V BOROVSKÉ ŠKOLE
Program, se kterým přicházíme mezi děti, je podobný jako minule. Povídáme si o důležitosti zraku, jak jej musí nevidomí nahrazovat pomocí ostatních smyslů, dobrovolníci (někteří trochu nedobrovolně) chodí ke stolku a zkouší udělat, najít, poznat… Poslouchají, ptají se, prohlíží si pomůcky, dívají se na svět brýlemi s rozjasňujícím filtrem - jé, to je fajn, jako kdyby pořád svítilo slunce! Zaujala je učebnice Braillova písma, osahávají vystouplé body a nevěřícně kroutí hlavou. Ještě ukázka, jak správně nabídnout pomoc zrakově postiženému, potom pod dohledem paní učitelky zkouška orientace s bílou holí. Ve třídě není dost volného prostoru, na chodbu raději nejdou - rušili by ostatní spolužáky. A už zvoní, sklízíme předváděné pomůcky a ukázky. Děti tleskají, paní ředitelka děkuje a předává dárkovou tašku - něco na památku - knížka s fotografiemi starých pohlednic obce, ve které stále žije odkaz jejího rodáka Karla Havlíčka, a také tenký sešit s obrázky. To je brožura, kterou v rámci soutěže Poznej Havlíčkův kraj vydala Havlíčkova Borová. Jsou v ní kresby žáků místní školy spolu s Havlíčkovými epigramy. Pamatujete si některé ještě ze svých školních let?
Tak třeba:
Českých knížek hubitele lítí: plesnivina, moli, jezoviti!
Nebo ten asi nejznámější:
Nechoď, Vašku, s pány na led, mnohý příklad známe,
že pán sklouzne a sedlák si z něj nohu zláme!
A vzkaz „mnohým českým básníkům“:
Věčná vaše píseň: jaká slast milovati českou vlast!
Má-li však mít z vaší lásky zisku, nedávejte písně své do tisku!
A dvě školní:
Výklady kantora Doubravy snadno chápe hned
každý žák, i třebas bez hlavy, má-li jenom hřbet.
Co sám nerad, nečiň jinému! Žáku pravil kantor kdesi,
třepaje ho za pačesy.
A nakonec „originálnost“ - monolog velikého muže před vynalezením nového pravopisu:
Není nad původnost, každý po ní touží,
lidé chodí přes most, to já půjdu louží!