Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 20, říjen 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
STALO SE: Kalendárium
Přehledně
POZVÁNKA: Den otevřených dveří
LIDÉ KOLEM NÁS: Pracovali jsme pro magistrát i Městská divadla pražská
V SÍTI
Jak se studuje v Olomouci
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Přivřené dveře I.
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Mezinárodní den bílé hole
SPORT: Olomoučtí sportovci měli důvod k oslavám
Nabídka periodik na rok 2024

LIDÉ KOLEM NÁS: Pracovali jsme pro magistrát i Městská divadla pražská

Vystudovala žurnalistiku, pracovala v médiích i podnikala. Dva roky byla i naší kolegyní, v roli redaktorky časopisu Zora. Také ráda naslouchá, což ji přivedlo k setkání s mnoha zajímavými lidmi. Má s naším časopisem něco společného i dnes? Věnuje se stále psané novinařině? A kde a s kým nejraději tráví čas? O rozhovor jsme požádali Marii Zemanovou.

Narodila jsem se předčasně. Funkční bylo jedno ucho, jedno oko, měla jsem poškozenou rohovku, ale viděla jsem, ale oční vadu nešlo korigovat brýlemi. Během života jsem podstoupila i operace hlavy, zrak se mi vlivem šedého zákalu postupně horšil, a k poruše sluchu se přidaly i poruchy rovnováhy. Přesto jsem navštěvovala běžnou základní školu i gymnázium. Centra pro pomoc studentům s postižením zraku tehdy nebyla, nebo jsem o nich nevěděla. Jen učitel v hudební škole byl nevidomý. Byl ale i sportovec a zaběhl maratón. Jiného jsem neznala a myslela si, že tak jako on fungují všichni nevidomí. Po gymnáziu jsem studovala Fakultu sociálních věd. V bakalářském studiu žurnalistiku a v magisterském mediální komunikaci. Poté jsem pracovala v různých redakcích. A také podnikala. V roce 2015 jsem si zřídila neterapeutickou poradnu „Jedno velké ucho“. Ale většina klientů se nakonec chtěla spíše přátelit, snad aby poradenství měli zdarma.

Šedý zákal i stav mé rohovky se dále zhoršoval. Zaměstnavatel mi snížil úvazek, pracovala jsem i z domova, což mi hodně pomohlo. V té době jsem na kurzu španělštiny poznala i další nevidomé. Sama jsem už používala bílou hůl a pozorovala, jak ti lidé žijí, i s jakými pomůckami pracují. Tak jsem do problematiky postupně „vplula“. V září 2016 jsem navíc nastoupila jako redaktorka časopisu Zora, což byl můj další, tentokrát profesní kontakt s lidmi s těžkým postižením zraku. Téhož roku jsem po probuzení uviděla jen neproniknutelnou mlhu. Lékaři v Motole mi vyjmuli zakalenou čočku, ale novou se jim do oka vpravit nepovedlo. Dnes tak mám funkční jedno oko bez čočky (afakii). Jsem stále oslněna, mám trubicové vidění a přizpůsobit se na změnu světla mi trvá i 15 minut. Dá se to ale částečně korigovat brýlemi, a do blízkého blízka dokážu zbytek zraku ještě slušně využít. Vzdálenější předměty prakticky nevidím. Jen za pošmourného počasí někdy zahlédnu třeba odlesk louže. Dlaní udělám kukátko, obličej kroutím do různých grimas, snažím se určit její vzdálenost, a počítám kroky. Ne vždy mi to vyjde. Jak se k louži blížím, zmizí, a najednou jsem v ní. Má vada má navíc tendenci se v čase měnit, a tak se mění i strategie mého koukání na předměty, písmo atd. Dnes jsem se naučila koukat jedním způsobem, a za měsíc se učím jiný. Zrak i sluch se mi dále zhoršil po prodělání Covid-19. Běžný hovor „uposlouchám“ jen v naprostém tichu. Jinak používám naslouchátko. Jen jedno, na slyšící ucho.

Od roku 2018 jsem pracovala dva roky ve společnosti Rewenium, která provozuje webový magazín Inspirante. Psala jsem na web články o sociálních a zdravotních tématech. Spousta z nás, redaktorů, sama měla nějaký handicap či zdravotní omezení, a často jsme tak psali o vlastních diagnózách. Měla jsem i svůj sloupek, který jsem nazvala „Za-Zrak“, stejně jako svůj facebookový profil. Tam dodnes umisťuji z médií či od blogerů převzaté články o zrakovém handicapu, sociální politice, příspěvky z portálu Pélion, osobní zkušenosti i popis nebo fotografie bariér, které objevím. Pro naši komunitu, i jako pozvánku „k nám“ pro lidi vidící. Stačí otevřít Facebook.com a do editačního pole zadat "za-zrak". Na svůj osobní profil dávám zase každou sobotu nějaký svůj zážitek. Těmhle příspěvkům říkám „Inspirace týdne“.

Aktuálně jsem sociální sítě “zapřáhla“ i do své osobní kauzy. Vloni v prosinci jsem žádala o zvýšení příspěvku na péči na 3. stupeň, ale výsledkem je jeho snížení na 1. stupeň. To mi navíc oznámili až letos v srpnu, po více než 8 měsících. Rozhodnutí mi přijde nespravedlivé, vydávám se do protiútoku, a dostávám se nově do role sebeobhájce, kdy „svou věc“ prožívám, komentuji, a bojuji za svá práva. Moje zkušenost souvisí s handicapem, ale sebeobhájci mohou být i z jiného prostředí. Vnímám, že podobnou situaci neprožívám sama.

Už pět let pracuji ve společnosti "Spolu s vámi" (původní název byl Návštěvy Potmě). Od roku 2017 tady pracují jen lidé s postižením zraku, a myslím, že se tu sešla správná parta lidí ve správný čas. Věnujeme se návštěvám seniorů a osvětové činnosti o zrakových handicapech. Pro žáky základních a středních škol, pro sociální a zdravotní pracovníky, i pro firmy a odbornou veřejnost. Obecně pro prostředí, ve kterém by mohli působit zaměstnanci, zákazníci nebo klienti s postižením zraku. Osvětu se snažíme propojit i s možností zaměstnání. Dnes se věnujeme i vyhledávání a odstraňování bariér. Přitom spolupracujeme se střediskem Teiresiás při brněnské Masarykově univerzitě. Podíleli jsme se na auditu přístupnosti plzeňského magistrátu. Hledali jsme jak fyzické bariéry, tak i ty v on-line prostoru, tedy přístupnost webových stránek, možnosti kontaktování, vyplňování formulářů apod. Pracovali jsme i pro Městská divadla pražská. Jejich zakázkou bylo umožnit a zjednodušit nám přístup do jejich divadel (ABC, Rokoko a Komedie). Od koupi lístků přes orientaci v divadle až po nalezení místa pro vodicího psa. Dnes se na pokladně můžete zaregistrovat jako nevidomý divák a nahlásit, zda přijdete s doprovodem či vodicím psem, nebo zda doprovod budete potřebovat. Pro koupi lístku on-line jsme pracovali na lepší přístupnosti systému, vyhledávání a plateb. Lístky si lze také telefonicky objednat a zaplatit při příchodu do divadla.

Má dnešní práce? S kolegyní se starám o publicitu společnosti a vztahy s veřejností. Jsem v týmu školitelů, který pořádá workshopy, pomáhám psát projekty a blog na našem webu, i spravovat sociální sítě. Dříve jsem navštěvovala i seniory. Byli to lidé přes 80 let, které bych jinak nepotkala. Jejich příběhy mě fascinovaly. Jak žili, pracovali, zestárli, a dnes si se mnou o tom povídají. Jak přišli z různých koutů světa a setkali se v jednom domově. Zajímám se o historii, a jejich příběhy jsem si pospojovala s těmi, které jsem četla. Dozvěděla jsem se i to, co už jinde nenajdu. Literatura zachytí hodně, ale různost lidských příběhů a povah je ještě větší. Zajímavé bylo vlastně už jen to, že jsem přišla navštívit člověka v jeho soukromí, a pak s úžasem sledovala, jak z nesmělého oťukávání postupně přecházíme k pravidelnému setkávání, na které se oba těšíme, a profesionální vztah se mění v přátelství. Komunikovala jsem a rozuměla si i s člověkem o půlstoletí starším než jsem sama. Třeba i proto, že jsme obě ženy.

Zajímavá či vtipná příhoda? V odlehčovací službě jsem navštěvovala paní, které bylo už 96 let, a byla na tom slušně i se zdravím. Zvykla si na to, že je nejstarší, a že má výsadní postavení. A pak přišla paní stoletá, a ona si zaštkala: "No, já jsem tady byla dodnes nejstarší. A dnes abych vám chodila pro kafe." Jako kdyby se spolu o věku bavily malé děti. Jen na druhém pólu.

Byly ale i smutné momenty, kdy jsem se profesně i lidsky musela vyrovnat se zhoršením zdraví, mentální úrovně, i úmrtím. Seniorů, i jejich dětí. Okolo těchto situací bylo nutné „chodit“ velmi opatrně. Nejsme terapeuti a náš koncept spočíval spíše v jejich zabavení. Komunikovala jsem i s lidmi, kteří trpěli pokročilým stádiem Alzheimerovy choroby, což bych si předtím nedokázala představit. Často o základních věcech a potřebách. Ale při hudbě se dokázali uvolnit, vybavovali si texty písní, které léta neslyšeli, a připadali mi šťastní. Při zpěvu totiž člověk pracuje s jinou částí mozku než s tou, která je zodpovědná za řeč a myšlení. Také jsem zjistila, že pokud jsem při komunikaci s člověkem klidná, přechází můj klid i na něho.

Návštěvy přerušil Covid-19. Přemýšleli jsme o jiných způsobech komunikace, ale nebylo to ono. Naštěstí se situace vrátila do normálu. Zda plánuji další návštěvy? Pravda, prožívání zmíněných pocitů mi někdy chybí. Chtěla bych ale seniory navštěvovat spíše individuálně. Domovy chtějí naopak skupinové aktivizace, což je pro ně provozně jednodušší. Jde například o canisterapii nebo muzikoterapii, které skvěle zvládají někteří mí kolegové. Ale mě baví i dnešní osvětové akce a workshopy. V nich cítím přímočarost, nasazení i mládí. A také příležitost být užitečná těm, kteří se do tématu postižení zraku teprve dostávají. Myslím totiž, že navzdory handicapu jsem měla v životě i dost štěstí, a také je pro mě zkrátka normální, že každý z nás někomu či něčemu pomáhá.

Do redakční rady časopisu Zora mě přivedla nabídka SONS i můj sentiment. Pro časopis jsem pracovala a téma tisku pro zrakově postižené je mi blízké. Obdivuji i nepřerušenou tradici jejího vydávání. Do rady jsem přišla minulý rok v září, kdy už bylo vypsáno výběrové řízení na nového šéfredaktora. Těší mě, že jejími členy jsou lidé s různými typy postižení zraku. Šéfredaktorka Daniela Thampy mi pak přijde jako velmi schopná žena, která dokáže správně vysvětlovat a obhajovat svá stanoviska. To, co chce prosadit či změnit, se zatím týká horizontu jednoho až dvou let, a já jí budu ráda nápomocná. Dnes řešíme hlavně provozní témata, jako braillský tisk a hmatovou grafiku.

Mé budoucí plány? „Chytlo“ mě mluvené slovo a podcasty. I to je novinařina. Dnes jsem dostala i možnost podílet se na diskusích s lidmi, kteří tvoří obsah na českém „X“ (dříve Twitter). Nejsem sice profesionální mluvčí, mám i drobnou vadu řeči, přesto cítím, že ve vedení rozhovoru mám jistý potenciál se zlepšovat. A začít něčím kratším, nebo hovořit ve dvojici, tak to mě velmi láká. První „X spaces“ (řekněme podcast na Twitteru) už proběhl, já se podílela na jeho přípravě a hostovi položila několik otázek. Příprava, to je zjišťování informací o něm, co na „X“ publikoval, a sestavování otázek. Když na ně host odpovídá, posílám sledujícím do chatu další informace. Kdy tweet, o kterém právě mluví, publikoval, jaký měl ohlas, co následovalo poté apod. S hostem jsem v kontaktu přes síť, ale rozhovor zní, jako kdybych s ním byla naživo.

Má angličtina? Mírně pokročilá. Už jsem si začala myslet, že tahle brána je pro mě zavřená. Ale díky internetovým překladačům jsem dnes s jazykem v kontaktu mnohem více. Hlavně tedy s textem. Kvůli vadě sluchu rozumím stále méně mluvenému slovu. Ale v případě podcastů v angličtině bych si představovala nějakou formu překladu. To by můj svět hodně obohatilo.

Nejvíce přátel mám mezi lidmi v mém věku. Velkou službou je pro mě ale i kontakt s těmi mladými. Mnohé sleduji na sociálních sítích, a z pohodlí domova jsem se od nich lépe naučila třeba práci s mobilem. Pracuji s ním téměř stále, a to včetně psaní a úprav textu. Kromě hlasového výstupu a častého diktování používám i inverzní (černý) monitor, a lupové brýle. Tato kombinace mi při dostatečném osvětlení nejvíce vyhovuje. I tak, na delší koukání to není, a každý rok musím používat silnější skla. S formálními úpravami textu mi také často pomáhají kolegyně, protože stálé kombinování zbytku zraku a sluchu mě někdy prostě unaví. Co se obecně týká informačních technologií, uvědomuji si, že ve svém věku nezvládnu to, v čem se mladí pohybují odmalička. Připadám si tak spíše jako popularizátorka našeho prostředí. Mladí lidé mi do života přinášejí i pestrost, po které toužím a kterou mi handicap vzal. Řadu věcí jsem musela přestat dělat, jiné omezit, nebo dělat jinak. Co chápu méně, je to, jak jsou mladí schopni navázat a prožívat přátelství s někým, koho předtím neviděli a neuvidí. Ano, zajímají mě i mezilidské vztahy, a jak se mohou během pár okamžiků změnit. Jak o nikom z nás nelze říci, že je tak hodný, že by nikomu neublížil, či naopak tak zlý, že by nedokázal pomoci.

Nejraději trávím čas ve Slaném, městě, kde žiji. Je tu vše, co k životu potřebuji. Poslední rok mi dělá radost zrekonstruovaný park Kumpánova zahrada. Chodí sem mí přátelé, koná se tu řada kulturních akcí. Ale často jsem tu ráno i úplně sama. Dobře to tu znám a mohu chodit bezpečně dokonce i bez hole. Pod nohama písek či tráva, v sevřené dlani káva, a v uchu sluchátko s knížkou, pro mě ideálně strávený volný čas. Čtu knihy z KDD i KTN, nejraději ze současného světa, detektivky, i ty seberozvojové. KDD navštěvuji obden a je to pro mě jako návštěva cukrárny, kde nevím, co bude ten den ve vitríně. Velmi mě těší, když lidé mluví o knize, kterou četli, a já ji v KDD také najdu. I dříve jsem ráda četla. Ale přečetla jsem pár stránek, rozbolela mě hlava, a já přestala mít chuť číst dále a nechat se příběhem unášet. Když jsem pak objevila naše knihovny, byla jsem velmi šťastná, a mohla se vrátit ke své staré lásce.

S Marií Zemanovou hovořil Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 20, říjen 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
STALO SE
Kalendárium
Přehledně
POZVÁNKA
Den otevřených dveří
LIDÉ KOLEM NÁS
Pracovali jsme pro magistrát i Městská divadla pražská (Marie Zemanová)
V SÍTI
Jak se studuje v Olomouci
ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Přivřené dveře I.
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Mezinárodní den bílé hole
SPORT
Olomoučtí sportovci měli důvod k oslavám
Nabídka periodik na rok 2024

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.