Historie bílé hole

Publikováno 15.10.2022 20:03 Odbočka Opava


Již v egyptské mytologii se můžeme setkat s holí jako symbolem schopnosti kráčet v temnotách. S tímto atributem byl často znázorňován Horus, egyptský bůh slunce, nebe a světla, symbol boje světla proti temnotě.

Známou postavou řeckých antických bájí je slepý thébský věštec Teiresias. Podle jedné z legend byl oslepen bohyní Athénou za to, že ji spatřil nahou při koupeli v lázni. Propůjčila mu však schopnost rozumět hlasu ptáků a darovala berli, s jejíž pomocí chodil tak jistě, jako kdyby viděl. Hůl byla využívána při pohybu nevidomých po staletí, její použití však bylo nahodilé a omezovalo se většinou na ochranu před překážkami.

Až ve dvacátém století dochází k významným změnám.

Pokrok v oblasti dopravy sebou nese potřebu označení nevidomé osoby. Zkouší se červené praporky (Belgie, 1911) či žluté pásky s třemi černými body (Dánsko, Švédsko, Německo).

Autorství bílé hole si nárokuje fotograf James Biggs z Bristolu, který oslepl při nehodě. Biggs se cítil ohrožen automobilovým provozem kolem svého domu a proto si v roce 1921 natřel svoji vycházkovou hůl na bílo, aby se zviditelnil pro motoristy.

Nezávisle na Biggsovi přichází v roce 1930 Guilly d´ Herbemontová prostřednictvím časopisu Écho de Paris s návrhem označit nevidomé osoby bílou holí. Inspirací jí jsou pařížští strážníci využívající bílou hůl k organizování dopravy. 7. února 1931 předává Herbemontová v přítomnosti několika ministrů a prezidenta nevidomých vojáků a civilistů první dvě bílé hole, které otevírají cestu pro dalších 5 tis. bílých holí financovaných z jejích vlastních zdrojů. Přes počáteční nedůvěru se bílá hůl jako symbol nevidomé osoby ve Francii prosazuje a rychle se šíří do dalších zemí Evropy. Za svoji práci ve prospěch nevidomých získává Guilly d´ Herbemontová v roce 1947 Řád čestné legie.

Ve Spojených státech se nejprve (1930) experimentuje s černou holí, kterou zavádí Lion´s kluby jako označení nevidomé osoby v dopravě. Záhy však shledávají černou barvu pro motoristy jako nepříliš viditelnou a po vzoru Evropy ji nahrazují bílou barvou.

V roce 1944 jsou do armádní nemocnice pro slepé válečné veterány ve Valley Forge v Pensilvánii povoláni Richard E. Hoover a C. Warren Bledsoe, učitelé na Maryland School for the Blind. Oba považují dosavadní metody rehabilitace (echolokace, orientace pomocí rukou a nohou) za nedostatečné a začínají pracovat na technice využívající k prostorové orientaci a samostatnému pohybu nevidomých dlouhou bílou hůl. Především Hoover je tím, kdo experimentuje. Zakrývá si oči, aby vyzkoušel různé techniky holí a hledá takovou, která by mohla být efektivní. Totéž požaduje po svých spolupracovnících. Po řadě pokusů a omylů nakonec vyvíjí techniku dlouhé bílé hole, která se pohybuje v oblouku před osobou a dotýká se země na opačné straně než nakročující noha. Tím dává základ metodice, která se využívá dodnes, a zároveň hůl povyšuje na základní prostředek orientace nevidomých. Zatímco Hoover se záhy vrací na Maryland School, Bledsoe zůstává ve Valley Forge a vyučuje tyto techniky nejen slepé vojáky, ale především se podílí na výcviku dalších instruktorů.


Během následujících 25 let je v USA vyškoleno více než 2 tisíce instruktorů mobility a technika dlouhé bílé hole se šíří i do Evropy a od poloviny 70 let i do Československa díky profesorovi Jesenskému.

Na konci 90. let se po vzoru některých evropských zemí zavádí v České republice červeno–
bílá hůl jako označení osob hluchoslepých.