. Dvě jména, jedna tvář, jeden život. Kde je víc vašeho „já“?

Nevím, co je silnější, zda talent hudební či síla psaného slova, které ve mně resonovalo už od devíti let jako básnická metafora. Psala jsem cíleně do speciálního sešitku od třetí obecné své básně a píšu je dodnes. Beletrii jsem latentně v sobě cítila, jen jsem neměla technický prostředek, abych mohla začít psát velké celky. Musela jsem počkat až na dobu, kdy jsem dostala do rukou specielní PC pro nevidomé. A píšu sebe. Všechno, co je v mých knihách i básních, je interaktivní proces, dialog mého vnitřního světa s vnější realitou.

 

  1. Můžeme se těšit na další knížku?

Píšu nyní možná už svou poslední knihu. Intenzivně se jí zaobírám, ale já nikdy nepospíchám, neumím psát podle rozvrhu hodin. A už vůbec ne podle počtů denně napsaných stránek, jako někteří autoři. Ale mám jakýsi neurčitý cíl, připravit alespoň první verzi knihy do konce roku, jak si to přeje také nakladatel. Ale jestli to bude, nevím.

 

  1. Paní Olgo, na závěr každého rozhovoru poprosím o oblíbený citát, motto, vzkaz čtenářům.

Vašim čtenářům ze srdce přeji dobré časy a sílu k duchovnímu pochopení jejich vlastní cesty. Kdysi jsem si jako mladá dívka zapsala do svého deníku: "Roztavit vesmírnou tmu do vševidoucího světla, zasadit břízu v bahně a počkat si, až by vzkvetla,"  tento veršík se stal mým celoživotním mottem. Posílám ho tedy čtenářům vašeho časopisu. Jsem stále více přesvědčená, že jediné, co v současnosti potřebujeme, je pochopit, že jedině Láska-Světlo nám všem může pomoci překonat nástrahy a důsledky tmářství. A tak tedy rozsvěcujme to světlo lásky společně, aby nám a budoucím bylo lépe.

                                                  

 

 

Děkuji za rozhovor, za všechny čtenáře přeji mnoho zdraví a radosti, snad někdy na shledanou.

                                                                        Marie Heilandová


Podpora

Technické informace

747372 (od 28.10.2012)

Web technicky provozuje:

K jakémukoliv užití textů a obrázků uvedených na tomto serveru je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2012 - 2018 SONS ČR, z. s.

Ochrana osobních údajů (GDPR)

 

Nařízení EU o ochraně osobních údajů

Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.