Zajímavá brněnská zákoutí II.
Parčík u splavu
Když vystoupíme z tramvaje na zastávce Tkalcovská, většinou spěcháme do blízkého supermarketu na nákupy.
Málokdo z nakupujících však tuší, že několik kroků za supermarketem najde malý parčík a nábřeží řeky Svitavy.
Zkuste někdy na zastávce Tkalcovská vystoupit jen tak a nespěchat do supermarketu a vydejte se po ulici Tkalcovské kousek dál. Přejdete po mostku přes náhon, který slouží k zásobování teplárny vodou. Protéká pak kolem Šujanova náměstí a přes sídliště v Komárově, kde se vlévá do řeky Svratky.
Za náhonem už najdete parčík a nábřeží řeky Svitavy.
Můžete posedět na lavičkách v parčíku pod stromy nebo přímo na nábřeží pozorovat řeku a poslouchat hukot splavu.
Někteří z vás si na tomto místě možná připomenou své dětství a dobu, kdy jste se sem ke splavu chodili koupat. Povyražením, a nejen pro kluky, bylo, když parčíkem projela lokomotiva s několika vagóny, obsluhující blízké továrny.
Většina z těchto továren je dávno pryč a ty zbylé dnes obsluhují kamiony.
Lokomotivu tady potkáte už jen velmi zřídka.
Vysílač Hády.
Velká Klajdovka je místem, kam chodívám rád a často. Už proto, že to mám jen 15 minut pěší chůze od domu. Ale ani z centra města to není nijak zvlášť nedostupné místo. Z tramvajové zastávky Kotlanova linky 8 nebo z autobusové zastávky Podbělová linek 55 a 78 je to cca 10 minut volné chůze k hotelu Velká klajdovka. Ten je sice stále zavřený, ale přes výdejové okénko si i tak můžu objednat něco k pití nebo k jídlu. Ale já do přírody chodím kalorie spíš pálit, než konzumovat. Proto pokračuji po chodníku dál do kopce až do místa, kde, směrem doleva odbočuje asfaltová cesta.
Tuto cestu přejdu a pokračuji po zpevněné cyklostezce lesem směrem na Ochoz. Asi po 300 metrech od ní odbočuje doleva kamenitá lesní cesta. Dál už jdu po ní. Za zády slábne hluk aut poměrně frekventované silnice a tím víc začnou vynikat ptačí hlasy. Nejčastěji šplhavců - Strakapoudů všech druhů, Brhlíků, ale i Holubů doupňáků, Sýkorek či Drozdů. Po čtvrthodince vycházkové chůze se do nich začne mísit nějaké šumění. Že by vítr? Šumění pozvolna sílí. A za další zatáčkou se najednou, přímo přede mnou, vyloupne 50 metrů vysoká, kruhová věž vysílače Hády. Aha, tak odtud tedy vítr fouká. Tak toto je zdroj toho šumění. Chladící ventilátory.
Vždycky mě lákalo se do této věže nějak dostat a vychutnat si pohled z jejího ochozu. Vypadá trochu jako minaret. Bohužel, nepodařilo se mi to ani v době, kdy ji střežili vojáci Československé lidové armády, ani v porevolučních letech, kdy je využívána pro komerční vysílání. Ale nevadí. Vlevo vedle vysílače se otevírá Hádecká planina, odkud je i tak krásný výhled na celé Brno. Určitě stojí za to se tu chvilku zastavit nebo se posadit do trávy. Ten volný prostor je cítit i bez zraku.
Po chvíli relaxace pokračuji podél lesa na horní straně planiny pomalu z kopce. Vyšlapaný chodníček mě přivede k širší kamenité cestě. Směrem vpravo je železná brána do lomu, v němž se dříve těžil vápenec pro Maloměřickou cementárnu. Směrem vlevo se po cestě vracím zpět k hotelu. A možná, že si v okénku přece jen objednám třeba horkou čokoládu. Mňam.
Lom.
Tímto navazuji na minulý příspěvek. Za samostatnou vycházku totiž stojí i samotný lom, o kterém jsem se tenkrát jen lehce zmínil.
Po sejití z Hádecké planiny, v místě, kde přijdu na širší kamenitou cestu, je vpravo železná brána do lomu. Nevracím se však směrem vlevo, zpět k hotelu, ale projdu velkou dírou v plotě, vedle brány vpravo. Není to nic nelegálního. Lidé tudy běžně vcházejí dovnitř. Tak tudy také vejdu. Za bránou je široká asfaltová vozovka dolů z kopce. Jsem na nejvyšší terase bývalého lomu. Čím jdu níž, tak se vpravo čím dál výš zvedá kamenitá stěna po vytěženém vápenci. Vlevo je pořád krásný výhled na Brno. Za malým, zvýšeným břehem se země propadá dolů, kde je druhá terasa lomu. Pokračuji po silnici z kopce až na úroveň této druhé terasy. Zabočím na ni. Vpravo je opět zvýšený břeh, za nímž je pohled dolů na nejnižší část vytěženého lomu. V její západní části je lama centrum, kam často chodí rodiče s dětmi přikrmit a pohladit si tato milá zvířátka.
Mě to ale moc nebere. Tak po vyšlapané pěšince sejdu dolů na úroveň nejnižší lomové terasy. Spodem vede asfaltová silnička. Po ní jdu doleva. Musím však dávat pozor na dvě masívní železné závory přes tuto silničku. Jsou ve výši mé hlavy a jsou hodně tvrdé. To mi věřte, vím, o čem mluvím. Po levé ruce je plot a v něm několik širších i užších branek. Jimi vstupuji do nejnižší části lomu. Je tu zajímavý biotop a několik jezírek, vytvořených povrchovou vodou, nateklou do jam po vytěženém vápenci. Je zajímavé, že voda v každém jezírku má jinou barvu. Působí to trochu tajuplně, stejně jako bývalé sklady dynamitu ve skalním masívu.
Po krátkém posezení se vracím na silničku, celý lom spodem obcházím a kolem psího cvičáku se vracím ke Klajdě. Je to pěkný kousek chráněné přírody, kterým někdy jen rychle projdu, ale jindy v něm můžu strávit třeba i celý den.