Vzpomínka na Josefa Šedivého

Publikováno 05.02.2020 13:29 Odbočka Šumperk


Obrázek

 

 

 

 

 

VZPOMÍNKA NA JOSEFA ŠEDIVÉHO

 

 

 

Dne 2. ledna tohoto roku uplynulo přesně 40 let od smrti člověka, který se významnou měrou zasloužil o pracovní uplatnění nevidomých v českých zemích.

Josef Šedivý - Jeho jméno dodnes rezonuje mezi těmi z nás, kteří působili na telefonních ústřednách. Ještě je nás několik, kteří jsme absolvovali jeho krátkodobé rekvalifikační kurzy v padesátých a šedesátých letech minulého století.

Narodil se 23. 10. 1914 a větší část života prožil v Šumperku. Zrak ztratil jako dospělý. Dlouho hledal práci a tu našel díky šťastné náhodě.

V Závodě 1. pětiletky v Šumperku (pozdějším „Prametu“) instalovali novou telefonní ústřednu Siemens a v balení mezi žárovičkami se našla i tzv. slepecká návěstí, kterým se ve slangu telefonistů říkalo „terčíky“. Proto tento závod mohl již v roce 1948 Josefa Šedivého zaměstnat. Velice rychle se na ústředně zaškolil a mohl díky terčíkům plnohodnotně zajišťovat telefonní spojení v poměrně velkém podniku.

Brzy přišel na myšlenku, že by mohli ústředny obsluhovat i další nevidomí a po dohodě s vedením podniku a tehdejším Krajským národním výborem v Olomouci zahájil sérii rekvalifikačních kurzů.

Vedení podniku umožňovalo přístup frekventantů na ústřednu, kde probíhala po celou dobu kurzu praktická část.

KNV hradilo náklady spojené s ubytováním a Správa telekomunikací pak v závěru kurzu vydala absolventům osvědčení na základě praktické zkoušky a prokázané znalosti telekomunikačních předpisů.

Josef Šedivý, kterému spoluzaměstnanci říkali Pepíček a frekventanti a absolventi jeho kurzů „táta“ vyškolil více než 200 zrakově postižených telefonistů.

Jeho záslužné práce si povšimli i vysoce postavení funkcionáři a následně mu byl prezidentem republiky propůjčen Řád práce.

Příklad Josefa Šedivého vedl ředitele Středního odborného učiliště pro mládež s vadami zraku v Praze-Krči k otevření půlročních a jednoročních telefonních kurzů.

 Za mnohé absolventy šumperských kurzů jmenujme v komunitě zrakově postižených ve své době dobře známé osoby - Jana Gřegoře z  Ostravy, Rostislava Strejčka z Olomouce, Zdeňka Jelínka z Brna nebo Jiřího Stehna - prvního prezidenta České unie nevidomých a slabozrakých a pracovníka telefonní ústředny Národního muzea v Praze. Jiří Stehno po několik let na svém pracovišti zaškoloval frekventanty výše zmíněných telefonních kurzů pořádaných učňovskou školou v Krči.

Josef Šedivý se angažoval i v hnutí nevidomých.V roce 1969 se stal členem Ústředního výboru Českého svazu nevidomých, jenž byl členskou organizací federativně uspořádaného Svazu invalidů s poměrně vysokou autonomií.

Po 4 letech však v rámci normalizace organizace zanikla a nevidomí byli opět součástí jednotného Svazu invalidů.

A moje osobní vzpomínky? Třítýdenní rekvalifikační telefonní kurz jsem absolvoval v květnu roku 1966. Ubytován jsem byl v hotelu Moravan, který se nacházel naproti domu, v němž Pepíček Šedivý bydlel. Protože jsem měl tehdy ještě zbytky zraku, nepotřeboval jsem průvodce, ale naopak, někdy jsem pana Šedivého doprovodil do práce nebo z práce já.

Pan Šedivý byl mohutné postavy, ale respekt u svých kolegů v podniku si vybudoval díky své až otcovské vlídnosti a trpělivosti, i když bylo na ústředně někdy hodně rušno. Měl jsem dokonce příležitost seznámit se s Pepíčkovou paní a jeho dvěma syny, když jsem byl pozván k nim domů na nedělní oběd.

Pamatuji si dodnes, že hlavním chodem byl smažený květák s bramborem a hlávkovým salátem a já jsem si opravdu náramně pochutnal.

Po kurzu jsem se s Pepíčkem ještě několikrát potkal na krajských setkáních ZP telefonistů a také na zábavách, které pořádala šumperská organizace.

Léta plynula a moje poslední setkání s „tátou Pepíčkem“ bylo na jeho pohřbu na šumperském hřbitově. Nás, jeho žáků, se tam tehdy sešlo opravdu hodně...

Bohužel dnes, po 40 letech, na tohoto průkopníka povolání nevidomých telefonistů a dobrého člověka, který pomohl tolika lidem, vzpomíná už jen malá hrstka pamětníků.

 

Předseda oblastní odbočky SONS Olomouc

Jan Příborský