Miniseriál Orlando 1

Týden v Orlandu

Miniseriál střípků z 9. valného shromáždění Světové unie nevidomých

Část první

Autor: Rudolf Volejník

Světová unie nevidomých, jejímž je SONS za Českou republiku od svého založení řádným členem, uspořádala své deváté valné shromáždění ve dnech 18.-25. srpna 2016 ve městě Orlando na Floridě v USA. Valná shromáždění se konají každé čtyři roky a světadíly se mají spravedlivě střídat; na americký kontinent přišla řada po dvaceti letech – mimochodem v Jižní Americe se shromáždění nekonalo ještě nikdy.

Tohle víceméně náhodné zřetězení myšlenkových asociací mě přivádí k rozhodnutí, že než začnu vyprávět o oficiálním i neoficiálním dění v Orlandu, zmíním se stručně o historii samotné Světové unie nevidomých. Její vystopovatelné prameny sahají do roku 1949, kdy byla založena Světová rada pro blaho slepců. Jednalo se o veskrze dobročinné společenství, které zpočátku sdružovalo především tzv. organizace pro nevidomé, tedy subjekty, které o nevidomé pečovaly. Organizace měla sídlo ve Francii a vrcholným počinem v jejích počátcích byla oslava 100. výročí úmrtí Louise Brailla v roce 1952 za účasti tehdy nejvýznamnější popularizátorky života slepých a hluchoslepých lidí Američanky Heleny Kellerové.

Jako reakce na převažující pečovatelský charakter Světové rady pro blaho slepců vznikla v témže roce (1952) Mezinárodní federace nevidomých z iniciativy bojovné, svépomocné a filozoficky vyzrálé Národní federace nevidomých USA, s níž se čtenáři Zory seznámili podrobně před nějakými sedmnácti lety v mém seriálu „Kdo byl Kenneth Jernigan“ a o níž se zde ještě několikrát zmíním. V dalších více než třiceti letech spolu obě shora uvedené organizace na mezinárodním kolbišti někdy otevřeněji, jindy skrytěji soupeřily. Trochu zábavnou na celé věci byla skutečnost, že nevidomí činovníci z některých rozvinutých zemí působili po léta na vůdčích pozicích v obou organizacích. Čeští nevidomí byli zastoupeni pouze ve Světové radě, která byla orientována levicověji než Mezinárodní federace a byla ochotna zástupce ze zemí bývalého socialistického společenství občas i dotovat. Nevím přesně, kdy jsme se začali ve Světové radě aktivněji angažovat. Ze zpráv v Zoře mého dětství první poloviny šedesátých let si pamatuji obšírná sdělení Rudolfa Krchňáka z nejrůznějších zasedání, která čerpal nejen ze svých cest, nýbrž hlavně ze slepeckých časopisů obou německých států.

Mezinárodní federace jakožto svépomocný a hrdý subjekt tahala po celou dobu společné existence se Světovou radou za kratší konec provazu. Nemohla se pochlubit bohatými sponzorujícími patrony a dobrodinci, protože takoví lidé nemají od nepaměti rádi opečovávaného, který se opováží stát na vlastních nohou. Přesto plánovala uskutečnit v roce 1969 své první celosvětové valné shromáždění. I zde se jí však přilepila osudová smůla na paty: v roce 1968 zemřel její zakladatel a tahoun Jacobus ten“Broek (o ten“Broekovi se lze dočíst podrobněji v Tyflopedickém lexikonu jmenném Josefa Smýkala, kde je uvedena přesná citace mého textu z roku 1999). Nebylo síly, která by byla s to ten“Broekův sen uskutečnit a Mezinárodní federace přestala být Světové radě vážným konkurentem. Její vliv však – hlavně skrze dvojí angažovanost vedoucích činovníků, o které jsem se shora zmínil – neustupoval, spíše naopak. Zároveň ubývalo dobrodinců ochotných dotovat Světovou radu – hlavně v důsledku její politiky otevřenosti vůči socialistickým zemím, jejichž představitelé měli začátkem osmdesátých let díky tichým dohodám zajištěnu nejméně třetinu míst ve vrcholných orgánech.

Po dlouhých vyjednáváních se v roce 1984 sešlo v saudskoarabském Riadu ustavující valné shromáždění Světové unie nevidomých, které obě stávající mezinárodní organizace sloučilo v jeden celek. Našimi delegáty zapsanými v listinách Světové unie nevidomých byli do roku 1989 Jan Drtina, Pavol Januška a pravděpodobně od roku 1988 také Branislav Mamojka, nynější předseda slovenské Národní rady zdravotně postižených.

Po roce 1989 se Česko do činnosti Světové unie nevidomých (dále budeme používat zkratku „WBU“) přiměřeně velikosti a významu státu, jakož i finančním možnostem, zapojilo. Zúčastnili jsme se pěti z dosavadních devíti valných shromáždění: v roce 1988 v Madridu, v roce 1992 v Káhiře, v roce 1996 v Torontu, v roce 2008 v Ženevě a letos v Orlandu. Vynechali jsme Riad, Melbourne, Johannesburg a Bangkok.

V příštím pokračování miniseriálu začnu bariérami a zbude-li místo, přidám nějaký ten střípek ze zákulisí.