Miniseriál Orlando 4

Publikováno 09.11.2016 15:41 Volejník Rudolf


Valné shromáždění WBU se samozřejmě nemohlo obejít bez doprovodných akcí. Tou nejdéle trvající (natáhla se na celé tři dny) byla tradiční výstava kompenzačních pomůcek pro nevidomé a slabozraké. Výrobcům a distributorům pomůcek stojí zato přijet na každé větší sněmování významných organizací nevidomých; jsou však dokonce natolik aktivní, že pořádají vlastní velkolepé výstavy jak v USA, tak v Evropě. Za zmínku zde stojí každoroční květnová výstava SightCity ve Frankfurtu nad Mohanem, na kterou se mohou snadno podívat i čeští nevidomí. Na rozdíl od oněch megapodniků ve Frankfurtu, v Los Angeles a jinde byla výstava u příležitosti sněmování v Orlandu komorní jak do počtu vystavovatelů, tak do počtu návštěvníků; a právě počet návštěvníků byl tím nejpříjemnějším zážitkem z celé výstavy: lidé se netlačili, u jednotlivých vystavovatelů bylo po jednom, po dvou zájemcích, ve výstavní hale bylo relativní ticho, takže jste mohli snadno naslouchat různým hlasovým výstupům, díky dostatečnému prostoru se dalo snadno fotografovat atd.

 

Moje líčení bude veskrze subjektivní a neúplné. Důvod je prostý: nejsem nic víc než poučený laik a zvětšovacím pomůckám pro slabozraké nerozumím vůbec. Ve shodě s modelem mého miniseriálu sbírajícího spíše střípky než celky Vylíčím jen to, co mne zvlášť zaujalo a podrobné rešerše ponechám stranou pro odborníky.

 

Vystavovalo na 35 výrobců a distributorů z USA, Evropy a Východní Asie. U několika stánků se teď zastavíme:

 

Hostitelská organizace, Národní federace nevidomých, nemohla samozřejmě chybět: hrdě vystavovala obří raketu jakožto doklad spolupráce své pobočky pro vzdělávání mládeže s Národním úřadem pro letectví a kosmonautiku. Mimo výstavní sál pak pro odvážné zájemce pořádala projížďky osobním vozem s automatickou silniční navigací.

 

Společnost 3D PhotoWorks vystavovala trojrozměrné produkty 3D tiskárny (např. reliéfní obraz Mony Lisy). Znalci výtvarného umění vnímaného hmatem možná tohle znázornění původně namalovaného portrétu ocení; pro mne představovala složitost díla spíše hmatovou změť podobnou snímání fotografie pomocí optakonu. Na první, ryze praktický pohled bych spíše ocenil trojrozměrná provedení plánků staveb apod., čímž se firma rovněž zabývá.

 

Společnost Duxbury Systems se na světovém trhu se softwarem pro automatizovaný převod černotisku do Braillova písma, z Braillova písma do černotisku a mezi kódy Braillova písma samotného pohybuje více než třicet let. Činí si nárok na neomylnou znalost brailských abeced (nebo chcete-li znakových sad) pro většinu jazyků světa a velké americké společnosti jí věří. Jelikož sama firma tvrdí, že své informace čerpá výhradně z internetu (který je, jak známo, často zdrojem krajně zavádějícím), je např. v brailských převodních tabulkách pro některé východoevropské jazyky na platformě Apple neuvěřitelný chaos. Dokladem dobré praxe budiž česká osmibodová brailská tabulka, kterou se na přístrojích apple podařilo společným úsilím několika tvrdohlavých odborníků uvést po třech letech tuhých tahanic do jakéhostakéhos pořádku. Na druhé straně je nutno přiznat, že poměrně drahé produkty společnosti Duxbury Systems jsou po celém světě vyhledávané pro automatizovaný šestibodový tisk na papír.

 

Zajímavým souputníkem společnosti Duxbury je firma Dancing Dots. Její převodník mezi brailským a běžným notopisem Lime zná mnoho našich učitelů hudby. Za největší zásluhu této firmy považuji v moderní době skutečnost, že aktivně podporuje brailskou hudební gramotnost.

 

Mou největší zálibou na všech výstavách, které jsem kdy prošel, jsou brailské řádky – ať už jako součást autonomních zápisníků nebo jako pouhá periferní zařízení k osobním počítačům. S řádky je to jako s automobily poháněnými benzínem. Desítky let se mluví o nevýhodách palivových motorů, jako se desítky let rozkládá na odborných konferencích i jinde o nutnosti nahradit piezoelektrické elementy jakožto životadárné součásti brailských řádků; u automobilů se zjevně začíná blýskat na nové, modernější časy, u řádků se neděje buď vůbec nic nebo se prozatím experimentuje, a to i s řešeními, která se již ve druhé polovině 80. let 20. století ukázala jako slepá ulička. Na výstavě bylo možné vidět jak standardní výrobky na bázi piezokrystalů, tak experimentální prototyp na bázi miniaturních elektromagnetů.

 

Ze standardních řádků vzbuzoval největší pozornost a ohlas nový výrobek firmy HumanWare BrailleNote Touch. Máte před sebou tablet běžící pod operačním systémem Android s 32-znakovým brailským řádkem – tablet mluví a zároveň zobrazuje osmibodové brailské znaky. Je opatřen víceméně běžnou počítačovou miniklávesnicí, kterou však lze odejmout, destičku tabletu obrátit a znovu vsadit do základny s řádkem. V ten okamžik začínáte pracovat na skutečném tabletu s dotykovou obrazovkou. Abyste mohli začít psát, položíte na zlomek vteřiny všech deset prstů na obrazovku, ta se kalibruje (zapamatuje si polohu vašich prstů) a pak už lze lehkými doteky jako na jemném hudebním nástroji zadávat brailský text; píšete v šestibodu, v osmibodu, v anglickém zkratkopise – jak je libo. Je to snadné a rychlé. Jen nedovedu odhadnout, kolik práce dá, než se přístroj podaří počeštit – vzpomeňme na naši anabázi s brailskou převodní tabulkou pro zařízení společnosti Apple; a u Googlu jsme – pokud je mi známo – teprve na samém začátku, nemajíce žádnou, natož pak správnou brailskou tabulku.

 

V Jižní Koreji se vynořila nová společnost, kterou z dřívějších výstav neznám. Předváděla prototypy dvou produktů, které zaujaly díky nápadně vyšperkované internetové prezentaci i některé rodiče českých nevidomých dětí. Prvnímu produktu říkají Braille AppleWatch a jsou to skutečně hodinky velmi podobné AppleWatch osazené čtyřmi brailskými znaky poháněnými miniaturními elektromagnety. Druhým produktem je tenká destička, které výrobce říká DotPad; vystavovaný kus obsahoval obdélníček 4 krát 8 brailských bodů schopných zobrazovat jednoduchou grafiku, např. tvary černotiskových písmen a samozřejmě i brailské znaky. Zdvih bodů na obou výrobcích byl nezřetelný a měkký – i pro léty zoceleného čtenáře Braillova písma bylo nesnadné rozpoznat prázdná místa od vystavených tyčinek. Zástupci společnosti nebyli navíc s to ani hodinky, ba ani destičku připojit k jakémukoli řídícímu zařízení (chytrému telefonu). Nepopírali sice, že se jedná o prototypy, zároveň však dodávali, že mají již 150 000 objednávek svých brailských hodinek po 290 dolarech. Můj rezervovaný postoj k celému projektu korunuje bombastické propagační video na stránkách výrobce.

 

Povídání o brailských řádcích zakončím zjištěním, že se světem šíří pověsti o jakémsi superlevnéém zobrazovači, který vyrábí Královský národní ústav nevidomých lidí ve Velké Británii nebo snad nějaký nespecifikovaný dobrodinec. Tento řádek zajímal snad každého – zvláště delegáty z rozvojových zemí – na výstavě byste jej však hledali marně. Šeptalo se, že je k vidění a k ohmatání ve speciální místnosti, kam bylo možné se podle přísného časového rozvrhu objednat. Zprvu bylo obtížné vůbec najít osobu, které by bylo možné objednání přednést. A když jste se v určený čas k oné utajené místnosti dostavili, ukázalo se, že je zavřeno. Obávám se, že pověst Královského národního ústavu mohla v důsledku této nepodařené aktivity poněkud utrpět.

 

Nakonec jsem zabrousil k vystavovatelům číslicových přehrávačů a diktafonů. V USA (a nejen tam) mají zálibu v navrhování speciálních přehrávacích i nahrávacích zařízení pro nevidomé. Vycházejí z představy, že nevidomý člověk je zaprvé velmi chudý a zadruhé krajně neopatrný a k zařízením, která mu mají sloužit, bezohledně hrubý. Nejnovější přehrávač knih poskytovaných oddělením Kongresové knihovny pro nevidomé a tělesně postižené vypadá, jako by byl konstruován pro použití v extrémních válečných či klimatických podmínkách; co se však na něm musí, třebaže je téměř nepřenosný, všem nevidomým lidem líbit, jsou zřetelná reliéfní označení všech ovládacích prvků. Na druhém konci řady stojí za zmínku malý diktafon podobný krabičce tenkých cigaret, vhodný např. do rozvojových zemí, kde není k dispozici elektrická zásuvka na nabíjení na každém kroku, ba ani prodejna baterií; zato slunečního svitu se nabízí možná až moc. Diktafon je opatřen malým solárním panelem, takže můžete vesele, bez starostí nabíjet, poslouchat a nahrávat. A tenhle zázrak se prodává za pouhých šedesát dolarů – no, řekněte, nekup to!

 

Z výstavy pomůcek se na závěr celého čtyřdílného seriálu vraťme k jednomu ze stěžejných účelů cesty – střízlivému a pokud možno nezaujatému pohledu na další směřování jediné organizace, které náleží právo i povinnost hájit zájmy nevidomých lidí na celém světě. Světová unie nevidomých se nachází ve stádiu střetu filozofií (opatrovatelství versus samostatnost) a kultur (rozpor v lidskoprávním rozměru); dále je patrná nesnadná ekonomická udržitelnost (značné množství členských států neplatí členské příspěvky a některé země samy odcházejí) a z ní plynoucí závislost na sponzorech křesťanské orientace. Na druhé straně si WBU do svého čela zvolila osobu pověstnou jasně definovaným programem úspěšné práce ve prospěch amerických nevidomých s důrazem na partnerství s většinovými zdravotními postiženími, nikoli na podřízenost vůči nim. Jak se bude novému prezidentovi dařit filozofii Národní federace uplatňovat na světovém fóru, se teprve uvidí.