ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 107, číslo 24, prosinec 2023 Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Redakce: Šéfredaktorka: Daniela Thampy Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk Korektor: Václav Senjuk Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM STALO SE Kalendárium Přehledně Ozdravný pobyt v Poděbradech UDÁLOSTI První místa letos putují do Blanska LIDÉ KOLEM NÁS Některá přání se mi skutečně vyplnila (Jiří Sálus) ZORA RADÍ A INFORMUJE O čem se moc nemluví – Přivřené dveře III. BUDE VÁS ZAJÍMAT Industriální areál v Dolních Vítkovicích i pro nás TÉMA Bez bílé hole POZVÁNKA Novinka: Odpoledne se Zorou Pozvánka na lednové Odpoledne se Zorou PŘÁNÍ # ÚVODEM Ač se tomu skoro nechce věřit, je tomu už rok, co pro vás se svými redakčními kolegy připravuji časopis Zora, snažím se, aby vše dobře klapalo, a pokud je to možné, aby se věci pohybovaly dopředu. Když jsem spolu s tehdejším šéfredaktorem panem Senjukem seděla nad prvním číslem Zory, nemohla jsem v plné šíři a hloubce tušit, co přesně mě v této pozici čeká. Pouštěla jsem se do práce s velkým nadšením a odhodláním, snažíce se tlumit očekávání a předpoklady. Podívám-li se zpátky na rok, který máme společně za sebou, cítím radost z několika úspěšných změn a posunů. Stejnou radost mám i z toho, že vše, co fungovalo dříve, pokračuje dál, to jest že jsem nezpůsobila žádné zásadní komplikace vám, čtenářům, a snad ani svým kolegům. Po prvních měsících, ve kterých jsem se snažila převzít a zažít si všechny povinnosti šéfredaktora, následovalo období stabilizace. Věděla jsem už, co, kdy, kam a komu mám posílat, kde a kdy mám být a na koho se obrátit. Až do konce roku jsem se ale potýkala s novými situacemi, které mě občas dokázaly překvapit. Není totiž stejné o věcech mluvit a tytéž věci zažívat. Ani ta nejlepší rada za vás jednotlivé kroky neudělá. A tak i když to vlastně začalo v lednu, vše se částečně pohybovalo kolem startovní čáry až dosud. Proto se na tomto místě nechystám na hodnocení ani na rekapitulaci. Ráda bych jen poznamenala, že nadšení i odhodlání mi zůstává a upřímně se těším na následující rok s vámi, milí čtenáři. A pokud se zase vy těšíte na naše časopisy v poštovních nebo e-mailových stránkách, je to pro nás všechny největší odměnou. Daniela Thampy # STALO SE: Kalendárium Dnešní kalendárium věnujme dvěma významným prosincovým svátkům. Jméno Lucie je odvozeno od slova "Lux" (světlo). Podle kalendáře před rokem 1582 slavili lidé její svátek 24. 12., tedy 3 dny po zimním slunovratu, kdy se zvolna začíná prodlužovat den. Odtud „Lucie noci upije“. Ve Švédsku, kde je v zimě denního světla opravdu málo, je svátek Lucie spojen právě se světlem. Bíle oděné ženy tu jezdí na koních do vesnic s pochodněmi a rozsvěcují světla v oknech. V jižních Čechách chodily skupiny Lucií v bílém rouchu s dlouhými bílými zobany jako mohutní tajemní ptáci. Vcházely tiše do světnic a husím brkem symbolicky vymetaly loňský nepořádek. Ve svátku svaté Lucie hledejme ovšem i prvky lásky, erotiky a ženské svrchovanosti. V Pošumaví dodnes ženy převlečené za Lucie navštěvují domácnosti a žertovnými poznámkami útočí na mužské pokolení. Na svatou Lucii roku 1958 zemřel Harald Thylander, švédský průkopník esperanta mezi nevidomými. Zrak i část sluchu ztratil po spále. Navíc ho otec přihlásil jen do azylu pro nevidomé s opožděným vývojem. Nedostalo se mu tedy ani školního vzdělání. Přesto se rozhodl číst. Knih bylo ale málo a on si uvědomil, že více čtení by mu umožnila znalost cizích jazyků. Ředitelka azylu ho přiměla k tomu naučit se švédskou gramatiku. On se k tomu naučil anglicky, francouzsky a německy. A stále v sobě živil myšlenku, že by se obzor nevidomých rozšířil, kdyby znali více jazyků. Nebo kdyby měli svůj mezinárodní jazyk. A pak poznal a naučil se esperanto. Začal přispívat do časopisu „Esperanta ligilo“. V roce 1913 převzal jeho redakci a vedl ji 46 let. Je rovněž zakladatelem tiskárny, ve které časopis později tiskl. Pokračujme ale ve slavení. Nebo až za chvilku? Dny mezi Lucií a Vánocemi lidé totiž využívají k uklízení, pečení a výzdobě příbytku. A tady hrál významnou roli betlém. Zahrnoval jesličky, jeskyni nebo přístřešek chléva se svatou rodinou, Pannou Marií, svatým Josefem a Ježíškem, a za nimi volek a oslík. Nad jesličkami byla zavěšena kometa a anděl se stuhou, na níž byl citát „Gloria in excelsis Deo“ (Sláva na výsostech Bohu). U jesliček jsou shromážděni i svědci Božího narození, pastýři s ovečkami. Další postavy jsou darující: s vánočkou, košíkem vajec nebo jablek, zajícem či srncem na tyči i s nádobami na mléko a med. Mnohé betlémy zobrazují tematiku vesnického života. Najdeme na nich pumpujícího muže, muže řezající dříví, lenocha pod stromem, poustevníka zvonícího na zvonek kapličky a další. Součástí českého betléma jsou i muzikanti. Někde je nad betlémem i muzika andělská. Betlém býval hotov do Štědrého večera, kdy se u jesliček rozsvítilo světlo a na místě stával až do Hromnic (2. února). První betlém na našem území postavili roku 1560 jezuité v kostele svatého Klimenta na Starém Městě pražském. Věřili byste tomu, že v roce 1792 císař Josef II. stavění betlémů v kostelích zakázal? V té době byly ale už natolik oblíbené, že se z kostelů přestěhovaly do bytů a chalup. Tam vznikaly i další, například v malých zasklených skříňkách nebo přenosné, které se prodávaly na vánočních trzích. A jaké nejznámější betlémy u nás najdete? Třeba třebechovický nebo Metelkův, uložený v Krkonošském muzeu v Jilemnici. Na Štědrý den roku 1889 se narodil Jaroslav Pozdník, učitel v Ústavu pro nevidomé v Brně, později ředitel školy v témže ústavu. Sem nastoupil v roce 1919, po návratu z nemocnice, kde se léčil po zranění na frontě. V roce 1942 odešel ředitel ústavu Rudolf Vejmělek do penze a Pozdník byl jmenován ředitelem školy. Její vedení v době fašistické okupace nebylo ale vůbec jednoduché. Ústav sídlil nejprve v provizorních prostorách a on se musel spokojit s ředitelnou umístěnou v koupelně, později i mimo budovu ústavu. Nakonec bylo zakázáno v budově ústavu i vyučovat. Naštěstí jim byly propůjčeny dvě učebny v místní škole. A tak se jejímu řediteli podařilo udržet jednu třídu pokračovací školy. To umožňovalo i v době války organizovat učňovské a tovaryšské zkoušky. A co vánoční strom? Ten k nám přišel z Německa. V Porýní byl znám už v 17. století jako "zimní máj". U nás je poprvé zaznamenán v roce 1812 v Praze. Intendant Stavovského divadla "papá" Liebich prý o Vánocích pozval do své vily v Libni hereckou společnost, kterou překvapil rozzářeným stromem. Traduje se, že měl od přátel pod stromkem i vánoční dárky, vyplacené směnky hereckých dluhů. Ovšem přinášet do vánočních příbytků svěží zeleň bylo zvyklostí odedávna. V řadě domů visela nad vánočním stolem "chvojka", větvička nebo vršek jehličnatého stromku, obrácený špičkou dolů a ozdobený ovocem. Vánoční strom u nás zdomácněl v průběhu druhé poloviny 19. století, doplnil tradici stavění betlémů a postupně na sebe stáhnul hlavní pozornost. Zastavme se i u času koledy, jenž tvoří závěr Vánoc. Hlavním dnem koledy byl svátek svatého Štěpána (26. 12.). Byl to po době adventu a půstu první den uvolnění, veselí, návštěv a koledování. Znamenal i přerušení služby, a to až do nového roku. Však určitě znáte pořekadlo: "Na Štěpána není pána". Často se v tento den vyplácela celoroční odměna, v penězích, naturáliích, šatech, ale i tradičních vánočních dárcích. Na Slovácku se ještě na počátku 20. století dávaly odměnou za službu velké koláče, do nichž byly do tvaru kytice napíchány ozdobené pruty s připevněnými pamlsky a ozdobami. Obdarovaná dívka si ho odnesla a pozvala domů kamarádky na "koláčovou slavnost". Co na závěr? V posledních dvou kalendáriích jsme přiblížili příběh Valentina Haüye. Jak V roce 1786 představil své žáky ve Versailles a králi Ludvíku XVI. A jak se po pěti letech pověst ústavu rozšířila i za hranice Francie. Jenže v roce 1789 vypukla francouzská revoluce a ústavu začaly chybět finance. V roce 1790 byl proto spojen s ústavem pro neslyšící. Přineslo to však jen rozpory mezi zaměstnanci a neshody mezi žáky. Ústav pro nevidomé byl sice znovu osamostatněn v roce 1794, ale finance i nadále chyběly. Jedním ze záchranných opatření bylo otevření tiskárny pro veřejnost, kde se zhotovovaly pozvánky, programy apod. Příliš to ale nepomohlo, podobně jako dotace Filantropické společnosti. V roce 1795 přeměnila pařížská vláda ústav na pracovní dílny s cílem vychovávat jen nevidomé dělníky. A Napoleon Bonaparte? Ústav znovu spojil s azylem Quinze-Vingts. Haüy byl zklamán. V roce 1806 pařížský ústav rozpouští a přijímá pozvánku cara Alexandra I. do Petrohradu, aby zde založil ústav pro ruské nevidomé. Život je zkrátka plný protikladů. I tak si užijte krásné Vánoce. Antonín Vraný # Přehledně Jak žijí lidé v oblastních odbočkách v době adventu? Přinášíme rubriku „Přehledně“. A začneme, jak jinak, právě předvánočními akcemi. OO Rokycany informuje o vystoupení pěveckého sboru ZUŠ Václava Vačkáře Zbiroh a Vokál Klubu SONS. Konalo se 25. 11. v kostele Svatého Mikuláše ve Zbirohu. Zahájil ho zdejší starosta Josef Štícha. Následovalo samostatné vystoupení sboru ZUŠ, Vokál Klubu, a závěr patřil společnému koncertu. Venku vytvořil padající sníh sváteční atmosféru a výkony obou sborů prý předčily očekávání. Na adventní benefiční koncert ve prospěch své OO zvali také Táborští. Akce se koná 10. 12. 2023 v 16:00 v kostele CČSH v ulici Farského. Skladby od nás, ale i z Ukrajiny, Venezuely, Rakouska a Francie zazpívali sboristé Hlaholu Tábor pod vedením Hany Schläferové, Ivana Töröková a Kateřina Rinkeová. Na violoncello zahrál Ladislav Tenkl. O úspěšném „tažení“ dvou blanenských dvojic v celostátní sbírce Bílá pastelka informujeme v článku „první ceny letos putují do Blanska“. Členové OO Blansko pořádali i Klub tvořivé činnosti v Boskovicích. Když si do něho navíc přizvali Helenu Roučkovou, odbornici na hrubou i jemnou motoriku, chtěl si svou šikovnost při drátkování a korálkování vyzkoušet každý. Domů si pak odnesl andílka, ptáčka či hvězdu, a navíc andílka od paní Heleny. Kdo nebyl příliš úspěšný, může se zdokonalit při tvoření velikonočním. Vsetínští se sešli při adventním tvoření v Městské knihovně ve Valašském Meziříčí. Z různých, většinou přírodních materiálů si s pomocí vidících vytvořili věnečky a další dekorace. Během práce jim ředitelka knihovny Zdeňka Smahlová četla úryvky z knihy, kterou si sami vybrali. Členové OO Vsetín se také každé třetí úterý v měsíci scházejí ve své společenské místnosti při „Posezení u harmoniky“. Při tom listopadovém nejprve popřáli jubilantům a poslechli si povídání členky Vladislavy Obrové. Následovalo příjemné odpoledne s poslechem hudby, tancem i průvodem komických masek, které si účastníci předem připravili. V listopadu navštívili členové OO Ostrava Výrobní družstvo Slezská tvorba v Opavě. Prohlédli si množství krásných vánočních ozdob různých barev, tvarů a stylů. A byla tu pro ně připravena kreativní dílna, kde si každý ozdobil svou vánoční baňku. Napříště by se ostravští rádi zúčastnili i exkurze do výroby, aby se dozvěděli, jak taková krása vzniká. A pokračujme dalšími příspěvky. Dagmar Filgasová informuje, že 14 členů Aktiv klubu SONS strávilo skvělý prodloužený víkend v Orlických horách, ve stylové horské chatě se zahradou v Českých Petrovicích. Chata byla ideálním výchozím bodem pro procházky podzimní přírodou. Těm se věnovali další tři dny a jedna z nich vedla třeba na nedalekou rozhlednu Amálka. Také udili maso, vařili kotlíkový guláš a debatovali o životě lidí s postižením zraku. Večery trávili u sálajících kamen se dvěma kytarami a víkend utekl jak voda. Zpáteční cestu okořenil řidič autobusu svým povídáním o krásách zdejšího kraje. Loučení se neslo v duchu poptávky po brzkém uspořádání podobné akce. Ač byli všichni účastníci prakticky či zcela nevidomí a mimo jednoho večera a dopoledne nebyl přítomen nikdo vidomý, dokázala soudržná parta obstarat vše potřebné. 14 členů OO Kolín se při pondělním posezení letos už podruhé sešlo na bowlingu. Prý nejde o nelítostný boj o vítězství, jako spíše o přátelské setkání a pohyb. „No jen jestli?!“ Podzimní činnost členů OO Olomouc krátce připomenul jejich předseda Jan Příborský. Už v září navštívili Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého (UPOL). Na Katedře experimentální fyziky pro ně byla připravena přednáška na téma „fyzika a naše tělo“ a následně jim v laboratoři byla předvedena řada pokusů souvisejících například se šířením zvuků skrze různé materiály. V říjnu se v klubovně OO Olomouc konala též cestovatelská beseda s místním členem Tomášem Kvapilem a vozíčkářkou Petrou Dadákovou. Oba se zúčastnili letošní letní expedice „Přesbar“, tedy „přes bariéry“ do Rakouska a Slovinska. V podzemí olověných dolů se projeli na dvoukolech, lezli po skalních stěnách, loďkou pluli po Bohinjském jezeře a vystoupali na horu Vršič v Julských Alpách do výšky 1737 metrů nad mořem. Zbývá poděkovat dvaceti studentům Fakulty tělesné kultury UPOL, kteří tuto akci zorganizovali pro 8 lidí s handicapem. Členové OO Olomouc se vydali i na komentovanou prohlídku Červeného kostela, jenž byl po generální rekonstrukci otevřen letos v květnu. Průvodcem jim byl Martin Kučera, náměstek ředitelky Vědecké knihovny Olomouc. Popsal vstupní prostor i interiér, vyprávěl o historii kostela, knihovny, i o využití této dominanty centra Olomouce. Konají se zde například koncerty, výstavy, přednášky a další společenské akce. V Kroměříži si naplánovali komentovanou prohlídku místního Muzea Kroměřížska. Dozvěděli se o historii města a seznámili se s archeologickými nálezy. Hmatem prozkoumali model města, sošky, židovské náhrobky, historické vodovodní potrubí, model hrnčířské pece nebo nádobí měšťanské černé kuchyně. Prohlídku zpříjemnili nevšedními dotazy i sdílením vlastních zážitků a znalostí z vyprávění předků. Akci zakončili posezením v kavárně Novákova zahrada. Kyjovští se vydali do Brna, na výstavu „MegaBrouci“. Měli štěstí. Jejich průvodcem byl totiž Michal Olšiak, jenž unikátní výstavu spolu se svými kolegy vytvořil. Najdete tu mravence, komára, mouchu, nosorožíka filipínského nebo do detailu propracovanou včelu medonosnou. Každý exponát měří téměř 5 metrů a váží bezmála tunu. Návštěvníci prozkoumali části modelů hmatem a v audio boxu se zaposlouchali do hmyzích zvuků. Zaujala je například rozdílnost zvuku křídel při různé teplotě vzduchu. Neplánované akce patří často k těm nejlepším. To potvrzují členové OO Opava, kteří navštívili zábavný pořad filozofa, básníka a publicisty Ivo Šmoldase, imitátora Petra Jablonského a herečky a zpěvačky Sandry Pogodové. Opavští pořádali rovněž společenské odpoledne s hudbou a tancem. Nejvíce si ho prý užily nejmladší členky. Při ohlédnutí za sbírkou Bílá pastelka ocenili dlouholetou aktivitu své členky Pavly Kupkové, která se do ní zapojuje s velkým nadšením. Opavští upozornili na zajímavé příspěvky z médií. Ondřej Zmeškal dokončil v roce 2021 jako první nevidomý na světě Tour de France, cyklistický závod, který trvá 21 dnů a měří 3414 kilometrů. Ráchel Skleničková vystoupila na festivalu Pražské jaro a spolupracovala s Tomášem Klusem či Miroslavem Žbirkou. Oba na jejich cestě doprovází Nadace Leontinka. Kromě nich podporuje už od roku 2005 ranou péči pro děti do 7 let, osobní asistenci pro nevidomé, výcvik asistenčních psů a mnoho dalších aktivit. Více na penize.cz Martin Adámek pracuje v telefonní ústředně ostravského městského a krajského ředitelství Policie ČR. Kromě toho je ovšem také reprezentantem ČR ve střelbě nevidomých a letos si ze Světového poháru v chorvatském Osijeku přivezl zlatou medaili. Střelba nevidomých byla začleněna i na seznam paralympijských sportů a Martin má tak naději zúčastnit se paralympiády v Los Angeles v roce 2028. Více na novinky.cz. Antonín Vraný # Ozdravný pobyt v Poděbradech Po menších problémech administrativního rázu se 14. listopadu čtrnáct členů mladoboleslavské odbočky a jejich průvodců vydalo v dopoledních hodinách na ozdravný pobyt v Poděbradech. Tento pobyt by se neuskutečnil, nebýt dotace magistrátu města Mladá Boleslav. Ubytování jsme si zajistili v hotelu Junior. Již z dřívějších pobytů jsme tento hotel znali a opět jsme se nezklamali. Spokojenost byla s ubytováním, stravou, a především s přístupem personálu (převážně studentů hotelové školy) k nám, zrakově postiženým. V prvním odpoledni jsme si prošli pěší zónou, Jiřího náměstím, nakoupili lázeňské oplatky a mírně znaveni skončili v cukrárně na kávě a zákusku. Večer jsme se sešli v hotelové klubovně. Soutěžili jsme o ceny v dost náročném vědomostním kvízu a popovídali si o minulých pobytech. Druhý den po snídani nás čekala výprava za lázeňskými prameny. Bohužel, některé byly v listopadu již uzavřeny. Nicméně jsme si je poctivě obešli, takže jsme si ozdravný cíl také splnili. Po obědě nás čekal zlatý hřeb našeho pobytu, a to okružní plavba po Labi. Nalodili jsme se na výletní loď Kapitán Korkorán. Je to jediná loď, která v tomto období brázdí vlny Labe. Na lodi bylo útulno, v podpalubí míst akorát pro nás šestnáct a příjemně vytopeno. Kapitán a jeho pomocník se o nás starali opravdu příkladně. Kapitán, kormidelník a průvodce v jedné osobě nám popisoval okolí a vyprávěl zajímavosti o stavbách na březích. A také o svých zážitcích při brázdění Labe. Pomocník a zároveň barman se staral o naše žaludky a také aby nám nevyschlo v hrdélkách. Z původně hodinové plavby byla nakonec téměř dvouhodinová. Oba mořští vlci po zakotvení lodi pomohli našim méně pohyblivým členům na břeh. Po večeři jsme se všichni zase sešli v klubovně a opět zasoutěžili v kvízu o ceny. Tentokrát se posedělo o něco déle při hudbě, zpěvu a decce vínka. Zpěvem, a ač vyššího věku i pamětí na texty písní, všechny zaujala paní Vápeníková. Sklidila zasloužený potlesk. Poděkování přítomných si vysloužili i vedoucí pobytu R. Horvát a jeho zástupce I. Tůma. No a ráno snídaně, tradiční balení kufrů, tašek a jiných zavazadel, poděkování personálu a společné focení. A pomalounku na nádraží. I na zpáteční cestě vlakem do Boleslavi si bylo ještě co povídat. Ivan Tůma # UDÁLOSTI: První místa letos putují do Blanska 24. ročník sbírky Bílá pastelka byl i letos zakončen slavnostní akcí „Poděkování nejlepším“. Konala se 16. listopadu v Rezidenci primátora hlavního města Prahy na Mariánském náměstí a svým slovem ji provázela Nicole Fryčová. Kdo děkoval? Organizátoři sbírky, tedy SONS ČR, Tyfloservis a krajská TyfloCentra. A komu? Nejúspěšnějším dobrovolníkům z jednotlivých krajů České republiky. Než vám je představíme, podívejme se na to, kolik financí se prostřednictvím sbírky letos podařilo získat. Slovo má prezident SONS ČR Luboš Zajíc: „Vloni se nám jen těsně nepodařilo pokořit částku 4 miliony Kč. A tak jsme s napětím očekávali, zda tato částka letos padne. Nejen že padla, ale byla i výrazně překonána. Přátelé, je to úžasné, letos se nám podařilo získat 4 670 551 Kč. Jak budou použity? Téměř na vše, co mohou nevidomí a slabozrací dospělí lidé v životě potřebovat. Jen namátkou, jde o služby lidem, kteří ztratí zrak a potřebují se naučit, jak v té situaci začít nově fungovat… Peníze použijeme na výcvik vodicích psů, na vydávání časopisů v Braillově písmu, ve zvuku i ve zvětšeném písmu, na sociálně právní poradenství i na fungování našich oblastních odboček, kde se lidé scházejí a sdělují si, jak vyzrát na život, když na něj nevidí. A mohl bych dlouho pokračovat…, jen chci říci, že peníze jsou využity co nejúčelněji, a také že fungují.“ A nyní k nejlepším. Organizátoři se letos rozhodli ocenit hned dvě kategorie dobrovolníků, a sice z řad členů a zaměstnanců sbírku pořádajících organizací a také z řad studentů a veřejnosti. Jak to dopadlo v kategorii členů a zaměstnanců? Pátý nejlepší výtěžek 17 869 Kč se podařilo získat dvojici z Oblastní odbočky SONS (dále OO) Příbram ve složení Vlaďka Miklášová a Petr Mikláš. Čtvrtou nejvyšší částku 21 168 Kč získala trojice z Tyflocentra Praha ve složení Vladimír Klucho, Jolana Kluchová a Josef Klucho. A pojďme na stupně vítězů. Třetí nejvyšší částku 21 997 Kč přinesly v kasičce Pavla Kupková a Jaroslava Sýkorová z OO Opava. Na druhém místě se umístila trojice ve složení Kateřina Majerová, Josef Kaplan a Jan Otáhal. Pro OO Brno střed získali 23 687 Kč. A kdo letos zvítězil? Helena Hádlerová a Martin Dvořák, kteří pro OO Blansko získali 26 906 Kč. Pastelky prý nabízeli už na svém oblastním shromáždění a poté i všechny tři sbírkové dny v ulicích. Lví podíl na skvělém výsledku měla i Helenina vodicí fenka Šarlotka, která prý přitahovala hlavně maminky s dětmi. V kategorii studentů a veřejnosti obsadil třetí místo kvartet ve složení Nela Zemanová, Natálie Kantorová, Amálie Polóni a Josefína Kotková. Do OO České Budějovice přinesl kasičku s 17 590 Kč. Na druhém místě se umístila dvojice Tomáš Veber a Vít Kotova, kteří pro Tyfloservis Plzeň získali 19 557 Kč. A kdo letos zvítězil? Dvojice ve složení Nikol Hříbalová a Eliška Skoupá, která pro OO Blansko získala 25 819 Kč. Blanenští tak suverénně zvítězili v obou kategoriích. Gratulujeme! Ceny vítězům předali výkonná ředitelka SONS ČR Veronika Pokorná, ředitelka Tyfloservisu Eva Machová a prezident SONS ČR Luboš Zajíc. Za dlouholetou spolupráci byli dále oceněni Barbora Burýsková a Štěpán Rána, studenti Gymnázia pro zrakově postižené a Střední odborné školy pro zrakově postižené v Praze. Eva Machová poděkovala dobrovolníkům, kteří pracovali pro Tyfloservis a významně tak přispěli k celkové částce. A zmiňme ještě jednu vítězku, dobrovolnici Anetu Fikáčkovou. S kasičkou totiž vyrazila sama a pro OO Jeseník získala 14 550 Kč. Všichni jmenovaní si odnesli dary od sponzorů a odměnou jim bylo i pozvání do pražského Armádního muzea na Žižkově. Slavnostní atmosféru podtrhlo vystoupení Vokál klubu SONS pod vedením sbormistryně Olgy Valentové a flétnového souboru Syrinx pod taktovkou Simony Bárové. Přivítali jsme i čestné hosty, senátorku a místopředsedkyni Senátu ČR Jitku Seitlovou, místopředsedkyni Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Věru Kovářovou a náměstkyni primátora hlavního města Prahy pro oblast sociálních věcí, bydlení a zdravotnictví Alexandru Udženiju. Sluší se poděkovat i našim partnerům. Bez jejich podpory by se totiž sbírka i poděkování nejlepším mohly jen stěží uskutečnit. Byly jimi následující organizace: Lions Club international district 122, Česká Republika a Slovenská Republika, Lexum a. s. síť očních klinik, ambulancí a optik, Novartis s.r.o., seznam.cz, Česká spořitelna a.s., Česká televize, Lumis a. s., DHL Expres Czech Republic s.r.o., Kartoon servis s.r.o., Wallstreet Moravia Press s.r.o. a Magistrát hlavního města Prahy. Poděkování nejlepším se letos konalo pod záštitou primátora hl. m. Prahy Bohuslava Svobody. Antonín Vraný # LIDÉ KOLEM NÁS: Některá přání se mi skutečně vyplnila „Vpřed mě žene pocit, že má práce je užitečná a smysluplná. Vždy se snažím zaujmout kvalitním výkladem, přednáškou a akce moderovat tak, aby měly „šmrnc“ a lidé měli pocit, že mi 'slova plynou od úst sama od sebe'. To vše ovšem vyžaduje důkladnou přípravu. Potěšilo mě proto, když nás v Táboře vloni navštívil prezident SONS ČR Luboš Zajíc a líbil se mu můj projev.“ O rozhovor jsme požádali Ing. Jiřího Sáluse (48). Má oční vada? Pigmentová degenerace sítnice. Projevuje se postupnou ztrátou periferního vidění. Centrální vidění je zpočátku zachované, a když se člověk zaměří na určitý bod, poměrně slušně ho vidí. Průběh choroby je individuální, ale téměř vždy se s věkem zhoršuje. Někdo je v mém věku nevidomý, jiný má hledí ještě rozevřené. Mně ve čtyřech letech lékaři objevili krátkozrakost a šeroslepost, špatné vidění za tmy, které s degenerací sítnice souvisí, a to, že při pohybu vrážím do předmětů. Když ale přijdete o 5 či 10 % periferního vidění, zřejmě si toho ani nevšimnete. Když vám ho chybí už 20 % a rozeběhnete se, ledasco přehlédnete. V roce 2000 jsem ještě jezdil na kole. Když ale ztráta periferního vidění překročila nějakých 30 %, jízdy začaly být nebezpečné. Dnes, abych nevrážel do studentů, chodím s bílou holí i na univerzitě. Bakalářské studium cestovního ruchu jsem absolvoval na táborské odbočce Jihočeské univerzity. Po jeho dokončení jsem v roce 1998 odjel za prací do Prahy. Přijali mě na dvě místa. Do cestovní kanceláře jsem měl nastoupit v pondělí, do oddělení kapitálových trhů ve čtvrtek. Nastoupil jsem v pondělí a zjistil, že cestovnímu ruchu rozumím sice jen teoreticky, ale že tady se dějí opravdové věci, totiž že lidé skutečně odcestují. Kapitálové trhy pro mě představovaly jen hru s čísly. Nic opravdového, hodnoty nevytvářím, jen je přesouvám. 11 let jsem se tak staral o kompletní přípravu zájezdů, dopravu, ubytování, stravu, výlety atd. Byla to zajímavá práce, ač spíše od stolu. Na cesty byli vysíláni hlavně delegáti a průvodci. Tehdy jsem ještě očima četl knihy. Ale cestovatelský časopis Koktejl bylo možné koupit i ve zvětšeném písmu. I mobil a počítač jsem ovládal zrakem, ač jsem viděl už jen část monitoru. Více mi vadila šeroslepost. Jezdil jsem na zimní workshopy, brzy se stmívalo a já měl problémy dostat se ráno do práce a večer domů. Lampy sice ledasco osvítí, ale ztráta zraku ve tmě byla výraznější. V roce 2006 jsem začal studovat magisterský obor, veřejnou správu a regionální rozvoj na České zemědělské univerzitě v Praze (ČZU). Cítil jsem totiž, že s mým zrakem to už není žádná sláva a že v cestovce už dlouho zůstat nemohu. Během studia jsem požádal o invalidní důchod. Hned mi ho přiznali, prý jsem měl přijít už dávno. Cestovka se mi snažila vyjít vstříc a nabídla mi úpravu pracovního místa. Ale já toužil i po něčem novém a přihlásil se k doktorskému studiu. U přijímaček jsem se dozvěděl, že je o něj velký zájem a já že jsem už starší člověk (tehdy 33). Ale pokud umím přednášet anglicky, vezmou mě. Tak to bylo i o tom „být připraven“. Koneckonců angličtina byla 11 let mým „denním chlebem“. V mládí jsem si přál stát se učitelem a popelářem. Při studiu jsem pak práci učitelů sledoval a říkal si, že bych ji zvládl i s handicapem. Měl jsem štěstí, tu práci mi skutečně nabídli. Z cestovky se mi hodily zkušenosti s organizací práce a má profesorka mi řekla, že mám dar řeči, což se zase hodí pro výuku Některá přání se mi tak skutečně vyplnila. Ale způsob, jakým se to stalo, nezávisel vždy na mě. Proto možná platí úsloví: "Pozor na to, co si přeješ!" V jedné komedii si muž přeje mít každý den jinou ženu. A kouzelný skřítek mu daruje předplatné časopisu Playboy a sadu kapesníčků. V mládí jsem si přál učit na základní škole a dnes učím na univerzitě, v angličtině. Jiným přáním bylo vidět Thajsko. Učarovalo mi už tím, že nebylo kolonizováno, a tak je to pro mě ta pravá Asie. V roce 2007 jsem tam chtěl jet jako turista, ale neklaplo to. A pak, v roce 2011, se mi naskytla příležitost odjet tam služebně, na odbornou konferenci. Samozřejmě jsem kus té země i procestoval. A u některých přání život, nebo chcete-li Bůh, zkrátka řekne „ne“. Třeba my nevidomí. Můžeme si stokrát přát vidět, ale většině z nás se to nesplní. Nezbývá, než to přijmout. Je to i mnohem jednodušší, než se prát s tím, co nemohu změnit. Je třeba se prát s tím, co je „přepratelné“. Jak poznám, co to je? Sleduji, v čem jsem schopen se zlepšovat. Dnes tak na ČZU už 15 let vedu studentům bakalářské práce, Spolupracuji na projektech a v angličtině vyučuji třem předmětům. Prvním je metodologie zkoumání společnosti. Jak plánovat výzkum, připravit otázky, interpretovat výsledky atd. Pro zajímavost vždy uvádím i příklady z praxe. Jeden výzkum například tvrdí, že tam, kde se rodí více dětí, najdete i více čápů. Ovlivňují snad čápi porodnost? Skutečností je, že na venkově je čistší životní prostředí, proto i více čápů. A venkovské matky chtějí více dětí než městské. Tyto dva jevy existují vedle sebe, na tomtéž místě, nezávisle na sobě, a každý z jiné příčiny. Jiná studie zjistila, že lidé, kteří užívají syntetický vitamín C, trpí častěji rakovinou. Je tedy ten vitamín rakovinotvorný? Ale kteří lidé ho vlastně užívají? Zjistilo se, že je to početná skupina lidí, kteří nedodržují zdravý životní styl. Jenže ty vitamín C od civilizačních chorob nespasí. Naopak u lidí, kteří žili zdravě a užívali stejný vitamín, byl výskyt rakoviny nižší. Užívání vitamínu s vyšším výskytem rakoviny tedy zřejmě nesouvisí. Nedávno se vášnivě debatovalo, že jistý člověk zemřel po podání vakcíny na covid-19. Ale je skutečně příčinou vakcína a následkem smrt? Nezemřel by ten člověk i tak? Studentům rád říkám, že sociálními badateli se stávají i tehdy, když jdou na rande. Pozorují vzhled a chování druhého, ptají se a „studují dokumenty“. Jakou květinu partner přinesl, jakou restauraci vybral apod. Pokud je jejich analýza chybná, mohou se dočkat rozvodu i domácího násilí. Vidíte, že metodologie neslouží jen ke správnému napsání diplomové práce. Dále učím základy sociologie a rurální sociologii, nauku o venkovské společnosti. Když z táborské OO SONS vloni odešla kolegyně, nabídli mi, abych na její práci navázal. Zdejší lidi dobře znám, už 6 let je totiž jako dobrovolník učím angličtinu. A obdivuji jejich celoživotní snahu dozvídat se nové informace. Nejstarší studentce bude už 80 let. Výuku prokládám hudebními hádankami nebo zajímavostmi z vědy. Tou poslední byl třeba Dunningův – Krugerův efekt. Co popisuje? Někteří lidé, čím méně toho vědí, tím sebevědomější jsou. Zaslechnou líbivou informaci a bez jakéhokoliv ověření ji přijmou za pravdivou, ačkoliv to může být naprostý nesmysl. To jsme viděli třeba v době covidu. K epidemiologické situaci se, dokonce v televizi, vyjadřovali i lidé, kteří neviděli ani obal skript základů epidemiologie. Avšak druzí (studující), čím více se dozvídají, tím více zjišťují, kolik toho ještě nevědí, a jejich sebevědomí klesá. Ale potom si, většinou praktickou činností, uvědomují, že i když vědí málo, přesto je to v jejich oboru dost a sebevědomí jim opět postupně roste. Zřejmě ale cítíte, že jde o jiný druh sebevědomí. A proč se sociální psychologové David Dunning a Justin Kruger touto tematikou zabývali? Inspiroval je zloděj, který si někde přečetl, že pokud nalije na popsaný papír citrónovou šťávu, vymaže z něho písmo. Nalil si šťávu na obličej a přesvědčen, že je neviditelný, vyloupil banku. Jiným příkladem je metanolová aféra. Podobný „znalec“ si přečetl, že účinek metanolu lze rušit běžným lihem. To je pravda jen za určitých podmínek. On je ale nehledal a vyzbrojen informací nalil metanol do kořalky. K čemu to vedlo, dobře víme. Někteří lidé se následkem její konzumace stali i členy SONS. V oblastní odbočce se starám i o sociálně aktivizační služby. Trénujeme paměť a učíme se techniky, jak si zapamatovat číslo telefonu, nákup o deseti položkách nebo anglická slovíčka. Když jsme se učili zapamatovat si délku velké čínské zdi, citovali jste nás i v Zoře. Věnovali jsme se také cuppingu, ochutnávání kávy. Publikuji do našeho časopisu Informátor a také jsem si vyzkoušel pletení ošatek z pedigu. Největším koníčkem je mi hudba a zpěv. Ve Vokál Klubu SONS zpívám tenor, jsem členem klubové rady a podílím se na jeho vedení. Do sboru mě před šesti lety přivedla Ivana Töröková a naučila mě i základům zpěvu. Asi bych se zpívat neodvážil, ale ona pravila, ať přijdu na zkoušku, a že se uvidí. Posadili mě před Václava Fantu, řekli mi, ať se ho hlasově držím, a bylo hotovo. Zpěv rozvíjí krátkodobou a dlouhodobou paměť i pozornost. Zvláště ona s vyšším věkem ubývá. Lidé někdy tvrdí, že si málo pamatují. Ale správně by měli říci, že jsou nepozorní, a proto si málo zapamatují. To mohu potvrdit i z tréningů paměti. Ve sboru musím být pozorný neustále, kdy nastupuje jaký hlas a kdy se přidávám sám. A pak si rychle vybavit text, který jsem se naučil. Rád mám lidové písně a nástroje, ale i rock a heavy metal. I dnes se mi líbí jeho kombinace se symfonickým orchestrem nebo operou. Takovou muziku hrají třeba Nightwish, Within Temptation, Therion nebo The Gathering. Snad jediný žánr, který mi není sympatický, je „plechový ansámbl“ dechovky. Hudba a pečlivost? Hudba je živá. Můžete ji zvládnout pečlivě až strojově a publikum řekne: "Ale jo, bylo to dobré." Ale když do ní dáte výraz, emoci a duši, pak to, že jeden tón bude o kousek vedle, nebo jeden nástup nepatrně zpožděn vám škodu neudělá. Musí z vás však čišet, že zpíváte rád. Ve sboru s 30 hlasy je ale pečlivost nutná. Čím kvalitnější sbor, tím více hlasy "zařezávají", začnou zpívat ve stejný okamžik, ve stejné výšce, stejné rychlosti. Avšak pokud například víte, že kolegové jsou pomalejší, musíte být týmový hráč a přizpůsobit se. Jinak budete vyčnívat a vaše pečlivost rozbije společné dílo. Ve Vokál Klubu to bez domácí přípravy nejde. Přípravě se věnuji několikrát týdně, jak mi to čas dovolí. Scházíme se jen jednou měsíčně, a co neudělám doma, to na zkoušce nedoženu. Tam už musím sledovat ostatní, přizpůsobovat se a slaďovat. Někdy mám z koncertu skvělý pocit. A pak si poslechnu záznam a zjistím, že náš výkon byl jen průměrný. Ale byla tam atmosféra, kterou nahrávka nezachytí. Publikum reagovalo na nás, my na něj a výsledkem byl skvělý koncert. Pečlivý jsem musel být i při práci v cestovce, ve vědě, a dnes na univerzitě při vedení projektů. Ale v soukromém životě mi často stačí průměrný výsledek. Člověk je zkrátka nedokonalý a s přílišnou a všestrannou pečlivostí dokonalosti stejně nedosáhne. Naopak se může propracovat až k nějaké formě duševní poruchy. Rád cestuji. Letos jsem navštívil Rakousko – Salzburg, Vídeň, Korutany, ale i pěkná místa u nás v jižních Čechách. Čtu kriminálky, i ty drsné severské. Zkušenosti mám i s četbou literatury faktu. Během studií jsem se snad i naučil posoudit její kvalitu. Často si přečtu odborný článek a řeknu si, že jsem si "opravdu pochutnal". Mou profesní deformací je zajímat se, co je jeho informačním zdrojem. To je často důležitější než informace samotná. Autoři totiž běžně používají cizí myšlenky. Jsem ale háklivý na to, když někdo text zkopíruje a jako zdroj uvede internet. Takhle se nezdrojuje. Ani ve vědě, ani v novinařině, a snad ani u vás v Zoře. Jsem i členem on-line čtenářského klubu SONS. Scházíme se jednou za čtvrt roku na MS Teams. Každý přečte knihu na zadané téma a v 10 minutách ji představí. Úžasná aktivita pro milovníky literatury. V roce 2013 jsem si v dosahu městské dopravy koupil zahradu a upravil ji tak, abych se v ní vyznal. Jen s pletím mi pomáhá matka, jinak bych vyplel i to, co jsem zasel. Kdy jsem za zahrádku byl opravdu vděčný, byla doba covid-19. A abych nezapomněl, mým velkým koníčkem je i má práce. S Jiřím Sálusem hovořil Antonín Vraný # ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Přivřené dveře III. Krize středního věku, ať už ji prožívá kdokoliv, nenabízí řadu otevřených dveří, jak tomu bývalo před několika málo – nebo mnoha? – lety. Strach z ubývajících a přivírajících se dveří je tady spolu s vědomím, že léta ubíhají, vrásky přibývají, kolena i prsa poklesávají. A víte, jaký je rozdíl mezi šedými a tukovými buňkami? Šedé odcházejí, tukové přicházejí a zůstávají. Konečně začínáte chápat, že stárnutí je jediná realita, na kterou je spolehnutí. Trápí vás i nejistota, jestli všechno, co jste dosud žili a prožili, je úplně v pořádku. Začínáte uvažovat o skutečnosti, že život je konečný. Otázka není „jestli“, ale „kdy“. Jak a kam máme v takové životní fázi svým počínáním dále směřovat? Jsou chvíle, kdy se nám zdá, že jsme stále něčím nebo někým vláčeni, že jsme závislí na okolnostech (např. zdravotním stavu) a lidech (hlavně těch, kteří by nám mohli být v budoucnu prospěšní). Tato zjištění bývají děsivá. Přitom si každou chvíli uvědomujeme, že fatální rekapitulace našeho života se nedá oddělit od rekapitulace vztahů, které zanechaly stopu v naší duši, v srdci i třeba v peněžence. Spoustu negativních zkušeností se snažíme dlouhodobě potlačovat nebo přeznačit, ale právě ve středním a starším věku nás navštěvují vzpomínky nebo emoce, které souvisejí s našimi starými jizvami. Neodpuštění Setkávám se s chronicky zraněnými lidmi, kteří ještě dávno po padesátce nemohou svým rodičům odpustit, například že jim nedopřáli samostatnost, nenechali je spadnout do symbolické jámy, kterou má každé dítě se zrakovým postižením stále na krok před sebou. Jiní dosud neodpustili své první lásce, která se na ně vykašlala ze strachu, že nezvládne důsledky zrakové vady svého protějšku. Tomu vadilo, že nemohou společně dělat sporty, té vadilo, že on neocení její fyzickou spanilost, ten si dělal starosti, co bude, až jeho milá oslepne a on se o ni bude muset starat, tahle zase, kdo bude řídit auto, když on má milión dioptrií, na které se stejně nedá spolehnout, a ona ani napotřetí nezvládla testy pro získání řidičáku. A tak se rozejdou, protože sami si neporadí a nikoho s nevyžádanými radami nepotřebují. Platí se bolestí, pocitem křivdy a nenaplněné touhy. Mnozí nejsou schopni odpustit svým dětem, že je nechaly bez účinné pomoci, zrovna když lékař diagnostikoval jakousi makulární dystrofii, s kterou se dřív nebo později bez pomoci neobejdou. Zasloužilí rodiče ve skutečnosti často praktickou pomoc tak moc nehledají, jen si potřebují prožít, že vlastní investice do životů svých dětí se jim mnohanásobně vrátí, když děti budou vděčné, empatické a obětavé. Kdyby bylo možné udělat seznam příčin, proč nemohu odpustit těm, kteří mi ublížili a ubližují, kteří mě zranili a zraňují, kteří mě podvedli a podvádějí, myslím, že by to byla kniha tlustší než pověstná Ďáblova bible. Místo seznamu křivd a spravedlivých odsouzení předkládám pravdu, která platí pro každého: nemůžeš-li odpustit, zeptej se upřímně sám sebe, jestli odpustit chceš. Nejsi-li jistý svou odpovědí, najdi psychoterapeuta, duchovního nebo třeba nějakého spolehlivého guru a zkus to s ním probrat. Kamarádi k tomuto účelu nebývají nejvhodnější, jakkoliv pro pokec u kávičky nebo vínečka se hodit mohou. Ale není to ono. A pamatuj si: každá neodpuštěná věc, kterou prožíváš, se ukládá jako nepotřebný leč těžký kámen do rozměrného batohu, který za tebe nikdo neponese. Celou tu zátěž budeš mít na svých zádech pouze ty. S přibývajícím věkem tenhle batoh stále víc tíží, jsou to kameny, které bys měl co nejdříve z batohu vyhodit. Jinak se může stát, že skončíš na krovkách. Nedůvěra Pozorujeme-li fáze důvěrného vztahu u sebe nebo blízkých osob, zjistíme, že se střídají období přibližování a vzdalování se. Tato období mohou být různě dlouhá i různě exponovaná, do velké míry záleží na druhu vztahu – partnerský, manželský, sourozenecký, rodičovský, přátelský, pracovní. Ve fázi přiblížení si všímáme všeho, co máme společné, v čem si rozumíme, co spolu uskutečňujeme. Vztah nám dává smysl, jsme na sebe vyladěni, nemusíme si sáhodlouze nic vysvětlovat. Pokud máme nějaké odlišnosti, tak jsou to jen ty, které k sobě patří, mluvíme o šálku a talířku, o dvou polovinách jablka, o kompatibilitě všelijakého druhu. Dáváme a dostáváme vyváženě, není tu žádná křivda, žádný konflikt. Z dobrého vztahu čerpáme důkazy o své identitě. Můj protějšek mě dobře vnímá, tedy dobře jsem. Když přijde fáze vzdalování se, je všechno docela jinak. Začneme se odlišovat a o to víc zdůrazňujeme své právo na vlastní názor, na vlastní rozhodnutí, na svou vlastní osobitost. Hledáme, kým jsme bez toho druhého. Je to období konfliktu a krize, kdy opakovaně narážíme na své odlišnosti. V nejlepším příběhu, který může ve vztahu vzniknout, následuje po vzdálení se opětovné sblížení. Hodně ovšem záleží na tom, jak moc obě strany o vztah stojí. Velkou roli v tom hraje dobrá vůle společně pracovat na dobrém díle, kterým bezesporu dobré vztahy jsou. Další podstatné rysy jsou respekt, úcta, ohleduplnost a takt, korektnost, poctivost, kreativita a odhodlání dávat ze sebe jen dobré věci. Nepodléhejme falešným představám, které často formulujeme „chci, aby všechno bylo jako dřív“. Proč bychom měli chtít obnovit něco, co způsobilo krizi? Není lepší pomýšlet na důvody, proč by bylo fajn, aby se naše cesty opět setkaly? Jde to vůbec? Jsme schopni nalézt ztracenou důvěru? Je to výzva pro oba partnery ve vztahu. Oba by měli chápat revitalizaci vztahu jako společnou cestu ke změně. Je to výzva pracovat pravdivě každý sám na sobě: odhalovat falešné hodnoty nebo nepoctivost v jednání, ale i vlastní lži, kterým věřím. Někdy si to žádá znovu otevřít komunikaci směrem k rodičům, sourozencům, kolegyni na pracovišti. Někdy je nevyhnutelné zastavit se na chvilku v minulosti, abychom pochopili souvislosti. Možná musíme nově a hlavně objektivně zhodnotit, jak moc je pro mě konkrétní vztah důležitý a proč. K tomu nezbytně patří schopnost aktualizovat vlastní snahu o fyzickou samostatnost, případně se svým protějškem společně nacházet řešení pro zlepšení jeho samostatnosti, byť s progresivním zrakovým handicapem. Možností, jak se vzájemně podpořit, aniž by vznikala chorobná závislost, je víc, než tušíte. Je dobré, když nám někdo pomůže srozumitelně formulovat nový směr pro budoucí život, ať ve vztahu, nebo zcela bez tohoto vztahu. Někdy je potřeba oplakat ztráty, formulovat svůj hněv, stud a další emoce, které jsme dosud zakrývali. I k tomu se hodí pomoc v osobě terapeuta, duchovního nebo mediátora. Krizi středního věku docela určitě nepomohou vyděračské scény, unáhlená rozhodnutí, sebelítost, pláč nad rozlitým mlékem nebo zdánlivé zapomenutí na bebíčka v litrech alkoholu nebo v tunách cukru a tuku. Kdo to prožil, docela určitě zalitoval. Energie a peníze se mohou hodit na důvěryhodnější účely, které dávají životu smysl. (Pokračování) PaedDr. Jaroslava Novotná # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Industriální areál v Dolních Vítkovicích i pro nás Dolní Vítkovice jsou bývalý průmyslový areál v Ostravě, který byl v roce 2008 vyhlášen národní kulturní památkou. Dnes je to moderní kulturně-společenské centrum, které nabízí širokou škálu aktivit a expozic. Že je určen pro všechny věkové kategorie, ale i lidem se zrakovým postižením, jsme se mohli přesvědčit i my, členové Oblastní odbočky SONS Olomouc. Vydali jsme se sem začátkem října tohoto roku. Z několika návštěvnických okruhů nám pracovnice odbočky a vedoucí výpravy Klárka Hájková a Zuzka Kundelová napoprvé vybraly „Malý svět techniky U6“. Interaktivní expozice rozdělená do několika sekcí přibližuje celou řadu vynálezů, strojů a zařízení, jež významně poznamenaly vývoj průmyslu a technického pokroku. Mohli jsme si vyzkoušet funkci jeřábu na ruční pohon, žentouru, dmychadla, několika kladkostrojů. V sekci tkalcovských stavů od těch nejprimitivnějších až po tryskové mohou návštěvníci poslepu hádat, jaký textilní výrobek je skryt v otvorech, do nichž postupně vkládají ruku. Někteří z nás poměrně lehce poznali sukni, dámské prádlo, tričko, problémy jsme však měli s dětskými plenami či jutovými pytli. V oddělení dopravních prostředků jsme obdivovali obrovský parní nákladní automobil značky "Sentinel" a parní lokomotivu 375.0, vyrobenou stejně jako Sentinel ve Škodových závodech v Plzni ve dvacátých letech minulého století. Je zde také umístěn kokpit letadla a kabina prvního československého kosmonauta Vladimíra Remka. Někteří slabozrací účastníci naší výpravy usedli za trenažér řízení osobního automobilu... Nejatraktivnějším exponátem byla bezesporu ponorka Nautilus, do níž jsme mohli vstoupit a prohlédnout si všechny její části a zařízení, dokonce poslechnout si i hudbu varhan, na něž hrál sám kapitán Nemo. Při procházení expozicemi se ozývaly zvuky činnosti různých zařízení, na několika místech jsme mohli zhlédnout videa popisující vývoj různých průmyslových odvětví. Také jsme si společně u počítače formou kvízu mohli otestovat své znalosti z rozmanitých oborů vědy a techniky. Ve všech sekcích se nám věnovali mladí, velmi ochotní animátoři, kteří trpělivě odpovídali na mnohé naše zvídavé dotazy. V expozici obráběcích strojů jsme si mohli vyrobit na památku magnetky s nápisem Dolní Vítkovice nebo do hliníkové destičky vyrazit své jméno. Po dvouhodinové intenzivní prohlídce nám pěkně vyhládlo, a tak jsme se přemístili do bistra v blízkém Gongu. Gong je unikátní stavba, bývalý plynojem, která kombinuje moderní prvky s industriální atmosférou. Hlavní hala je vysoká 46 metrů a má kapacitu až 1500 návštěvníků. V interiéru se nachází velká koncertní síň, divadelní sál, výstavní prostory, informační centrum a další zázemí. V areálu se nachází také Bolt-tower, vysoká pec č. 1, v níž je umístěn Velký svět techniky s 12 dalšími expozicemi, které se věnují různým vědeckotechnickým oblastem. Nad vysokou pecí se vypíná nový dvacetimetrový skleněný nástavec a na jeho vrcholu ve výši téměř 80 metrů se nachází vyhlídková plošina. Do „Velkého světa techniky“ a třeba i na vrchol Bolt-toweru se určitě vypravíme někdy příště. Prohlídku lze protáhnout i do povrchových zařízení sousedního bývalého dolu Hlubina. A pokud vás tento článek zaujal a do Ostravy si naplánujete výlet, můžeme vřele doporučit i návštěvu hornického muzea Landekpark. Tam jsme už v nedávné minulosti byli a dokonce jsme do hlubin dolu fárali! Byl to opravdu velký zážitek. Jan Příborský # TÉMA: Bez bílé hole ... jako bez ruky. Možná se to podobá reklamnímu sloganu, což může leckomu připadat nepatřičné. Pozvolné odcházení či ztráta zraku, případně jeho úplný a celoživotní nedostatek není nic, o čemž by se dalo takhle téměř žertovat a žonglovat se slovy. Kdo by si nepřál chodit po městě volně a lehce, v ruce jen kabelku či aktovku, v druhé, jste-li pejskař, vodítko chlupatého kamaráda? Ono je to ale všechno úplně jinak! Denně lze potkat lidi rovnou o dvou holích, jiné s chodítkem či na vozíku. A přece „vylezou“! Tedy ta jedna hůlčička, rychlá a nenáročná pomocnice, si tu odlehčenou pseudoreklamu nejspíš zaslouží! S holemi jsme s manželem pochodili kousek světa, u nás i trochu v zahraničí, zvláště v Polsku. Tedy víme, že rovnou ukazuje, kdo jsme, tož má spolučlověk možnost nás ignorovat, nebo pomoct či poradit. O těch prvních, celkem logicky, nevíme nic. Oni druzí, přátelští a ochotní, jsou někdy neobratní, ale jindy jako by odjakživa dělali někomu nevidícímu průvodce. Je dobře, že se vyskytují v Zoře články s touhle „bílou“ tematikou. V čísle 20/2023 informuje o historii Bílé hole Lionsclub a Wikipedie. Opravdu jsem se zájmem přečetla, a doufám ne sama. A ještě dříve, v č. 18, vyšlo jedno zamyšlení, a navíc povídka autorek PaedDr. Jaroslavy Novotné a Delicie Nerkové – zasvěcení vědí, že jde o tutéž dámu. A té náležitě záleží na tom, aby se hůl nosila i v případě, kdy je k dispozici nejen kousek zraku, ale někdy i pes! Souhlasím s ní převelice! A sama chci nabídnout pokračování, rovnou další dvě. V druhém sáhnu ke knížce, patřící k mým oblíbeným: Napsal ji učitel nejdřív Zemského ústavu slepců a pak Základní devítileté školy pro nevidomé v Brně, pan Rudolf Krchňák. I já jsem patřila mezi jeho žáky. Ve hře klavírní se, věru, moc nedařilo, ale v hodinách nauky a hudební výchovy už to bylo lepší. Tam se zacházelo se slovy a myšlenkami, navíc jsem si pamatovala různé drby o skladatelích. A on byl také ten, kdo mi dodal odvahy v době, kdy moje první literární pokusy bylo lehko lze považovat za pubertální vrtoch. Jsem mu tedy vděčná za mnohé, takže ráda opíši pro současné čtenáře něco z jeho knížky S bílou holí, tedy do tématu zapadajícího. A bude i poslední pokračování, v němž přidám vlastní i manželovy zkušenosti. A pak doufám, že se, už nezávisle, přidá i leckdo další. Všem jen příjemné cesty přeje Eva Budzáková # POZVÁNKA: Novinka: Odpoledne se Zorou Milí čtenáři a příznivci, redakce Zora pro vás od příštího roku bude připravovat pravidelná setkání s názvem Odpoledne se Zorou. Půjde o besedy a přednášky na rozmanitá témata, se zajímavými hosty. Předně bychom vám rádi zprostředkovali setkání s herci, spisovateli nebo historiky. Dále nabídneme program s přírodovědci, odborníky na zdraví, výživu a mnohá další témata. Vedle nabízeného programu jde o krásnou a pro nás i důležitou příležitost k osobnímu kontaktu. Odpoledne se Zorou se budou konat každé druhé úterý v měsíci, a to po celý rok kromě letních prázdnin. Program pro vás budou připravovat průběžně všichni pracovníci redakce Zora, budete mít tedy také příležitost poznat nás osobně. Zároveň budou pokaždé k dispozici ukázky našich časopisů a hmatových příloh a nabídka periodik. Přijdete-li na setkání s dotazem nebo připomínkou týkající se naší práce, budete se na nás moci obrátit přímo na místě. Na setkávání s vámi se těší za celý redakční tým Daniela Thampy # Pozvánka na lednové Odpoledne se Zorou Redakce Zora vás srdečně zve na první setkání v rámci projektu Odpoledne se Zorou. Na úplný začátek bychom vám chtěli nabídnout možnost poznat naši redakci, naše zaměstnance a redaktory, kteří pro vás připravují časopis Zora a její přílohy. Využijte příležitosti - poznat osobně pracovníky redakce Zora, jejich práci i zájmy - zjistit víc o přípravě časopisů - položit nám svoje dotazy - přijít se zajímavými návrhy a připomínkami - prohlédnout si časopisy a hmatové přílohy z naší nabídky - dozvědět se víc o projektu Odpoledne se Zorou. A samozřejmě nebudeme prozrazovat vše, schováváme si také nějaká překvapení. Přijďte v úterý 9. 1. 2024 v 16.30 do klubovny SONS, Krakovská 21, Praha 1. Svou účast, prosím, předem nahlaste v redakci Zora na e-mailové adrese: zora@sons.cz nebo na telefonu 221 462 472 Tým redakce Zora # PŘÁNÍ Milí čtenáři, rádi bychom vám popřáli krásné, klidné a radostné Vánoce a v novém roce mnoho štěstí, zdraví, lásky a spokojenosti. Ať se vám splní mnohá přání a naopak nepříjemnosti kéž se vám zdaleka vyhýbají. Srdečně vám děkujeme za dosavadní přízeň a těšíme se na osobní i virtuální setkávání v roce 2024. Vaše redakce