Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 14, červenec 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
Kalendárium
Přehledně
Poděkování z Výboru dobré vůle pro Vokál klub
LIDÉ KOLEM NÁS: Zajímám se o společenské vědy, politiku i žurnalistiku
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Pondělní hodiny pro veřejnost s prezidentem SONS
O čem se moc nemluví – Alkohol s námi a my s alkoholem
ZE ZAHRANIČÍ: Superpřístupné bankomaty ve Španělsku
NAPSALI JSTE NÁM: Veselá Mathilda aneb Psí soutěž trochu jinak
POZVÁNKY: DUN po roce opět v Plzni
Výstava obrazů Lukáše Černého
SPORT: Čeští showdownisté na turnaji v litevském Vilniusu
Třikrát simulovaná zvuková střelba

LIDÉ KOLEM NÁS: Zajímám se o společenské vědy, politiku i žurnalistiku

Mladý muž, jehož jsme dnes požádali o rozhovor, je nejen výborný sportovec, ale také cestovatel a muzikant. Hraje na několik nástrojů a své první písničky složil už v 15 letech. Doba však pokročila. Dnes je mu 19 let a před ním stojí důležité úkoly. Složit maturitu a zvolit si, co dál. Co si v životě nejvíce přeje? Má už jasno v tom, jakým způsobem si to splní? A limituje ho jen jeho vada zraku? Povídáme si s Benjaminem Levíčkem.
Moje zraková vada? Leberova amauróza. Zrakový nerv, a neví se přesně, která jeho část, nepředává mozku informaci o tom, co oči vnímají. Ovšem skutečnost, že nevidím, mě nijak nemrzí, a ani si na to nestěžuji. Je pro mě nejlepším způsobem života normálně fungovat.
Od mládí se věnuji hudbě, díky absolutnímu sluchu se ji učím určitě snadněji. Už po třetím roce jsem navštěvoval hodiny zpěvu. V sedmi letech jsem přidal hru na sopránovou a altovou zobcovou flétnu, v devíti housle, a ještě později, v jedenácti letech, flétnu příčnou. Samostatně se učím hrát také na klavír a na violu. V mládí jsem na nástroje cvičil běžně dvě hodiny denně. Dnes jsou týdny, kdy se nástroje nedotknu, a pak přijde čas, kdy cvičím denně a nedokážu se od toho odtrhnout. Ale hudba je dnes spíše mým velkým koníčkem. Více si zahraju jen tak pro radost nebo si zaimprovizuji. Baví mě i vlastní písně skládat. První text jsem napsal v den svých 15. narozenin. Byl jsem tehdy doma, nemocný, a napadlo mě zapsat si myšlenky, které se mi honily hlavou. Nápad propojit text s hudbou přišel až v době covid-19. I tehdy nebylo moc co dělat. Později jsem začal skládat text i s hudbou zároveň.
V mých textech se odrážejí situace, které jsem prožil nebo prožívám, v hudbě pak klid či naopak divokost života. Dnes žiji, řekněme, v lepším životním období, a v mé tvorbě je to vidět. Naopak, bylo-li hůře, byly i mé písně pesimističtější. V čem tato období spočívají? Jako nevidomý jsem se narodil a neprožíval muka postupné ztráty zraku. Někdy se ale nakupily potíže, hlavně ve vztazích. A asi nejvíc mě zarazilo onemocnění cukrovkou. Dost věcí se začalo odvíjet směrem, který jsem si nepřál. A optimističtější období? Prožívám pozitivní mezilidské vztahy. Mám skvělé rodiče, kteří mě podporují prakticky ve všem, do čeho se pustím. Dnes navíc potkávám zajímavé a inspirativní lidi. Také vnímám, řekněme, jisté dozrávání a uklidnění své osobnosti. I ve smyslu, že jsem dokázal redukovat množství aktivit a ujasnit si své životní priority.
Hraji a zpívám i na koncertech. Představuji hudbu vlastní, klasickou i populární. U svých písní si skládám i hudbu doprovodnou, pro kytaru, baskytaru, klavír i bicí. Pouštím ji na koncertě z reproduktoru jako karaoke podklad pro můj sólový nástroj a zpěv. U klasické hudby si podklad pro doprovody dohledám. A musím říci, že dnes při koncertech v podstatě netrpím trémou. Proč? Nejde mi o výkon ve smyslu „musím to zahrát co nejlépe a neudělat chybu“. Jde mi o to, abych hudbou publikum potěšil a něco předal. Koncert tak pro mě nepředstavuje velký stres. Dokonce bych řekl, že mě spíše uklidňuje. Jen někdy, zpravidla na jeho počátku, musím skrývat své emoce, špatnou náladu či únavu. Ale jak hraji déle, obvykle se to zlepší, spolu s tím, jak mě hudba dokáže „dobíjet“.
Zda a jak moc dokážu energii a prožitek předávat, je velmi těžko měřitelné. A také se domnívám, že to příliš nezáleží na tom, jak skvělý výkon podám. Jinými slovy, pokud chce publikum z hudby energii načerpat, načerpá ji nezávisle na mně. Vím i to, že při hře občas chybuji. A ihned dodávám, že to, zda hudbou nějaký prožitek předám, tolik o chybách není. Určitý „výkon“ tedy podat musím, ale to důležitější je nastavení publika i skutečnost, jakým způsobem na sebe vzájemně reagujeme. Opravdu povedený koncert? Abych řekl pravdu, snažím se spíše držet při zemi a o žádném koncertě jsem zatím neřekl, že se mi skutečně povedl. Na každém najdu pár vlastních chyb, což si poté musím sám v sobě „vybalancovat“. Téměř vždy mě ale uspokojují koncerty v domovech pro seniory. Z těch lidí cítím opravdovou radost. Tu jsem prožil i v dubnu v brněnském Björnsonově sadu. Lidé můj koncert poslouchali venku, ve volném prostoru, mohli si koupit pití nebo jen tak chodit okolo, a já cítil, jak z nich sálá spokojenost. A zajímavé bylo hrát v kavárně a poté se pobavit s posluchači. Jednoho z nich prý má hudba dokonce dojala. A o to mi jde hlavně, někoho potěšit, předat pozitivní emoci. Tohle přání mi bylo mnohokrát splněno, za což jsem velmi vděčný.
Koncerty a cukrovka? Když hladina krevního cukru, glykémie, nepůjde nahoru příliš prudce, plynule pokračuji a vyřeším to po koncertě. Vyšší hladina cukru, hyperglykémie, není totiž v krátkém období tak vážná záležitost. Horší je její náhlé a prudké snížení, hypoglykémie. Tu musím řešit okamžitě. Před koncertem proto hladinu cukru zkontroluji, a pokud bych pociťoval, že se rychle snižuje, mám s sebou sladký nápoj. A také čistou vodu, kterou potřebuji zvlhčovat hrdlo. Ano, koncert je sice vzrušující, ale na žádném jsem s hypoglykémií zas až takový problém neměl.
Zábavu, uvolnění i setkání s přáteli pro mě představuje sport. Dříve jsem se věnoval goalballu, fotbalu, atletice i plavání. Dnes si spolu s trasérem rád rekreačně zaběhám i zalyžuji. Ale mým hlavním sportem je showdown. Vede mě skvělý trenér, a tak jsem dosáhl i několika úspěchů. Jakýmsi odrazovým můstkem bylo 4. místo na mezinárodním juniorském turnaji v roce 2019. To mi bylo 15 let. Mým největším úspěchem je pak 3. místo na mistrovství republiky v roce 2021. Vloni jsem byl čtvrtý a letos turnaj ještě neproběhl. Na mezinárodním turnaji juniorů v Litvě jsem vloni obsadil 2. místo. Dnes už hraji za dospělé, kde je konkurence větší. Na mezinárodních turnajích hraje až 60 hráčů, můj nejlepší výsledek bylo 18. místo. Ve světovém žebříčku jsem dnes pětatřicátý. Ale má výkonnost jde postupně nahoru. Začátkem června jsem se znovu zúčastnil mezinárodního turnaje v Litvě a obsadil 22. místo. Ale ač si letos více užívám showdown, hudbu řadím na stejnou úroveň.
Jak jsem už řekl, cukrovka pro mě nepředstavuje problém při koncertu. Ale může být komplikací při showdownu. Při něm prožívám mnohem více vzrušení i nervozity, obzvlášť při mezinárodních turnajích. A na to samozřejmě může reagovat glykémie, oběma směry, a podstatně ovlivnit můj výkon. Nejsem tolik frustrovaný z prohry, kterou utrpím v těžkém a vyrovnaném zápase. Co na mě však dolehne, je to, když pečlivě trénuji, ale klíčový zápas nezvládnu, protože se moje glykémie prostě zhoupne. A nejvíce mě štve to, že za to tak docela nemohu, že mě přemohl trochu jiný soupeř. Pokud vyhraji, dostaví se naopak příjemný pocit euforie. Normálně nejsem příliš emotivní člověk, spíše klidnější povaha. Ale pravdou je, že při turnajích se dokážu „řádně vybouřit“. Ne extrémně, ale určitě výrazněji. Bývám hlučnější, občas si i zakřičím.
Ano, hrajeme s ozvučeným míčkem, ale během hry musí panovat ticho. Jen pokud si po odehrání setu nebo v jiné pauze vezmu oddechový čas, mohu promluvit. Zakřičet si mohu až po zápase. Když dám nebo dostanu gól, mohou diváci tleskat i křičet, ale já ani trenér mluvit nesmíme. Jinak hrozí varování i penalizace. Někteří rozhodčí klid při hře hlídají více, jiní méně. Podle mého názoru by nemusel být problém, když si hráč zakřičí poté, co dá gól. Vždyť přece mohou tleskat i diváci?! A sport, to je vůbec emotivní záležitost. Stadiony při fotbalových utkáních doslova vřou. Sporty pro nevidomé jsou v tomto ohledu dost specifické. Na druhou stranu, proč výkřiky rozhazovat psychiku soupeře? Taková jsou pravidla, a já je respektuji. Například při tenisu se také vyžaduje klid.
Budoucí profesní kariéra? Dnes ještě studuji na Cyrilometodějském gymnáziu v Brně, užívám služeb asistentky pedagoga a příští rok mě čeká maturita. Už ale také pracuji v SONS. A velmi mě zaujala žurnalistika. Do technické přílohy časopisu Zora píši články o počítačích. O IT technologiích publikuji i do portálu Pélion a přispívám i do časopisu DIAstyl, jenž je určen pacientům trpícím diabetem. A protože mě zajímají i společenské vědy a politika, plánuji studium žurnalistiky v kombinaci s politologií. Nejpravděpodobněji v Brně. Tady bydlím od narození, a ač mám rád i Prahu a další města, jsem tu zatím nejspokojenější. Mou profesní prioritou je ale i budování a udržování dobrých mezilidských vztahů. A rád bych se věnoval i dětem, nevidomým i vidícím, které trpí cukrovkou. Pomáhat jim pracovat se senzorem a inzulinovou pumpou. Jak si to představuji? Mám zkušenosti se situacemi, které u diabetika nastávají, a práci s těmito přístroji dobře zvládám.
Jsem první nevidomý pacient v ČR, který sám ovládá senzor i inzulinovou pumpu. Přístroje sice ozvučeny nejsou, ale jsou propojeny s chytrým mobilem. Senzor mi na něj dává zprávy o hodnotě glykémie. Když je nízká či vysoká, nařídím pumpě, opět prostřednictvím mobilu, aby upravila dávkování inzulinu. Důležité úkony bych předvedl tak, jak je dělám sám na sobě. Mám i zkušenosti s léčbou cukrovky při cestování. I ty mohu předat a myslím, že by mě ani nemusel blokovat chybějící zrak. Využitelné by to mohlo být ve firmě, která vyrábí a prodává senzory a inzulinové pumpy. Na toto téma jsem už i několikrát přednášel, vidícím, nebo na on-line besedě v OO Kyjov.
Mým dalším koníčkem je cestování. Už jako dítě jsem jezdil na tábory pro děti se zrakovým znevýhodněním do Jindřichovic pod Smrkem. Dodnes je pořádá pražský tyfloturistický oddíl. Děti jsou tu rozděleny do skupin a nejčastěji se věnují hrám inspirovaným známou knihou, například „Letopisy Narnie“. Oblíbenou akcí je „ptačka“. Dítě jde s vedoucím na výlet, musí se dostat na určené místo, a třeba tam něco koupit. Na vše potřebné se musí doptat. Při „puťáku“ vedoucí určí a popíší dětem trasu cesty a pak sledují jejich pohyb. Když děti dorazí na určené místo, musejí si třeba postavit stan, přespat a připravit si večeři a snídani. Vedoucí je sledují, ale snaží se, aby byly co nejvíce samostatné. Dnes na tábory jezdím už jako vedoucí a jako nevidomý jim mohu pomoci při samostatném zvládání mnoha situací.
Největší touhu cestovat jsem pociťoval v době covid-19, ale bohužel, zůstala nenaplněna. Své sny si proto plním až dnes. S rodiči jezdím na dovolené a vloni jsme spolu s maminkou navštívili Londýn. Ale baví mě cestovat i samostatně nebo s dalšími nevidomými. Pokud se pohybuji po cizím městě, používám navigaci, a pokud není město rozkopané, vůbec mi nevadí, že nevidím na cestu. Atmosféru místa „nasávám po svém“. Navštívím vybrané památky, restaurace i regionální podniky s dobrou kávou. Mým současným cílem je navštívit s průvodcem muzeum hudby ve Vídni. Čas od času se ale objevím i na zajímavém hradu či zámku. A co také mohu, je poznávat místní lidi a jejich zvyky.
Letos jsem byl i na školním výletě v Paříži. Zaujala mě tím, že v lidmi přeplněném městě se všude, kudy jsme procházeli, objevovaly oázy v podobě upravených parčíků a zeleně. Jako by v nich byl i čerstvější vzduch. Nasával jsem vůni pařížských obchodů, hlavně pak pekařství. Lidi jsem vnímal jako uspěchané, ale ti, kteří s námi mluvili, byli přátelští. Zážitkem bylo poslouchat hlučné skořápkáře pod Eiffelovou věží. A vnímal jsem i zdejší starobylost, a jak se tu mísí s novou, uspěchanou a neklidnou dobou. Preciznost minulosti s chaosem současnosti, i tak bych to vyjádřil. V literatuře probíráme i tu klasickou francouzskou, a tady jsem si některá místa i scény vybavil.

S Benjaminem Levíčkem hovořil
Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 14, červenec 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
STALO SE
Kalendárium
Přehledně
Poděkování z Výboru dobré vůle pro Vokál klub
LIDÉ KOLEM NÁS
Zajímám se o společenské vědy, politiku i žurnalistiku
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Pondělní hodiny pro veřejnost s prezidentem SONS
O čem se moc nemluví – Alkohol s námi a my s alkoholem
ZE ZAHRANIČÍ
Superpřístupné bankomaty ve Španělsku
NAPSALI JSTE NÁM
Veselá Mathilda aneb Psí soutěž trochu jinak
POZVÁNKY
DUN po roce opět v Plzni
Výstava obrazů Lukáše Černého
SPORT
Čeští showdownisté na turnaji v litevském Vilniusu
Třikrát simulovaná zvuková střelba

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.