Oblastní odbočka Jičín

Ve středu 15. května jsme se v hojném počtu sešli ve velké zasedací místnosti Městského úřadu v Jičíně. Na téma historických pohlednic města Jičína nám opět přišel vyprávět pan Oldřich Havlíček. Navázali jsme na minulou přednášku, podívali jsme se pod Čeřovku, kde bylo dříve vojenské cvičiště. Samotný vrch Čeřovka byl v minulosti téměř vytěžen, nakonec byla ale těžba ukončena, aby byl kopec zachován a zůstala na něm také nepoškozená rozhledna Milohlídka. Do současnosti zde zůstal rozlehlý bývalý čedičový lom, který byl po určitou dobu využíván jako venkovní divadlo a nyní se zde občas pořádají hudební festivaly. Z vytěženého čediče byly zhotoveny dlažební kostky pro Valdštejnovo náměstí. Protože ale čedič nebyl kvalitní materiál, byl později nahrazen žulovými kostkami. Díky pohlednicím jsme viděli, jak dříve vypadal rybník Kníže a přilehlé koupaliště, které několikrát změnilo svou podobu. Podívali jsme se také na původní podobu budov a areálu jičínské nemocnice, který v nedávné době prošel rozsáhlou rekonstrukcí. Mezi pohlednicemi byly významné budovy města, kostel sv. Ignáce, biograf Český ráj, Lepařovo gymnázium, Masarykova obchodní akademie nebo Průmyslová škola. Zajímavostí byla pohlednice z veletrhu, který se konal v ulici 17. Listopadu v místě křižovatky u kina a obchodní akademie. V dnešní době by už podobná akce na tomto místě nebyla možná, protože se jedná o frekventovanou komunikaci. Pan Havlíček nám ukázal i několik raritních pohlednic, at´už záměrně upravených nebo chybně zpracovaných. Vydavatelé si mnohé pohlednice upravovali podle svých potřeb, objevily se například dvě verze pohlednice kašny na Valdštejnském náměstí, kde na jedné si hrají děti a na druhé byly děti vyretušovány. Další z pohlednic byla zrcadlově obrácená nebo se na pohlednici objevila budova, které se v Jičíně vůbec nenachází. Celé město se hodně změnilo a mnohé ulice bychom v minulém století ani nepoznali.

V sobotu 27. dubna proběhl v hvězdárně Jičín celodenní program ke Dni Zěmě, jehož součástí jsme byli také my. Naše organizace měla svůj stánek mezi ostatními v krásném zázemí zahrady u hvězdárny. Během odpoledne dorazilo velké množství rodin s dětmi a dalších lidí. Děti zaujaly hlavně naše hry jako hmatové a sluchové pexeso nebo hmatové rozpoznávání obrázků na kartičkách. Jak dospělí, tak děti si hodně zkoušeli brýle simulující různé zrakové vady. Mnozí byli překvapeni, jak špatně může někdo vidět a bylo pro ně těžko prědstavitelné takto v běžném životě fungovat. Také byl zájem o psaní v brailově písmu na Pichtově psacím stroji. Někteří lidé se hodně zajímali o pomůcky využívané zrakově handicapovanými lidmi a měli mnoho dotazů. Získali jsme také několik příspěvků do naší psí kasičky. Celkově jsme si užili krásné odpoledne.

Pokračování přednášky se konalo v pondělí 22.4 v klubovně.

V polovině dubna jsme se sešli v klubovně poslechnout si novinky ze sociálně-právní poradny. Po skončení pravidelného sezení jsme se věnovali novým společenským hrám, které donesla k vyzkoušení naše členka. Jednalo se především o hry pro trénink vyjadřování, slovní zásoby a paměti. Velké oblibě se těšila hra s maketou tikající bomby, která kolovala mezi členy a každý musel co nejrychleji odpovědět na danou otázku a poslat bombu dál. Komu bomba v ruce vybuchla, prohrál. Dále jsme hádali zeměpisná místa, města či památky. Každý člen měl na čele kartičku s nějakým známým místem na světě a pomocí otázek na ostatní členy se musel dobrat odpovědi, o jaké místo se jedná. Vyzkoušeli jsme i hru s kostkami, na kterých byly zobrazeny nejrůznější symboly. Na vržený symbol musel člověk vymyslet větu. Každý další člověk potom musel vymyslet navazující větu k symbolu který hodil. Užili jsme si při tom hodně zábavy.

[biograf Jičín]

[čsfd]

[biograf Jičín]

[čsfd]

V páteční podvečer 16. února se konala vernisáž našeho člena malíře Lukáše Černého. Ve velkém počtu jsme se sešli v Kavárně Republika. Rádi jsme se setkali se členy liberecké odbočky. Strávili jsme moc pěkný páteční večer. Samozřejmě nechyběl ani hudební doprovod naší členky.

Nový Zéland – beseda

Nový Zéland leží na jižní polokouli, takže cesta doslova na druhý konec světa trvá standardně 2 dny letecky se dvěma přestupy. První přestup bývá v některém z větších evropských měst jako Frankfurt, Mnichov nebo Zurich. Druhý pak už po dvanáctihodinovém letu přes Asii byl v Singapuru. V Singapuru bylo několik hodin času, takže jsem s přítelem Martinem prošla krásný Marina bay se známými umělými stromy a dalšími skvosty architektury. Následovalo dalších 10 hodin letu do Aucklandu. Auckland je největší město Nového Zélandu, tady jsme zařizovali všechny potřebné dokumenty a koupili auto, které se stalo na následující měsíce i naším domovem na čtyřech kolech. Pracovali jsme například na venkovské drůbeží farmě nebo v ovocných sadech. Ve městě Gisborne, kde jsme pracovali v sadech s kiwi, jsme během novozélandského léta oslavili i Vánoce. Během našich cest jsme viděli mnohé krásy přírody. Kousek od Aucklandu leží malebný ostrov Waiheke, kam jsme cestovali trajektem, dále například vodopád a pláž s černým pískem Karekare, kde to vypadá, jako byste byli na sopečném Islandu. Velice vyhledávaný je také poloostrov Coromandel se skalní přímořskou jeskyní Cathedral cove a nebo Hot pools, kde geotermální energie ohřívá vodu a písek přímo na pláži.

Nový Zéland je známý svými jezery s čistou azurovou vodou a pralesy se stromovými kapradinami. Asi nejkrásnější scenérie se nám otevřela u jezera Tarawera, kde to vypadalo jako na záběrech z filmu Jurský park. Navštívili jsme úchvatné Huka falls, azurové hučící peřeje s vodopádem a Taupo, největší sladkovodní jezero na Novém Zélandu. Taupo má křišťálově čistou vodu, ale jelikož leží ve vulkanické oblasti plné termálních pramenů, fumarol a gejzírů, do jeho části proniká právě bahnitá termální voda. Nedaleko se nachází termální park Waiotapu, jehož největším lákadlem pro nás byl asi Champagne pool, barevné geotermální jezero, které je kopií slavného jezera v Yellowstonu.

 Protože se ale zdaleka všechno nevešlo do jediné přednášky, dohodli jsme se na dalším pokračování.

Historie pohlednice

         Co to je, pohlednice? Kde se vzala? Dnes známe pohlednici jako papírovou kartu, kde na jedné straně je nějaký obrázek a na druhé straně je místo krátký text a adresu.

Tak tomu ale vždy nebylo. Dříve bylo nemyslitelné, aby text zprávy mohl kdokoliv číst. Proto byly písemnosti pečlivě zabalené, případně opatřené pečetí. Počátkem druhé poloviny 19. století se začaly sporadicky objevovat pokusy o změnu v poštovním provozu. Sem můžeme zařadit období vzniku pohlednice. Vzhledem ke složitým počátkům vývoje se nedá jednoznačně určit datum vzniku, místo, kde vznikla, ani autor první pohlednice. Zkrátka vývoj pohlednice se dnes těžko popisuje a rekonstruuje.

Tak nějak to vyplynulo ze života společnosti. V různých státech po celém světě se objevovaly pokusy o změnu stávajícího systému. Pokusy to byly zpravidla ojedinělé a dlouho se prosazovaly mimo oficiální normy. Mnohé úřady i jednotlivé země se nové korespondenci bránily. Otevřené listovní zásilky také nebyly veřejností přijímány, protože poštovné bylo stejné, jako za klasický dopis. Teprve v září roku 1869 zavedla Rakousko-Uherská vláda do poštovního provozu korespondenční lístek za poloviční porto. A to můžeme považovat za počátek vývoje pohlednic. Díky ohromnému úspěchu korespondenčních lístků v Rakousku-Uhersku se zavedení tohoto druhu korespondence dočkaly i další země. Postupně se na korespondenčních lístcích začaly objevovat různé obrázky, reklamní přítisky, rytiny a další výjevy. 

Tato v podstatě soukromá iniciativa byla legalizována v roce 1872, kdy byly povoleny reklamní přítisky. Pak už vývoj pohlednic nabral na obrátkách. Vyvíjel se nejenom vzhled, ale také název. Od korespondenčních lístků přes dopisnice až po dnešní pohlednici. Na samotném vzhledu pohlednice se výrazně podepisoval způsob výroby. Nejprve to byly litografie – pracné a nákladné. Následovaly další techniky až po současný ofset. Zjednodušování výroby zlevňovalo ceny pohlednic a tím se stávaly dostupnějšími.

Vývoj pohlednice jsem dost podstatně zkrátil, aby se vešel do tohoto článku. Jinak by si zasluhoval více prostoru. Tento krátký popis jsem uvedl jen proto, aby jste si uvědomili, jak dlouhou vývojovou cestu musela pohlednice zvládnout, než se dostala k vám do ruky.

Oldřich Havlíček