ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 107, číslo 6, březen 2023 Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Redakce: Šéfredaktorka Daniela Thampy Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská Redaktoři: Ilona Ozimková, Daniela Thampy, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk Korektor: Václav Senjuk Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. Obsah ÚVODEM STALO SE Přehledně Mít radost a hrát si ve Varnsdorfu LIDÉ KOLEM NÁS Mé knížky chtějí hlavně pobavit V SÍTI Atraktivní, ale s handicapem Blog o zrakovém postižení Blindička ZORA RADÍ A INFORMUJE Víte, co je Euroklíč? BUDE VÁS ZAJÍMAT Proč nosili piráti pásku přes oko ZDRAVÍ Proč někdy pociťujeme divnou chuť v ústech? SOUTĚŽ NABÍDKA REKONDICE DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ Nejasné platby # ÚVODEM Milí čtenáři, cestujete rádi? Jak jsem zmiňovala v minulých vydáních Zory nebo např. v Naší šanci, adresa mého bydliště je od sídla redakce vzdálena stovky kilometrů. To znamená, že každý týden cestuji z Prahy v nejlepším případě čtyři hodiny tam a zase zpět. Každou chvíli se mě někdo zeptá, jestli mi to nevadí. Co na takovou otázku odpovědět? Ne, nevadí. Začalo to v pěti letech cestováním na internát, a toto neustálé přejíždění trvá s několika delšími přestávkami celý můj život. Nevím, jestli je to zvyk, nebo jde zkrátka o nastavení mojí osobnosti, ale když jsem několik týdnů na jednom místě, cítím, že mi něco chybí. Při tomto způsobu života člověk skutečně ocení vše, co nám nevidomým (a slabozrakým) při cestování pomáhá. V první řadě je to samozřejmě přizpůsobení veřejného prostoru našim potřebám. I když si mnohdy stěžujeme, že by to mohlo být s trochou empatie ještě lepší, ve srovnání s jinými zeměmi je na tom Česká republika vemi dobře. Zdánlivou drobností, která může cestování usnadnit, je Euroklíč, jehož využití připomíná jeden z článků v tomto čísle Zory. Pokud svůj čas trávíte raději doma, věříme, že vám náš časopis bude vítaným společníkem. Dnes na vás také čeká příjemné zpestření – nová soutěž, kterou pro vás bude připravovat Katka Rovenská. Krásné jarní dny vám za celou redakci přeje Daniela Thampy # STALO SE: Přehledně Brzy začne jaro, asi nejoblíbenější roční období. Víte, které květiny rozkvetou na jaře jako první? Šeříky, lilie, tulipány, narcisy a pampelišky. I děti rostou na jaře rychleji než v jiných obdobích. Staří Egypťané postavili Velkou Sfingu tak, aby ukazovala přímo na vycházející slunce během jarní rovnodennosti (21. 3.). Jaro má ale i jednu stinnou stránku. Čekárny lékařů se totiž zaplní desítkami alergiků. Mrkněme také do „Tyflopedického lexikonu jmenného“ od Josefa Smýkala. 10. 3. 1796 se narodil slovenský národní buditel Matej Hrebenda. Se svým průvodcem procestoval celé Slovensko a jeho obyvatelům poskytoval slovenské knihy. 15. 3. 1909 se narodila česká pěvkyně, klavíristka a houslistka Božena Poncová Vokounová. Vystupovala na koncertech, v rozhlase, a její hlas zaujal i Igora Fjodoroviče Stravinského. Bohužel, 70 let strávila v ústavních zařízeních, což neblaze působilo na její duševní i tělesný stav. A 18. 3. 1952 zemřel český varhaník a lidový písničkář Václav Bartuška. Zajímavostí je, že pocházel ze sedmi dětí, a 3 z nich byly nevidomé. „Krása ladných křivek“ je název výstavy, kterou navštívili opavští. Krásné ženy? Houby! Seznámili se s historií ohýbaného nábytku a jeho dokonalými liniemi. Nasytili ducha vědění a někteří potěšili i mlsné jazýčky kávou a zákuskem. Reportáž z výstavy najdete také na polar.cz. Opavští se věnovali rovněž únorovému Valentýnskému tvoření v Jarčině dílně. Pověděli si o historii tohoto svátku, o valentýnkách, ozdobili si svíčky a vyrobili si ozdobné taštičky na malé čokoládové potěšení. V rámci genderové vyváženosti se do tvoření velmi úspěšně zapojil i člen odbočky Jindřich. Z Opavy také pravidelně přicházejí zajímavé novinky. Pojďme se na čtyři z nich podívat. Ročně se v ČR provede kolem 500 transplantací rohovky. V Česku dosud fungovaly tři oční tkáňové banky. V červenci 2022 byla ve Zlíně otevřena čtvrtá. Také vývoj oční chirurgie pokračuje svižným tempem. Světové týmy vyvíjejí umělé rohovky a sítnice, díky kterým mohou vidět i lidé, kteří byli několik let slepí. Odborníci navíc nevylučují, že by některé zákroky mohli v budoucnosti provádět roboti. Více čtěte na trendyzdravi.cz. Pomáhají najít správnou cestu i udržet si duševní pohodu, představují bezpečí a někdy i zdravotní dohled. Jak se chovat k asistenčním psům a jejich pánům? Psí asistenty nelitujte, nevyrušujte je od práce a nekrmte je. Chcete-li být člověku s postižením nápomocni, vždy se ho nejprve zeptejte, zda vaši pomoc potřebuje a chce. Tyto zásady naučte i své děti. Více na tojesenzace.cz. Diabetická retinopatie je komplikací cukrovky prvního i druhého typu. Pokud se neléčí, může vést až ke slepotě. Její projevy ale včas zachytí preventivní vyšetření očního pozadí. Včasnou léčbou lze pak ztrátě zraku zabránit. Diabetici by měli vyšetření podstoupit jednou ročně. Dobrou zprávou je, že od 1. 8. 2022 hradí zdravotní pojišťovna tento výkon nejen oftalmologům, ale také diabetologům. Více na vitalia.cz. A ještě na skok do Očního centra Praha. Tady lékaři provedli unikátní operaci glaukomu, a to s pomocí titanových mikročástic, které implantovali do oka. Ty pomáhají obnovit přirozený odtok tekutin z oka a řídit tak jejich nitrooční tlak. Výsledky kontrol potvrzují, že je léčba úspěšná a pacienti dosahují stabilního snížení nitroočního tlaku. Více na roklen24.cz. Letošní ročník výstavy s názvem „Kamélie v evropském umění“ navštívili kroměřížští 22. února. Dvěma skleníky je provedl Petr Hudec z NPÚ a jeho kolegyně, pracovnice zdejšího Národního centra zahradní kultury. Výstava vás seznámí také s využitím kamélií v evropském umění v 18. a 19. století. Jedna její část je věnována i dílu zdejšího rodáka, malíře a grafika Maxe Švabinského. Letos si připomínáme 150. výročí jeho narození. V Kyjově si povídali o včelách a medu. Účastníci mohli zkoumat hmatem model včelky, voskové pláty, a došlo i na ochutnávky produktů bylinek v medu. Vyráběla se čokoládovo-oříškovo-medová pomazánka. Kyjovští představují i Elixír dlouhověkosti. Nakrájejte si 25 stroužků česneku a kousek oloupaného zázvoru. Přidejte 125 mililitrů citrónové šťávy a 250 ml jablečného octa. Vše smíchejte, řádně rozmixujte, a sceďte. Ke směsi v uzavíratelné sklenici poté přidejte 350 gramů medu, uložte do lednice a nechte týden stát. Užívejte každé ráno po jídle dvě polévkové lžíce, které rozpustíte ve sklenici vlažné vody. Dopolední představení Slováckého divadla v Uherském Hradišti navštěvují kyjovští pravidelně. I letos v únoru dostali pozvání na neveřejnou generální zkoušku romantické komedie „Třináctkrát za svědka“. V hledišti bylo jen pár lidí, kteří byli zvědaví, zda se budou nějaké scény opakovat, zda mezi herce vlítne rozzuřený režisér apod. Nic takového se ovšem nekonalo. Věděli jste, proč u generálních zkoušek zůstává první řada prázdná, a proč se na závěr představení neděkuje a netleská? Představení by to prý přineslo smůlu. V Kyjově dostali darem také šicí stroj. Není nic jednoduššího než si ušít pytlík na nákupy z vyřazených záclon. Samozřejmě s pomocí dobrovolníků a fixačních krejčovských svorek. Pomůcky určené lidem s postižením zraku se inovují, přidávají se jim nové funkce, nebo jiné ovládání. S těmito novinkami je třeba se seznámit. Proto kyjovští představili svým členům mluvicí lékařský teploměr, ozvučený tlakoměr, Coloríno, Pen Friend, ozvučené pásmo s vodováhou, nebo dámské a pánské peněženky se speciální úpravou na drobné mince. Zlínští se sešli v prostorách své odbočky v rámci Klubu vaření. Cílem bylo společně si připravit knedlíky plněné uzeným, kysané zelí, a smaženou cibulku. A pojďme do Čech. Havlíčkobrodští se 18. 2. vydali zpět do školy, tentokrát do soukromé, typu montessori, aby představili SONS, oblastní odbočky, a její činnosti. Děti se živě zajímaly o problematiku života lidí s postižením zraku i o jejich pomůcky. Úspěch mělo hmatové pexeso, kostky i vodicí psi. Setkání bylo opravdu příjemné a bezprostřední. Beseda proběhla také s žáky prvního stupně. I oni byli bezprostřední, a nevidomé si sami vyzkoušeli. Zda poznají hmatem kaštan, kolíček na prádlo, sponku nebo figurku zvířete. Ve Vrchlabí si pozvali na přednášku Lenku Duškovou. O čem byla? O Krušných horách. Proč ne? Blízké Krkonoše přece už docela dobře znají! V semilské klubovně SONS vařili 9. 3. muži ženám k MDŽ. Tato akce se pořádá tradičně každý rok. V Kolíně se zase opékaly klobásy a poslouchala se při tom hudba. Semilští představili i tiskovou zprávu NRZP ČR k návrhu novely zákona č. 155/1995 SB., O důchodovém pojištění. Krátce z ní: NRZP nezpochybňuje právo koalice na zákonnou změnu valorizačního koeficientu u důchodů. Současný legislativní návrh vlády ale nemusí být v souladu s ústavou ČR. NRZP dále upozorňuje na problém invalidních důchodů, které jsou i ve 3. stupni výrazně nižší, než je průměrná výše důchodů. V roce 2021 činil tento rozdíl téměř tři tisíce korun. V připomínkovém řízení NRZP navrhla, aby byl u invalidních důchodů zachován valorizační mechanismus, který zvyšuje důchody o 11,5 %. A ještě do Rokycan. Odtud přichází informace, že dne 17. 6. 2023 v 15:00 hodin se v Kostele Panny Marie Sněžné v Rokycanech uskuteční koncert Vokál klubu SONS. Co na závěr? Třeba pár hudebních rekordů. Nejprodávanější album všech dob se jmenuje „Thriller“ a v roce 1984 ho vydal Michael Jackson. Prodalo se ho přes 66 milionů kopií. Americká kapela Metallica jako první, a dosud jediná, dokázala během roku 2013 odehrát koncert na všech sedmi světadílech. I na Antarktidě. Bylo to u vědecké stanice Carlini Argentine. A kdo byl tehdy u toho? Vědci, pozvaní novináři, několik zarytých fanoušků, a tři stovky zvědavých tučňáků. A do třetice! Opernímu pěvci Plácidu Domingovi tleskal sál nadšených diváků neuvěřitelných 80 minut, a během nich šla opona nahoru stojedenkrát. Podobný zážitek potkal i Luciana Pavarottiho. Tomu sál tleskal sice „jen“ 67 minut, ale během nich šla opona nahoru 147 krát. Antonín Vraný # Mít radost a hrát si ve Varnsdorfu Je konec února, konec jednoho z nevlídných měsíců roku, kdy psychologové, lékaři i šamani předpokládají významný výskyt depresivních nálad, stavů melancholie a pocitů marnosti. Vzduchem hojně poletují sněhové vločky, létají viry, na Ukrajině rakety, zuří inflace a masopustní juchání zůstalo kdesi za námi. Pryč je čas her a malin nezralých, a mnozí z nás vyhlížejí spásonosné jaro se slunečním svitem a nadějí na mír. Přijeli jsme do Varnsdorfu v pátek 24 února 2023. Počasí chmurné, ale jako by se s prvními kroky po místní zámkové dlažbě zvedla opona a my se ocitli ve světě sympatií, vřelého uvítání a v neposlední řadě v čistém a příjemném prostředí, o které pečují studenti Vzdělávacího střediska a hotelu Varnsdorf. Ubytování nemělo chybu, a ač byl víkend, neviditelní studenti a studentky se nám nadstandardně postarali o báječné snídaně. Je ale pátek večer, odcházíme na večeři do Základní školy Edisonova, která nám, od této chvíle již parádaolympionikům, bude po dobu celé akce poskytovat skvělou stravu a prostory, ve kterých se bude odbývat zásadní část Parádalympiády pořádané spolkem Život jde dál. Škola je přívětivá a obsluhující dámy ochotné a milé jak vlastní maminky. A takhle to zůstane až do konce. Cestou zpět do hotelu jdeme s vodicími psy, kteří mají spoustu času a prostoru na vyběhání a vyvenčení po dlouhé cestě na místo konání. Ale nejen skotačením a venčením živ je pes a jeho pán. Ve spolkové místnosti v hotelu se již připravuje aparatura pro koncert, a samozřejmě hlavní host večera, charismatický zpěvák a muzikant Vláďa Málek. Jeho produkce i nadšení se protáhlo skoro na tři hodiny. Vláďa je nezdolný, umí zpívat, hrát na kytaru i skládat kvalitní písničky o životě. Je s ním legrace, která nikoho neuráží, je s ním nepolevující dobrá nálada, smysl pro humor i obrovská empatie tryskající od srdce k srdci. I sponzoři jsou tady s námi a rádi se připojují i ke společné produkci starých pecek, které se stále líbí, které zlidověly a zpívají se pořád s velkým nasazením. Kromě hudby a zpěvu jsou tu ale i pořadatelé, především ředitel spolku Život jde dál Roman Vaněk se svou ženou Marcelkou a krásným týmem dobrovolníků a průvodců. Jsou tu připravené i barvy a bílá vlajka, která čeká, až každý z účastníků na ni přidá svůj výtvarný podíl, ať poslepu nebo s nějakou porcí zraku, ať štětcem nebo prsty. Vlajka je hotová a velmi cool, musí do rána zaschnout, aby se mohla stát hlavním symbolem parádalympijských her. To ale ještě není všechno! Každý účastník dostává krásně modré tričko s vychytaným logem, na jehož vzniku, vzhledu i zakoupení se též podíleli sponzoři. Tričko je krásné, hned bych si je oblékla, ale musím trpělivě vyčkat do zítřejšího zahájení. Sobota 25. února nás uvítala dobrým mixem padajícího sněhu i deště, vlajku jsme tedy nerozvinuli, ani průvod nepřipomínal nějakou obvyklou show. O to jsme ale originálnější, o to bystřeji se přesouváme do mateřské náruče Edisonovy základní školy. Shromažďujeme se, a své průvodce i psy odkládáme na švédské lavičky lemující tělocvičnu. Uprostřed jsme my, kteří mají tu čest i odvahu nastoupit na značky a nechat se příjemně naladit uvítacím proslovem ředitelky školy Ladislavy Křížové a místostarostou Města Varnsdorf Jiřím Suchardou. Úvod doplnila překvapivou prezentací i skupinka roztomilých mažoretek sestavená ze žákyň školy. A už hoří parádalympijská pochodeň a jedna z účastnic zpívá národní hymnu. Pak už potlesk a po něm nás naplno vtáhli do dění skvělí moderátoři, hecující a komentující neúnavně všechno, co se dělo na hřišti. Tohoto úkolu se bezchybně zhostila paní učitelka Helena Špergová a lektor Tomáš Pejřimovský. Z jejich úplného ponoření do děje se dala uhodnout nejen originalita a smysl pro humor, ale i profesionální zkušenost, sympatie a nefalšovaný zájem o účastníky soutěžící v jednotlivých disciplínách. Před vypuknutím samotné soutěže jsme všichni věděli, jak jsou nazvány námi plněné disciplíny, ale jejich konkrétní podoba byla do poslední chvíle střeženým tajemstvím. Předkládáme seznam všech sedmi disciplín a je na vás, abyste se sami dopátrali, v čem spočívala náplň i hodnocení jednotlivých soutěžních okruhů: Viky Cabadaj. Kokosy na sněhu. Dělání, dělání. Brooms games. A co Bohouš? Kávu si osladím. Tak už táhněte! Prozradíme jen tolik, že vše se týkalo pohybu, smyslového vnímání, orientace v prostoru, hrubé i jemné motoriky, rychlosti, strategického přesunu jedince z místa na místo, síly i obratnosti. Naplno se zúčastnilo 12 soutěžících vybavených žádnými nebo malými zbytky zraku, kterým byli k dispozici neutahatelní traséři z řad dobrovolníků. Kdo přece jen něco viděl, dostal klapky na oči, aby byly handicapy vyvážené. Věk soutěžících byl v rozpětí 19-74 let. Někdo si k těžké zrakové vadě pořídil ještě nějaký další drobný handicap, ale to nikomu neubralo ani na chuti poprat se s výzvami, ani na motivaci. Po naprostém vyčerpání soutěžních disciplín i energetického potenciálu byla tato část programu oficiálně ukončena a všichni se odebrali na oběd. Zlatým hřebem odpolední relaxace byla možnost dopřát si skvělou masáž zdecimované tělesné schránky. Večerní program se odehrál ve spolkové místnosti hotelu, kde už jsme si zvykli na teplo, bezpečí a příjemné prostředí, jako míváme doma. Občerstvení nachystáno včetně speciálního modrožlutého dortu, který převzal barvy soutěžních skupin a snad i něco z ukrajinských národních odstínů. V každém případě byl skvělý nejen na pohled, ale i tak chutnal. Rozdávaly se ceny, voňavé perníkové medaile s logem Parádalympiády, spousta dárků, spousta gratulací, spousta hezkých slov a stále rostoucího pocitu, že se nikomu nebude chtít se loučit. A tak jsme se vzájemně utěšovali, že náš úžasný „generální“, jak přezdíváme Romanovi Vaňkovi, už má v hlavě i rukávu zase pár šílených nápadů, které bude s námi chtít co nejdříve realizovat, ať o velikonočních svátcích, nebo v prázdninovém čase na letním táboře. A tak jsme to všechno nejen s radostí a láskou přežili, ale i se máme na co těšit. Hip, hip, hurá a zdar, zdar, zdar 6. ročníku Parádalympiády ve Varnsdorfu! Jaroslava Novotná Účastnice soutěže, speciální pedagog a žurnalista. A ještě poznámka autorky nakonec. Zažila jsem v životě spoustu událostí, které měly za cíl zvýšit kvalitu života lidí se zdravotním nebo sociálním znevýhodněním a jejich rodin. Prožila jsem a sama se mnohokrát v životě zapojila do iniciativ, které z tohoto světa dělají lepší místo pro život. Jsem neskonale ráda, že je takových událostí v nabídce státních, ale především neziskových organizací tolik, že si skoro každý může alespoň něco vybrat a dopřát. Lidsky bývají mnohé akce zajištěny profesionálními týmy, specialisty v oboru a také odborníky, kteří si svůj podíl na realizaci projektu nechají po právu slušně zaplatit. V takové situaci je radostí vyhrnout si rukávy a pustit se do naplánovaného díla. Spolek Život jde dál ale žádnými z podobných prostředků nevládne. Přesto se jeho práce se zrakově postiženými a jejich přáteli, stejně jako stále lepší a lepší pověst v ústeckém kraji i mimo něj, stala nejen vítanou, ale i nezastupitelnou. Bez osobní angažovanosti rodiny Vaňkových by se zřejmě nic z toho, čím se tento maličký spolek může zaslouženě pochlubit, nedařilo. Se spolkem spolupracují dobrovolníci mnoha profesí – učitelé, zdravotníci, pracovníci knihovny a lidé dalších profesí, kteří se nechali nakazit nadšením i osobním nasazením pro cíle Spolku. Nevím o nikom, kdo by si za svou nadstandardní službu nechal zaplatit, a přesto výsledky jsou nejen lidsky nedocenitelné, ale vysoko přesahují i profesionální kvality běžných zábavných nebo zážitkových akcí. A tak mnozí, kdo jsme tomu byli nablízku, prožíváme nejen nadšení a vděk, ale i hlubokou úctu před každým, kdo dokáže tak trochu pozapomenout na své osobní zájmy a ambice a baví ho rozdávat ze svého, ačkoliv nemusí. Tak velký dík každému, kdo udělal, daroval, vymyslel a poskytl to, co nemusel, ale upřímně chtěl! Podrobnější i aktuální informace o spolku Život jde dál najdete na: www.zivotjdedal.cz. # LIDÉ KOLEM NÁS: Mé knížky chtějí hlavně pobavit Píše povídky, o životě, politice, i o zdravotním postižení. S humorem a nadhledem. Kdyby ale v mládí tušil, co vše pro něho má život připraveno, asi by se tolik nesmál. Jeho další hobby? Je sběratelem postaviček kuchařů. Ve velké vitríně má už 120 kousků a jezdí s nimi i na výstavy. Přinášejí mu je kolegové a dnes i známí kuchaři. Za dnešním rozhovorem jsme se vydali do Olomouce. Povídáme si s Rostislavem Kuchařem (64). Ochutnejme nejprve trochu humoru. Citujeme z knížky „Papíry na hlavu“: „Když jsme se pak vraceli vlakem do Olomouce, moje sebevláda vzala za své. Z vlaku mě museli kamarádi vynášet. Naštěstí parkoval vedle nádraží tatínkův známý, který jezdil s pohřebním vozem. Naložil mě a vezl domů. Na kraji Loučan jsme potkali sousedku, hroznou drbnu. Doprovázel ji i zvoník z místního kostela. Hned chtěli vědět, koho to vezou. Přece Rosťu…“ Jenže netrvalo dlouho, a… Citujme ze stejné knížky. „Zbýval měsíc do prázdnin, který jsme ještě museli strávit na stavbě. Den před svými 18. narozeninami jsem dělal cosi ve výtahové šachtě. Seskočil jsem z dřevěné kozy na podlážku výtahu. Ta se probořila. Trám, který měl všechno držet, praskl v suku a já jsem se zřítil ze 14 metrů. Přežil jsem jen díky tomu, že jsem cestou prorazil 6 výtahových podlážek, které zbrzdily můj pád. Ano, vyučil jsem se zedníkem. A tenhle pád se skutečně udál. Šest dnů po vyučení. Od té doby, tedy od roku 1977, jsem jako člověk se zdravotním postižením v invalidním důchodu. První léta jsem trpěl častými a nepříjemnými poúrazovými epileptickými záchvaty. Žil jsem proto doma. Pak jsem prodělal operaci hlavy a od roku 1984 začal opět pracovat. Jako hlídač parkoviště, topič v kulturním domě, domovník i instruktor na dětském dopravním hřišti. Po hodině teorie a poznávání dopravních značek vyšly děti na hřiště a já je kontroloval, zda vše dodržují. Také jsem vypínal a zapínal semafor. A hodně dětí jsem učil to, kde je vpravo a kde vlevo. A abych nezapomněl, postupně mi život „naděloval“ i další zdravotní komplikace. Dnes jsem též nositelem naslouchadla a kardiostimulátoru. Čtyři věci považuji ale snad za ještě důležitější než zdraví. Na prvním místě je mít štěstí v neštěstí! To znamená, že když člověk upadne, tak aby vstal a nebyl dolámaný. Za druhé, když už dolámaný je, tak aby potkal hodné, schopné a obětavé lidi, kteří ho dají dohromady, tedy zašroubují, nechají správně srůst, voperují kardiostimulátor apod. Na třetím místě je být ve správný čas na správném místě. A za čtvrté, je důležité mít svého strážného anděla, který od vás odhání průšvihy. K čemu by vám bylo zdraví, když zakopnete a ostatní vás nechají ležet na zemi. Tyto a podobné myšlenky se objevují v mé první knížce „Papíry na hlavu“. Její část odvysílal ve zvuku i ČRo Olomouc. A jsou v ní i mé zkušenosti ze spolupráce s lidmi s postižením zraku. Často jsem jim poskytl doprovod v rámci zdejšího klubu pro turistiku. A také jsem s nimi léta pracoval na telefonních ústřednách. Nevidomému kolegovi jsem jednou nesl kávu, zakopl jsem, a nalil ji do ústředny. Celou jsem ji zřejmě vyzkratoval! Začalo to v ní bouchat, pak dva dny nefungovala, a mě vyšetřovali jako teroristu. Druhá kniha má název „Uklízeč a ředitel“. Jsou v ní mé zážitky z pořádání festivalu „Vivat Vita.“ Čtyři dny v roce jsem mu totiž řediteloval. A na tom samém místě, v tom samém hotelu, jsem po zbytek roku uklízel. V dodatku knihy ke čtenáři promlouvá i má žena Eva, což představuje určité zklidnění. Pár slov k festivalu? První ročník jsme pořádali už v roce 1984. Za socialismu sice existoval známý hudební festival „Porta“, ale na něm nemohli vystupovat umělci se zdravotním postižením. Tak jsme začali pořádat vlastní. U nás v Olomouci, jen s dvouletým přerušením, kdy byl pořádán ve Zlíně. Už v roce 1985 jsme přivítali třeba Jaromíra Nohavicu. Ano, měl zákaz vystupovat, ale tehdy mu to pod dohledem Veřejné bezpečnosti povolili. V 90. letech se pak přidali i další profesionální hudebníci. První CD jsme vydali v roce 1993 ve spolupráci se Zdeňkem Vřešťálem z kapely Neřeš. Jak vzniklo? Muzikanti s postižením soutěžili mezi sebou a ti nejlepší si zahráli na benefičním koncertu s Jaromírem Nohavicou, Karlem Plíhalem, Vlastou Redlem a dalšími. Akci tehdy navštívilo na 700 lidí. V době, kdy byl ministrem kultury Pavel Dostál, jsme pak ve spolupráci s Václavem Krásou vydali CD „My tady a teď“. Vystupuje na něm pět muzikantů se zdravotním postižením, a písničku „Dobrej den“ hraje a zpívá Iva Kolaříková, dnes Mojžíšková. V roce 1992 jsme přivítali také Karla Kryla. Až prý na něho budu vzpomínat, mám si pustit píseň „Neznámý vojín.“ K téhle písni se pojí i moje snad největší drzost. Když jsem se učil, měli kamarádi romskou kapelu. A s kolegou jsme „Neznámého vojína“ přeložili do romštiny. Byl to velký úspěch! Tleskali jim i papaláši! A já si říkám: „Do háje, kdyby tak věděli!“ Dnes je festival ve fázi spánku. Po určitou dobu jsem se necítil nejlépe a jeho vedení předal Romanu Herinkovi ze Zlína. Ale ten začal záhy trpět také vážnou nemocí. Chtěl jsem se k pořádání festivalu vrátit, ale čekala mě operace srdce. Lidé se zdravotním postižením ale dnes vystupují i na různých jiných akcích. Jedna z nich se pořádá v sousední Mohelnici. Ovšem současným smyslem je myslím spíše to, aby se postižení dostali mezi zdravé. Třetí kniha „Ještě žiju“ vznikla poté, co se mi doslova „zbláznil“ kardiostimulátor. Dostal jsem od něho 17 pořádných ran. Žena mi musela zavolat záchranku. Jestli byl vadný a probíjel, to nevím. Létal jsem ale z kouta do kouta. Zkrátka „skvělý“ dárek ke 30. výročí svatby. Když mi ho pak lékaři opravili, dva roky jsem si hladil hrudník a říkal mu „Malá“! Primář kardiologie mi „vysvětlil“, že mou úlohou je bavit lidi. A ať napíši nějakou další knížku. Takže to byl vlastně rozkaz. Názvy knih tedy rozhodně nevznikly náhodou. Jak se rodí knížka? Jde o dílo a velmi příjemnou spolupráci čtyř lidí. Já vykládám příběh, má žena Eva ho píše do počítače, novinářka Zita Chalupová mu dává knižní formu a Vít Stanovský maluje k příběhům obrázky. K vydání knížek jsem oslovil vydavatelství Tichák a Burian. Sponzory jsem původně nechtěl. Nakonec jsem ale souhlasil s tím, že si podnikatelé, kteří mají v rodině někoho se zdravotním postižením, mohou za poplatek do knížky umístit svou reklamu. Kde knížky prodávám? Na výstavách, festivalech, ale i v klubech seniorů, domovech důchodců nebo v lázních. U nás v Olomouci je i knižní bazar. Krásnou vzpomínku mám na Karla Gotta. „Srazil“ jsem se s ním na olomouckém knižním veletrhu, na toaletě. Vyměnili jsme si svoje knihy. On mi daroval tu svou, obrázkovou. Ve své knize jsem i proto namalován spolu s ním. A v době, kdy Karel zemřel, jsem prodával své knížky na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Jedna mi vypadla z ruky a otevřela se přesně na stránce, kde je namalován ten obrázek. Kolega ji vzal a takto otevřenou ji umístil na stojan na noty. Lidé začali chodit a kupovat více. Takže na Karla vzpomínám i takto. A rád bych své knihy, tímto článkem i jejich poskytnutím k načtení v Knihovně a tiskárně K. E. Macana, představil i vám, nevidomým, a vašim blízkým. Na besedu jsem ochoten přijet v podstatě kamkoliv. A pokud byste chtěli vědět více informací, stačí zadat do vyhledávače nebo na stránku facebook.com mé jméno. Některé mé příběhy najdete i v knížce „Literáti na trati“. Vydává ji Vydavatelství František Tylšar a spol. a je v ní tvorba 70 spisovatelů. A proč vlastně píši knihy? Samozřejmě chci lidi pobavit. Aby se nebrali tolik vážně. Dnes spousta z nich kvůli něčemu fňuká, naříká a brblá. Máme se ale více než přepychově! Nikdo po nás nestřílí, nejsou tu zemětřesení, máme co jíst, kdykoliv si pustíme televizi. Že bychom si málo vážili toho, co máme? A také chci, aby běžná společnost pochopila, že i lidé se zdravotním postižením se umějí bavit. V téhle souvislosti mě napadá, proč se vlastně více nesetkáváme? Podobně jako třeba zahrádkáři nebo holubáři. Jakmile totiž maličko pozapomeneme na své komplikace, nebudou nás tolik obtěžovat. Ale i brblat, samozřejmě slušnou formou, je občas potřeba. Já tak činím hlavně na politických mítincích. Olomoucký primátor i další politici mi však sdělili, že si mě váží. Jsem prý politický kašpárek, který jim ale říká pravdu. A jedním dechem dodávají, že každý rozumný vládce takového člověka ve své blízkosti měl. „Jel tudy, kázal bludy?“ Ano, to je verš z mé básnické sbírky „Rána do hlavy“. Jsou tu básničky na všechny politické strany. Chodím s ní na mítinky a nabízím ji kandidátům, funkcionářům a dalším papalášům za 30 Kč. Velmi se divili, když jsem se jich zeptal, zda chtějí „Ránu do hlavy“ za 30 Kč. Takhle jsem se zeptal i prezidenta Václava Klause a pak jsem dodal: „Ale vám ji dám zdarma.“ Prodal jsem přes tisíc výtisků. Politika je pro mě vůbec velké divadlo. Jako puberťák jsem podepsal „Chartu 77“. Pak jsem ale onemocněl a nějak se na mě zapomnělo. V 80. letech mě napadlo, že „proti komunistům se dá bojovat s komunisty“. A tak jsem založil Socialistický svaz postižené mládeže. Když jsme pak šli třeba „po stopách padlých rudoarmějců“, dostali jsme na to příspěvek od svazáků, Svazu Československo-sovětského přátelství i od Svazu bojovníků proti fašismu. A mohli jsme je utratit třeba na politickém školení ve vinném sklípku. O festivalu „Vivat Vita“ už byla řeč. V roce 1989 se na něm semlela potyčka s tehdejšími „papaláši“, mě ze Socialistického svazu mládeže vyhodili a festival chtěli na 20 let zakázat. Stalo se tak na schůzi, která proběhla 17. 11. 1989 v 11:00 hodin. Řekl jsem, že „do roka stejně končí všichni svazáci“. Označili mě za „Jana Sladkého Kozinu“. Večer byla revoluce. Spletl jsem se o rok. Tuhle událost jsem zaznamenal v příběhu „Už je to tady“. Do budoucna plánuji i jakousi kompilační knížku z rozhovorů a korespondence s papaláši. Musím ale ještě zjistit, co mohu a co nemohu zveřejnit. Antonín Vraný # V SÍTI V obou příspěvcích této rubriky se vám dnes představí ženy – blogerky. V pořadí první je článek, který jsme objevili na Facebooku. Ve svém překladu jej tam nabídl Zdeněk Rybák - jde o text původně psaný v němčině. Jak překladatel podotýká, text je natolik zajímavý, že by bylo škoda ho nechat zapadnout, aniž by se s ním seznámili i čtenáři, kteří ho na FB nenašli, nebo ti, kteří se této sociální síti dosud úspěšně vyhýbají. A v druhém textu vám Linda Albrechtová představí svůj autorský blog. Během necelých tří let napsala a vybrala 480 textů, které různým způsobem souvisí se zrakovým handicapem. Nyní ale už předávám slovo, a to nejprve Lizzy z Německa a poté autorce blogu Blindička. # Atraktivní, ale s handicapem Je možné být sexy i se zrakovým postižením? Je 32 stupňů a svítí slunce. Ve svých vzdušných krátkých letních šatech a v sandálech na vysokém klínku se svižným krokem vracím z obědové pauzy do kanceláře. Moje blonďaté kudrny hravě poskakují při každém kroku. Když otevírám zamřížovanou branku do dvora, jeden ze tří rozjařených mladíků říká svým kámošům: „Bacha, je slepá.“ Udělají mi trochu místo a další odpoví: „Ale fakt sexy!“ Když se za mnou branka zavírá, něco si polohlasem mumlají a dívají se za mnou přes mříže. „Hele, jde úplně normálně,“ a „fakt kočka,“ zaslechnu a připadám si trochu jako nějaké zvíře v kleci. Otočím se, zašklebím se na ty testosteronové hochy a sladce se otážu: „Jak to, že slepá, ALE sexy?“ Když se na mě nechápavě dívají, dodávám: „Mimochodem, ona slyší, když se o ní bavíte.“ Puberťácké chichotání. Směju se s nimi. V této situaci se mi hlavou honí plno myšlenek. ONA? SLEPÁ? Slepá, ALE sexy? A potom: Super, že ti kluci tak nějak alespoň poznali význam pásek se symboly zrakově postiženého, které mi kazí outfit. A: Milý kompliment, sice to nepotřebuju, ale slyším to ráda. Nijak mi to nevadí, když někomu připadám jako kočka. Nejhlasitěji mi ale v hlavě zní ten stereotypní rozpor, že postižení a sex nejde dohromady. Prozradím vám teď malé tajemství: Lidé s postižením flirtují, navazují vztahy a mají sexuální život. OK, nemůžu mluvit za všechny, ale u mě je to tak a u většiny ostatních také. V první řadě jsem totiž žena. To je dáno mojí anatomií. Je to zapsané v mé DNA, v mém kódu! Líza, žena, estrogen, menstruace, prsa, vaječníky, děloha, vagína, klitoris... To všechno tu je. Moje postižení není genetické, je to důsledek. Postižená jsem naopak jen tím, že náš svět se zaměřuje převážně na to vizuální – není to tedy nic tělesného, vrozeného, je to vnější okolnost. V mém osobním základním kódu je poznamenáno „horší zrak“, ale ne „postižená“. Postižení je konstrukt, abstrakce – vyplývá z okolností. Teprve každodenní realita udělá z jednoho zhoršeného smyslu překážku. Jednoduchý příklad: kdyby se náš svět náhle změnil tak, že by v něm byla jen úplná tma, nevidomí a slabozrací by měli jasnou výhodu a všichni ti, kteří se spoléhají hlavně na svůj zrak, by byli touto změnou znevýhodněni. Naše fyzické schopnosti a dovednosti se liší, naše smysly se liší. V závislosti na způsobu života a vnějších okolnostech jsou omezeni ti, kdo nedokážou zcela držet krok se smysly, které společnost nejvíce používá. Proto bych uvítala vícesmyslové soužití, bylo by více prostoru pro rozmanitost. Tak jako je to u semaforů, které mají vizuální, akustickou i haptickou odezvu. Moje postižení tedy nevychází ze mě, ale z vizuální dominance většiny. Ale žena jsem skrz naskrz a člověk tak jako tak. A lidé, podržte se, mají sex! Aby se rozmnožovali, přinejmenším dokud je klonování kontroverzní a nedokonalé. A jednoduše pro radost – hurá za dobrodružstvím! Ať žije orgasmus! Ať žije intimita! To platí jak pro zdravé lidi, tak i pro nás handicapované. Pro společnost je z nějakého důvodu velmi obtížné si spojit sexy a zrakově postižení. Když jsem coby teenagerka šla do klubu na karnevalový večírek a ve škole se to rozkřiklo, lidé se mě nechápavě a tupě ptali, co budu dělat na dýze (jo, tehdy se tomu ještě říkalo dýza). Hm – co je to za hloupou otázku? (Jo, hloupé otázky se někdy objevují!) Vnímat hudbu! Tancovat! Párty! Alkohol! Flirtovat! A kdo ví... Přesně to, co chce většina mladých lidí. „Kupodivu mě spolužáci nikdy nebrali jako postiženou, ale vyčleňovali mě kvůli tomu, že jsem jiná. A to jsem si myslela, že na postižené lidi musí být vždycky všichni milí. ;-) Ale to je zase jiný příběh. Vraťme se ke včeličkám a kytičkám. Téma sexu a postižení má pro mě dvě stránky. Na jedné straně je mi upírána vlastní sexualita, protože podle předsudků o něco takového z mé strany není zájem. Moje veto v tomto bodě jste už četli. Na druhou stranu mi průpovídky jako „slepá, ale sexy“ ubírají na sex-appealu. Upřímně, možná nejsem královna krásy a už vůbec ne bikinová modelka, ale úplně nepohledná si nepřipadám. Ano, jsem ve věku a ve fázi sebevědomí, kdy mohu říct, že si připadám hezká a mám se ráda. Miluju svoje kudrny, moc se mi líbí moje modré oči a před zrcadlem si užívám svůj svůdný dekolt. A víte co? Hrdě to přiznávám: Jsem sexy. Pro mě určitě. A pro svého přítele taky. A pro některé další. Ale to je věc vkusu a pro mě do značné míry irelevantní. Do značné míry, protože komplimenty mám ráda. Ne potvrzení, to čerpám ze sebe. Ale jo, lichotí mi to, když mi někdo řekne, že se mu líbím. Dík. Vždycky to tak ale nebylo. Ve skutečnosti to bylo katastrofálně jinak! Byla jsem ošklivé bezmocné nic. Když jsem během dospívání přišla do nově utvořené třídy, kde převažovali cizí spolužáci, nezapadla jsem. Byla jsem hrozně nesmělá. Měla jsem takové zábrany, že když jsem si zapomněla tužku, raději jsem pro ni o přestávce běžela domů, než abych o ni požádala člověka, se kterým jsem seděla v lavici. To není vtip, to se stalo. V té době jsem byla samozřejmě celkem zakřiknutá. A pak se k tomu přidala šikana. Říkali o mně, že jsem namyšlená, protože jsem nosila i ve škole sluneční brýle. Já jsem jim ale na začátku roku vysvětlovala, proč je potřebuju. A prý jsem nezdravila, když na mě někdo z dálky zamával. Proč asi, že? A podle ostatních mi ve škole nadržovali, protože jsem mohla psát písemky déle. Že je to kompenzace a nikoliv bonus nikdy nikdo nechápal. Rozhodně ne spolužáci, kteří se ozývali. Pokud jsem měla tiché spojence nebo někteří smýšleli alespoň neutrálně, tak jsem o tom nevěděla. Zásadní byli ti, kteří byli zlí, nahlas si šeptali, posmívali se, na školních výletech se mnou nechtěli být na pokoji a tak dále. A že jsem mohla na zápisky používat svůj notebook, to byla samozřejmě taky neslýchanost. Možná byl problém i v tom, že na mně moje postižení není vidět a člověk si ho skoro nevšimne. Ve škole, kde jsem se perfektně vyznala, jsem samozřejmě nepotřebovala bílou hůl. A protože jsem vycházela z toho, že moji spolužáci o mně vědí, nenosila jsem ani pásku s označením pro zrakově postižené. Jen občas jsem si vzala malý žlutý odznáček se třemi černými puntíky. Ten jsem si ale mohla klidně odpustit, jelikož se mě skutečně ptali, jestli je to smajlík. Už jsem se zmiňovala, že jsem chodila na gymnázium? Ovšem o nějaké velké úrovni vzdělání nemohla být řeč. Když se v období formování, jako je puberta, setkáte s tolika odmítnutími, nelibostí a odporem, napadají vás špatné myšlenky. V té době jsem si myslela, že jsem strašně ošklivá – uvnitř i navenek. Měla jsem pupínky, které jsem nahmatávala a ty červenější jsem viděla v zrcadle. Na pupínky ostatních jsem neviděla. A svědivá, hnisavá, jasně červená neurodermatitida na předloktích, na prstech, dokonce i na pokožce hlavy... Trvalo dlouho, než jsem pochopila, že všichni teenageři mají akné či jiné příznaky doprovázející pubertu, které nemají rádi. Jen jsem to prostě neviděla. Tehdy jsem byla absolutně přesvědčená, že si nikdy nenajdu kluka, protože mě nemůže nikdo milovat. A byla jsem si jistá, že za sex budu muset platit, protože se mě nikdo nikdy nebude dotýkat. Vážně. Tohle byla moje realita. Když o tom takhle píšu nebo na to myslím, mám pokaždé slzy v očích, protože mám strašný vztek! Ne na sebe. Hrozně mě štve, že ta tehdejší bezbranná smutná holka musela zažívat něco tak příšerného. Že ji od toho nikdo nemohl uchránit. Že jí tak nevýslovně ublížili. Že byla s touhle palčivou bolestí sama. (Dokončení příště) Zdroj: lizziswelt.com Přeložil: Zdeněk Rybák # Blog o zrakovém postižení Blindička „O všem, co byste chtěli vědět o životě skoro ve tmě, o všem, co vás zajímá, o všem, nač byste se možná báli zeptat, se dozvíte na mém blogu. Dočtete se, jak se žije se zbytky zraku, jak se vykonávají běžné denní činnosti, jak se studuje, cestuje, seznamuje, nakupuje, pečuje o psa či dítě, pracuje a raduje.“ To je úvodní popis blogu na adrese: http://www.blindicka.com/, jehož jsem autorkou. Od narození se potýkám s vážnou oční vadou, která se s postupujícím časem neustále zhoršovala, až do současné praktické nevidomosti. I přes svůj zrakový handicap jsem vystudovala Západočeskou univerzitu v Plzni, pracuji se stejně znevýhodněnými lidmi, dělám osvětové aktivity a vychovávám dceru. Chci pomocí svého blogu inspirovat a motivovat lidi se zrakovým postižením, kteří mají pochybnost o tom, zda se se svým handicapem mohou zapojit do běžných aktivit, či zkusit i něco odvážnějšího. Blog chce oslovit i laickou veřejnost, aby se lidé nebáli kontaktu se zrakově postiženými a aby věděli, jak s nimi případně komunikovat či jim pomoci. Blog je rozdělen do několika kategorií – první oddíl obsahuje informace o autorce blogu, rozhovory a články se mnou. Další část nese název Praktické rady pro zrakově postižené a jsou zde návody, jak např. připravit prostředí pro studenta se zrakovým postižením, jak je důležité upravit vstřícně interiér místností, aby se tam zrakově postižený dobře orientoval, nebo jak jednat s lidmi, co nevidí, a jak se k nim chovat. Třetí oddíl tvoří články technického charakteru, a to popis aplikací, které na svých chytrých telefonech mohou zrakově postižení využívat, či popis různých kompenzačních pomůcek a návodů jejich obsluhy. Oddíl nese název Technika pro zrakově postižené. Jiný oddíl je pro změnu celý věnovaný životu s vodicím psem. Na blogu je také část s titulem Moje umělecké ambice a popisuje moje literární či malířské zkušenosti. Jsou zde také sdíleny články odbornějšího charakteru, ale i příběhy ze života. Nesmí chybět články ze života prakticky nevidomé matky. Blog je unikátní tím, že pomáhá lidem se zrakovým postižením na jejich cestě k soběstačnosti a samostatnosti, ale také nabízí informace těm, kteří mají mezi svými blízkými někoho, kdo má zrakový hendikep. V mých textech mohou čtenáři najít motivaci, inspiraci, ale také sílu smířit se a přijmout svůj handicap, a návody, jak jej v rozumné míře kompenzovat. Blog je také zdrojem užitečných informací pro zdravotníky či pracovníky v sociálních službách jako zdroj komunikace s takto postiženou osobou. Inspirací může být blog i pro studenty různých sociálních oborů jako zdroj erudovaných informací. Blog by chtěl ukázat, že za pomoci píle, osobního příkladu a houževnatosti lze v životě zvládnout různě náročné překážky. Chtěla bych, aby se moje zkušenosti dostaly k co největšímu počtu lidí, proto své poznatky pravidelně sdílím se čtenáři prostřednictvím svých textů. Blog můžete najít takřka na všech sociálních sítích, ať je to Facebook, Instagram, Twitter či YouTube, stačí prostě hledat Blindicka. Linda Albrechtová # ZORA RADÍ A INFORMUJE: Víte, co je Euroklíč? Nedávno jsem na svých cestách potřeboval rychle zajít na místo okamžité úlevy a nedovedete si představit mé zděšení, když jsem se svým Euroklíčem nedokázal dostat do toužebně hledaných dveří. Euroklíč jsem kdysi získal při nějaké osvětové akci a dlouho jsem jej nepotřeboval. O to více mě zamrzelo, když hned dvakrát na různých místech nefungoval v okamžicích, kdy mi šlo skoro o všechno. Začal jsem se tedy pídit po novém a dopídil jsem se až na stránky www.euroklic.cz, tam na kontakty a pak už rovnou do křesla v kanceláři pana Pavla Hříbka, který mi podal informace, o které se s vámi rád podělím. Z historie Euroklíče: Kdysi v 80. letech minulého století si zdravotně postižení zejména v německy mluvících zemích prosadili ve veřejných objektech, obchodních centrech, na nádražích, čerpacích stanicích atd. toalety přístupné pro vozíčkáře. Nejdříve byly všechny odemčené, aby byly přístupné. Stávaly se však útočištěm bezdomovců, narkomanů, ale také sloužily jako provozovny nejstaršího řemesla. To proto, že každá z těchto místností byla prostorná, vytápěná a také vybavená umývadlem s teplou vodou. Provozovatelé tedy začali toalety zamykat a klíč si mohl každý vyzvednout. Problém však byl ten, že na místo vyzvednutí klíče se mnohdy vozíčkář nedostal kvůli tomu, že k němu vedlo pár schodů či úzké dveře. Tehdy přišel nápad s jednotným zámkem a distribucí klíčů. Do Čech přišel Euroklíč díky paralympionikům, kteří si jej přivezli ze svých cest. Zde jim byl ale k ničemu. Proto se začala myšlenka Euroklíče šířit i u nás a kolem roku 2000 se začaly první Eurozámky osazovat na zkušebních místech. Vybíraly se lokality nejnavštěvovanější lidmi se zdravotním postižením. O rozšíření projektu na území České republiky se postarala Národní rada osob se zdravotním postižením spolu s Evropským institutem pro udržitelný rozvoj pod záštitou Asociace krajů ČR a Ministerstva dopravy, za velké podpory řady dalších institucí. Patří mezi ně např.: Česká správa sociálního zabezpečení, Ředitelství silnic a dálnic ČR, Společnost PETROLmedia, Český ústav zeměměřický a katastrální, Správa železnic, České dráhy, Benzina s.r.o., Čepro a.s., Pap OIL, Metrostav, Síť mateřských center a mnoho dalších. Dnes je Euroklíč možno použít na bezmála 2670 místech po celé ČR. Nejčastěji hlavně na veřejných toaletách ve stanicích metra, na nádražích, čerpacích stanicích nebo v obchodních centrech. Jsou však i místa, kde si tělesně postižení mohou Euroklíčem pomoci při obsluze svislých či šikmých plošin, nebo si mohou odemknout závory u parkovacích stání pro zdravotně postižené. Kam pro Euroklíč? Klíč je možno obdržet proti předložení průkazu ZTP přímo na Karlínském náměstí v Praze v sídle NRZP, nebo si na stránkách www.euroklic.cz vyhledat dle krajů nejbližší distribuční místo. Na těchto stránkách lze také nalézt a stáhnout tabulku se všemi zařízeními osazenými Eurozámkem. Stránky prošly rekonstrukcí a jejich obsah je nyní velmi přehledný a jednoduše se na nich dají vyhledat potřebné informace. Dle sdělení Pavla Hříbka není složité ani osazení další míst, která budou doporučena, ba dokonce v případě zájmu se mohou stát i větší odbočky SONS nebo Tyflocentra distributory Euroklíčů. Stačí k tomu prý podepsat předávací listiny a odvézt si z Prahy klíče a evidenční karty, které vyplníte s žadatelem. Jedna karta náleží příjemci klíče, druhou odešlete do NRZP k zápisu do centrální evidence uživatelů. Já už jsem se o jedno osazení zámku zasloužil a mohu potvrdit, že procedura je velmi jednoduchá. Také vyměněný Euroklíč mi slouží a nemusím se obávat dalších úzkostných chvil u pevně uzamčených dveří. Pokud často cestujete, je pro vás Euroklíč věcičkou, která vám může život velmi zjednodušit a usnadnit vám často dlouhé a někdy i bolestivé utrpení. Jen škoda, že stejně jednoduché jako instalace Eurozámků není umisťovat nade dveře také naše akustické majáčky. To by se to hledalo! Rozhovor s panem Pavlem Hříbkem si mohli odběratelé Naší šance poslechnout ve druhém čísle roku 2023. Více informací najdete přímo na výše zmíněných stránkách (nebo u autora tohoto článku – pozn. red.). Příjemné a bezproblémové cestování přeje Petr Mašek # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Proč nosili piráti pásku přes oko Proč nosili piráti pásku přes oko, i když ho měli? Mohla jim zachránit život. Co dělá piráta pirátem? Samozřejmě že v první řadě jeho činy, ale kromě toho i symboly, jako jsou pirátská vlajka s lebkou a páska přes oko. Ač si mnozí myslí, že páska měla zakrývat chybějící oko nebo strašné jizvy, důvod k jejímu nošení byl jiný. Čistě praktický. Samozřejmě existují mnohé teorie. Nejčastější tvrzení, proč piráti nosili pásky přes oko, je právě ta, že v krvavé bitvě o jedno oko přišli. Jeví se to i jako poměrně logické a určitě existovalo mnoho pirátů, kteří nosili pásky přes zmrzačené oči. Poměrně novější, a dokonce i logičtější hypotéza ale říká něco jiného. Mnohé mýty o pirátech Podle nové hypotézy piráti používali pásku přes oko k udržení přizpůsobení tmě. Bylo to pro případ, že by po obsazení paluby lodi potřebovali jít do podpalubí a pokračovat v boji. V letech 1700 až 1725 se po vodách Karibiku proháněly desítky pirátů. Jednalo se o poměrně bezprávné místo, kde se na širém moři pohybovalo mnoho obchodních lodí. A ty neměly žádnou úřední ochranu. Místo se tak stalo rájem stovek pirátů. Ale – světe, div se, nechodili po prknech, málokdy zakopávali poklady a nebyli to vždy zločinci. Život piráta byl ve skutečnosti často lepší než život většiny tehdejších obchodních námořníků a námořního personálu. Podobně to možná bylo i s jejich černou páskou. Neskrývala defekt, ale byla naopak promyšleným tahem. Problém je přechod ze světla do tmy Myšlenka, že piráti nosili pásky přes oči, aby si chránili zrak přizpůsobený tmě při boji v podpalubí, je zajímavá. Oko totiž skutečně funguje tak, že při přechodu ze tmy na světlo reaguje poměrně rychle, ale nikoli naopak. I když se lidské oko dokáže přizpůsobit při přechodu z podmínek slabého osvětlení nebo noci na denní světlo, trvá ve skutečnosti až 25 minut, než se oko zcela přizpůsobí obráceně, tedy z podmínek denního světla na nízkou hladinu světla připomínající noc. Tyčinky a čípky V oku existují dva typy světločivných buněk, čípky a tyčinky. Čípky jsou převládající světločivné buňky pro denní vidění, díky nimž vidíme barevně. Poměrně rychle se přizpůsobují měnícím se světelným podmínkám. Čípky i tyčinky hrají roli v nočním i denním vidění, ale tyčinky jsou primárními světločivnými buňkami pro noční vidění. Tyčinky jsou schopny detekovat extrémně nízké množství světla, ale při vysoké úrovni osvětlení jsou méně účinné. Takže zatímco se čípky změně světelných podmínek rychle přizpůsobí, tyčinkám trvá přizpůsobení déle. I pirátům chvíli trvalo, než se jejich noční vidění plně aktivovalo. Důvodem může být i to, že člověk je primárně „konstruován“ jako denní tvor, takže jeho zrak musí být velmi vnímavý na denní úroveň osvětlení. Bylo vědecky prokázáno, že je možné zachovat si noční vidění zakrytím nebo zavřením jednoho oka. Piloti to dokonce dělají, aby si zachovali noční vidění za letu. Páska jako výhoda Piráti byli na lodích nuceni často a velmi rychle měnit tmu a světlo, a to je zejména při boji mohlo stát život. Často se stávalo, že když přepadli loď, začali boj na palubě, ale pak se museli přemístit do podpalubí, kde boj pokračoval. Při přechodu do podpalubí by byl boj obtížnější, protože by chvíli trvalo, než by se jejich oči přizpůsobily tmě a oni by mohli vidět útočníky. A právě páska tento problém řešila. Pokud si během pobytu na palubě nasadili pásku přes oko a tak ho přizpůsobili tmě, mohli k boji používat oko přizpůsobené dennímu světlu. A naopak. Právě páska jim tak tedy poskytla strašlivou výhodu nad protivníky, protože díky vidění v obou prostředích je mohli snadno překvapit. Ač je teorie vědecky věrohodná, v historických záznamech o ní neexistuje ani zmínka a ani ji není možné potvrdit archeologicky. J. M. Komořanský Zdroje: www.triviasharp.com, www.ancient-origins.net/ultimate-pirate # ZDRAVÍ: Proč někdy pociťujeme divnou chuť v ústech? Chuť vnímáme díky receptorům na jazyku a v malé míře i na ústní sliznici. Rozeznáváme 5 druhů chutí, hořkou, kyselou, sladkou, slanou a umami, „lahodnou“ chuť glutamátu. Pokud se někdy ráno probudíte a cítíte v ústech zvláštní pachuť, většinou stačí vypláchnout si ústa, vyčistit zuby a povrch jazyka. Poruchy vnímání chuti totiž nejčastěji vznikají zanesením chuťových pohárků zbytky jídel, hlenů, mikroorganizmy apod. Tehdy je často doprovází zápach z úst nebo sucho v ústech. Mohou ale být způsobeny i nádory, narušením přenosu chuťových signálů nervovými vlákny nebo jejich vyhodnocení v mozku. Na vnímání chuti se podílí také zrak a čich, proto pachuť někdy souvisí i s jejich poruchami. Nejčastější příčinou pachuti v ústech je nedostatečná nebo špatně prováděná ústní hygiena. Dvakrát ročně proto navštivte zubního lékaře a hygienistu, který vám poradí s jejím nácvikem. V dutině ústní jsou i tři párové slinné žlázy, podčelistní, příušní a podjazykové. Vlivem špatné hygieny, kamínků či nádorů se mohou zanítit, což způsobí i suchost chuťových pohárků na jazyku. Při oslabené imunitě se v ústech mohou přemnožit kvasinky a způsobit moučnivku. Ta se projeví bílým povlakem hrdla a jazyku a narušením vnímání chuti. Nepříjemnou hořkokyselou pachuť mohou působit trávicí choroby. Při refluxní chorobě jícnu se kyselé žaludeční šťávy vracejí do jícnu a hrdla. Při narušení rovnováhy mezi tvorbou žaludeční kyseliny a hlenu, který sliznici žaludku před kyselinou chrání, může vzniknout zánět žaludku (gastritida). Při zánětu jater nebo infekční mononukleóze se navíc tvoří povlak na jazyku. Pachuť často způsobují respirační infekce, a to rovněž kvůli tvorbě povlaku na jazyku. K nejčastějším patří zánět vedlejších dutin nosních (sinusitida), zánět nosohltanu nebo angína. Ztráta chuti a čichu je i typickým příznakem covidu-19, i když u posledních mutací viru je to už méně časté. Infekce se do úst může zanést i při zánětu středního ucha, protože dutina ústní je se středoušní propojena Eustachovou trubicí. Chuť regulují i hormony. V těhotenství a v menopauze si ženy někdy stěžují na kovovou pachuť v ústech. V obou případech je příčinou pokles hladiny ženského hormonu estrogenu. Spolu s tím se totiž snižuje i tvorba slin a dochází k vysušování chuťových pohárků. U žen těhotných tyto obtíže většinou vymizí po porodu. Přenos chuťových signálů z úst do mozku a jejich vyhodnocení může narušit úraz hlavy, cévní mozková příhoda, roztroušená skleróza, demence, epilepsie a další neurologická onemocnění. Kovová či jiná nepříjemná pachuť bývá i nežádoucím účinkem antibiotik, antikoncepce, některých psychofarmak, medikamentů určených k léčbě bolesti, cukrovky, vysokého tlaku krve i alergií. Mohou ji působit dokonce i některé multivitaminy a potravinové doplňky s obsahem vápníku, chromu, železa a zinku. Nepříjemná pachuť v ústech se může objevit i bez zjevného důvodu. Například při syndromu pálení v ústech mohou pacienti pociťovat hořkou, pálivou nebo kovovou pachuť, která může být trvalejšího charakteru a vůbec nemusí souviset s jídlem. Jiří Petr Zdroj: cs.medlicker.com, vitalia.cz # SOUTĚŽ Blíží se jaro a s jarem se rodí nové věci. Proto i my bychom rádi přišli s něčím novým, věříme, že pro vás příjemným. Čtenáři naší přílohy pro ženy, časopisu Ema, jsou již zvyklí pravidelně soutěžit o zajímavé ceny. Lidé jsou odnepaměti soutěživí. Lidskému vývoji prý soutěživost prospívá a pomáhá v tom, abychom šli kupředu. Proto tedy i v našem kmenovém časopisu Zora pro vás budeme pravidelně soutěže připravovat. V černotiskovém vydání časopisu bude nová soutěž vypisována každý měsíc, v následujícím čísle pak budou vyhlášeni 3 vítězové, které vylosujeme z došlých odpovědí. V braillském vydání časopisu bude soutěž a vyhlášení výsledků vždy v každém druhém vydání. Zde jsou tedy první soutěžní otázky: OTÁZKA 1 Kdy vyšlo první vydání časopisu Zora? a) 1927 b) 1918 c) 1917 d) 1936 OTÁZKA 2 Na který den připadá Mezinárodní den bílé hole? a) 15. září b) 15. říjen c) 5. říjen d) 15. listopad OTÁZKA 3 Kdo byl oceněn v minulém ročníku cen SONS ČR v kategorii „Cena veřejnosti“? a) Jiří Mojžíšek b) Zdeněk Bajtl c) Linda Albrechtová d) Jan Hájek OTÁZKA 4 Jak se jmenuje měsíčník s živými reportážemi a rozhovory, který připravuje ve zvukové podobě náš kolega Petr Mašek? a) Obzor b) Naše šance c) Velká šance d) Naše příležitost Své odpovědi posílejte do 15. 4. 2023 na adresu: Redakce Zora, Krakovská 21, 110 00 Praha 1, nebo na e-mail: zora-objednavky@sons.cz. Pokud správně odpovíte alespoň na tři ze čtyř soutěžních otázek, budete zařazeni do slosování o 3 cestovní balení zubní pasty Sensodyne 15 ml, Paradontax 15 ml a Corega – fixační krém 8,5 g. Ceny do soutěže věnovala dentální hygienistka Mgr. Petra Křížová z Polikliniky Budějovická. A ještě upozornění. Pokud se soutěže chce zúčastnit kdokoli, kdo není předplatitelem Zory (například si časopis půjčuje), může odpovědi poslat, ale do slosování jeho jméno nebude zařazeno. Výhry v soutěžích jsou formou benefitů pro čtenáře, kteří si časopis předplatili. Soutěž připravila Kateřina Rovenská # NABÍDKA REKONDICE Odbočka SONS Praha jih ve spolupráci s odbočkou Praha západ (KC Vrchlická) bude jako každý rok pořádat rekondiční pobyt v penzionu Kitty v Lučanech u Jablonce. Pobyt proběhne v termínu od 19. 8. do 26. 8. 2023. Bližší informace o tomto pobytu vám podá paní Žofie Mouchová, tel. 604 587 932 nebo pan Jaroslav Rusnák, tel. 775 438 208. Předběžná cena pobytu za jednu osobu je 6800 Kč. V případě obdržené dotace bude cena snížena. V ceně pobytu je zahrnuta doprava autobusem od hlavního nádraží Praha až k chatě a zpět do Prahy. V plánu máme dva polodenní zájezdy a dva hudební večery. Pobyt je vhodný i pro starší a méně pohyblivé osoby. # DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: Nejasné platby Vážení čtenáři, i když se již spousta z vás ozvala a nejasné platby se podařilo přiřadit, stále nám zůstává pár nedořešených plateb složenkami. Prosíme, jedná-li se o platbu někoho z vás nebo víte-li, koho se platba týká, ozvěte se nám: 24. 10. 2022 – platba ve výši 120,- - periodikum 02 – platba od paní Lenky N. (nevíme příjmení) 21. 11. 2022 – platba ve výši 180,- - periodikum 01 – nevíme od koho 14. 2. 2023 – platba ve výši 360,- - periodikum 39 – platba od pana Jiřího ?? (nevíme příjmení) 14. 2. 2023 – platba ve výši 120,- - periodikum 02 – platba od paní Ludmily ?? (nevíme příjmení) Věříme, že i tyto platby se nám brzy podaří objasnit a objednaná a zaplacená periodika správně přiřadit k tomu, kdo si je objednal. Děkujeme Vaše redakce