Proti proudu času

        Milí čtenáři, než-li se kdokoliv začte do těchto řádků, dovolili bychom si položit malou otázku. Kdo rád by si nechtěl zkusit cestovat do budoucnosti, či naopak do doby dávno minulé? Že to není možné? Ale ano, právě tento článek přiblíží jednu takovou cestu do období, které již dávno pokryl prach uplynulých staletí a tisíciletí. Nabízíme pár dojmů z návštěvy Východočeského muzea na zámku v Pardubicích.

        15.6. se skupinka z odbočky SONS Prostějov vydala na výlet do města perníku a známých dostihových závodů. Jak už bylo uvedeno výše, ani perník, ba ani setkání s koňmi se nestal cílem této výpravy. Po příjezdu nás před železniční stanicí přivítala paní Miroslava Vacková, s jejíž pomocí jsme zdárně za použití MHD a krátké pěší chůze dorazili k místu, o němž článek pojednává, tedy k zámku. Samotné město nás nepřivítalo příliš vlídně, neboť obloha nad ním zšedivěla a počalo i mírně krápat. Nevadí. Po nutných formalitách následovalo přivítání paní Slepičkovou. Oznámila, že se za chvíli dostaví kolegině, aby naši skupinku odvedla k expozici s názvem Proti proudu času. Cože to vlastně je za expozice? S touto otázkou a očekáváním se šlo pro zodpovězení této otázky.

       V místnostech, kde je celá výstava instalována, nás čekalo milé překvapení. Na stolech umístěno mnoho zajímavých předmětů (nářadí, nádobí atd.) a u každého z nich popis nejen v černotisku, ale i v Braillově písmu a díky připojeným sluchátkům i audiopopis. A tak, přestože se psal 15. červen 2016, my jsme se dostali až do období pravěku, abychom poznali, jak žili naši dávní předkové. Celou prohlídku obohatil nádherný výklad paní průvodkyně, jež popisovala i videoukázky, u nichž nezazněl komentář. V takto příjemné atmosféře vše velmi rychle uběhlo. A my ještě dnes vzpomínáme na ten milý přístup pracovnice muzea. Vždyť jen tak nám bylo umožněno se dozvědět, jak se tehdy lidé oblékali, jaké používali nádobí a náčiní. Též došlo na ukázku zbroje v podobě meče, opasku, přilbice. Prostřednictvím doteku těchto předmětů si každý mohl vytvořit představu, jak byli tehdejší tvůrci nápadití a vše plnilo svůj účel.

       Venku stále déšť prozpěvoval, proto přišlo velmi vhod i povídání o historii zámku a také o jeho majitelích. To nám zprostředkovala další velmi milá průvodkyně, s níž jsme se sešli v rytířských sálech. Za družného rozhovoru, plného otázek a odpovědí se dorazilo do místnosti, ukrývající nádherný exponát, křišťálový betlém.

Akustiku sálu bylo možno vyzkoušet zapěním vánoční koledy Narodil se Kristus pán. jen ona se zdála být nejvhodnější k onomu zmíněnému betlému. Díky ochotě jsme mohli hmatem poznat, co dovedou šikovné ruce umělce. Velmi těžko se loučilo s člověkem, jenž zajímavě vyprávěl a zároveň naslouchal našim prožitkům z prohlídky. Bohužel, čas je neúprosný, proto nezbylo, než poděkovat a jít vstříc následnému bodu programu.

       Po menším občerstvení se ke skupince přidal pan Milan Drahoš. Přes neustálou nepřízeň počasí se s dobrou náladou vyšlo do spletitých uliček, abychom stále za příjemného vyprávění průvodce pociťovali chuť dávna. A tak nás míjel morový sloup, kostel sv. Bartoloměje, budova bývalého mlýna a pekárny. Závěrem poznávací procházky se stal výstup na valy, obklopující celý zámek. V dřívějších dobách plnily obrannou úlohu. Dnes umožňují obejití celého objektu, jenž leží pozorovateli téměř na dlani.

       Každá cesta má svůj konec. Ač neradi, museli jsme se vrátit opět do současnosti. Přesto všichni, kteří nás provázeli, zaslouží náš obdiv a velké díkůvzdání za svou obětavost, s jakou k naší výpravě přistupovali. Nastala chvíle loučení. Ještě několik vzájemných pozdravů a poté návštěva obchůdku s perníkem. Není přece možné odjet a nezakoupit si to, co Pardubice tolik proslavuje. Přes propast času jsme se vrátili zpět do dnešní doby, ale za zády jsou slyšet slova legend a vyprávění o uplynulých obdobích a věcech o nich svědčících. Budeme hodně dlouho a rádi na výpravu proti proudu času vzpomínat.

                       manželé Macourkovi