NA NÁVŠTĚVĚ VE ŠKOLE
V pondělí 24. dubna jsme s Maruškou Vinklerovou navštívily Základní školu v obci Maleč, v překrásné krajině podhůří Železných hor. Paní ředitelka nás uvedla do třídy, kam se záhy nahrnulo téměř třicet teenagerů. Sedmý a osmý ročník, naprostá většina kluků. No nazdar, to nebude jednoduché, udržet pozornost a klid… kupodivu se i ti „mladí muži“ dobrovolně zapojovali, když jsem vyzvala dobrovolníka, aby si přišel vyzkoušet například vybrat hmatem určitý obnos v mincích apod.
Jako vždy jsme se vzájemně představili a seznámili se s životem lidí nevidomých a slabozrakých, se SONS, Tyfloservisem, Tyflocentrem atd. Hovořili jsme o důležitosti zraku a ostatních lidských smyslech. Následoval trénink hmatu a sluchu při hledání drobných předmětů, rozeznávání jednotlivých druhů mincí, určování obsahů dóziček s kořením a jinými sypkými materiály. Žáci se podepisovali poslepu s pomocí šablonky, prohlédli si a ohmatali Braillovu abecedu a knihu s bodovým písmem, dozvěděli se o možnostech poslechu zvukových knih. Následovalo seznámení s bílými holemi a zkouška orientace s jejich pomocí při použití zatmavených brýlí.
V rychlosti se žáci seznámili s několika kompenzačními pomůckami a těsně před koncem druhé vyučovací hodiny jsme předali časopis Paprsek, letáčky, kontakty na naší odbočku zároveň s prosbou o jejich předání lidem, kterým by mohly být prospěšné. Samozřejmě ještě usměvavá sluníčka a už jsme se se školou v Malči na rok rozloučili…
Druhý den, v úterý 25. dubna přišla na řadu ZŠ v Přibyslavi, již počtvrté. V příjemném prostředí knihovny jsem na velký kulatý stůl vyrovnala všechny pomůcky a materiály, očekávajíce příchod žáků 7. A. Zazvonil školní zvonek- ticho. Nikde nikdo. No doufám, že jsem si nespletla datum! Nespletla, ale díky suplování a „informačnímu šumu“ se začátek besedy o pár minut posunul. Za chvíli už v půlkruhu před stolem sedělo přes dvacet dětí, tentokrát většinou dívek. Program začal podobně jako jindy, žáci se opravdu aktivně zapojovali, naprosto dobrovolně chodili zkoušet si svoje dovednosti a měli spoustu otázek. Zapojil se i přítomný pan učitel. Při nácviku orientace a chůze s pomocí bílé hole jsme předváděli, jak se má člověk, který chce nevidomému pomoci, chovat. Jak navázat kontakt, jak převádět přes přechod, podávat informace, upozornit na nebezpečí a podobně. Dvě hodiny uběhly velmi rychle, zazvonilo na přestávku a děti se vrátily do své třídy.
Po přestávce židle obsadila 7. B. „To je fajn, ulejem se fyzice a matice“, pravil jeden z chlapců. No vida, rádi mne tu vidí… Představení, povídání o odbočce a SONS vůbec, pomůcky, chození s holí, jak pomáhat… Jak dlouho nevidíte? Co je nejhorší? Jak třeba vaříte? Žáci se vyptávali, dívali se na svět skrz žluté brýle s rozjasňujícím filtrem a kluci monokulárem okny, vedoucími na náměstí, pozorovali a hodnotili dívky, procházející po náměstí.
Následovalo rozdání letáčků s kontakty a informacemi, časopisu Paprsek, skrývaček a doplňovaček. Když si žáci rozdávali sluníčka pro radost, jako vždy jsem je upozornila, že se svědectvím přítomného pana učitele mohou získat jedničku z češtiny do žákovské knížky, hned jsem byla upozorněna- žákajdy nemáme, máme Edookit (elektronická žákovská knížka)! Inu, pokrok nezastavíš. Vypadá to, že klasická papírová žákovská se školním řádem (kolikrát jste ho za trest opisovali?) se zakrátko stane historickým artefaktem… A za co ta jednička? Text na obrázku usměvavého sluníčka připomíná větu z jedné krásné knížky. Uhodnete z které? Pokud ano, zapište si jedničku.
Ochotná děvčata mi pomohla sbalit věci a vyvedla mě těmi správnými chodbami ze školní budovy ven. Za rok nashledanou..