Poznávací pobyt Valtice 2018 (část 2.) aneb Mikulovské toulky, wellness a náš útěk z vězení

Mikulovské toulky, wellness a náš útěk z vězení

Druhý den, jsme se vydali na průzkum “italské perly Moravy“ – Mikulova.  Toto kouzelné městečko s téměř středomořskou atmosférou je architektonicky inspirováno italskou renezancí a barokem. Má spoustu malebných uliček a zákoutí. V historickém jádru města se doslova dotýkáte dějin i výběžků Pálavy. Snoubení památek, vína i přírody dělají z Mikulova výjímečné místo a jedno z nejkrásnějších moravských měst, které rozhodně stojí za nejednu návštěvu.

První naší prohlídkou jsme nahlédli do života židovské kumunity a jedinečného barokního interiéru Staré synagogy. Mikulovská židovská obec byla svého času jednou z nejrozsáhlejších a nejpočetnějších na Moravě. Za války byla zcela zničena. Navštívené synagoze se také říká Horní a jako jediná z 12 místních synagog se nám dochovala. Její kořeny sahají až do 16 století, kdy v Mikulově působil jako zemský rabín Jehuda ben Becalel známý jako Rabi Löw. Je to také jediná synagoga polského typu u nás. Jsou pro ní typické čtyři kupole. Synagoga byla zcela zrekonstruována do podoby jakou znali židé před válkou. Kupole zdobí unikátní štuková výzdoba i hebrejské nápisy v kartuších. Obdivovali jsme také obnovený svatostánek aron-ha-kodeš. Po prohlídce synagogy nám byly představeny různé předměty spojené s židovstvím. Vše jsme mohli poznávat pomocí svého hmatu. Jednalo se např. o modlitební řemínky, šátek talit, jarmulky, mezuzu, což je malé pouzdro umístěné na každých dveřích v židovských domácnostech. Umístěna bývá na pravé straně dveří s vloženým svitkem s určitým textem z tóry. Často bývají zdobeny zkratkou písmen š-d-j (Šadaj) znamenající všemohoucí nebo (Šomer delet jisra´el) strážce dveří Izraele.

Při odchodu z Egypta neměli židé jak se říká „času nazbyt“ upéct kynutý chléba a proto si připravili jen takové jednoduché placky z vody a mouky. Chlebu se říká maces a vkládá se do speciálního ubrusu s kapsičkami. Obdivuhodná byla kouzelná sada poháru a talíře s vyrytými hradbami města Jeruzaléma. Z poutavého výkladu Jany Dykastové, jsme se také dozvěděli i o hebrejském svátku Pesach, který trvá 8 dní a připomíná vyvedení židů z egyptského otroctví. Je spojený také se slavnostní večeří, které se říká seder. Trvá klidně i několik hodin a během ní se předčítá z Pesachové hagady a jí se zvláštní ochutnávky jídel, které se váží k onomu příběhu. Hořkost zažívaného otroctví, mají připomínat hořké byliny - většinou se jedná o křen. Dále se jí tzv. charoset. Je to taková omáčka ze směsi jablek, někdy vína, rozinek a oříšků. Tato směs napodobuje maltu, kterou otroci používali na stavbách domů. Brambory nebo petržel zase představují jednoduché jídlo, které v té neblahé době židé jedli. Namáčí se do slané vody, symbolizující slzy a pot otroků v Egyptě. Svátek Pesach znamená v překladu překročil. Podle biblického vyprávění Egyptem jako poslední desátá rána procházel anděl smrti, který zabíjel prvorozené. Nezabíjel je však v židovských domácnostech, ty – překročil, kvůli obětování beránka a pomazání dvěří jeho krví. Opatření sloužilo tedy jako ochrana před touto ranou. Proto se i v součastnosti při sederové večeři dává pro jistotu na stůl jako taková „oběť“ alespoň kost z beránka či z kuřete. Sederový talíř jehož součástí je několik malých mističek na jednotlivé pokrmy jsme měli také možnost si ohaptovat. 

Před další mikulovskou „nej památkou“ jsme se posilnili vynikající křenovou omáčkou. Při procházce historickým náměstím jsme minuli i rodný dům jazzmana Karla Krautgartnera - nynější Jazz Art Galery. Naše nožky se tak také prošli po místním chodníku slávy. Svou hvězdu zde má třeba zpěvačka Eva Pilarová či Felix Slováček. Než jsme se nadáli už jsme byli v dolní části historického náměstí, kde se nachází impozantní stavba Dietrichsteinské hrobky. Původní kostel sv. Anny s loretánskou kaplí byl zničen požárem. Kostelů v té bylo v té době postaveno mnoho a další nebyl zapotřebí. František z Dietrichsteinu se tedy rozhodl, že vybuduje pro svůj rod místo posledního odpočinku, inpirované svatými místy v Loretu a Jeruzalémě. Nemohli jsme proto toto mystické místo jako stvořené pro rozjímání nad smyslem života a smrti opomenout. Vydali jsme se po stopách tohoto mocného rodu jenž vlastnil mikulovské panství po dlouhých 350 let. Prohlídka začala v samotných věžích, kde se nalézají různé hrobové nálezy. Jsou zde dochované zbytky Loretánského pokladu, textilní škapulíř, růžence. Velkou zvláštností je relikvie prstu neznámého světce, který je po stranách obložen drahokamy. Na zdech je také umístěno několik obrazů a rodokmen dynastie Dietrichsteinů. Jelikož i my někdy zhřešíme, vyzkoušeli jsme si vystavenou mobilní zpovědnici. Zajímavostí pro nás byli zrestaurované hedvábné šaty Karolíny Maxmiliány, kněžny Dietrichsteinské. V roce 1734 byla s nimi v hrobce pohřbena. Dožila se na tehdější dobu velmi pěkného věku 60 let. Dobové šaty jsou nyní uzavřeny ve skleněné vytrýně s neustále stejnou teplotou. Patřičné klimatické podmínky nám tuto nádheru dochovají i pro další generace. To nejvzácnější, co by jste mohli ve věži nalézt je však skryto v malé kanopě. Ta ukrývá samotné srdce kardinála Františka, který je pohřben sice ve Vídni ale srdcem zůstal stále ve svém milovaném Mikulově. František se celkově zasloužil o majestátnost a rekatolizaci Mikulova. Nechal také vybudovat křížovou cestu se Svatým Kopečkem a Kaplí sv. Šebestiána. 

Z věží jsme sešli na vnitřním nádvoří, kterému dominuje velká sedící socha samotného kardinála Františka Dietrchsteina z kararského mramoru. Podstavec tvoří dva boční reliéfy a na přední straně rodový erb. První z reliéfů znázorňuje úspěšnou diplomatickou misi Františka s ruským carem Pavlem I. Na reliéfu spolu vedou dva muži rozhovor. Oba jsou oblečeni v kalhotách pod kolena a v kabátci s vestou. Muž v pravo má dlouhou paruku, levou rukou se opírá o šavli. Jsou zde krásné precizní detaily krajek na oblečení, ostruhy bot. Na empírovém stolku jsou položeny hodiny s ciferníkem opatřeným římskými čísly. Nohy stolku zakončují lví tlapky.

Druhý reliéf znázorňuje scénu z Františkovi vojenské kariéry před pevností Valencienness v roce 1793. František za tento úspěch získal řád rytířského kříže od Marie Terezie. Na reliéfu jsou tři muži v uniformách důstojníků rozmlouvající nad mapou. Františkovi tehdy bylo 26 let. Je zde ztvarněn jako mladík s jemnými rysy a rozevlátými vlasy. V samotné rodinné kryptě se nachází 45 rakví, které jsou vystaveny na překrásně zdobených dřevěných katafalcích. V urnách jsou nově uloženy také ostatky posledních členů rodu. Jako poslední jsme vstoupili do kaple se štuková výzdobou. Zdejší chloubou jsou jistě vyřezávané lavice i původní unikátní varhany, které postavil Jakob Deutschmann za 1200 zlatých. Interiéru kaple vévodí velký mosazný lustr s modlícími se andělíčky a s visícím střapcem hroznového vína. Také samotný oltář s Černou Madonou loretánskou nelze opomenout. Její soška se každoročně vynáší na Svatý kopeček při Mariánské pouti. Eva Damborská nám byla po celou dobu úžasnou průvodkyní a celé její vyprávění doplňovalo mnoho dotykových vjemů. Moc, moc děkujeme.

Takovou třešničkou na dortu jsme naše putování Mikulovem zakončili ve wellness hotelu Galant. Bazén nám poskytl velmi příjemné osvěžení a také netradiční zpestření dne. Pro zdokonalení naší „kondičky“ jsme si i zaplavali. Nebyli by jsme to ale my, kdyby někdo z naší party při pobytu tady nevymyslel zase nějakou tu „kulišárnu“ navíc. Naše milováná Zdenička pojala bazénový protiproud zcela po svém a udělala si z něho soukromý masážní salón bez maséra. V našem přátelském kolektivu jsme si dále užívali vířivek, jejichž trysky jsme si sami a přímo odborně “poštelovali“ aby nás řádně “probublali“. K tomu všemu jsme si dopřáli vína z vinařství Galant a užívali si zasloužený odpočinek. Ze střešního wellness nás přímo obklopovala Pálava a naprosto podmanivý pohled na všechny dominanty Mikulova - Svatý kopeček, Kozí hrádek a Mikulovský zámek. Co víc si přát? Prostě Mikulov jako na dlani...

Ihned po příjezdu do Valtic jsme byli zatčeni. Nebojte nic vážného, jen takové menší nedorozumnění. Raději Vám to pěkně vysvětlíme. Jelikož jsme parta „veselá a hravá“ po příjezdu do Valtic na nás čekala exit game Šatlava. V autentickým prostorech bývalé věznice jsme byli zamčeni do vězeňské cely. Byly jsme obviněni z možného únosu či dokonce možné vraždy tamnějšího nejlepšího vinaře, po kterém se země jako by slehla a nelze ho nalézt. Dozorce Emil nás zajal, protože jsme byly opravdu tuze podezřelá skupina. Takovou „jakživ“ neviděl. Již při samotném výslechu jsme se doznávali ke spoustě nevídaných skutků. Na útěk z vazby jsme měli pouhých 60 minut. Co se dělo s námi v cele nechtějte a ani nemůžeme prozrazovat. Řekněme, že jsme řešili spoustu rébusů, nalézali klíče a odemykali zámky, které byli naší cestou ke svobodě. Vězení dělá s člověkem opravdové divy. Vloupali jsme se dokonce do policejního trezoru a obsah vyplenili ale čas se blížil ke konci a drsný bachař Jozífek i tuze kousavá deka si na nás již brousili zuby. Na štěstí naše oslnivé ženy zapůsobili na Emila a tak nám přišel dát na poslední chvíli nápovědy abychom vše doluštili a utekli. Museli jsme mu však vrátit náš „lup“. Pro jistotu si nás přece jen Emil ještě všechny vyfotil a vložil do vyšetřovacího spisu. Na památku jsme obdrželi žertovný diplom o tom, jak jsme z vězení vlastními silami „dokázali neuniknout“. Na první zkušební útěk to byl super výkon. Exit game byla velmi propracovaná a reálná. Moc nás všechny nadchla a už se těšíme na další „exitovku“.