Můj první cyklopobyt se šumperskou odbočkou

Publikováno 24.07.2020 17:07 Odbočka Šumperk


Obrázek

 

 

 

 

 

 

Můj první cyklopobyt se SONS Šumperk

 

Šumperská odbočka SONS vyráží pravidelně již 17 let se svými členy na rekondiční cyklopobyt s tandemovými koly. Posledních 5 let, vždy po návratu účastníků, jsem slýchávala, jak si uplynulý týden strávený na tandemech všichni pochvalovali a sdělovali si své super zážitky. Začala jsem se proto sama sebe ptát, jestli by tato rekondice nebyla i pro mě. Kladná odpověď vedla k tomu, že jsem první červencovou sobotu usedla s ostatními fyzicky zdatnými členy do vlaku směr Ostrava, v jejíž blízkosti bylo zajištěno ubytování a veškeré zázemí pro účastníky.

Tady nesmím opomenout zmínku o průběhu naší cesty na místo. V jednom momentu byla klidná a bezproblémová, v druhém pak chaotická a pro mnohé z nás nezapomenutelná. Druhá část, ta horší, nastala v okamžiku, kdy RegioJet zastavil v Olomouci, a že dál nepojede. Nutno podotknout, že nejeli ani vlaky ostatních dopravců. Naštěstí ČD měli tuto situaci jakžtakž podchycenou náhradní autobusovou dopravou z Olomouce do Lipníka. Tento úsek jsme my, co nemáme bus rádi, přetrpěli a pak už následoval v celku bezproblémový přesun vlakem do cíle. Až teda na nasednutí do tramvaje, která měla namířeno opačným směrem. Holt, i to se stává. V těchto krušných chvílích si říkáte, jak je dobře, že tandemy a velká zavazadla převáží dodávka.

Nakonec, i když řádně znaveni, jsme dorazili do Penzionu „Na Kopci“, který, ač k naší nelibosti, byl opravdu na kopci. Po vydatné řízkové večeři a předání klíčů od pokojů začalo seznamování s tamějším prostředím a vybalování zavazadel. Jak jsem byla ráda, když byla možnost ulehnout do postele. Kdyby se mě v onu chvíli někdo zeptal, jaký je můj první dojem ze začátku pobytu, slyšel by: „Už nikdy víckrát“.

Hned následující den se však mé pocity otočili o 180 stupňů, a to po prvním usednutí na dvojkolo a cvičný výjezd dlouhý 6 km. Během této jízdy jsme se já a moje řidička mohli sehrát a získat na jistotě. Víte, ono to ze začátku nebyla vůbec žádná sranda. Jde o to naučit se řidiči, který přebírá veškerou zodpovědnost, důvěřovat a také naučit se pracovat s vlastní váhou. Rovnováha totiž hraje na tandemu velkou roli. V úvahu se musí brát i fakt, že dvojkolo je těžké, dlouhé a trochu jinak reaguje, než klasické kolo. Vzhledem k tomu, že moje řidička byla velmi šikovná a opatrná, netrvalo dlouho a jezdili jsme spolu jako profíci.

Pondělní vyjížďka z Vřesiny do Hrabyně ve 30 stupních prověřila fyzický i psychický stav naší skupiny. Zvlášť, když zpáteční cesta před kterou nás chytla bouřka, byla plná překvapení v podobě louží, bláta, mokré trávy a komárů. Jo, sakra, ti komáři! Přesvědčili jsme se, že některé cyklotrasy nejsou po náporu dešťové vody úplně tak vhodné pro naše oře. Naštěstí nám majitel penzionu zapůjčil vapku a kola byla opět jako nová. To se ale nedalo říct o mých botách. Na jejich žalostný stav jsem však zapomněla v momentu, když mě večer zradilo stehno, do kterého jsem chytla megakřeč. Tady vidíte, že jsem se ani trošku neflákala a jela jsem naplno. Po této zkušenosti se stal mým dobrým společníkem „pan Hořčík“. Ten byl zdrojem úlevy a svalového uvolnění.

Další zastávkou v rámci poznávání ostravského regionu byl Landek se svým Hornickým muzeem. Zde se naše výprava rozdělila na dva tábory – ty, co chtějí nasát kouzlo hornictví a všeho okolo při komentované prohlídce a ty, které více zajímá procházka a slunění na lavičce. Hádejte, čemu jsem dala přednost já! Samozřejmě odpočinkové procházce a pobytu na sluníčku, a z toho důvodu vám tu teď nenapíšu ani „Ň“ o hornickém průmyslu. Ale jestli mermomocí po informacích z tohoto muzea toužíte, zajeďte si do Landeku sami. Věřím, že se tu dovíte odpovědi na vaše otázky, které s tímto těžkým průmyslem souvisí.

Říká se, že třetí den je krizový z hlediska svalové únavy. A pokud odmyslíme neděli, která byla spíše tréninková, připadl tento den na středu. Vyrazili jsme proto na krátkou jízdu do Klimkovic. Tady se mi moc líbilo, zvlášť když jsem si mohla dát v areálu tamějších lázní něco dobrého na zub a zvěčnit se u různých soch. Nevím, co mě to popadlo. Abyste pochopili, nepatřím k lidem, kteří jsou zrovna fotogeničtí. Ale o mém vztahu k focení třeba někdy příště. A jelikož se nám podařil dřívější návrat do penzionu, zbyl i čas na přátelské posezení. Důležitost této společenské aktivity spočívá v tom, že jsme si navzájem popovídali o svých zkušenostech, o tom, co bychom změnili a co je potřeba doladit. Na programu bylo také blahopřání jubilantům. I když se jedná o členy SONS, jsou to také hlavně dlouholetí přátelé a je moc hezké, že se na ně myslelo. Ponocovat jsme moc nemohli, protože nás příští den čekala náročná cesta přes Ostravu do Dolních Vítkovic. Konečně jsme měli možnost ocenit ostravské cyklostezky, které byly naprosto úžasné. Pravdou je, že mě nejdříve při pomyšlení, že pojedu na dvoukole frekventovanou Ostravou, ovinul strach. Ukázalo se však, že nově udělané stezky pro cyklisty jsou bezpečné a není se opravdu čeho bát.

Dolní Vítkovice, stejně jako landecké muzeum, mají své kouzlo. Někomu mohou připadat plné rezavého šrotu, jiný zde vidí historii, která ovlivnila život v Ostravě a ostravské životní prostředí.

V areálu právě probíhala interaktivní výstava motorek, a tak naše kroky vedly i sem. Některé z nás motorky bavily, některé ne. Na co jsme se ale všichni těšili byla návštěva kavárny na Bold toweru, která následovala hned po motorkách.

Z jakéhosi důvodu, asi kdyby nám bylo špatně, jsme dostali na hlavu helmu a výtah nás vyvezl do výšky cca 70 metrů. V kavárně se o nás postarala velmi příjemná obsluha a kdo se nebál mohl vyjít na vyhlídku. Ti, co neviděli, měli v tuto chvíli výhodu, protože si nemohli zkontrolovat, jakou hloubku mají pod sebou. Já teda za to byla v tu chvíli vděčná, protože vidět, co mám pod nohama, tak neváhám použít škopek, co jsem měla na hlavě. Jinak to nahoře bylo super a všem doporučuji. Návrat zpět z Vítkovic byl zajímavý. Stalo se to, že náš hlavní a tras nejznalejší navigátor nemohl naši skupinu vést. Proto jsme ji absolvovali místo na kolech ostravským MHD. Byl to skutečně zážitek, to vám povím. Díky jedné milé paní z tramvaje jsme si všichni – a hlavně já – rozšířili slovník o několik peprných ostravských výrazů, které mi po příjezdu do mé rodné vísky zakázal můj táta používat. Že jsem se doma vůbec chlubila. Sami si teď můžete udělat obrázek o tom, jak doposud vypadal náš cyklopobyt. A to ani trošku nepřeháním.

Páteční předpověď počasí slibovala vysoké teploty, a tak se hlasovalo o náhradním plánu. Přece na kolech nikam nepojedeme, aby nás „klepla pepka“. A jelikož všichni z našich lidí mají rozum, strávili jsme celý den na krásném místě zvaném koupaliště. Hezčí jsem neviděla. Úžasná voda, spousta zeleně a prostoru na opalování. Pusu tomu, kdo s tímto návrhem přišel. Večer probíhal ve znamení zábavy. Zašli jsme do doporučovaného sklípku na grilovaného pstruha a při té příležitosti se jeden z našich členů ujal zpěvu a hraní na klávesy. No rozjeli jsme to tam pěkně. Však to byl taky poslední den, kdy jsme si mohli vyhodit z kopýtka.

V sobotu se konaly velké přípravy na odjezd do svých domovů. Nakládaly se sbalené tašky, batohy, kufry, kola a probíhalo srdceryvné loučení. Naštěstí cesta tramvají i vlakem proběhla tentokrát nad očekávání dobře.

Teď se ohlížím zpátky a nestačím se divit, jak jsem se rozepsala. No nevím, jestli bych chtěla patřit k těm, kdo to bude číst…

 

Slovo na závěr

Rekondiční cyklopobyt není pouze o jízdě na kole. Je to také o vzájemné pomoci, získávání nových přátel, zkušeností a dovedností, o spolupráci a domluvě, o posunování hranic a uvědomění si, jaké jsou možnosti lidí se špatným zrakem. Sama za sebe jsem nadšená, že na světě existuje čím dál víc činností a aktivit, které slabozrací a zcela nevidomí mohou provozovat a zpestřit tak svůj život a přitom se učit být samostatní a potřební pro společnost.



Poděkování

Děkuji organizátorům pobytu, že mě v letošním roce přibrali do svého cyklotýmu a umožnili mi rozšířit mé spektrum sportovních aktivit. Ke koním, k lezení na stěně, turistice, spinningu tak navíc přibyla kola, a za to jsem velice ráda.

 

Libuše Skálová

Obrázky