ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 107, číslo 10, květen 2023 Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Redakce: Šéfredaktorka: Daniela Thampy Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk Korektor: Václav Senjuk Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. ObsaH ÚVODEM STALO SE Přehledně Smyslů plná dubnová invalidovna LIDÉ KOLEM NÁS Dvě strany téže mince NAPSALI JSTE NÁM Praha 1990 v Havlíčkově Brodě ZORA RADÍ A INFORMUJE Historie českého sociálního zabezpečení III. O čem se moc nemluví – Jak prožívat tady a teď V. POZVÁNKA Naposledy s Danem Sywalou SPORT Střelecký kaleidoskop Zlato putuje na Slovensko Showdown – tři Češi v Top 20! INZERCE # ÚVODEM Pozor, novinka! Ano, vím, že úvodní slovo nečte úplně každý, tentokrát byste si je ale přece jen možná neměli nechat ujít. To, že úkolem naší redakce je (mimo jiné) podporovat a propagovat znalost Braillova písma, je zřejmě všem známo. Na druhé straně – nelze si nevšimnout, že zájem a dovednost s Braillem aktivně pracovat v posledních letech klesá. Technologie jsou nám ku pomoci v mnoha oblastech, a jednou z nich je samozřejmě čtení, které nám dovedou urychlit a usnadnit. Buďme však upřímní, kolik z nás, včetně těch, kteří tento text čteme prsty přímo z papíru nebo braillského řádku, upřednostní patnáctisvazkovou knihu před audionahrávkou? Znám takové nadšence, ale ti, kdo si raději nasadí sluchátka a poslouchají, významně převažují. Ne, není to chyba. Není možné ani správné jakékoliv postupy vnucovat. Pokud chceme zájem o práci s Braillem a hmatovými materiály zvýšit, musíme nabídnout něco, co vás, milí čtenáři, zaujme, na co se budete těšit a co vás bude bavit. A věřím, že nám na této cestě pomůže novinka, kterou pro vás připravujeme. Již v průběhu tohoto roku budeme moci čtenářům braillské Zory nabídnout hmatovou grafickou přílohu. A pro ty, kteří raději poslouchají, ale o obrázky by měli zájem, najdeme způsob, jak si u nás tuto přílohu objednat zvlášť. O tom, jak spolu Braill a hmatová grafika souvisí, si můžete také přečíst v dnešním rozhovoru s Radkem Seifertem, který přinášíme v rubrice Lidé kolem nás. Krásné májové dny vám za redakci Zory přeje Daniela Thampy # STALO SE: Přehledně Květen, čas z květin pleten. Původně byl Májem podle římské bohyně jara a plodnosti Mai. „Květen“ vznikl v roce 1805 díky spisovateli a národnímu obrozenci Josefu Jungmannovi. Víte, proč lichý počet květů darujeme z lásky? Tato tradice je spojena s trháním okvětních lístků a lidovou říkankou "má mě ráda, nemá mě ráda?" S prvním okvětním lístkem říkáme: "Má mě ráda" a aby to vyšlo, musí být okvětních lístků, i darovaných květů, lichý počet. Smuteční květině náleží dva květy podle pravidla „jedna růže pro zemřelého a druhá pro Boha“. Nahlédněme do „Tyflopedického lexikonu jmenného“ od Josefa Smýkala. 12. 5. 1848 zemřel světoznámý rakouský tyfloped Johann Wilhelm Klein. Byl zastáncem názoru, že písmo, které se nepodobá latince, izoluje nevidomé od ostatní společnosti. Proto nepovažoval za vhodné žádné bodové písmo. Dospělým nevidomým doporučoval pro samostatný pohyb na ulici psa. A rovněž sbíral funkční, ale i nepotřebné a zastaralé učební pomůcky pro nevidomé. Tak vznikla specifická sbírka, a v roce 1837 také první vídeňské slepecké muzeum. 22. 5. 1904 se narodil Pavel Les, český učitel hudby a kulturní pracovník. Je autorem publikací „Karel Emanuel Macan – buditel a vůdce Českých slepců“ nebo „Nevidomí v Terezínském ghettu“. A co jste možná nevěděli, z jeho iniciativy u nás vznikla skládací bílá hůl. Co se děje v našich oblastních odbočkách? 13. 4. se na oblastním shromáždění sešli rokycanští. Dozvěděli se novinky a plány na letošní rok, popovídali si o sociálních službách i o možnosti vyzkoušet si pomůcky, které u nich na odbočce budou brzy k dispozici. Také přivítali nové členy a popřáli jubilantům. Šestnáct havlíčkobrodských navštívilo zdejší Hasičský záchranný sbor Kraje Vysočina. Byli mile přivítáni a vyslechli si zajímavé povídání i představení práce hasičů i jejich techniky. 14. 4. proběhla v havlíčkobrodské Krajské knihovně Vysočiny vernisáž výstavy někdejšího fotografa, nevidomého Václava Fanty. (O této akci podrobněji v rubrice Napsali jste nám.) Olomoučtí představili odbočku i výrobky z pedigu na městské poliklinice u tržnice. Šlo o velikonoční ozdoby z místního klubu kutilů, zapichovátka do květináčů, vajíčka, pomlázky, ošatky atd. Návštěvníkům vysvětlovali i to, jak je možné, že lidé s těžkým postižením zraku dokáží uplést takové výrobky. Marie Kebrdlová také vzpomněla na nevidomého Miloše Fialu. Ten ve své dílně vedl kroužek keramiky a pletení z pedigu a vybavení dílny poté věnoval sociální firmě Ergones. Své mistrovství předal Antonínu Nemravovi, který klienty v klubu učí dnes. Olomoučtí si jeho dobrovolné práce velmi považují a děkují. Exekutorská komora ČR nabídla SONS ČR možnost zdarma a celostátně uspořádat přednášku na téma „Exekuce a finanční gramotnost“. Olomoučtí toho využili a 30. 3. přivítali ve své klubovně právničku Andreu Šulcovou. Vysvětlila pojmy související s finanční gramotností a poradila, jak předcházet finančním potížím. Zdůraznila, že problémy by lidé neměli odkládat, ale naopak je řešit ihned, jakmile nastanou. Dále objasnila různé druhy exekucí, typy řízení, mylné domněnky apod. Během dvou hodin nebylo možné říci vše. Po skončení přednášky však Andrea odpovídala i na individuální dotazy. Kroměřížští se sešli na kreativním dopoledni. S použitím barevných ubrousků, krepového papíru, zahradnického drátu a špetky šikovnosti jim v rukách vznikaly velké pivoňky, drobnější pampelišky, květy levandule a leknínů. „Kroměříž na prahu zkázy aneb Město vstává z popela“ je přednáška, kterou si vyslechli rovněž v Kroměříži. Zaměřila se na dobu husitskou i období třicetileté války, kdy bylo město dobyto Švédy a prakticky zničeno. Jeho znovuzrození proběhlo díky osobnosti biskupa Karla z Lichtensteinu Castelcorna, který dal historické Kroměříži podobu, již si zachovala dodnes. Vyprávění doprovázely ukázky dobových zbraní a oblečení. Kyjovští se ve výtvarné dílně věnovali jarním dekoracím. Slepením dvou květináčů vznikli panáčci, které si každý sám či s pomocí dobrovolníků vybarvil a vyzdobil. Nyní zdobí venkovní parapet, záhonek či poličku v bytě. Do horního květináče si lze zasadit bylinku. Zelený čtvrtek zaměřili kyjovští na pohyb a zdraví, konkrétně na procházku za medvědím česnekem. Má skvělou chuť, protiplísňové a antibakteriální účinky, je plný vitamínů. Nevidomé stačilo doprovodit na místo, které vonělo po česneku, a samosběr mohl začít. Opavští zavítali do místní čajovny Harmonie. Ochutnali pravý Darjeelingský čaj aneb „šampaňské mezi čaji“, který se pěstuje v nadmořské výšce od 600 do 2150 metrů. Prožili chvilku u jeho sklizně na úpatí Himálají a vychutnali si ji všemi smysly. Navštívili i místní skvost se středověkou atmosférou, kostel svatého Václava. Postaven byl už v roce 1291, ale byl několikrát poškozen při požárech a drancování. Byl využíván jako konírna, vojenské skladiště i sklad obchodního domu. Po náročné rekonstrukci je však dnes oblíbeným místem pro koncerty, divadelní představení, výstavy a svatby. Opavští přinášejí i několik dalších příspěvků. České komerční televize Nova HD a Prima HD jsou nově dostupné zákazníkům satelitní platformy Skylink se zvukovou stopou. Ta obsahuje audio popis vybraných pořadů. Více se dočtete na parabola.cz. Na první pohled vypadá jako běžná desková hra. A na první dotek? Ve hře Labyront je všechno od herního plánu přes kostky až po figurky vyrobeno s reliéfními znaky tak, aby se informace daly získat hmatem. Díky tomu si mohou cestu až do středu labyrintu k ukrytým amuletům užít i lidé s postižením zraku. Herní komponenty vyrábí Miroslav Dančák sám, ručně, jako kusové zakázky. Více na exportmag.cz. Mezi téměř dvanácti tisíci sportovci stál na startu Pražského půlmaratonu i nevidomý Ondřej Zmeškal. Vylepšil si tu svůj osobní rekord, k čemuž mu dopomohl i jeho zbrusu nový trasér Petr Toušek. Společně zaběhli 21,0975 kilometru za jednu hodinu, 32 minut a 13 sekund. Více na irozhlas.cz. 30. a 31. 3. prezentovalo 8 týmů v Microsoftu ukázky projektů, které v budoucnu pomohou lidem s postižením zraku, seniorům i zaměstnancům na krizové lince. Vítězem se stal tým studentů z ČVUT „AIAIEyes“. Jejich aplikace hlasem poradí, jakou barvu má oblečení, co se k čemu hodí, jakou příchuť má jogurt v ledničce, nebo jaký je druh čaje v obchodě. Jedním z porotců byl i viceprezident SONS Jan Šnyrych. Více na pressmob.cz. Paralympionik Patrik Hetmer má vadu sluchu, šeroslepost a degenerativní onemocnění sítnice. Kvůli tomu vidí jen úhel čtyř stupňů. I tak se účastnil už tří paralympiád, vybojoval medaili na mistrovství světa a pouští se do dalších výzev. Jeho rozhovor s Terezou Kubíčkovou najdete na idnes.cz, nebo si ho ze záznamu můžete poslechnout na O2 TV Sport. V Evropě a Indii vzniká nová profese pro ženy s těžkým postižením zraku. Pomáhají pacientkám odhalovat ranou fázi rakoviny prsu. Myšlenku rozvinul německý gynekolog Frank Hoffmann. Zjistil, že při vyšetření mohou „hmatové lékařky“ zachytit hrudky o velikosti 6 až 8 mm. Lékaři bez zrakového postižení jsou podle něj při vyšetření schopni odhalit bulku 10 mm a větší. Více na wave.rozhlas.cz. Příčinou většiny psychických potíží je životní nepohoda. Někdy o ní člověk ví, jindy si ji neuvědomuje, nebo ji popírá. Jenže ona negativně ovlivňuje jeho život. Není proto ostudou navštívit psychologa nebo psychiatra. Jaký je mezi nimi rozdíl a jakou formu léčby vám mohou nabídnout, se dozvíte na diastyl.cz. Mazlení se psem léčí. A termín „canisterapie“ vznikl v ČR díky doktorce Jiřině Lacinové. Metoda je prý skvělá pro lidi s mentálním i tělesným postižením, s poruchou autistického spektra, ale i pro klienty, kteří se léčí, rehabilitují, nebo se nacházejí v nepříznivé životní situaci. Mezi používaná plemena patří retrievři, border kolie, australští ovčáci a i psi bull plemen. Vždy však záleží na charakteru, povaze a zdravotním stavu psa i na potřebách klienta. Více na flowee.cz. Pojďme do historie a politiky. Věděli jste, že v květnu se narodilo hned několik významných panovníků? 6. 5. 1420 to byl husitský král Jiří z Poděbrad. Jako jediný český panovník nepocházel z královské dynastie, ale ze šlechty. 13. 5. 1717 se narodila Marie Terezie a 14. 5. 1316 český král, římský císař a otec Vlasti Karel IV. A také trochu kultury. 16. 5. 1868 byl slavnostně položen základní kámen Národního divadla. Poprvé bylo otevřeno 11. 6. 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa. Ovšem už 12. 8. 1881 zachvátil nové divadlo požár, který zničil kupoli, hlediště i jeviště. Byla to celonárodní katastrofa, která ale vyvolala i obrovské odhodlání pro nové sbírky. Za 47 dní byl tehdy vybrán milion zlatých. Antonín Vraný # Smyslů plná dubnová Invalidovna, aneb Jak na památkách s osobami se zdravotním znevýhodněním Ve dnech 12.-13. dubna 2023 se v pražské Invalidovně uskutečnil kurz zaměřený na rozvoj kompetencí pracovníků Národního památkového ústavu, jak interpretovat památky osobám se zdravotním znevýhodněním. Místo nebylo vybráno náhodou, protože právě Invalidovna má téma vyrovnávání se se zdravotním handicapem ve svém genomu. Záměrem pořadatele kurzu (NPÚ – odbor edukace a dalšího vzdělávání) bylo posílit průvodcovskou empatii vůči osobám se zdravotním znevýhodněním, konktrétně nevidomým a slabozrakým, neslyšícím a nedoslýchavým, osobám s pohybovými obtížemi či poruchami intelektu. Z tohoto důvodu byl otevřen především pracovníkům správy památkových objektů, průvodcům a průvodkyním. Na setkání zavítali pracovníci NPÚ ze všech čtyř územních památkových správ. Dopolední programový blok prvního dne byl věnován zpřístupňování památek nevidomým a slabozrakým. Odborníci z brněnského centra Teiresiás (Masyrykova univerzita) Michaela Hanousková a Petr Červenka představili v teoretické části zásady komunikace, jaká opatření se podílejí na přístupnosti památek z hlediska nevidomých a představili také zkušenosti s tvorbou a používáním haptických artefaktů. Praktická část kurzu byla věnována posilování průvodcovských kompetencí frekventantů kurzu. Ve dvojicích se měli možnost vzájemně provést částí Invalidovny, přičemž jeden z dvojice měl nasazenu škrabošku. Trénovali se v orientaci prostorem či poskytování popisného výkladu. Správa Invalidovny navíc obohatila některé z prostor drobnými instalačními intervencemi, takže se při prohlídce uplatnily různé smysly. Lze jmenovat například flakonky s různými vůněmi či pachy (petrolej, káva aj.). Odpolední program lektorsky garantovala Pražská organizace vozíčkářů (POV). Jaroslava Franková nejprve v teoretické části představila svět vozíčkářů. Vyzvala frekventanty kurzu k otevřené komunikaci, podávání kvalitních informací o bariérovosti památek bez přikrášlování. Krátce nato se účastníci kurzu setkali v přízemí Invalidovny se čtyřmi klienty POV. Následně si sami mohli vyzkoušet jízdu na invalidním vozíku chodbami rozlehlé stavby. Tyto okamžiky patřily k nejsilnějším momentům celého setkání. Účastníci jednak oceňovali možnost setkat se a komunikovat přímo s vozíčkáři. Jízda na vozíčcích zase vedla k překvapivému zjištění, kolik bariér skýtá zdánlivě rovná dlažba. Kromě viditelných překážek jako jsou prahy, pro ně bylo překvapením, jak obtížná je jízda po svažující se ploše s příčným sklonem bez cizí pomoci. Druhý den čekala účastníky neslyšící lektorka Ilona Striová z obecně prospěšné společnosti Tichý svět. Uvedla účastníky kurzu do světa neslyšících díky zprostředkování tlumočnic znakového jazyka. Pro mnohé z nich bylo novinkou, že pro neslyšící je čeština cizí jazyk, kterému se musí učit. Zdaleka tedy nevystačíme s tím, že neslyšícím připravíme při prohlídce památek texty. Toto vědomí ještě více posílila praktická část, během níž se frekventanti kurzu pohybovali Invalidovnou s ucpávkami uší a pouze s využitím průvodcovských textů se orientovali v prostoru. Odpolední program pokračoval setkáním s lektorkou Dominikou Hejzlarovou z Národního ústavu pro autismus. Představila možnosti a limity realizace prohlídek pro návštěvníky s poruchou intelektu a návštěvníky s autismem a s čím se musí v životě vyrovnávat. V rámci závěrečné reflexe se účastníci kurzu shodovali na jeho velkém přínosu zejména s ohledem na to, že se mohli setkat s vozíčkáři, komunikovat s neslyšící lektorkou a vyzkoušet si prakticky možnosti a limity poznávání kulturního dědictví s handicapem. Nejen že posílili svoji průvodcovskou empatii vůči zdravotně znevýhodněným, ale své lidství vůbec. Navázané kontakty se zástupci odborných organizací věnujících se lidem s handicapem jsou příležitostí ke spolupráci na zlepšování služeb v oblasti návštěvnického provozu. Akci uspořádal Národní památkový ústav v rámci projektu Odborné vzdělávání pracovníků NPÚ jako nástroj pro zvýšení efektivnosti a péče o kulturní dědictví ČR. Zdroj: Národní památkový ústav # LIDÉ KOLEM NÁS: Dvě strany téže mince „Braill a hmatová grafika jsou podle nás dvě strany téže mince,“ říká dnešní dotazovaný. „Vždy mě zajímaly humanitní vědy. Původně sociologie, později jsem se rozhodl pro sociální práci. Obor mimořádně zajímavý. Při své práci mám totiž možnost podílet se na procesu zlepšování života a organizace nevidomých i na kultivaci prostoru, kde působí neziskovky.“ Za dnešním rozhovorem jsme se vydali do střediska Elza při Českém vysokém učení technickém (ČVUT). Povídáme si s Mgr. Radkem Seifertem. Od dětství trpím glaukomem, který se dlouho nijak zvlášť neprojevoval. Do 15 let jsem viděl prakticky normálně. Až poté mi začal ztrpčovat život mnohem výrazněji. Operace nebyla možná, znamenala by prý okamžitou ztrátu zraku a s největší pravděpodobností i oka. Po deseti letech jsem přišel o zrak zcela. Při téhle smůle jsem však měl i kapku štěstí, znal jsem se totiž s výborným tyflopedem Pavlem Wienerem. Studium sociální práce jsem dokončil v roce 2008 na Univerzitě Karlově. Ale už v roce 1995 jsem pracoval i v Centru Tereza při ČVUT. A to je škola technického zaměření. Hodně jsem učil, hlavně práci s počítači. Těmi se zabývám i dnes a vnímám je jako skvělé pomocníky pro sociální práci. Počítač pro mě vždy byl nástroj, který má sloužit nevidomým v jejich sociálním prostředí, a který může měnit jak jejich život, tak i realitu jejich světa. V roce 2012 se Centrum Tereza, které se staralo o studenty a uživatele s postižením zraku, spojilo s Handicap poradnou, jež podporovala studenty s dalšími typy znevýhodnění. Vzniklo Středisko Elza. My si povídáme na jednom z jeho dvou pracovišť, které se nachází v pražské Trojanově ulici a kde se děje prakticky vše, co souvisí se specifickými technologiemi s důrazem na zrakový handicap. Naše aktivity pro klienty s postižením zraku jsme sjednotili pod značkou „Atelion“. Dříve nás navštěvovali uživatelé, dnes jsou to hlavně lidé, kteří s nimi pracují. Zaměstnanci Tyfloservisu TS), speciálně pedagogických center (SPC), sociální pracovníci Úřadů práce i speciální pedagogové. Studenti speciální pedagogiky u nás mohou absolvovat odbornou praxi. Pro všechny uvedené lidi pořádáme i semináře a workshopy zaměřené na tyflografiku, též hmatovou grafiku. Jsme totiž přesvědčeni, že tak, jako se nevidomí učí Braillovo písmo, tak by se měli učit i rozvíjet hmat a poznávat svět prostřednictvím hmatových obrázků od jednoduchých po složitější. Braill a hmatová grafika jsou podle nás zkrátka dvě strany téže mince. Často slýchávám námitku, že někteří nevidomí trpí i postižením psychickým nebo motorickým. Jenže i oni se Brailla učí! Proč by tedy neměli zkoumat i hmatovou grafiku? V jejím využití tedy spatřujeme podceňovanou oblast, jistou díru na trhu, i naše know how. Proto vydáváme hmatové letáky, hmatáky. Každý je na zajímavé téma, má své číslo, název, a jeho součástí je list grafický a list textový, psaný v Braillově písmu. Pro lidi slabozraké jsou zpracovány i vizuálně a v textové části je u každého braillského znaku i jeho ekvivalent v latince. Hmaták číslo jedna jsou kraje ČR, dvojka kraje SR, trojka plánek pražského metra. Dále vyšlo bludiště pro prsty, znaky řecké abecedy, mince ČR apod. Hmatáky si u nás můžete objednat na e-mailu atelion@elsa.cvut.cz. Zašleme vám je jako zásilku pro nevidomé. Jejich cena je od 30 do 130 Kč, tedy nic nedostupného. A co je důležité, naše hmatáky jsou jakýmsi předstupněm pro hmatové, též haptické mapy. Pokud se dříve dělaly mapy pro nevidomé, dělo se tak ruční technologií. Obkreslením, vytlačením do vhodného materiálu, nalepením hmatových bodů na podložku apod. Nebyly to mapy, spíše různě podrobné plány. My však mluvíme o skutečných hmatových mapách, dostupných pro celý svět. Jak vznikají? S pomocí unikátní technologie, kterou jsme ve spolupráci s kolegy z Masarykovy Univerzity v Brně vyvinuli v roce 2014 u nás na ČVUT. Ale to trochu předbíhám. Už v roce 2007 jsme se zástupci společnosti seznam.cz uvažovali, jak zpřístupnit jejich služby nevidomým. O mapách jsme si řekli, že to nepůjde. Já přišel o zrak v 25 letech. Mapy mám od dětství velmi rád, a také jsem s nimi hodně pracoval. Když se mě jednou novináři zeptali, co mi po ztrátě zraku nejvíce chybí, odpověděl jsem, že je to právě možnost pohybovat se podle mapy. Není divu, že jsem nad jejich přístupností neustále přemýšlel. Napadlo mě převést složitou mapu do jednoduššího formátu. V té době to byl především kolega Karel Břinda, který zvedl hozenou rukavici a celý projekt rozběhl. Poté jsme znovu vše projednali se zástupci seznamu.cz. Prý by to šlo, ovšem bude to náročná týmová práce. Po sedm let jsme tak společně vyvíjeli výše zmíněnou technologii. Ta dnes dokáže převést standardní mapu do podoby, která je po vytisknutí na mikrokapslový papír v zařízení s názvem fuser čitelná hmatem. Co je vlastně mapa? Pro vidícího člověka strukturovaný obrázek se spoustou barev, značek a symbolů. Ale vše to, co oči vidí, prsty nepoznají. Proto je haptická mapa o něco jednodušší. Musí zobrazovat vše, co nevidomý fyzicky nalezne v prostoru, který prochází. To znamená objekty jako reliéf ulice, zástavby, zeleně, zastávky autobusu, liniové značky jako je tramvajová kolej atd. A naopak je očištěna od značek a symbolů, které kresbu prostředí nepředstavují. Tak tu například nenajdete symbol pro knihovnu, restauraci, nebo údaje pro nadmořskou výšku. Pro nevidomého je dále třeba doplnit do mapy popis v bodovém písmu. Pojďme si ho ukázat na mapě pražského Loretánského náměstí. Ta je zároveň naším hmatákem s pořadovým číslem deset. Ulice jsou popsány třípísmennými zkratkami. Celý název ulice by se totiž do mapy nevešel. Loretánská ulice je tak popsána zkratkou „lrt“. Náměstí popisují čtyřpísmenné zkratky, to Loretánské tak bude mít zkratku „lrtn“. Naše technologie umí zkontrolovat, aby na jednom listu nebyly dvě zkratky stejné. K listu mapy je následně generován textový seznam zkratek a podrobný popis, jak mapu prohlížet. Vše, jak jsem už řekl, v bodovém písmu. Jména ulic jsou v mapě psána ale i latinkou. Ta ovšem nevytvoří reliéf. Nevidomého tak popisek neruší, ale pokud potřebuje pomoc vidícího, mapu mu prostě ukáže. Mapa Loretánského náměstí je zhotovena v měřítku 1 ku 1100. Jeden centimetr na mapě je tedy roven jedenácti metrům ve skutečnosti. Toto měřítko je nejvíce využívané a uzpůsobené pro detailní zkoumání vnitřního prostředí města. Míra rozlišení je taková, abychom dokázali rozpoznat budovy, silnice, chodníky, schody, drobné cestičky v parku atd. Existuje též střední měřítko, jež zobrazuje obce, části větších měst, a je vhodné třeba pro plánování tandemových výletů. V malém měřítku jsou pak tvořeny mapy, které zobrazují velká sídla a hlavní komunikace. Můžete si vytisknout mapu jakéhokoliv místa na světě. Tento servis pro nevidomé je běžně dostupný, funguje automaticky, na počkání, a nevyžaduje odborníka. Pokud jste připojeni k internetu, máte mikrokapslový papír, fuser a barevnou tiskárnu, vytvoříte si mapu sami. Jednotlivé listy získáte na stránce hapticke.mapy.cz, a to buď zadáním jejich unikátního identifikátoru, nebo výchozího, též adresného bodu. Pro zkušenější uživatele jsme do jisté míry umožnili i ruční editaci mapy. Vyberete si konkrétní list a stáhnete si ho do počítače jako grafický soubor s příponou pmg. Poté ho otevřete, třeba v aplikaci „Malování“, a před tiskem si ho upravíte. Například označíte místo vchodu do vašeho domu. Mapu si lze také objednat. Na stejné stránce najdete a potvrdíte odkaz „formulář“ a načtete novou stránku. Do formuláře následně vyplníte své kontaktní údaje a do poznámky napíšete, že potřebujete například mapu, která zobrazuje trasu z Krakovské 21 do stanice metra Muzeum. Svůj požadavek nám poté odešlete. My se vám ozveme, sdělíme, kolik listů obdržíte, a vy svou objednávku potvrdíte. My listy mapy vytiskneme a pošleme jako zásilku pro nevidomé. Pokud si budete přát mapu rozšířit až do Českého rozhlasu na Vinohradské ulici, budete postupovat stejným způsobem. Jak se s mapou učit pracovat? Nikam nespěchejte. Nejprve se naučte poznávat jednotlivé objekty. Ulice je zobrazena vymezením dvou čar, vystouplé čtverce, obdélníky a další tvary jsou budovy, krátké příčné čáry schody atd. Studujte objekty i to, jak jsou vzájemně propojeny. Snažte se pochopit a procítit prostor. Po zvládnutí prvního listu přidejte další, jež na něj navazuje. Poté si v mapě můžete zvolit trasu a požádat svého instruktora prostorové orientace, aby ji s vámi prošel. V terénu si ověřujte informace, které vám mapa poskytla. Postupně vám odkryje vztahy jednotlivých objektů, umožní pochopit prostor a dovede vás na zvolené místo. Dobře vím, o čem mluvím. Když dnes jdu se svou dcerou po městě, nejsem na ni odkázán. Naopak, sám plánuji trasu a beru na sebe odpovědnost za směr i cíl. A to i v místech, kde jsem předtím nikdy nebyl. Jaký je zájem o využití map? Čekali bychom ho větší. Komunita lidí s postižením zraku je sama o sobě poměrně malá. Pro lidi nevidomé od narození, kteří nepracují s hmatovou grafikou, je představivost i čtení map náročné. Existují ale i lidé, pro něž je to velká pomoc. Patří sem ti, kteří dříve viděli a s mapami pracovali. A také ti, kteří schopnost orientovat se podle mapy prostě mají nebo se jí naučí, bez ohledu na to, zda dříve viděli. Odhadujeme, že haptické mapy jsou užitečné zhruba pro polovinu naší komunity. A pro další čtvrtinu by použitelné být mohly. Dříve jsme mysleli, že brzdou je též cena, 30 Kč za list. To není moc, ale nejsme ještě všichni zvyklí na to, abychom si služby kupovali. Dnes Seznam.cz ale mapový servis dotuje. Zájem však není o moc větší. Zřejmě i proto, že oblast hmatové grafiky je poměrně zanedbávaná, a že máme málo učitelů, kteří by ji dokázali efektivně předávat. Přitom se v mnoha učebnicích speciální pedagogiky dočtete, jak skvěle dokáže nevidomému zprostředkovat realitu. Didaktiku výuky orientace v haptických mapách máme dnes zpracovanou jen my. A bylo by dobré vychovat následovníky. Málo je podle nás i kvalitních hmatových obrázků a publikací. Proto se snažíme, aby se povědomí o hmatové grafice a mapách více dostávalo do speciálních škol, SPC, SONS, dalších institucí, ale i k jednotlivým uživatelům. Jsme rádi za každý projev jejich zájmu. Vlaštovkou je spolupráce s časopisem Zora. Domluvili jsme se s jeho šéfredaktorkou Danielou Thampy, že naše hmatáky poskytneme jako přílohu do lichých vydání časopisu Kontakty. Další hmatové obrázky, které si redakce sama připravuje, vycházejí v sudých číslech. Daniela sama haptické mapy využívá, pomáhá nám je prezentovat, je součástí našeho týmu. A díky ní se hmatová grafika více dostává mezi mládež. Díky kolegyni Báře Bertlové jsme navázali též užitečnou spolupráci s Tyfloservisem. Mapy se tak mohou stát pomůckou pro jejich klienty i instruktory. Ti u nás už absolvují kurzy, jak pracovat s grafikou a mapami i s potřebnou technikou. Mapy poskytujeme i provozovateli festivalu Open House. I jeho průvodci, kteří běžně s nevidomými nepracují, absolvovali v Atelionu potřebná školení. Možnost vytisknout si haptickou mapu bychom uvítali v SONS. Jako svou běžnou součást by ji mohlo zavést třeba Navigační centrum. A vedle oddělení odstraňování bariér by tu klidně mohlo působit i oddělení tyflografiky. Tu oficiálně nedělá vlastně nikdo. Připadá mi, že těžiště je dnes spíše v audio kultuře. Náš dnešní tým? Ve středisku Elza je mou kolegyní Barbora Bertlová a na Masarykově Univerzitě v Brně kolega Petr Červenka. V partnerském Seznamu se lidé často měnili. Dlouhodobějším kolegou byl Lukáš Marvan. Naši technologii jsme už představili v Montrealu, v Paříži, a nyní se chystáme do Varšavy. A také do Levoče. Tam vznikla Slovenská autorita pre Braillovo písmo. Má za úkol podporovat Braill, hmatovou grafiku, a měla by se stát naším partnerem. Bohužel, u nás žádný její ekvivalent neexistuje. Naše práce, to je zkrátka běh na dlouhou trať, neboť nové věci se prosazují hůře. Pracujeme deset let a stále se setkáváme s lidmi, kteří nevěří, že mapy fungují tak, jak je popisujeme. Ale také postupně roste skupina těch, kteří se o jejich kvalitě opakovaně přesvědčují. S Radkem Seifertem hovořil Antonín Vraný # NAPSALI JSTE NÁM: Praha 1990 v Havlíčkově Brodě Projekt Dny umění nevidomých se zrodil před téměř třemi desítkami let na Moravě, v posledních několika letech se rozšířil i do krajů českých. Naše odbočka, společně s dalšími kolegy na Vysočině, se přidala formou výstav fotografií obrazů zahraničních zrakově postižených malířů, které jsme postupně instalovali v čekárně oční ambulance a v Senior Pointu. Díky podpoře a vstřícnosti Krajské knihovny Vysočiny se pro letošní rok naskytla možnost využít prostory jejího vestibulu. Oslovili jsme známého českého umělce Václava Fantu, který dlouhá léta působil coby velmi úspěšný fotograf doma i ve světě. Obdivuhodné je, že dokázal tolik i přes oční chorobu, která jej postihla již v mladém věku a před dvaceti lety přišel kvůli ní o zrak úplně. Když jsme Václava Fantu kontaktovali a projevili zájem vystavovat jeho fotografie, byl potěšen. Vzpomínal na Havlíčkův Brod, kde kdysi sloužil na vojně. Dohodli jsme se, že výstava proběhne v dubnu a květnu a vernisáže, kterou uspořádáme 14. dubna, by se sám autor velmi rád osobně zúčastnil. Plakáty, pozvánky – začali jsme vše připravovat Koncem března ze SONS Praha dopravili více než dvacet panelů s fotografiemi do knihovny. Obětavá Hana Lacinová s kolegyní hned v pondělí 3. dubna instalovaly panely ve vestibulu. Tou dobou už naplno běžela příprava vernisáže. Mančina Vinklerová dohodla se sbormistrem pěveckého sboru Gymnázia Havlíčkův Brod, že na slavnostní akci zazpívají. Občerstvení přislíbili jednak členové, vstříc nám vyšli i sponzoři. Trocha nervozity, aby všechno dobře dopadlo? Samozřejmě, takovou akci jsme organizovali poprvé. Ale naši dobří andělé – Hanka a Monika z knihovny – ujišťovali, že určitě bude všechno v pořádku. V pátek 14. dubna krátce po třinácté hodině jsme v KKV přivítali první hosty. Přijel autor fotografií Václav Fanta, přivezl jej bývalý šéfredaktor Zory Václav Senjuk s partnerkou, redaktorkou časopisu Světluška Helenou Matasovou. Společně jsme se usadili v příjemném prostředí knihovny a povídali si. Vidoucí emeritní šéfredaktor pochválil, jak vkusně a v jakém pěkném prostředí je výstava adjustována. Za nějaký čas ohlásila Monika Bobková, že se dostavili další hosté – Dagmar Filgasová se svojí průvodkyní a řidičkou Martinou Fojtíkovou. Mančina je provedla knihovnou, kterou byly úplně nadšené. To už se pomalu blížila hodina H, přicházeli další hosté včetně několika členů naší odbočky. S radostí jsme přivítali Janu Vejsadovou, která náš spolek téměř před čtvrtstoletím pomáhala „dát dohromady“. Nezklamal ani senátor a bývalý starosta města Jan Tecl, velký příznivce naší organizace. Zvukově také na jedničku Dvacet pět děvčat a chlapců z gymnazijního sboru pod vedením sbormistrů Josefa Seckého a Ondřeje Lásky zaujalo svá místa. Na schodišti se usadilo téměř pět desítek hostů, zastavovali se i návštěvníci knihovny, zvědaví, co se bude dít. Knihovnou se rozezněl zpěv. Něžné tóny dívčích hlasů působivě doplňovaly hlubší hlasy mladých mužů. Odměnil je zasloužený potlesk. Ředitelka Krajské knihovny Jitka Hladíková všechny mile přivítala a popřála pěkný zážitek. Jménem odbočky SONS Havlíčkův Brod promluvila Marie Heilandová, která knihovně a všem jejím pracovníkům poděkovala nejen za možnost uspořádat výstavu, ale i za stálou podporu a spolupráci. Dagmar Filgasová, hlavní „duše“ Dnů umění nevidomých, krátce představila tento projekt a práci Václava Fanty. Za pozvání poděkoval a všechno dobré popřál Jan Tecl, který ocenil činnost spolku pro zrakově postižené. Slova byla opět vystřídána zpěvem. Když dozněl potlesk, ke shromážděnému publiku promluvil Václav Fanta. Přes svůj věk (tři dny po vernisáži oslavil 83. narozeniny) je velice svěží, srdečný a bezprostřední. Vyprávěl o svých cestách po světě, o životě v Mexiku, o své profesi a velké lásce - fotografování. Podělil se s námi o zajímavou historku, jak se mu po sametové revoluci konečně podařilo uskutečnit sen fotografovat Prahu z výšky. V té době měl již pouze zbytky zraku, ale díky zkušenostem a znalosti města vznikla série opravdu působivých a krásných snímků. K vidění jsou dokonce letecké záběry Pražského Hradu, které mohly vzniknout pouze souhrou šťastných náhod. Oficiální část programu ukončil dvěma písněmi opět pěvecký sbor a všichni přítomní upřímně chválili a poděkovali za krásný zážitek. Poté byla celá společnost pozvána na malé občerstvení, prohlídku vystavených uměleckých fotografií, odpočinek a popovídání. K chuti přišly koláčky od Jany, slané pečivo od Marušky, čajové pečivo z cukrárny Fontána, víno od pana Ševely i osvěžující citronová voda. Atmosféra byla úžasná, všichni se dobře bavili (což bylo zdokumentováno mnoha povedenými fotografickými snímky i kamerou), a nám konečně spadl kámen ze srdce. Než jsme stačili našemu milému hostu předat malou pozornost původem z Měšťanského pivovaru HB, přišla k němu návštěvnice se slovy poděkování a přání a předala dárek – oblázek pro štěstí, opletený drátkem a ozdobený kamínky. Až se budou fotografie vracet do Prahy, na cestu se s nimi vydá keramický andělíček strážníček, panu Václavovi věnovaný naší členkou Janou. Přiblížila se osmnáctá hodina. Hosté se loučili, potom už zhasla světla a knihovna osiřela. Všem, kteří přišli na vernisáž nebo se jakýmkoli způsobem podíleli na jejím uspořádání, opravdu moc a moc děkujeme. Obrovský dík patří především Haně Lacinové, Monice Bobkové a všem dalším pracovníkům KKV za obětavou pomoc při organizování výstavy a při vernisáži, za dokonalý servis a také za úklid poté... PODĚKOVÁNÍ - Krajské knihovně Vysočiny - Václavu Fantovi a jeho přátelům - pěveckému sboru Gymnázia Havlíčkův Brod - všem hostům - sponzorům (Cukrárna Fontána Přibyslav, vinař Ševela, Měšťanský pivovar Havlíčkův Brod) - dárcům do psí kasičky Děkujeme vám všem za podporu a spolupráci. Marie Heilandová # ZORA RADÍ A INFORMUJE: Historie českého sociálního zabezpečení III. Po první světové válce nová Československá republika převzala právní stav bývalého Rakouska-Uherska. V platnosti tedy z let 1888 a 1889 zůstalo pojištění nemocenské, úrazové a hornické (vedle ještě staršího pojištění státních a veřejných zaměstnanců) a z roku 1907 penzijní pojištění soukromých úředníků. Nadále neexistovalo pojištění všech ostatních soukromých zaměstnanců pro případ invalidity a stáří. Jeho zavedení se už nedalo odkládat. Válka zanechala smutné dědictví: válečné invalidy, vdovy, sirotky a prohloubení sociálních problémů vůbec. V roce 1923 skončila odborná vládní komise práci na přípravě zákona o sociálním pojištění a tehdejší ministr sociální péče, sociální demokrat Habrman, předložil v červnu 1923 upravený návrh zákona poslanecké sněmovně. Začala ostrá parlamentní rozprava, protože návrh vyvolal kritiku zleva i zprava, a to z nejrůznějších důvodů podle toho, jak se k němu stavěla ta která zájmová skupina. Konečná podoba zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří byla schválena pod číslem 221 v roce 1924, ovšem účinnosti zákon nabyl a tedy prakticky začal fungovat až v polovině roku 1926. Placení pojistného a částečně i výměra důchodu byly odstupňovány podle příjmových poměrů pojištěnců, kteří byli pro tyto účely rozděleni do čtyř tříd. Na úhradě pojistného se podílel polovinou zaměstnavatel a polovinou zaměstnanec. Zákon vyřadil ze starobního a invalidního pojištění početnou skupinu těch, kterým bylo v den účinnosti zákona, tedy 1. července 1926, šedesát a více let nebo teprve po šedesátém roce věku začali pracovat. Tuto mezeru až o pár let později zaplnily tzv. státní starobní podpory. Byla zřízena Ústřední sociální pojišťovna jako vrcholný administrativní orgán a zvláštní starobní a invalidní fondy například pro zaměstnance drah nebo pošty. Souběžně stále fungovala veřejná chudinská péče domovských obcí. Obce, okresy i země zakládaly zařízení nejrůznějších typů pro chudé, staré, nemocné a opuštěné, pro sirotky a lidi bez přístřeší. Tato péče byla doplňována věcnými a peněžitými dávkami. Existovaly zde sice jisté zásahy státu, ale převažující povaha této činnosti byla dobrovolná, což dokazuje působení Československého červeného kříže, České diakonie a jiných charitativních a církevních spolků. V roce 1925 byl také přijat zákon o pojištění osob samostatně hospodařících pro případ invalidity a stáří, který ale nikdy nenabyl účinnosti. Celkově byla pro sociální zabezpečení první republiky typická nejednotná právní úprava roztříštěná v řadě právních předpisů. Pro každou jednotlivou skupinu zaměstnanců platilo něco jiného a bylo třeba řešit situace, kdy byl zaměstnanec postupně pojištěn u odlišných nositelů pojištění a podle různých předpisů. Za druhé světové války se sociální zabezpečení muselo adaptovat na změněné poměry. Vzrostly náklady na dávky, protože se zvýšil počet důchodců, a také bylo nutné kvůli drahotě důchody valorizovat. Fondy sociálního pojištění byly na konci války částečně rozkradeny, částečně znehodnoceny. Zásady poválečného sociálního zákonodárství zahrnuté do Košického vládního programu byly následující: - sjednocení dávek a jejich ústředně řízená organizace - pojištění se má vztahovat nejen na zaměstnance, ale i na osoby samostatně hospodařící a jejich spolupracující příbuzné, příslušníky svobodných povolání, ženy v domácnosti, družky - má být zaručeno existenční minimum - současně má být přihlédnuto k individuálním zásluhám, tedy k době pojištění a výši zaplaceného pojistného. Do praxe je měla uvést komise Národní fronty pověřená vypracováním zákona o jednotném národním pojištění. Odpůrci hájili dosavadní stavovské pojištění. V politických zápasech let 1945 až 1948 nakonec prošla různá dílčí kompromisní opatření. Například ke starobnímu, invalidnímu a vdovskému důchodu byly zavedeny důchody sociální, manželky, družky a pro pracující také rodinné přídavky. Za Sociálně-právní poradnu Nicole Fryčová a Václava Baudišová # O čem se moc nemluví – Jak prožívat tady a teď V. Už jste si někdy dobrovolně zvolili život v nesnázích? Já osobně o nikom takovém nevím, tedy vyjma hledačů adrenalinových zážitků a notorických morousů, kterým se nesnáze z nějakého důvodu zamlouvají. Ačkoliv nesnáze nebo přímo nešťastné události nejsou tím, co bychom chtěli potkat, zdá se, že se nevyhnou žádnému člověku žijícímu v realitě života od jeho začátku až do konce. Paradoxem je, že ač všichni vědí, že život není skotačení po rozkvetlé louce, nikdo nás neučí, jak s nesnázemi zacházet. Nikdo nás dopředu nepřipraví na zákeřnou nemoc, na vleklé obtíže spojené se ztrátou zraku, na nenadálé neštěstí nebo smrt bezprostředně v naší blízkosti. V této kapitole se dotkneme několika pevných bodů, které nám mohou pomoci se s nenadálou nebo i hrozící nesnází konfrontovat. A i v nepříznivé životní fázi prožívat své tady a teď, aniž bychom se propadli do deprese nebo k naprosté ztrátě smyslu svého života. Kdosi moudrý řekl, že „Jde o to, jak smysluplně žít i tváří v tvář smrti – zvolit život uprostřed naprosté nejistoty, či přitakat světlu, které září v jádru naší lidskosti.“ Jak se postavit ke všem těm velkým i malým věcem, které nám každý den připomínají naši zranitelnost? Kdykoliv jsme vystaveni nesnázím, přirozeně se jim snažíme vyhnout. Někdy je to nepříznivé pracovní prostředí nebo dlouhodobá zátěž, někdy strach z nedostatečné zrakové orientace, nemoc – moje nebo mých blízkých, nebo ochromující smutek. Většinou se okamžitě objeví snaha se nesnázím vyhnout mnoha různými způsoby. Stále dokola se je snažíme „vyřešit“ nebo je naopak ignorujeme či přeznačkujeme spoustou všelijakých rozptýlení. Všichni tyto postupy používáme, i když máme podezření, že už řadu let nefungují. Co nás tedy k takovému počínání vede? Možná nám někdy tyto postupy v minulosti pomohly, a tak si myslíme, že jsou osvědčené a že je to dobrý způsob, jak se vyhnout aktuálnímu problému. Jenže to je past, která řešení spíš oddálí nebo přímo znemožní. Další nástrahou je naše neochota připustit, že nesnáze nebo přímo těžká událost jsou skutečné a činí nás bezradné nebo bezmocné. Tímto procesem procházejí např. lidé, kteří přicházejí o zrak v dospělém věku a odmítají svůj handicap konfrontovat s denní realitou. Nesnáze nás staví do pozice, ve které se bojíme přiznat svou zranitelnost, bojíme se, že pro naše okolí nejsme dost dobří nebo přijatelní s problémem, který náš dosavadní způsob života radikálně mění a možná ještě dále zhoršuje. Bojíme se, že přijdeme o přátele, o svoji společenskou nebo pracovní pozici, o schopnosti, pro které si nás lidé váží. A tak zatneme zuby, mlžíme, co to dá, zakrýváme nebo kamuflujeme skutečnost. Jenže dříve nebo později nám dojdou síly a náš problém se ukáže jako neřešitelný. Přijmout sám sebe Ať se zeptáte psychoterapeuta, pastoračního pracovníka nebo moudrého lékaře, dostanete tu samou správnou odpověď: máte-li být přijatelní pro své okolí, byť s handicapem nebo ztrátou pozice na výsluní, musíte se nejdřív naučit být i s nesnázemi přijatelní pro sebe. Jinými slovy, vztah k sobě předurčuje i vztah ostatních k vám. Obráceně to neplatí. To znamená neprodleně začít čelit nesnázím, ale bez násilí, přátelsky, a to zvláště v případě, že jsou nesnáze velmi nepříjemné nebo nás přímo děsí. Pro mnohé z nás je akceptace osobního handicapu přímo kacířská – nemá totiž nic společného s filmovým nebo literárním hrdinstvím, dokonce ani s pokorou nebo s nejasnou rolí oběti. Nesnáze, ztráty a utrpení pro mnohé symbolizují prohru nebo fatální nepřízeň osudu. Tyto chybné postoje jsou ale jedno velké nedorozumění. Učíme se všímat si přítomnosti, vlastního myšlení i tělesných pocitů. Všímavé přijetí není pasivním přijetím toho, co se nedá snášet. Není to beznadějné přitakání, rezignované pokrčení rameny, ani bezmyšlenkovitá přizpůsobivost. Není to sebelítost, zoufalství, falešná kajícnost, sebeobviňování ani netečnost! To, že si začnu všímat svých nesnází, mě má přirozeně a s respektem dovést k poznání, co se skutečně děje. Takové poznání bývá mnohem intenzivnější poté, co jsme se vědomě rozhodli všímat si právě prožívané přítomnosti. Všímat si a přijmout znamená soustředit se na vjemy, prožitek; něco získat a něco uchopit. S tím souvisí i nutnost porozumět své situaci, svým reakcím a postojům. S tím, že jsme si umožnili všímat si nesnází, nevyhnutelně se nám podaří objevit překvapivě nové schopnosti, které jsme u sebe dříve nehledali. V tomto smyslu musíme dovolit své mysli nevítané nesnáze pomyslně obejmout a do hloubky pochopit. Pro další pokračování vlastního příběhu se v tomto bodě potřebujeme zastavit a dovolit nastalým změnám, aby byly takové, jaké skutečně jsou. Když si dopřejeme přijmout sebe i svou nesnáz, budeme reagovat méně zkratkovitě. Najednou tu vznikne prostor k plnému uvědomění i všech odstínů bolesti, studu, zloby, skepse, pocitu ponížení a všelijak temných myšlenek. Najednou zjistíme, že máme k dispozici i potřebný čas odpovědět si na mnohé otázky. V tu chvíli nás možná překvapí, že ta nejmoudřejší odpověď je nedělat v této chvíli nic, nehledat náhradní ani univerzální řešení. Nemyslet na stereotypy, které nám v minulosti možná pomohly přežít, nezahlcovat se úkoly nebo zážitky, které by jen odsunuly nalezení rovnováhy a vnitřního smíření se sebou i s nepříznivými okolnostmi. Možnost volby Všímavé přijetí nám dává možnost volby. Jistě, takové přijetí může být velice těžké. Někteří, kdo čtou tyto řádky, budou možná nad volbou všímavosti a následného přijetí nesnází váhat. Je přece obecně žádoucí být bojovníkem, vzpírat se osudu, do posledních sil předvádět hrdinské kousky a uvádět tak sebe i své okolí v omyl, že všechno je v pořádku a skvělé. Dosavadní články směřující k pozornému vnímání naší mysli a těla v přítomném čase měly čtenáře přivést k lepší soustředěnosti a všímavosti místo přemílání jalových myšlenek o minulosti a nereálné budoucnosti. Soustředěnost a uvědomování jsou nezbytným předpokladem k schopnosti odhalovat a adekvátně vnímat nesnáze, které jsou součástí lidského života. Průběžným posilováním všímavosti bychom měli dospět k poznání, že často je z dlouhodobého hlediska jednodušší a efektivnější naučit se s problémy žít, než s nimi bojovat a potlačovat je. (Dokončení příště) PaedDr Jaroslava Novotná # POZVÁNKA: Naposledy s Danem Sywalou POZOR – zveme vás na jubilejní 50. setkání "Ambientně rockové projekce s Danem Sywalou". Hezký den všem, Je to neuvěřitelné, ale bude to po padesáté a pořád máme co nového objevovat a poslouchat. Přidejte se také. Vřele doporučujeme fanouškům post metalu, space rocku, ambientní elektroniky a inteligentního popu. Dejte tak s pomocí hudebního redaktora Českého rozhlasu prostor nepoznaným krásám. Projekce bude v SONS, Krakovská 21, Praha 1 v přízemí. Vstup zdarma. Na akci zve Mgr. Věra Macháčková # SPORT: Střelecký kaleidoskop Několik oblastních odboček SONS i TyfloCenter vlastní vybavení pro simulovanou zvukovou střelbu. A jejich členové či klienti si občas zatrénují a třeba i uspořádají malou soutěž. Zato odbočka v Přerově postoupila výš a již řadu let v koordinaci s ČSZPS pořádá v únoru pod názvem "Přerovský zubr" jeden z kvalifikačních závodů pro postup na mistrovství republiky. Letos se tam do střelby z laserových pistolí zapojilo 37 střelců a střelkyň. Nejlépe z nich si vedl celkem očekávaně Milan Hradil z nedalekého Zlína, který na 2 krát 10 ran nastřílel 191 bod. O druhé místo se utkali v dodatečném rozstřelu na 3 rány dva členové Tandemu Brno, přičemž Pavel David o pouhé 4 desetiny bodu předstihl Pavla Klima. Mezi ženami zvítězila českolipská Zuzana Duchoňová (členka TJ Zora Praha nastřílela 183 body). Za ní opět rozhodoval o pořadí rozstřel: děčínská Irena Šourková (členka ASK Lovosice) porazila Evu Macháčkovou (z Handicapu Zlín) o 7 desetin bodu. K nebývalé shodě došlo také na prvním místě ve smíšených dvojicích: součet 353 body měli jak zlínští manželé Hradilovi, tak brněnský sportovní tandem Přikrylová + David. Jen o pár dnů později – díky dotaci Konta bariéry (programu Sport bez bariér) – mohly pracovnice TyfloCentra z Ústí nad Labem uspořádat víkendové soustředění deseti zrakově postižených zájemců o zvukovou střelbu, a to v hotelově upraveném loveckém zámečku v Rynarticích u Jetřichovic. Tamní část Národního parku České Švýcarsko nebyla naštěstí loni v létě postižena požárem. Jako instruktoři byli pozváni Tomáš Trnka a Martina Policarová ze Zory Praha, kteří mimo jiné vedou střelecký kroužek dětí ve škole pro nevidomé v Praze na Hradčanech. Také tentokrát se snažili poradit, jak zaujmout pevný a přitom pohodlný postoj při střelbě, jak správně ovládat pistoli a pušku i svůj dech, jak se připravovat psychicky... A nebyl by to Tomáš, aby do programu nezařadil nějakou zvláštní soutěž. Představte si turnaj, v němž vedle sebe nastupují před jeden terč dva soupeři (resp. soupeřky). Jeden vystřelí a předá zbraň druhému – a kdo má lepší zásah, získává bod; pokud jsou zásahy shodné, každý má půl bodu. Vítězí a postupuje dále ten, kdo nasbírá 10 bodů. Inu, je o čem uvažovat při snaze zatraktivnit naši střelbu... "Něžné tóny jarní střelby", jejichž pořadatelem je střelecký oddíl Zory Praha, se zapíšou do historie simulované zvukové střelby u nás tím, že letos poprvé do soutěží ČSZPS nebyla zařazena střelba z pistole. Přesto se v neděli 19. března v pražském hotelu Oáza konaly dva závody: střelba z pušky s laserovým naváděním, vstoje na 20 ran s půlminutovým limitem na výstřel; a střelba z pušky s optickým naváděním, vsedě na 10 ran s minutovým limitem na výstřel. Zmíněná únorová průprava patrně prospěla členům lovosického klubu, neboť Tadeáš Holeček z Teplic vyhrál laserovou pušku (výkonem 186 bodů) a Vladimír Krajíček pušku optickou (nastřílel 99 bodů ze sta možných), a poté o pouhé 4 desetiny prohrál rozstřel o bronz druhou puškou s mladým Pavlem Tulejem, svěřencem Tomáše Trnky. Z žen si dobře s oběma zbraněmi poradila zkušená domácí Martina Policarová, čímž dotáhla ke dvěma vítězstvím i Josefa Gruncla ve dvojicích (ovšem v optické pušce až po rozstřelu s Evou Macháčkovou a Zdeňkem Hradilem ze Zlína). Skvělých 99 bodů nastříleli optickou puškou i "zoráci" Zuzana Duchoňová a Tomáš Trnka. Ten v kategorii "ostatní" jen o bod porazil svou čtrnáctiletou "žačku z Hradčan" Annu Sauerovou, která mu naopak překvapivě uštědřila porážku v pušce laserové, o 4 body! Tak trochu jako sportovní apríl vypadaly "Zlínské kruhy" 1. dubna v sídle odbočky SONS ve Zlíně. Předpokládalo se, že přední umístění si ohlídají reprezentanti SK Handicap Zlín, jenže... Kdo nenastřílel v pistoli na 20 ran 187 bodů, neměl nárok na medaili. O zlatou museli bojovat v rozstřelu dokonce 3 muži a Milanovi Hradilovi a Jaroslavu Rozsypalovi překvapivě "zatápěl" Michal Hlaváč z olomoucké Sigmy. Také Eva Macháčková si až dodatečně vystřílela druhé místo a nechala za sebou Irenu Šourkovou z ASK Lovosice. Ovšem nejlepším výkonem dne 188 bodů si vítězství mezi ZP ženami pojistila Martina Policarová ze Zory Praha; spolu s Pepou Grunclem pak dosáhli výborného součtu 373 body. Ve střelbě optickou puškou to pro Zlíňáky dopadlo jednoznačněji: 3 ZP muži obsadili první 3 místa a dvojice první 2 místa. U těch však nerozhodl ani tříranný rozstřel a každý musel střílet ještě jednou – načež zvítězil tandem Zdeněk Hradil + Eva Macháčková. Ta se musela v jednotlivkyních opět spokojit se stříbrem, protože si první a třetí místo proti pistoli prohodily I. Šourková a M. Policarová. No, byl to pro pořadatele a střelce takový malý test před listopadovým republikovým šampionátem ve Zlíně... To "Plzeňský terč" o čtrnáct dnů později byl naopak trochu vzpomínkou na loňský šampionát v simulované zvukové střelbě. Jak počtem soutěžících, tak prostředím a připraveností pracovnic a dobrovolníků TyfloCentra Plzeň. Je potěšitelné, že ačkoli se od letoška v pistolové střelbě navýšily postupové limity, většina střelců, střelkyň a jejich smíšených dvojic je překonala. Za vítězným Pavlem Davidem z Tandemu Brno (nastřílel 192 body) se umístili členové ASK Lovosice Lukáš Fabian a Tadeáš Holeček. Jen bod dělil nejlepší ZP ženy – Martinu Policarovou ze Zory Praha (187 bodů) a Janu Škribovou ze Startu Plzeň; třetí skončila Irena Šourková z ASK Lovosice. Ta si ve dvojici s Fabianem odvážela zlatou za společný součet 374 body. Stříbro brali zkušení Policarová + Gruncl a bronz nový plzeňský pár Škribová + Halas. Pro vítězství v pušce si přijel až ze Zlína Jaroslav Rozsypal (nastřílel 196 bodů). Za ním jen o málo zaostali Pavel Michelfeit z Brna a lovosický Tadeáš Holeček. První dvě místa mezi ZP ženami vybojovaly členky Zory Praha – Zuzana Duchoňová (nastřílela 189 bodů) a Eva Pechová. O třetí místo si to až v rozstřelu musely "rozdat" členky ASK Lovosice, načež úspěšnější byla Kamila Šamajová. Irenu Šourkovou to nemuselo mrzet, protože ve dvojicích s klubovým kolegou Fabianem opět získala zlato za 373 body (jen o bod horší výsledek než v pistoli). Na dalších postech skončili Hejčová + Rozsypal a nový zorácký pár Pechová + Novotný. Smolné čtvrté místo obsadili Šamajová + autor tohoto článku… Vladimír Krajíček # Zlato putuje na Slovensko Ve dnech 14. 4. – 16. 4. 2023 se pod záštitou klubu SK Sigma Olomouc MŽ uskutečnil 27. ročník Memoriálu Vladimíra Trávníčka, šachového turnaje zrakově handicapovaných ve věkové kategorii dospělých. Na turnaj přijelo 18 hráčů a hráček z České republiky, Slovenska a Polska. Hrálo se švýcarským systémem na 7 kol s časem na partii 30 minut. První místo přijel obhajovat Josef Polnar z TJ Zora Praha, z. s. Ve startovní listině byl nasazen jako druhý za Martinem Mikulcem z Bánské Bystrice. V průběhu turnaje si oba soupeři drželi přední pozice. Ve třetím kole se oba hráči střetli ve vzájemné partii, která byla vyrovnaná až do okamžiku, kdy Josef Polnar přehlédl hrozbu soupeře a udělal chybný tah. Martin tohoto zaváhání využil a partii vyhrál. V dalších kolech se oba hráči po očku sledovali a čekali na zaváhání protivníka. Do sedmého kola Martin vstupoval s plným počtem bodů. Pepa měl o bod méně, a tedy záleželo na poslední partii. Martin hrál proti jedenáctému nasazenému Robertu Lorincovi a Josef proti čtvrtému nasazenému Josefovi Horbalovi ze slovenské Levoči. Martin potvrdil svoje odhodlání a partii vyhrál. Oba Josefové se v průběhu partie vzájemně oťukávali a hledali slabinu toho druhého. Nakonec dospěli k remízové pozici. Partie byla svou náročností vhodná na delší čas než 15 minut pro každého na dohrání. Oba se shodli na remíze a partii ukončili. Pořadí na medailových příčkách dopadlo takto: 1. Martin Mikulec – 7 bodů 2. Josef Polnar – 5,5 bodu 3. Josef Horbal – 4,5 bodu Nejlépe umístěnou ženou se stala Ivana Horbalová ze slovenské Levoči, která se ziskem 4,5 bodů, ale horší vzájemnou bilancí, obsadila konečné čtvrté místo v turnaji. Celý turnaj nabídl dramatické partie a napínavé souboje. Zvláštní poděkování patří Nadaci Českého rozhlasu - Světluška, která tuto akci finančně podpořila. Josef Polnar # Showdown – tři Češi v Top 20! 29. března až 2. dubna 2023 se ve sportovním centru v Nymburku konal světový pohár v showdownu, jehož 7. ročník opět pořádal sportovní klub BSC Praha. Za poslední 4 roky šlo o největší sportovní akci na úrovni světových pohárů, které se propočítávají do světového žebříčku v showdownu. Slouží pro nasazování hráčů do skupin pro jednotlivé turnaje, zejména pak pro mistrovství Evropy a mistrovství světa. Světového poháru se zúčastnilo nakonec 60 hráčů a 38 hráček z 13 zemí. Poprvé do České republiky zavítali sportovci z Jižní Koreje a také noví hráči z Velké Británie, protože letos v srpnu bude Birmingham hostit největší akci pro zrakově postižené, tj. Světové hry, kde je showdown také na programu. Tento světový pohár také poprvé v historii zařadil na program nejen soutěž pro jednotlivce, ale i soutěž družstev, která se hraje pouze na světovém a evropském šampionátu a také v rámci již výše zmíněných Světových her. Turnaj měl nakonec nejvyšší, tj. čtyřkový koeficient pro světový pohár. Během tří hracích dní se odehrálo více jak 400 zápasů na sedmi stolech, což byl dokonce pravděpodobně světový rekord; ani finský on-line software na výsledky tento nápor nevydržel a v jednu chvíli zkolaboval. Češi na takto nabitém domácím světovém poháru zaznamenali největší úspěchy až ve druhé desítce, kdy úřadující mistr České republiky z roku 2022 Šimon Rejtar obsadil 11. místo ze 60 hráčů. Vicemistryně České republiky z loňského roku Tereza Přikrylová skončila mezi 38 hráčkami na 14. místě. Krutě skončil turnaj pro největšího českého favorita z pořadatelského oddílu BSC Praha Tomáše Myslivečka, který už je přes rok v aktuální Top 20 světového žebříčku. V základní skupině totiž měli 3 hráči stejný počet bodů a vzájemná minitabulka rozhodla, že Tomáš skončil na 3. místě a hrál o nebodované 33. až 60. místo. Nakonec obsadil 34. místo. Pozitivním faktem je však to, že po tomto skvěle obsazeném turnaji máme v aktuálním světovém žebříčku Top 20 mužů 3 hráče, a to Tomáše Myslivečka, Šimona Rejtara a Davida Hájka. V ženách si pak své místo v Top 20 drží Tereza Přikrylová a šestnáctiletá Markéta Trnčáková. Výborný úspěch také zaznamenala další mladá hráčka z BSC Praha, osmnáctiletá Iva Karásková, která skončila na 27. místě při své premiéře ve světovém poháru. V mužské kategorii nečekaně vyhrál Tade Rosenfeldt z Německa, pro kterého šlo o první vítězství ve světovém poháru. V ženské kategorii zatím nenašla konkurenci Finka Hanna Vilmi, která zároveň obhájila loňské první místo. V soutěži družstev zvítězil tým Finska, který patřil mezi největší favority. Druhý ročník ceny Tomáše Krále letos vyhrál korejský hráč Hyn Jong Han, který ještě nikdy nebyl na žádném světovém turnaji a hned při své premiéře obsadil 10. místo. Tomáš Král, po němž je cena pojmenována, tento světový pohár spoluzakládal a nadále pomáhal BSC Praha, vloni po těžké nemoci zemřel. „Letos byl světový pohár opravdu náročný organizačně, protože jsme museli zvládnout přes 150 lidí a 400 zápasů. Očekávali jsme účast kolem 110 lidí, ale tohle předčilo všechna očekávání a jsme rádi, že je o tuto akci tak velký zájem. Na příště jsme si dali cíl rozšířit počet stolů na 8, ale začlenění soutěže družstev bylo už letos nad plán a uvidíme, jestli v tom budeme pokračovat. Pro všechny sportovce to bylo náročné, ale každý odjížděl s tím, že chce přijet příště znovu, což je pro nás největší odměnou,“ řekl Zdeněk Barlok, ředitel světového poháru BSC Prague Showdown Cup. Kompletní výsledky naleznete zde: https://www.gameresultsonline.com/bscprague/bsc-prague-showdown-cup-2023. Martin Fejfar, ČSZPS # INZERCE Kdo může věnovat nebo levně prodat starší braillský řádek, ozvěte se na adresu masek@sons.cz nebo telefon 723 430 898. Zn: Potřebuji pro práci Jsem žena se zbytky zraku, muzikantka, držitelka vodicího psa. Ráda bych se seznámila s mužem 50–60 let, kterému nevadí pes v bytě. ZN: +420 724 568 602