Vznik SONS v dokumentech a osobních vzpomínkách - miniseriál - 1. díl

16. června 2021 dovrší Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých 25 let existence. Naposledy jsme na výročí vzniku SONS zavzpomínali spolu s jejím prvním prezidentem na jejím IX. celostátním shromáždění v Havlíčkově Brodě v roce 2016; no a teď můžeme vzpomínat leda doma u kamen nebo na pracovišti - v místnosti po jednom nebo po dvou. A přitom pětadvacáté výročí naší SONS by si věru zasloužilo důstojnější oslavu.

Především příslušníky mladší generace jsme my oba s prezidentem vyzýváni, abychom připravili průřez posledními pětadvaceti léty - co se podařilo, o co jsme škobrtli, jaká byla očekávání členů spolku i komunity nevidomých jako celku, zkrátka: Mají se také díky SONS nevidomí a slabozrací v naší zemi líp než před pětadvaceti lety? Široce pojatá odpověď na tuto otázku však vyžaduje důkladnou přípravu a debatu ve větší skupině těch, kdo se na úspěších i nezdarech SONS podíleli; a to je v současné době digitálního setkávání jen těžko proveditelné.

Rozhodl jsem se tudíž připravit alespoň minioslavu sonsích narozenin - popsat takové její těhotenství. A jelikož pamětníků ubývá a naše lidská paměť je veskrze nedokonalá a často zkreslující, budu vyprávět o vzniku naší sjednocené organizace na základě dokumentů, především z let 1995 a 1996 s příležitostným odkazem na dokumenty starší.

Moje vzpomínání není vyčerpávající, zato se vynasnažím, aby bylo nanejvýš vyvážené. Nečekejte, že budu některou ze stran pomlouvat a vytahovat na ni pikantnosti ze zákulisí; doví-li se čtenář o neshodách, zjistí, že snahou drtivé většiny protagonistů bylo dosáhnout stanoveného cíle - sjednocení hnutí nevidomých a slabozrakých ku prospěchu všech zúčastněných.

Výchozí pozice

Začneme 1. lednem 1993, tedy rozpadem federace. K předchozím létům se vrátím jen dvěma krátkými odkazy nutnými pro dokreslení celistvosti obrazu následujícího děje:

V neděli 3. prosince 1989 vznikla z vůle 28 osob přítomných v zasedací místnosti tehdejší Slepecké tiskárny a knihovny v Krakovské 21 (3,5 poschodí - tehdy tam byla veliká místnost zabírající téměř celé podlaží) Česká unie nevidomých a slabozrakých (dále „unie“) - organizace navazující na přerušenou existenci samostatných slepeckých spolků mezi léty 1950-1989. V sobotu 21. dubna 1990 byla založena Společnost nevidomých a slabozrakých v České republice (dále „SNS“) jako samostatná právnická osoba v rámci z doby předlistopadové přežívající organizace zdravotně postižených. Mezi léty 1990-92 se vyvíjel i třetí subjekt, na jehož půdě se SNS a Unie setkávaly i se svým slovenským protějškem a jehož význam oceníme vzápětí.

Rázem se ocitáme v době po prvním lednu 1993 - tedy po rozpadu federace. Všichni, co spolu mluví i někdy nemluví, se znají, jsme příliš malá komunita na dvě celostátně působící organizace s členskou základnou a od počátku to dobře víme. Těm, kdo stojí v čele obou organizací je jasné, že jsou činnosti, které jedna ze dvou organizací buď vykonávat nemůže nebo nechce. Jde například o zahraniční styky: Evropská ani Světová unie nevidomých neumožňuje, aby jednu zemi zastupovaly jako řádní členové dvě soupeřící organizace. A dále tu byla široká oblast kultury a spolupráce s hudebními umělci na mezinárodní úrovni, což neuměla dělat ani SNS ani Unie. A tak se nám všem náramně hodil třetí subjekt - Společenství organizací nevidomých České republiky (jeho zkratku „SONS“ používat nebudeme ze zjevných důvodů; budeme mu říkat „Společenství“). Společenství bylo asociací Unie a SNS. Mělo výkonného ředitele, hrstku zaměstnanců, které byste spočítali na prstech jedné ruky, bylo za Českou republiku členem mezinárodních organizací nevidomých, staralo se o zahraniční agendu obou členských subjektů a pěstovalo širokou kulturní činnost - opět pro oba subjekty. Poslední dvě činnosti, které uvádí Statut Společenství z ledna 1993 zahrnují propagační servis a provozování Slepeckého muzea zaniklého subjektu Federace nevidomých a slabozrakých ČSFR.

Pro moje vyprávění je výsostně důležité následující ustanovení Statutu Společenství (nezapomeňme, píše se leden 1993). Cituji: Společenství „zaniká dnem vzniku jediné organizace nevidomých a slabozrakých v ČR s celorepublikovou působností.“

Prezidium Společenství tvořilo 5 zástupců SNS, 5 zástupců Unie a výkonný ředitel. Scházelo se nanejvýš dvakrát ročně a ze zápisů z osmi uskutečněných zasedání mezi léty 1993-1996 plyne, že SNS a Unie své zástupce čas od času měnily, přičemž stálicemi zůstávali Vlastimil Císař, předseda SNS, Ján Jesenský, člen ÚV SNS, Josef Lachman, člen ÚV SNS, Milan Pešák, výkonný ředitel a od 23. dubna 1994 prezident Unie a Rudolf Volejník, místopředseda Nejvyšší rady Unie. Stálicí turbulencemi v členských organizacích nedotčenou zůstával výkonný ředitel Společenství Václav Polášek.

Daleko zajímavější než složité střídání hlav Společenství je způsob domluvy. V této věci Statut říká: „usnesení nabývají platnosti, dojde-li ke konsensu; nedojde-li ke konsensu, zahájí zástupci členských organizací okamžitě dohodovací řízení v užším kruhu a bezprostředně poté se sejde opět Prezidium a zhodnotí závěry dohodovacího řízení. Nenastane-li ani potom konsensus, akce se buď zruší anebo odročí, nejpozději však do 30 dnů, aby mohly být prodiskutovány všechny informace, které v té době nebyly známy.“

Pro operativní činnosti a urychlení informovanosti členských organizací byla zřízena výkonná rada, která se scházela podle potřeby, nejméně však jednou měsíčně.

SNS a Unie si měly co říct i mimo Společenství. Jejich odborní pracovníci se scházeli ve společné komisi pro přidělování kompenzačních pomůcek (spolu s pracovníky ministerstva práce a sociálních věcí) a v pracovní skupině pro odstraňování bariér.

Závěrem první části miniseriálu lze konstatovat, že v letech 1993-1994 nebyla příliš znatelná vůle ke sjednocení ani ze strany SNS, ani ze strany Unie. Spíše se zdálo, že jedna organizace se pokouší pohltit tu druhou. Když ale obě zjistily, že se to patrně nepodaří a že i stát je čím dál méně ochoten dotovat dvě velmi podobné organizace, začala se politika vedoucích představitelů obou spolků měnit. O tom však až v příštím pokračování.

Rudolf Volejník