Horor, součást života

Kristina Haidingerová – Očistec

V sobotu 23. března 2024 se v příbramském DKlubu konal křest a následně čtení z knihy Očistec Kristiny Haidingerové. Byla jsem tam z mnoha důvodů…

Neměla jsem co dělat…

Ne, kecám.

Zrovna mi došly brambůrky a vedle byla asijská večerka…

Nevěřte mi.

Šla jsem poklidně po městě a tu se na mě něco vrhlo…

To už je pravdě trochu blíž.

Autorku znám hrozně dlouho. Před cca třiceti lety nás spolu na druhém stupni základky posadili do lavice (seďte a nezlobte, žejo, klasika). Krom běžné náplně školních hodin, kdy jsme většinou dělaly, co se po nás chtělo, jsme pod sešity a učebnicemi ukrývaly linkované vesmíry našich příběhů. Náčrtky budoucích vztahů a katastrof, náhledy do světů mimo ten náš. Oživily jsme své fantazie, spřádaly osudy bezvýznamných civilizací a nedoceněných, všeho schopných jednotlivců. Kristina jim kreslila duše.

My ztrácely ty naše.

Prolnuly se a navždy zauzlily s našimi sny.

A dost už té melancholie…

V průběhu tvůrčích procesů jsme potřebovaly znát názor jiných lidí. Ano, uvědomily jsme si, že existují jiní lidé, překvapilo nás, kolik jich čte, píše a dokáže poradit, vnést nové světlo do temnoty, ze které nejde ven, ze které se mnohdy ven ani nechce.

Ale kuš!

No a už se k tomu dostávám.

Jeden z hrdinů příběhu Očistce totiž v průběhu oslepl. Běžný dnešní smrtelník, navíc třeba slabozraký, či nevidomý si řekne: Ztratil zrak, bude potřebovat pomoc, naučit orientaci, nějaké kompenzační pomůcky, psa, průvodce, důchod, nastane byrokratický proces mnohdy srovnatelný s koncem světa.

Ó, nééé!

Nojo, ale v příběhu Očistce se neodehrává naše běžná realita, tedy až na tu byrokracii a náznak konce světa. A co má pak chudák hrdina dělat, když je doma sám, přestane vidět a něco mu jde po krku?

Co má dělat autorka?

Kristina mi tehdy velký kus příběhu poslala a chtěla vědět, cože si o tom myslím. Její hrdina byl totiž zpočátku strašně v pohodě, skoro se vším se snažil vypořádat. Jenomže… já blbě vidím od narození a ona to taková sranda nebývá. A paradoxně jsem navíc znala někoho, kdo v průběhu života oslepl, čte, prošel byrokratickým procesem a všemi těmi život zpříjemňujícími procedurami.

Andrea Hlaváčková, sociální pracovnice a lektorka odhalování tajů informačních technologií nevidomým, moje kolegyně z příbramské odbočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS) má ráda fantastické žánry, nejen ty. A dokázala osud chudáka kluka trochu učesat. Ona sama v průběhu života přišla o zrak a musela se úplně od začátku učit vlastně všechno, hlavně vnímat věci kolem sebe jiným způsobem. To řešil i hrdina příběhu a Kristina pak zvládla některé její nápady využít. Při čtení zrovna téhle scény jsem měla možnost vyvalit slabozraké i nevidomé oko a říct si, jak je fajn si kolikrát uvědomit, že jsou kolem vás další lidé, kteří mají v praxi použitelné rady i na situaci takřka hororovou. Ukázku, která je mimo jiné k vidění i poslechu na YT kanále autorky (odkaz níže), načetl herec a dabér, pan Václav Rašilov.

Horor jako součást života

Jako již tradičně, jak jste u mých textů zvyklí, budu se vykecávat.

Horor je umělecký žánr, k jehož počátkům v literární, protože dnes je řeč o knize a později filmové tvorbě bychom nemuseli jít daleko do minulosti. Abych nezapomněla na umělce malíře. Ti příchylnost k žánru určitě rozsekli mnohem dříve, ale jejich snahy děsit širokou veřejnost obsahem pláten zapadla v průběhu staletí, nenaplnila se vlivem vývoje společnosti (ne každý měl totiž čas, chuť a kapacity courat po výstavách, když mu zrovna doma na mor umíraly děti). Mnohdy pak nepochopené umění skončilo v ohni veřejného pálení nepohodlných děl a dílek.

Jistě, lidská historie obecně je protkaná spoustou znepokojivých období. Strach, který ohraničoval chápání reality v pravěku, kdy se člověk soustředil na přežití, respektive zachování života do doby, než se rozmnoží, postupně rozšiřoval své hranice, jak se lidem obohacovalo vnímání okolního světa a jeho nástrah. Stručně řečeno tím, jak jsme se jako společnost vzdělávali a poznávali podstatné, jsme si vytvořili i odvrácenou stranu vědomého a hledali cestu za zrcadla a do stínů.

No, a aby se jednotlivec strachem neklepal sám, začal vyprávět a zatáhl do toho další. Počet účastníků takto vzniklých skupinových sezení, výletů za strachem se měnil, jak někteří v průběhu končili v blázincích, či na hřbitovech, ale to už se blížil věk průmyslové revoluce a fenomén zastavit nešlo. Ne, že by to tehdy někdo chtěl. Trend ve vyvolávání duchů a amatérské nekrofilii (slabší povahy prominou) dostával grády s rafinovaností mnohdy stále v mezích zákona, neboť co nebylo zakázáno, se do určité míry ve společnosti tolerovalo.

Troufnu si teď trochu zacouvat v čase a vzpomenout na přeborníky ve vyprávění strašidelných příběhů, a sice první osadníky Islandu cca před jedenácti, dvanácti sty lety. Ti dávno před temnou dobou středověku vytvořili celé světy bájných bytostí, zpravidla hnusných na pohled a prohnilých ve svém konání, nezřídka krvesajných, lidožravých, či jinak nehezky konajících. Monstra obyvatel ostrova, který bývá měsíce ponořen do tmy polární noci, chodila kolem domů, nakukovala do oken, škrábala na dveře a unášela každého, kdo z obydlí vystrčil byť jen špičku nosu.

A do snů lezly, potvory jedny. To byste nevěřili.

Islanďané pak rádi seděli doma, vyprávěli strašidelné historky a vyhlíželi slunce, které je na čas zažene.

Dnes v nás například slovo predátor vyvolá odpor a vybavíme si spíš oběti internetových šmíráků, než šelmu čekající za skalním převisem, připravenou pocuchat kožich vůdci tlupy, nebo monstrum obyvatel Islandu, které pravidelně chodí zadávit dobytek a unést plodné ženy. Naši dávní předci se chovali pudově a báli se věcí, které je ohrožovaly, nebo kterým nerozuměli. Možná bychom nevěřili, že po objevení ohně a první žranici zapité něčím, co někde omylem zkvasilo a tlupě z toho bylo najednou hezky teplo v útrobách, se táborníci rozpovídali a pak si svoje fantazie odskočili namalovat do nedalekých skal. Jako proč ne? Třeba právě takhle to bylo, takhle to začalo. Fantazie zdivočela, vzkypěla a přelila se do hmotného světa, kde přečkala tisíciletí zakleta do skal, abychom dnes mohli spřádat teorie. A možná se právě takhle někdo kdysi zbavil strachu a ušel další krůček k dnešku.

Stejně tak přístup ke smrti, která je s žánrem podvědomě spjata, se v průběhu věků vyvíjel. Horor evokuje věci děsivé, záhrobní a hnijící a bohužel pro nás… oživlé. Představuje sondy do myslí kriminálních živlů, bláznů a různých nelidských tvorů. Lidská představivost je nikdy nevysychající líhní různých mutantů a zrůdiček, zvrhlostí a perverzních následků toho všeho.

A krev, té musí být hodně. Krev stříká, vytéká a vylévá se. Hnije a smrdí, také někdy v rámci žánru samozřejmě, vlivem různých proměn mění barvy – třeba jako hrdinům zmíněné knihy na fialovou.

Osmnácté, devatenácté století nastínilo obsah, definovalo vznik a dalo světu jména umělců, kteří svého času poděsili společnost skutečností, že světy jinačí, většinou záhrobní, nejsou od toho našeho odděleny zase až tak pevnou bariérou, jak bychom si možná přáli. Víra v duchy a nadpřirozeno, různá monstra a věci nevysvětlitelné v minulých staletích vzbuzovala v lidech strach jako v nás dneska děs z kyber útoku na náš účet.

A o všem někdo dokázal napsat příběh.

Jako Kristina Haidingerová o Violetech (souvislost s fialovou krví), kteří byli kdysi živí a teď jsou tak trochu nemrtví. Námětem na bezmála osm set stran příběhu, který vyšel letos u nakladatelství Golden Dog, bylo varování před tím, že zlo plodí jedině zlo, že být nemrtvý znamená prožít smrt, na což se v příbězích zapomíná. „To mě tak štvalo, to byl ten spouštěč,“ říká autorka. „Odpověď na romantizující představy, že smrt a probuzení se děje mávnutím kouzelného proutku.“

Violeti jsou tak trochu upíři, z větší části ovšem něco zcela jiného. Romantické představy o vzrušení z bolesti následované slastí berou za své s první hromadnou vraždou. Nebo takhle: romantické představy jsou fajn, vzrušení příběh v několika případech vážně obsahuje, bolest a slast následují. Jenom poměr ingrediencí, z nichž je naše poněkud změněná realita knižního Očistce prezentována, je trochu kolísavý. Violeti jsou nelidskou rasou s lidskými pohnutkami. Někteří z nich vzpomínají na dobu, kdy byli lidmi, jiným je tohle zcela jedno a svou existenci nadřazují osudu zbytku světa.

Kniha pod názvem Očistec, pochopitelně s hezky fialovou obálkou se odehrává v průběhu několika staletí různě po Evropě. V Kristiny zamilovaném Finsku, stejně jako v domovině jejího původu, Čechách a detailně a trpělivě líčí osudy zkoušeného druhu. Starého, nebo možná zcela nového, který tu žije s námi, v nás a dokáže ovlivnit nejen naši současnost.

Příběh spadá do žánru fantastiky, která všeobecně kombinuje fantasy, sci-fi a horor, přičemž poslední tady převažuje.

O autorce:

Kristina Haidingerová se narodila v Příbrami v roce 1980. V současnosti pracuje v příbramském divadle jako garderobiérka. Její záliba ve psaní jí vynesla hned několik vydaných knih. Je také editorkou, ilustrátorkou, v minulosti textařkou a příležitostnou zpěvačkou. Každoročně také pořádá Horrorcon, akci zaměřenou na horor v popkultuře.

Více o ní v knihách a rozhovorech z odkazů níže.

Anotace a informace o knize:

Rodí se ze smrti. Jsou posedlí mstou. Kradou vzpomínky. Sytí se krví a opájí bolestí.

Od požáru v přístavním městě v sedmnáctém století přes velrybářské a polární výpravy až po zpustošenou zemi v současnosti – tam všude osnují své plány nepohřbení, bílé stíny opředené tajemstvím.

Sestupte s nimi do temnoty. Poznejte, jaké to je být jedním z nich.

Souborné vydání třídílného románu o Violetech.

Žánr: horor

Ilustrace: Kristina Haidingerová

Počet stran: 736

Vazba: pevná, vázaná, formát 125×195 mm

ISBN: 978-80-88635-54-3

 

Zdroj: https://www.goldendog.cz/produkt/ocistec/

Web autorky: https://kristinahaidinger.cz/

Web Horrorconu: https://horrorcon.cz/

YT kanál autorky: https://www.youtube.com/@Kristina_Haidingerova

YT kanál Horrorconu: https://www.youtube.com/@HorrorCon-nw7jm

Dklub Příbram: https://www.divadlopribram.eu/d-klub/

Na závěr jsem autorku oslovila a položila ji několik záludných otázek, které spadají jak do hororového žánru, tak také trochu souvisejí s problematikou tmy, temnoty a zatemnění jdoucí ruku v ruce se ztrátou zraku.

Proč máš ráda zrovna horor?

To mám asi nějak vrozené. Tajemství a strach mě dráždí od útlého dětství. Dnes je pro mě horor ideálním výrazovým či jazykovým prostředkem. Umožňuje pomocí alegorie nebo zveličení poukázat na skutečné problémy. Jako člověku s poměrně bujnou fantazií a přebujelým pesimismem mi psaní hororů pomáhá otupit hrany vlastního strachu ze všeho, co se může kdykoli stát nebo už se děje.

Jaké pocity v tobě vyvolává tma obecně?

Spouští ve mně fantazii. Kdo mě zná, ví, že se snažím nesvítit, pokud není vyloženě velké šero, a v některých místnostech nesvítím vůbec. Záleží ale samozřejmě na okolnostech. Pokud jsem v cizím prostředí nebo mám za sebou četbu nějaké děsivé pasáže, svítím samozřejmě všude.

Navštívila jsi někdy známá česká podzemní místa, kde jsi měla možnost vyzkoušet si pobyt v absolutní tmě?

Pár jich bylo, ale nejvíce mi utkvělo asi Jihlavské podzemí se svou luminiscenční chodbou.

Umíš si představit, že bys z nějakého důvodu přestala vidět?

Jako autorka si umím představit spoustu děsivých věcí, ale tady si myslím, že by se realita značně lišila od jakékoli mé představy.

Zkoušela sis někdy nevidomost třeba nasimulovat? Zavázat si oči a zkusit se pohybovat ve známém prostředí?

Určitě, a ne jednou. V Županovicích, kde jsme měli chatu, jsem ve školních letech dělala stezky odvahy. Jednou jsme ji šli za úplné tmy. I přes to, že šlo notoricky známou a krátkou cestu, přerazila jsem se. V rámci snahy o autentičnost scény v Očistci jsem si zkoušela projít náš byt, což mi problém úplně nedělalo. Jenže to bude dáno i tím, že jsem zkrátka zvyklá večer a v noci chodit potmě a šmátrat – také kvůli tomu, že máme všechny dveře prosklené a světlo by bylo v tu ránu vidět všude.

Jak si myslíš, že vypadají sny někoho, kdo nikdy neviděl?

To je něco, nad čím hloubám už desítky let. Hrozně moc bych to chtěla zjistit a pochopit. Budu ráda, když se mi to někdy alespoň částečně podaří.

Proč ses rozhodla svého hrdinu poznamenat zrovna slepotou?

Právě proto, že jde o tak zásadní zásah do života, a také jsem měla už historicky dost podnětů o tom přemýšlet.

Myslíš, že tma dokáže být laskavá, měkká, heboučká, přítulná a pozitivní?

Pokud mám na blízku někoho, kdo mě zahřeje, někdo, komu věřím, může i temnota být tím nejkrásnějším, být bariérou před světem, kterého se v tu chvíli třeba naopak bojím.

Jsou, budou tvoje knihy i v elektronické podobě, nebo audiu?

V elektronické podobě jsou první dvě části Očistce (Ti nepohřbení a Děti Raumy), ale přemýšlím, jak je stáhnout z distribuce, protože už jsou neaktuální – až v omnibusu vyšly revidované verze, se kterými jsem spokojená. Další knihy elektronicky nevyšly, a pokud vím, zatím se neplánují. Ale audioknihy mám moc ráda. Stála jsem při začátcích mladého audiovydavatelství Čti mi!, které vzniklo z čistého nadšení pro mluvené slovo. Ti nepohřbení jsou jednou z jejich prvních audioknih. Nejsem s ní úplně spokojená, ale na základě poslechu jsem konečně zjistila, co mi na první knize o Violetech nesedí a udělala jsem pro Očistec větší úpravy. Tamtéž mi také vyšlo erotikou šmrncnuté drama Richardovy živé hračky, které se moc povedlo. Narátor iří Wittek má velmi příjemný a padnoucí hlas a sama jsem vymyslela ústřední melodii pro hudební podkres. Nejnovější audioknihou je antologie HorrorConu s názvem České temno, již namluvil netypický ale charizmatický Martin Čevora. Proslýchalo se i cosi o audioverzi další naší antologie, která byla vloni nominována na Magnesii Literu – Bizarropolis, Václav Rašilov na dotazy fanoušků uvedl, že by se nebránil namluvit celý Očistec… Slíbit nemohu nic, ale byla bych samozřejmě moc ráda.

O čem bude tvá další kniha?

Letos chystané knihy nejsou úplně moje, ale na podzim vydá nakladatelství Golden Dog další knížku pro edici HorrorCon, tentokráte půjde o sbírku černé poezie s názvem O čem sní noční můry, a jsem moc ráda, že tě v ní nakonec budu mít. Napsala jsem také povídku k poctě Stephena Kinga, která by měla vyjít už v létě v antologii V královských zahradách a chystá ji nakladatelství Fobos (Dobrovský). Další povídka – o tragédii zvířecích hrdinů v rukou bezcitných chovatelů – by měla vyjít též v blízké době v antologii Radoslava Kozáka, šéfredaktora časopisu Charon. Rozepsaný mám příběh v tandemu s jedním ze svých dřívějších spolueditorů, ale to je zatím u zrodu a tajné… Témata tam najdete tatáž, na jaká jsou u mě čtenáři zvyklí: zrada, oddanost, strach, fyzická bolest a slast, závist a nenávist, válka, beznaděj, umírání, smrt.

Díky moc za rozhovor.

Jana Dvořáčková

SONS Příbram

 

Obrázek č. 2. není kniha, jak to vypadá, ale dort s hezkou knižní obálkou, který autorka na křtu dostala.