Aktivklub opět na vandru

Aktivklub opět na vandru.

Po několika úspěšných vandrech nebo čundrech, chcete-li, jsme s partou nadšených lidí vyrazili na další víkendový výšlap po Chřibech. Místní jim říkají Buchlovské hory.

Až sem by to nebyla žádná velká divočina. Když ale řeknu, že většina z nás byla buď nevidomých, nebo alespoň prakticky nevidomých, začíná to být zajímavější. O to víc, že někteří z nás, byli na takové akci poprvé v životě. No a korunu tomu nasadím tím, že jsme celý víkend spali pod širákem a dokonce i sprchlo. :-)

Zpět ale ke Chřibům. Chřiby jsou vrchovina na středovýchodní Moravě s nejvyšším vrcholem s názvem Brdo, které má výšku 587 m.n.m.

Do Starého Města u Uherského Hradiště jsme se sjížděli ze všech koutů celé republiky, takže koordinace odjezdu do obce Buchlovice, odkud naše trasa začínala, byla poměrně na pohled složitá. Jelikož jsme všichni ale byli velice šikovní, vyšlo nám to na výbornou a my jsme se v poobědové době mohli vydat autobusem do Buchlovic. V počtu devíti lidí jsme vyrazili směr přístřešek Na Pile. Ten původně v plánu trasy vůbec nebyl, ale kvůli trvanlivosti špekáčků a obří chuti na kotlíkový guláš jsme trasu za pochodu kapku změnili. Přístřešek se nachází pod dalším důležitým vrcholem Chřibů, pod Holým Kopcem.

Tady na nás čekalo překvápko ve formě už rozdělaného ohně od pána s elektrokolem, obřím pytlem na odpadky a největší pleskačkou ve střední Evropě.

Z pleskačky už bylo značně upito, takže jsme nakonec byli velmi rádi, když si pán na svém elektrokole odpadky i s teď už prázdnou pleskačkou odvezl. No a my jsme mezitím měli gulášek hotový a v sobě. :-)

Na Pile se k nám přidali další dva výletníci, takže nás nyní bylo už 10 + 1. Plus jedna znamená, že tento výletník byl bezkonkurenčně nejmladší. V pěti letech by ho věkem trumfnul málokdo. Něco jsme večer popovídali, naplánovali trasu na další den a postupně uléhali ke spánku.

Ráno snídaně, kafe, sbalit batohy a hurá na teď už pořádný výšlap. Včerejší trasa na Pilu byla totiž poměrně krátká a ne zrovna záživná, takže všichni byli natěšení na pořádný záběr. :-) No dobře, to trošku přeháním, protože Chřiby nejsou se svými 587 metry zrovna náročnými kopci, i když... V závěru tohoto dne jsme si fakt mákli.  Počasí vycházelo na výbornou, takže svršky šly pomalu po jednom dolů. Samozřejmě ve vší počestnosti.

Dohoda zněla, že každý oběd si obstaráme v některé z obcí, které jsou zde téměř za každým druhým kopcem. Jelikož terén důvěrně znám, jako mezizastávku jsem vybral obec Stupava, kde jsme v restauraci Akvárko poobědvali a odpočali si. Mimochodem z oken Akvárka je vidět sjezdovka, která je v provozu nejdelší dobu v roce v rámci celé České republiky.

Trasa mezi Pilou a Stupavou vedla přes hřeben na kterém se nachází také Holý Kopec. Takže pěkně nahoru a zase dolů. Odpočinek byl tedy na místě. Dokonce i náš nejmladší výletník trasu zvládal levou zadní a snad i lépe, než někteří z nás. Je úžasné, jak děti stíhají rychle dobíjet baterky.

Trasování nám šlo díky zkušenostem z minula, takže i čas nám vycházel parádně. Ze Stupavy už se trasa opět kapánek musela přizpůsobovat situaci. Začali jsme kombinovat. Dva vidící z nás měli vyrazit jako zásobovači do nedalekých Koryčan, kde měli nakoupit proviant na dnešní večer k ohni. Zjistili jsme totiž, že naše zásoby se nečekaně zmenšily a my jsme přitom pochopitelně vůbec netušili, jak se to stalo. Nakonec jsme zvolili co možná nejkratší cestu na zříceninu hradu Cimburk. Tam měli naši šerpové zanechat pod naším dohledem obsah svých batohů a s nimi seběhnout do nedalekých Koryčan. Cesta na Cimburk vedla okolo dvou studánek. U obou z nich si pánové dali přírodní sprchu a na Cimburk jsme dorazili včas. Naši dva dobrovolníci vyrazili do Koryčan, my jsme se na Cimburku osvěžili a znovu odpočinuli. Po tentokrát opravdu náročném stoupání ze Stupavy jsme totiž na Cimburk stoupali pár kilometrů snad nejprudším kopcem, který mnozí z nás v životě zažili. Zase přeháním.... Ale v teplotách okolo 30 stupňů Celsia to byl fakt výkon. Moje bolavá kyčel, jakoby věděla, co ji čeká a těsně před kopcem bolet přestala. O to víc se ale na vrcholku ozvala znovu. :)

No a nyní se již v našem vyprávění ocitáme pár desítek metrů pod Cimburkem, ve Vraním Lomu, kde je v plánu nocovat. Tentokráte už ale bez přístřešku, pod širákem. Nádherné prostředí "Vraňáku", jak se mu mezi místními říká, nás všechny uchvátilo a začali jsme řešit spaní, oheň, jídlo, a podobné bezvýznamné věci.  Mezi tím někde Honza s Tomášem na cestě do Koryčan rozmýšlí, co nakoupí k ohni ve vietnamské večerce.

My už dávno sedíme u rozdělaného ohně a čekáme na další přírůstek do našeho vandr týmu. Můj bratr slíbil, že mi přiveze kytaru, kterou jsem bohužel nemohl vzít už na první den. Zájem o ni byl tak velký, že jsem jí partě nemohl odmítnout.

Když pak bratr a Tomáš s Honzou v docela podobném čase dorazili, už byla tma. Nezbylo nám tedy nic jiného, než si řádně zazpívat a zahrát. Podle předpovědi se blížil déšť, takže před spaním bylo třeba všechno důkladně zabalit, včetně sebe. Naštěstí ale předpověď nebyla úplně přesná, takže sprchlo jen trošku. Z cukru nikdo z nás naštěstí nebyl a tak jsme noc přečkali bez ztráty kytičky.

Ráno bylo třeba vstávat velmi brzo, abychom stihli autobus z Vřesovic do Osvětiman, odkud už jsme měli dojet zpět do Starého Města. Z něj už musel vyrážet každý po vlastní ose k domovu. Cestou do Vřesovic se skupina rozdělila na několik menších, podle toho, kdo a jak na tom byl s kondicí a s potřebou stihnout autobus. Nakonec jsme ale odjezd stihli všichni a v pořádku jsme z Vřesovic vyrazili.

Celkovou délku trasy přesně spočítánu nemáme, ale odhad je něco okolo 28 km za celý víkend.

Všichni zúčastnění mají můj velký obdiv a dík za to, že se jako naši členové zúčastnili, nebo jako dobrovolníci všem pomohli.

No a pokud vás něco takového taky láká, neváhejte se s námi spojit. Rozhodně to není poslední taková akce.

Vojta Železník