BABIČČINO VZPOMÍNÁNÍ
A babička ráda vyprávěla o svém dětství na venkově na přelomu 19. a 20. století. Čas běžel dál a také moje děti chtěly slyšet od svých prarodičů, co zažili oni ve svém dětství a mládí mezi oběma světovými válkami. Zrovna tak jsem i já vyprávěla svým dvěma dětem a potom i vnukům, co jsme všechno jako děti prováděly a zažily. Oba vnuci jsou dnes již dospělí, a tak když začnu na něco vzpomínat, většinou mě hned zarazí se slovy: „babi, neříkej nám to zase, vždyť jsme to slyšeli nejméně stokrát“. Tak a mám to! Mají pravdu, musím si počkat se svým vyprávěním na pravnoučata, ale těm se možná budou zdát moje historky jako z hlubokého pravěku. A tak budu něco vyprávět vám.
Nedávno mi moje známá líčila, jak jí po zmrazku sněhu uklouzly nohy a doslova sebou praštila na zem. Samozřejmě se potloukla a ve mně tato příhoda vyvolala dávnou vzpomínku. Stalo se to asi před šedesáti pěti lety. Čekala jsem u vrátek domu, kde jsme bydleli, na tatínka až přijde z práce. Měla jsem radost, že už je skoro doma a vesele jsem za ním poskakovala s rukama v kapsách svého oblíbeného kabátku po cestičce k domu. Bylo chladno, vlhko, sychravo, jak tak koncem listopadu na severu Čech bývá. Kamenné schody před domovními dveřmi byly od té vlhkosti dosti kluzké. Než mě táta stačil na zrádné schody upozornit, už jsem na nich ležela na břiše s rozraženou bradou. A teď se začaly dít věci. Taťka mne popadl do náruče a odnesl domů, maminka zavazovala silně krvácející ránu na bradě nejprve obvazem a posléze i čistou utěrkou. Mezitím tatínek připravil naši motorku Zetku. Na držadlo u sedadla pro spolujezdce přivázal polštářek, na který mě posadil, mamka si sedla za mne, táta se chopil řídítek a už jsme frčeli do nemocnice. Na kraji města jsme dojeli prázdnou sanitku, která se odněkud vracela zpátky do nemocnice. Tak jsem se zbytek cesty i s maminkou vezla v sanitce a spolu jsme sledovali otce, který jel na motocyklu za námi.
Na chirurgii se mě ujal laskavý pan doktor. Pak už to šlo vše ráz na ráz. Přivázali mě k lehátku, abych se jim na něm nemlela, a já z pohledu svých pěti let jsem měla pocit, že mě připoutali hadicemi od vysavače. Ovšem, že to tak nebylo. Potom následovala rouška na obličej s otvorem pro bradu, dvě nebo tři píchnutí, pár stehů a za chvilku bylo po všem. Vůbec jsem neplakala, vše bylo tak rychlé, pro mne nové a vzrušující. Když mě pan doktor mamince předával, chválil mě, že jsem byla moc hodná a statečná. Nakonec řekl, že bych si zasloužila čokoládový bonbón a tím můj obdiv k němu ještě vzrostl. Ono se řekne čokoládový bonbón, ale v roce 1952, víc jak sedm let po válce, běžně k sehnání nebyl. Samozřejmě jsem ho hned při prvním nákupu v obchodě urgovala, protože to pan doktor řekl! Nakonec jsem se později kýžené slíbené sladkosti dočkala. Moji povznesenou náladu ale zkazil fakt, že mi stehy za pár dní vytahoval úplně jiný pan doktor, vůbec ne tak mladý a krásný jako ten první a také mi nepředepsal žádnou dobrotu. To bylo na tom to nejhorší.
Už je to však více jak půl století a od té doby se hodně změnilo. Jizva na bradě se dávno zahojila a zbyla jen vzpomínka jako téma na mé budoucí vyprávění pro pravnoučata, až budou žadonit a zase se ozve : „ …a, babičko, vypravuj, jak jsi byla malá..“.
Vzpomínala a napsala Hana Fikarová