ZORA
časopis pro zrakově postižené
Ročník 107 číslo 4 únor 2023

Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Redaktoři: Ilona Ozimková, Daniela Thampy, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk
Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Kateřina Rovenská
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné v roce 2023 činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.

Obsah

Úvod

STALO SE
Přehledně

V SÍTI
Středisko Teiresiás představuje nový podcast

LIDÉ KOLEM NÁS
Lépe vnímám sebe i vlastní hodnotu

ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Jak prožívat tady a teď III.

BUDE VÁS ZAJÍMAT
Týden vodicích psů 2023
Kotva reálného socialismu
ČNB připomíná výročí měnové odluky

OSOBNOST
Miroslav Horníček

SPORT
Čarostřelci a ostrostřelci

ZDRAVÍ
Hypochondrie

#
Úvod

Kdybychom si udělali malou anketu na téma „Významné dny v únoru“, většina respondentů by si nepochybně vzpomněla především na svatého Valentýna. Popravdě – donedávna jsem netušila, že kromě dne zamilovaných se právě 14. února slaví také Světový den léčby zvukem.
Do naší fiktivní ankety bych ale určitě přispěla připomenutím 21. února, kdy si připomínáme Mezinárodní den mateřského jazyka. Je jen dobře, že češtinu nikdo z nás nevnímá jako jazyk ohrožený a všem nám připadá naprosto samozřejmé, že tímto jazykem můžeme mluvit i psát. Ročně však na světě zanikne několik desítek jazyků. Boj, který za češtinu sváděli obrozenci, byl oproti jiným případům dá se říct po česku sametový. Najdou se ale národy, které za zachování vlastního jazyka (a s tím i kultury) bojují doslova o život. Češtině dnes zánik nehrozí, připomeňme si přesto, že tomu tak nebylo vždy a že bychom si jí měli vážit jako prostředku k zachování našich kulturních hodnot.
Právě před dvaceti lety opustil tento svět Miroslav Horníček, který českým jazykem vládl velmi obratně. Snad vás potěší i pobaví také některé z jeho výroků, které přinášíme jako vzpomínku na tuto významnou a milou osobnost.
Příjemné chvíle nad tradičními i novými rubrikami vám za celou redakci přeje
Daniela Thampy

#
STALO SE: Přehledně

Znáte pořekadlo „Svatý Martin ukáže, co masopust dokáže“? Masopust začal první neděli po Třech králích (tedy 8. 1.), a skončí masopustním úterým (22. 2.) Svatý Martin je 11. 11., tedy zhruba 9 měsíců poté. Už tušíte? Únor byl tradičně měsícem hodování a veselí. A také jakési období říje lidí. Děti počaté v únoru se narodily v listopadu. A byl to chtěný termín. Končily totiž polní práce a matka přečkala šestinedělí v klidu. To by v jiném ročním období bylo složitější.
Pojďme nahlédnout do „Tyflopedického lexikonu jmenného“ od Josefa Smýkala. 
* 15. 2. 1854 se narodil Emil Kull, německý tyfloped a ředitel Městského ústavu pro nevidomé v Berlíně. V ústavu nebyl internát, žáci sem docházeli denně a mohli tak být se svými rodinami. Kull pro ně organizoval společenský život, zařizoval lázeňské pobyty a dbal na to, aby se žáci i po odchodu ze školy dále setkávali. Vynalezl dvouřádkovou učební pomůcku pro psaní Braillovým písmem a věnoval se i výrobě společenských her pro nevidomé.
17. 2. 1850 se narodil Alexandr Mell, rakouský tyfloped a ředitel Ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí ve Vídni. I on byl zastáncem integrování nevidomých v místě bydliště. V ústavu modernizoval slepeckou tiskárnu, rozšířil knihovnu, zavedl vycházky do přírody i prázdninové pobyty. Je autorem prvního tyflopedického slovníku „Encyklopädisches Handbuch des Blindenwesens“, který shrnul tehdejší poznatky z historie oboru. Při vší úctě k oběma pánům, Kull a Mell by mohli být zajímavými postavami některého z komiksů, podobně jako třeba Pat a Mat, nebo Bolek a Lolek.
A nyní navštivme naše oblastní odbočky. Členky odbočky Vrchlabí se v lednu sešly u oblíbené hry Scrabble. Tentokrát je u hry navštívilo a potěšilo i "odbočkové" štěňátko Bayley.
V kroužku „Klub mladých kuchařů“ při odbočce Šumperk vždy usilovně přemýšlejí, co dobrého si uvaří. Chtějí totiž, aby to pro účastníky bylo dobré, zajímavé a znovu uskutečnitelné v jejich domácnostech. Do přípravy pokrmů se tu zapojují všichni, bez ohledu na stupeň zrakového handicapu. Díky tomu tentokrát vznikly karbanátky z kuřecího masa a brokolice, placičky z quinoy a zeleniny i jablečné muffiny se skořicí.
Oblastní odbočka Olomouc informuje, že organizace „Dobré místo pro život“ srdečně zve na svůj 10. ples. Ten je tradičním setkáním klientů, příznivců a podporovatelů všech organizací, které Dobré místo zastřešuje. Ples se koná 18. 3. 2023 od 19:00 hodin v NH Collection Congress v Olomouci. Přijďte si zatančit, udělat si snímek ve fotobudce Lukáše Navary, setkat se s fotbalisty SK Sigmy Olomouc nebo vyhrát některou z cen v tombole. Chcete přispět dárkem do tomboly? Můžete ho předat u vchodu hosteskám označeným visačkou TOMBOLA. Vstupenky pro člena SONS a jeho doprovod jsou za 200 Kč za osobu, pro ostatní za 450 Kč. Koupit je a vybrat si místo u stolu můžete na smsticket.cz/vstupenky/33672-ples-dobreho-mista-pro-život. Zájemci, kteří si vstupenky nemohou koupit sami, mohou volat na tel.: 558 427 750 (záznamník).
Členové odbočky Kroměříž informují o svém kreativním dopoledni. Na něm si připravili ruličky, a z nich poté vytvářeli základ pro výrobu pletených dekorativních věnečků. Práce to byla náročnější, a tak v ní budou pokračovat i na další schůzce.
Oblastní odbočka Zlín pořádá ve dnech 4. až 10. 6. 2023 rekondiční pobyt v sirnatých lázních Leopoldov na „Smraďavce“. Ubytování je zajištěno v Loveckém zámečku v pokojích se sociálním zařízením, TV, ledničkou, Wi-Fi a fénem, stravování formou plné penze. Součástí pobytu budou procházky po okolí, návštěva hradu Buchlov, zámku Buchlovice, poutního místa Velehrad i lázeňské procedury, sirná koupel se suchým zábalem, částečná masáž zad, rašelinový obklad zad a pobyt v solné jeskyni. Více na tel.: 775 438 131, nebo na e-mailu zlin-odbocka@sons.cz.
A ještě příspěvky z Opavy. Na blogu Lindy Albrechtové se dozvíte, co nečinit zrakově postiženému, jaké jsou pro něho zraňující komentáře, i jakým chováním ho nepotěšíte. Tak třeba: „Je přece jasné, že nemůžeš mít dítě! Jak by ses o něj postarala?“ Nebo: „K čemu ti je nácvik sebeobsluhy, když žiješ s rodinou? Však se o tebe postarají!“ A do třetice: „Ani svým přátelům neříkej, že se ti to nepovedlo! Víš dobře, že s tím od začátku nesouhlasili!“ A co Linda doporučuje? Konstatovat věci pozitivní: „Skvělé! Máš vlastní domácnost, zvládáš se starat o ni, o dítě i vodicího psa. A to na to nevidíš.“ Tahle motivace je mnohem účinnější. Více na blindicka.com
Vědci z americké University of Colorado at Boulder vyvíjejí slepeckou hůl, která by nám mohla ulehčit pohyb, ale i navigaci a koordinaci, například při nákupu nebo při hledání místa v restauraci. Je totiž vybavena kamerou, která pracuje s počítačovým viděním a dokáže mapovat i rozpoznávat předměty ve svém okolí. Pomocí vibrací v rukojeti i hlasu z reproduktoru poté svého uživatele k určenému místu nebo předmětu dovede. Jak daleko s jejím vývojem už vědci jsou? A nebudeme muset spolu s holí nosit v batohu i notebook? Čtěte na seznamzpravy.cz.
České studio Play By Ears vydalo novou audio hru „Šachová hra“, která je přizpůsobená i pro nevidomé. Zájemci si ji nyní mohou nainstalovat a bezplatně zahrát na mobilních telefonech. Čí hlasy ve hře uslyšíte? Co je audio hra, a proč v českém herním prostředí není její formát zatím příliš častý? Jaké jsou budoucí plány studia Play By Ears? To vše se dozvíte v rozhovoru s Tomášem Oramusem na wave.rozhlas.cz.
Vraťme se na chvilku ještě k masopustním tradicím. Důležité jsou jeho poslední tři dny, též ostatky. Jde o neděli, pondělí a úterý, kterým předchází Tučný čtvrtek. V tento den se člověk má pořádně najíst, aby byl celý rok silný a zdravý. Na stole bývá vepřová pečeně se zelím a knedlíky, koblihy, šišky, boží milosti, ptáčci, listy a další dobroty.
Vrcholem masopustu je úterní průvod masek (letos 28. 2.). Začíná po poledni a v jeho čele kráčí laufer, vůdčí a pohotový mládenec, který si od starosty obce vyžádá povolení k průvodu. Za ním jdou hodné a veselé masky, vzadu pak ošklivé a temné. V  průvodu jsou i ženich a nevěsta. Jde o dva muže, menšího útlého ženicha, a velkou hřmotnou nevěstu. Ta hodně pije, veselí se, a dělá ženichovi ostudu. Večer dorazí průvod zpět k hospodě, kde veselí pokračuje až do půlnoci. Za nacistické okupace byly lidové tradice zakázány a mnohé z nich už nebyly obnoveny. Dnes se ale k některým lidé vracejí.
Možná není náhodou, že právě v únoru, konkrétně druhou únorovou neděli (letos 12. 2.) slavíme Světový den manželství. Vznikl v roce 1983 v USA, aby uctil ženu a muže jako srdce a hlavu rodiny. Chcete, aby to vaše bylo fungující a šťastné? Pak naslouchejte třeba slovům anglického romantického básníka Percy Bysshe Shelleyho: „Velké duchovní vlastnosti málokdy dopomohou manželství ke štěstí. Základem štěstí jsou malé pozornosti a ústupný rozum“.
Zajímavé myšlenky ale pronesli i jiní. Tomáš Garrigue Masaryk sděluje, že „Manželství je obležená pevnost. Kdo je venku, chce dovnitř a kdo je uvnitř, chce ven.“ Americký scenárista a režisér Woody Allen zase dobře ví, že „manželství je pokus vyřešit ve dvou problémy, které by člověk sám nikdy neměl.“ Brigitte Bardotová tvrdila, že „láska je slepá, a manželství je nejlepší oční lékař.“ A řecký filozof Sokrates? Ten si myslel, že „pro ideální manželství musí být muž hluchý a žena slepá.“
K manželskému štěstí zaujala postoj i naše redakce. Vyjděme ze dvou předpokladů. Za prvé, na světě není nic zdarma. Za každý požitek musí člověk nějak zaplatit. A za druhé, „žena využívá sex, aby získala vztah, a muž využívá vztah, aby získal sex“. Totéž jinými slovy vyjádřil náš sexuolog Radim Uzel: „Cena pro ženu za manželství je sex, cena pro muže za sex je manželství“. A ten recept na štěstí? Plaťte včas a nedělejte dluhy!

Antonín Vraný

#
V SÍTI: Středisko Teiresiás představuje nový podcast

Vůbec první podcast z dílny Střediska Teiresiás s názvem „Teiresiáškovy perličky“ aneb všechno, co jste kdy chtěli vědět o studiu se specifickými nároky na Masarykově univerzitě a v zahraničí - třeba na Erasmu.
První edice se věnuje studiu a mobilitním výjezdům studentů se specifickými nároky. Epizod se účastní studenti se specifickými nároky, kteří úspěšně vycestovali nebo výjezd plánují, odborníci, kteří servis pro osoby s postižením zajišťují, a další hosté.
V tomto podcastu se můžete těšit na příběhy studentů, odborníků, kteří servis pro osoby s postižením zajišťují, a na moderátorské duo Lenku Tóthovou a Tomáše Vargu, kteří se dlouhodobě tématu zahraničních studijních pobytů věnují.
Podcast vzniká primárně v českém a slovenském jazyce, ale obsahuje také anglicky mluvené epizody. Každá epizoda disponuje redakčně upraveným přepisem zvukového záznamu.
S náměty a dotazy se můžete obracet na adresu mobility@teiresias.muni.cz.

Tomáš Varga

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Lépe vnímám sebe i vlastní hodnotu

„Má oční vada pochází z inkubátoru. Říkám mu domácí pekárna, dali mě tam kousek, a já nakynula. Oplácaná jsem byla už od dětství. Od 12 let jsem pak, hlavně na popud rodičů, držela řadu diet. Na vysoké škole jsem se ale spustila. Ze 75 kg, kdy už mi říkali, že jsem tlustá, jsem se za rok dostala na 95 kg. Ano, bojovala jsem s obezitou, ale nejen s ní.“ O rozhovor jsme dnes požádali Mgr. Romanu Hladišovou (42).
Obezita byla mou nemocí a bylo třeba ji léčit. Vážila jsem 134 kg a měřila 164 cm. Mé tělo tvořil z 54 procent, tedy 72 kg, tuk. Postavila jsem k sobě 10 kostek másla, řekla si, že tohle je pouhých 2,5 kg a zděsila se. Strach ve mně probouzely cukrovka, záněty kloubů, i nemoci srdce, které obezitu rády následují. Zatím jsem jimi naštěstí netrpěla. Vnímala jsem ale chrápání. Nahrála jsem se a nedalo se to poslouchat. Impuls k bariatrické operaci (snížení objemu žaludku) mi dalo více lidí, mimo jiné i moje přítelkyně. Když poprvé přijela, navařila jsem a dala jí pořádnou porci. Ona si ale jen trochu oddělila. „Co se děje? Nechutná jí?“ Za týden se svěřila, že prodělala operaci žaludku. Začala jsem uvažovat. Mohla by to být i moje cesta? Zvládnu takový zákrok? Bez zraku? Sháněla jsem informace, od lidí i na facebookových skupinách „Kafemlýnky“, „Bariatrie může změnit život“, i „Moje léčba obezity“.
Jako masérka a zdravotnice jsem nastudovala typy operací i možná rizika. Co může prasknout, jaké svorky povolit atd. Přítelkyně podstoupila plikaci žaludku. Jeho dvě třetiny se smotají jako palačinka, sešijí se a zbude třetina objemu. Žaludek se ale může rozplétat a mohou v něm vznikat srůsty. Druhou operací je gastrický bypass. Lékař stáhne dvě třetiny spodní části žaludku a jeho horní část spojí s tenkým střevem. Oba zákroky jsou vratné. Po bypassu ale může pacient trpět průjmy i nedostatkem některých vitamínů. Já zvolila tubulizaci žaludku. Jeho dvě třetiny se odoperují a zbylá třetina je sešita do užší trubice. Zákrok je nevratný. Lékař vám může některou z operací doporučit, pokud je vaše BMI vyšší než 35. Do operace je nutné shodit alespoň 5 kg a absolvovat kolečko vyšetření. Jde o pohovor s obezitoložkou, sonografii břicha, pro mě obávanou gastroskopii a konzultaci s psycholožkou. Jsem ráda, že to byla žena, ač bez zkušeností s nevidomými. A šla „na dřeň“. Proč tak vysoká hmotnost? Přejídala jste se ze stresu? Čím byl vyvolán? Poškozovala jste se někdy? Víte, že vaše obezita je svým způsobem sebepoškozování? Jste k sobě tvrdá, ale také chaotická. Učte se jednat v klidu a jíst pomalu.
Operovat mě mohli už v červnu. Zpívala jsem ale v soutěži „Československo má talent“, a přijali mě až v srpnu. Nebudu lhát, bála jsem se. Před nástupem jsem půlden probrečela a uvažovala o závěti. Od toho dne jsem ale zhubla 43 kg, lépe a více se hýbu, při chůzi se nezadýchávám. Nebolí mě záda. Jako kdybych odhodila těžkou krosnu. Do vany napustím více vody a nejsem v ní jak ve formičce na cukroví. Normálně si obleču ponožky, obuju a zavážu boty. Potím se mnohem méně a nechrápu. Postupně mizejí nadbytečné brady i špeky z břicha. Lépe se vnímám a více pociťuji vlastní hodnotu. Už nejsem ten „tlustý slepec“. Najednou mi někdo řekne, že mi to sluší. Samozřejmě, že se zeptá, jak jsem to dokázala. Vůbec se nestydím, naopak, ráda a otevřeně o tom mluvím. A kontrola u lékaře? Vše v pořádku! Dolů šly tuky, a nikoli svalovina.
Jde ovšem také o velký zásah do organismu. Byla jsem operována laparoskopicky. Přitom vás lékař „napustí“ množstvím plynu, aby se s operačními nástroji pohodlně dostal do břicha. A po operaci jsem v něm i na hrudi cítila nepříjemný tlak. Také jsem byla velmi unavena. Několik týdnů jsem byla schopna sedět, povídat a usnout v půli věty. Žaludek byl podrážděný, ale nevolnost a pocit na zvracení jsem dokázala odvracet správným hlubokým dýcháním. Trpěla jsem i „dumping syndromem“. Ze zmenšeného žaludku se rychleji vstřebává cukr, a když ho sním více, rychle se zvýší jeho hladina v krvi. Pak zblednu, buší mi srdce, lapám po dechu, třesou se mi ruce a nejraději bych spala. Proto, ač jsem dříve milovala sladké, dnes ho tolik nemusím. Pokud dostanu chuť, vezmu si kousek čokolády. Na Vánoce jsem si 4 kousky cukroví rozvrhla do celého dne. A letos jsem si místo něho dala slané šneky. Nepříjemné bylo i padání vlasů. Dříve jsem jich měla hustou hřívu až dopasu. A po operaci jsem jich vyčesávala hrsti. Zbyla jich snad jen polovina, ale postupně se jejich růst obnovuje. 
Před zákrokem a dva dny po něm jsem pila jen čaj a vodu. Pak přišly hody, ráno melta, v poledne vývar a večer jogurt. Popíjela jsem vše po lžičkách, naráz jsem byla schopna polknout nejvíce 50 mililitrů. Z nemocnice mě pustili za 4 dny. Objem mého žaludku je i dnes jen málo přes 150 ml. Když mám velkou žízeň, vypiji je najednou, obvykle ale jen půlku. Pitný režim, 2 l tekutin denně, samozřejmě dodržuji. Piji 20 minut před jídlem či 20 minut poté. Při jídle jen trochu upíjím, pro osvěžení úst. I tekutina se totiž v žaludku zdrží, a pokud vypiji více, další sousto se do mě už nevejde. 14 dnů po operaci jsem měla konzumovat tekutou, a dalších 14 dnů kašovitou stravu. Obě období jsem ale raději prodloužila na 3 týdny, ze strachu, abych se nepřeplnila a něco nepopraskalo. Až poté jsem přešla na stravu pevnou. Zpočátku tlačilo každé sousto, jako při žaludečních obtížích. Jím častěji, pomalu, menší dávky, pořádně koušu a snažím se poslouchat své tělo. Mnohem více si uvědomuji pohyb potravy žaludkem i proces trávení. Sním 100 až 150 gramů jídla, a někdy dojím dvě lžičky později, aby mi nebylo těžko. Když jsem večer unavená, dám si kašovité jídlo a lépe usínám. V mrazáku ho mám vždy připravené. Polévky dávkuji odměrkou z tyflopomůcek, tuhá jídla malou kompotovou miskou. Denně musím jíst tolik gramů bílkovin, kolik vážím, a rovněž dostatek vitamínů a minerálů. Změnil se proto i můj způsob nakupování potravin. Měla jsem nařízeno být 3 měsíce v klidu. Ale už po měsíci jsem šla do Kavárny potmě. Zvládla jsem to, a byla unavená. Po 6 týdnech jsem zvolna začala i masírovat.
Ano, obezita nebyla to jediné, s čím jsem bojovala. Že mě v partnerském vztahu bude více přitahovat žena, jsem tušila už v 17 letech. Ale kdyby se to naši dozvěděli, letím z domu. Vychovávali mě tak, jako kdybych viděla. O to víc mě mrzí, že se mnou dnes nemluví. Ráda říkám, že jsem svou rodinu dostala proto, abych se stala lepším člověkem. Zda je má orientace naučené chování? Jsem přesvědčena, že je vrozená, tedy alespoň u mě. Ale dlouho „neexistovala“, a i dnes je často popíraná. A tak jsem ji v sobě raději uzamkla, a rozhodla se, že budu (či spíše zkusím) žít většinově. Vdám se, a budu mít alespoň 4 děti. Svému příteli jsem slíbila, že s ním zůstanu. Vzali jsme se a narodil se nám syn Václav.
Ale s mužem jsem měla pocit, že jsem frigidní a nenormální. Stále jsem přemýšlela, kolik osobního prostoru potřebuji, abych ubránila svou intimní zónu. Když se narodil Václav, vysvětlovala jsem si to tak, že se něco stalo při porodu. V manželství jsem nechtěla být viděna jako pěkná žena. A možná ještě víc! Chtěla jsem být neviditelná! Žádné šperky ani módní doplňky, chodila jsem v pánských mikinách, ostříhaná nakrátko, a sem tam mi někdo dokonce řekl „mladíku“. Naopak jsem potřebovala, aby o nás bylo slyšet. Jaká jsme ideální rodina, máme navařeno, uklizeno, vychováváme dítě. Prosazovala jsem to i veřejně, třeba ve Světle pro Světlušku. Asi si dokážete představit, jak postupně stále více vyčerpávající život to byl! Ubližovala jsem všem, i sama sobě. Nenáviděla jsem se za to, byla jsem afektovaná, někdy i zlá. Stále jsem si ale říkala, že to přece musí nějak jít. Nemohu zklamat rodiče, muže, syna! Jenže na tyto myšlenky „křičelo“ mé svědomí, ať s tím proboha něco dělám. Přejídala jsem se a uvažovala i o „zmizení ze světa“.
A pak potkáte zajímavou ženu a zjistíte, že jste v pořádku, jen do vztahu potřebujete ji. Že tělo nebylo nemocné, jen nemělo ten správný spouštěč. Partnerka vidí, ale trpí jiným handicapem, úzkostně depresivní poruchou, kterou si nese z dětství. Tak se vzájemně doplňujeme. Po nějaké době, kdy jsme si jen psali, jsem se rozhodla jí zavolat. Prý věděla, že jí zvoní telefon, ale zároveň ji to štvalo. A věděla i to, že když ho zvedne, možná jí někdo udělá radost. Volala jsem několikrát. Když telefon konečně zvedla, byla schopna říci jen několik slov. Tak ji v tu chvíli její choroba „sejmula“. Hned napoprvé jsem ji ale rozesmála. Když jsme se poté setkaly, najednou prý viděla barvy, slyšela tóny, a bylo jí dobře. A já? Zase jsem chtěla být ženou. Tou pěknou, Upravenou, v šatech a s dlouhými vlasy.
Došla jsem od nenávisti k velkému prozření. Aha, tak tohle jsem já! Jenže co s tím? Přiznat se rodině? Ale jak? Nejprve jsem napsala dlouhý vysvětlující dopis kamarádce a očekávala, že ji ztratím. Neodsoudila mě. Naopak, dlouho jsme to spolu rozebíraly. Bylo jí prý vždy divné, proč jsem ve vztahu k manželovi tak odtažitá. I syn Václav (dnes 14) mě viděl často plakat a myslel si, že se na něho zlobím. Rodina, jak už jsem řekla, se mnou nekomunikuje. Moje matka žije s jiným mužem a otec se chtěl stýkat jen se synem, jeho vnukem. Jenže mu vykládal, že z něho vychovám špatného člověka, a to jsem neskousla. Ošklivé zprávy mi chodily i od některých známých. Bylo to těžké období. Navštívila jsem psycholožku, promluvila jsem i v poradně „S barvou ven“ Ester Janečkové. A bývalý muž? Zachoval se skvěle! Neotočil se k nám zády. Naopak, snaží se nás bránit, za což jsem mu vděčná. Myslím, že i díky tomu žije náš syn v přátelském vztahu s ním i s námi dvěma.
Chápu! Představa intimního života dvou žen nebo dvou mužů vás může naplňovat různými, a ne vždy příjemnými pocity. Ale je to váš pocit. Vy si podle mě představíte situaci, že se to děje vám. A řeknete si: „tak tohle nedám!“ Ale není to o vás, je to o tom druhém. Jistou podobnost vidím i v zaměstnávání, či spíše v nezaměstnávání nevidomých. Možná si představí sami sebe, jak právě oslepli. Jsou v háji, nenajedí se, ani nevyčůrají. A proto to podle nich nezvládnu ani já. Raději mě vůbec nezkusí zaměstnat. Že jsem do života připravena mnohem lépe, už nepochopí. Je to podle vzoru „podle sebe soudím tebe“. Jako absolventka vysokoškolského studia pedagogiky a sociální práce mám s tímhle přístupem poměrně dost zkušeností.
Moje profese masérky? Masérství jsem studovala jako maturitní obor na střední rodinné škole v Prostějově. Bavilo mě, ale masírovat jsem nechtěla, tedy určitě ne celý život.  Měla jsem možnost pracovat v  neziskovce, v neviditelné výstavě, v Tyflocentru Brno i v reklamní agentuře. Odříkaného ale největší krajíc! Dnes masíruji jednou týdně v chráněné dílně. Co by mě opravdu lákalo, prodávat v sexshopu. Představuji si, jak zákazník při hovoru s nevidomou osobou odhazuje zábrany, nevysvětluje, co vše potřebuje pro kamaráda, a já mu prodávám i nafukovací pannu, která stojí ve výloze už tři roky. Mimochodem, žila a pracovala jsem nějaký čas v Ústí nad Labem. A tam mě napadlo udělat workshop s děvčaty ze sexshopu, který byl hned naproti Tyfloservisu. Klienti si poslechli jejich vyprávění, zkoumali pomůcky, a pokud někdo chtěl podrobnější informaci nebo něco koupit, jen tiše zvedl ruku. Jedna žena k němu přišla, dotkla se ho a odvedla ho stranou. Sešlo se tu 25 lidí, zblízka i zdaleka. Sexualita zkrátka patří do každého vztahu, i do každého handicapu.

Antonín Vraný

#
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Jak prožívat tady a teď III.

My, kterým příroda nenadělila zrak (anebo nám ho ukradla?) míváme blbou náladu dost často. Ze zkušenosti vím, že nejhůř prožívají svůj nejistý a stále se měnící zrakový nedostatek ti, kteří o zrak přicházejí postupně anebo naráz v dospělém věku. Vím, že i ti, kteří znají svou prognózu, nejsou nikdy zcela připraveni na to, že ze zrakového vnímání jim nemoc nebo stáří odkrajuje stále větší porce. Já sama, ač  jsem se na slepotu teoreticky mohla připravovat zhruba od patnácti let, se někdy dostávám do situace, kterou bych nečekala. Zaskočí mě, že něco nezvládnu bez pomoci jiné osoby nebo kvůli tomu, že mě prostě taková epizoda zastihla nepřipravenou. Nepříjemná událost mi nabídne sebeobviňování, protože jsem selhala, a to buď kvůli nepředvídanému nároku na zrakové vnímání, nebo kvůli skutečnosti, že o takové situaci dopředu nevím nebo jsem ji podcenila.
Po přestálém karambolu nebo šoku přijde zklamání, stud, dodatečný stres, znechucení, sebelítost a – blbá nálada. Upřímně – hodně blbá nálada, kdy mám našlápnuto na depresi nebo nespavost, jsem melancholická, úzkostná a prožívám paniku. V hlavě mi jako roj včel bzučí chaotické myšlenky a vzpomínky na přestálou nepříjemnost, které mě okrádají o klid, radost a vnitřní řád. Přestávám vnímat svoje tělo, vypínám smysly, jsem unavená a nic mě netěší, nic mě nemotivuje. Jdu si lehnout, protože nemám žádnou energii, ale fyzický odpočinek nepomáhá, myšlenky víří v mé hlavě ještě intenzivněji. Když si je zakážu, všelijak se vysmívají a dělají naschvály. Když se je pokusím vypnout, samovolně se znovu spustí, někdy zrovna ve chvíli, kdy bych si přála tvrdě spát.
Proč se mi tohle děje?
Už v předchozím článku jsme se dočetli, že nás často provázejí podněty, které sice sotva vědomě vnímáme, ale které zahlušují naši mysl. Mohou to být zvuky, pachy, vnější teplota, ale především to, že se stále dokola zabýváme uplynulými událostmi nebo vykonstruovanými situacemi, které by nás možná mohly v budoucnosti potkat. Dozvěděli jsme se, že máme problém s vnímáním našeho tady a teď, že se neumíme odtrhnout od myšlenkových smyček a raději místo toho vědomě vnímat, co se děje s námi v přítomném okamžiku.
Dobrý a osvědčený recept na zahánění vtíravých myšlenek je činnost, při které nemusíme moc myslet, která je zautomatizovaná, ale vyžaduje nutnou dávku všímavosti k vlastnímu prožívání.
Kdysi byla v domě SONS v Praze posilovna, součástí jejího vybavení byly poměrně jednoduché stroje, které pomáhaly zlepšovat svalovou výbavu. Nevím přesně, jaké názvy tyto mučicí nástroje měly, ale vím zcela jistě, že velice dobře pomáhaly vyplavit z mozku myšlenkový vír. Vzpomínám, že nejužitečnější byl běžecký pás, veslice, rotoped a simulované lyže. Výhoda byla, že kdo chtěl, mohl si přinést vlastní nahrávky a ke cvičení zvolit vyhovující hudbu. Poměrně rychle přešla moje hlava z původního labyrintu myšlenkových uliček a zákoutí na vnímání rytmického pohybu a tělo na hluboké a pravidelné dýchání a zvýšené úsilí. To vše pomohlo vyplavit z mozku, co do vnímání tady a teď nepatřilo.
Posilovna sice už k dispozici není (ale brzy opět bude – pozn. red.), ale podobný způsob změněného vnímání můžeme aplikovat při cíleném běhu (jogging), individuálním tanci, při rychlé chůzi bez doprovodného rozhovoru s trasérem a také při flor aerobicu, který speciálně pro nevidomé připravil tým Pavly Kovaříkové. Nabídka manuálu a doprovodného audiozáznamu proběhla našimi konferencemi i portály. Ti, kteří mají o tento druh pohybu zájem, mohou navštívit stránky Rozhledna.cz, kde jsou základní potřebné informace Zde je odkaz: https://www.rozhledna.info/aerobik/

Vytěsňování nekonečných myšlenkových schémat prý také prospívá úklid domácnosti, kypření půdy na zahradě, štípání dříví a podobné činnosti. Ráda tomu věřím, ale ne každému mohu doporučit. Určitě také prospívá cvičení hudebních skladeb a třeba i deklamování eposů. Každý jsme unikátní osobnost a ne každé osobnosti jsou dány stejné vlohy. Činnost, pro kterou se rozhodujeme, abychom zaplašili chmury, bychom měli ovládat, aniž bychom riskovali úraz, stres nebo beznadějný pocit marnosti. Ne každý, kdo uklízí, uklízí suverénně a s pocitem, že si tuto činnost vychutnává. A ne každý, kdo běhá ranní kolečka kolem hřiště, vynakládá úsilí. Někdo běží maraton a myslí si přitom na svoje věci, což znamená, že se může do myšlenkového labyrintu doběhat bez větších problémů.
Zkoušela jsem po dobu jednoho týdne najít činnost, kterou by měl zvládnout každý ve věku od pěti do pěti set let. Už jste někdy zkusili všímat si, co se děje kolem vás a ve vás při sprchování v koupelně?
Předkládám mapu prožitků, které se mi při sprchování dobře hodily, abych si z hlavy vyhnala omílané téma „co bude, když bude“.

1. Přicházím do koupelny, vnímám ticho a teplo, těším se, že svléknu použité oblečení, přitom je zkoumám hmatem i čichem, abych je následně vhodila do koše na špinavé prádlo.
2. Vstupuji do vany, sleduji, jak se mi tento sportovní výkon daří. Jsem spokojená, že zmizely problémy, které jsem měla a už nemám, prožívám radost.
3. Rukama si kontroluji, že sprchový gel, který mi pěkně voní a je příjemný na kůži, je na svém místě. Pouštím sprchu, reguluji teplotu, aby byla příjemná. Hodně horkou si sprchuji záda, a přímo vidím, jak se mi uvolňují stažené svalíky kolem páteře. Je to příjemné.
4. Uvědomuji si, že pod sprchou nemohu být věčně, vodou se v poslední době šetří, a já uvažuji, že ta šetrnost je vlastně docela dobrá vlastnost prospěšná lidstvu i přírodě, kterou tak fatálně potřebujeme. Prožívám vděčnost a radost, že máme dostatek teplé vody i příjemné kosmetiky, která nás očistí i osvěží.
5. Konečně se pouštím do vlastní hygieny. Nepoužívám houbu ani žínku, mám ráda kontakt se svou kůží, zběžně i zkoumám, jestli někde není něco neobvyklého. Modřiny samozřejmě nezjistím, ale spíš se jedná o nějaké kosmetické nepříjemnosti. Pokud se objeví, rozvažuju, jak je zneškodnit.
6. Odkládám sprchový gel na místo, kde ho příště zas najdu.
7. Opatrně vystoupím z vany, cítím měkkou podložku pod nohama, vůni čistého ručníku a frotýrování, které mám ráda od dětství. Oblékám si župan, omyju vanu a zavěsím sprchu. Slyším, jak ještě odkapává, je to trochu jako když přestává pršet. Odcházím. Přemýšlím, jestli zapnout elektrický žebříček na sušení ručníků, ale nakonec se rozhodnu, že je raději pověsím na balkon. Energie jsou drahé a někdy zbytečné. Sluníčko a vítr sušení zvládnou zdarma.
8. Je mi dobře, jsem čistá, suchá, voňavá a vlídně naložená. A teď něco příjemného na sebe a mohu se pustit do dalšího programu.
Možná někomu tyhle samozřejmosti připadají příliš prostinké a nenáročné, než aby se jimi zabýval. Ale věřte mi – deset minut být sám se sebou a s příjemnými pocity, které zaměstnají vaše smysly, je lepší než tabletka lexaurinu.

-pokračování-
PaedDr. Jaroslava Novotná

#
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Týden vodicích psů 2023

Konec dubna bude letos už podruhé patřit především vodicím psům
Klub držitelů vodicích psů SONS ČR, z. s. opět vyhlašuje „Týden vodicích psů“ – kampaň, při níž chceme více zviditelnit záslužnou práci čtyřnohých pomocníků, ale také problémy, s nimiž se jejich držitelé setkávají.
Mezinárodní den vodicích psů připadá na poslední dubnovou středu, letos to bude 26. 4. Naše akce však začne dřív: v pátek 21. 4. ji zahájí už tradiční soutěž vodicích psů „Cesta ve tmě“, která se tentokrát uskuteční v Boskovicích.

Proč jsme se rozhodli pořádat tuto akci?
Protože napříč běžnou veřejností, a bohužel často i mezi zrakově postiženými, koluje nespočet mýtů, omylů i nesmyslů o práci a životě vodicích psů. Chceme se společně pokusit uvést tyto zkreslené představy na pravou míru.

Kdo se k nám může přidat?
- Oblastní odbočky a celostátní Kluby SONS, TyfloCentra a Tyfloservis
- Další organizace a spolky sdružující zrakově postižené
- Výcvikové školy vodicích psů
- Samotní držitelé vodicích psů, předvychovatelé štěňat i pečovatelé o psí pomocníky ve výslužbě

A jak se konkrétně můžete zapojit?
V době od 21. do 30. dubna je potřeba o našich psech co nejvíce mluvit a psát, jak jinak než v dobrém. Způsobů, jak s veřejností komunikovat, je mnoho a my zde nabízíme pár tipů:
- uspořádejte besedy pro děti či dospělé o životě zrakově postižených a jejich čtyřnohých pomocníků
- připravte setkání držitelů vodicích psů v regionu a poseďte třeba v kavárně, zajděte do divadla či na koncert a dokažte, že vodicí psi se umějí na veřejnosti chovat slušně a bezproblémově
- zorganizujte společnou procházku či výlet s vidícími pejskaři, abyste ukázali, že vodicí pes nemusí celý den jen pracovat a že i on má příležitost k „normálnímu psímu životu“
- mezi držiteli vodicích psů je řada šikovných lidí – uspořádejte třeba výstavku jejich prací, připravte hudební vystoupení apod.
- Všechny aktivity dokumentujte a sdílejte online, prostřednictvím oficiálních či soukromých profilů na sociálních sítích, ideálně vždy s hashtagem #TydenVodicichPsu.
Možností, jak se k Týdnu vodicích psů připojit, je, jak vidíte, bezpočet, a je pouze na vás, kterou z nich si vyberete. Pokud se vám podaří nějakou akci zorganizovat, sdělte to, prosím, KDVP na níže uvedené kontakty, abychom o všech vašich aktivitách mohli dále informovat.
Budeme velice rádi, pokud jakékoliv vámi pořízené záznamy (fotky, videa, audionahrávky…) poskytnete přímo KDVP. A nemusí se jednat jen o uspořádanou akci, uvítáme všechny příspěvky, na nichž budou zachyceni vodicí psi při práci, hrách nebo odpočinku.

Kontaktovat nás můžete na adrese kdvp@sons.cz nebo na Facebooku https://www.facebook.com/vodicipsi. Další informace o akci budou v průběhu dubna zveřejňovány také na stránce www.sons.cz/tydenvodicichpsu.

Vladimír Krajíček

#
Kotva reálného socialismu

Když jste před rokem 1989 bydleli ve „státních“, tj. jiných než podnikových nebo soukromých bytech či nemovitostech, měli jste jako protihodnotu za placení nájemného právo na úpravy nebo větší opravy, a také nárok získat je někdy bezplatně, někdy jen za symbolickou sumu, ovšem jindy i za „plnou pálku“. To záleželo na tom, jak se vrchnost, většinou se jmenovala OPBH neboli Obvodní podnik bytového hospodářství, vyspala. Nebo jak jste byli vstřícní, rozuměj srozumění s nabídkou „všimného“. Chcete-li úplatku. A tyhle podniky – mimochodem z části pražských OPBH se v devadesátkách „transformací a privatizací“ stala Centra v.o.s., dnes jeden z největších developerů v zemi – mají nadále svoje ideové dědice. Byť se jedná i o zcela nový podnikatelský subjekt, který se honosí jen pár lety na trhu. V tom našem případě celými 12 lety!
Fotovoltaika! Kdo neskloňuje tuhle mantru, skoro jako by nebyl. Nebo neměl nárok pobývat mezi těmi, které zajímá i budoucnost planety, ne jenom vlastní prospěch. A tak jsme i my klikli na tehdy nejmasivnější reklamu na internetu, nabídky firmy Schlieger. Letos se honosí již téměř devíti tisíci realizací fotovoltaických elektráren, a tak jsme usoudili, že bude výhodné většinu úspor vložit do takového projektu, byť asi té skutečné návratnosti se my sami nedočkáme. Sice to jednu chvíli vypadalo, že se investice zaplatí za nějakých šest let, jež bych přece jen ještě rád na tomto světě strávil, ale teď jdou ceny energií zas dolů, takže moje vize návratnosti nemalé částky se trochu rozpíjí a vzdaluje. A – naneštěstí – jsme uvěřili i samochvále firmy na webu, byť víme, že i reference se dají tak nějak – no, upravit. Přinejmenším pečlivou selekcí. A také možná tím, že někomu s VIP visačkou firma svoje služby poskytne s VIP bonusem. Například nejen včas podle smlouvy, ale i dříve a s dalšími benefity. Jako třeba včasnou informací o příjezdu party, která bude panely na střechu instalovat, nebo pak dodržením slibované návaznosti montáž-revize-postoupení žádosti dále, tj. k distributorovi dané energie.
Smlouva byla z naší strany podepsána, záloha zaplacena – v tuto chvílí je to vlastně už rok, co šedesát procent ceny zakázky opustilo náš po troškách a dlouho doplňovaný účet a přistálo na účtu budoucího dodavatele. Ten poděkoval, oznámil začátek dalšího kroku – vybavit žádost o dotaci – a zmizel ze scény. Nadlouho. Věděli jsme ale, že reálná šance na zahájení prací je podzim, a když se v průběhu roku z médií valila jedna jobovka za druhou na téma „nestíhají!“, „chybí komponenty“ a tak, byli jsme rádi, když se firma opět ozvala v polovině října s tím, že do týdne proběhne montáž.
Parta tří Ukrajinců, šikovných, tvrdě pracujících „od nevidím do nevidím“ – fakt, všichni měli čelovky, takže ještě v devět večer mohli pracovat – sice makala, ale na jakékoli dotazy odpovídali všichni jen ukrajinsky nebo rusky. Což působí dost nekomfortně ve chvíli, kdy máte zájem dozvědět se, cože to po vás jejich parťák požaduje nebo nač se ptá. Předtím jsem totiž ani neviděl žádný projekt a dotyčnému jsem rozuměl, přes svou někdejší velmi dobrou znalost ruštiny, jen každé páté slovo. Důvodem je také profesní slang, nemluvě o tom, že tenhle parťák po vás chce ještě další rozhodování. Například to, zda nezbytné úpravy kolem elektroměru a na vaší domácí rozvodně má udělat dodavatelská firma na fakturu (dráž, a nejspíš se tím vše protáhne), nebo je může udělat on, za peníze „na ruku“. Prý zkoušky z „jednapadesátky“ má, takže mu odkýváte dalších patnáct a na sklonku třetího dne parta opouští váš dům. Vše vypadá čistě a hotově, ale o fungování víte jen to, že postup – „až to budete zapínat“ – najdete na stránkách firmy a „tady na tom papíře“. Podepíšete převzetí systému (chybí jen jedna, ale o to důležitější komponenta) i seznámení s ním (bohužel jen v ukrajinštině). A tohle ještě nevíte – namísto slibovaných čtrnácti dnů, během kterých se ozvou z úseku revizí a zakázku dokončí, čekáte dva, tři, ve finále skoro sedm týdnů. Firma Schlieger nemá vlastní revizní techniky!
Až po osobní návštěvě firmy se věci pohnou a hned následující víkend technik dorazí. Vám sdělí, že tedy on není zaměstnancem, také že s ním a jemu podobnými trochu „vyjebali“, ale nakonec vše potřebné u sebe má, instalaci včetně připojení baterií dokončí… (až na zprovoznění appky) – a jsou tu Vánoce. Také řada dnů plných slunce a jasu na obloze. Vaše fotovoltaika mohla už dávno přispívat k úsporám nejen vašim, počitatelným, ale i celospolečenským, jak praví megatuny promo textů. Den před koncem roku – do Silvestra bude dokončeno, stojí ve smlouvě – dostanete informaci, že žádost o připojení ze strany ČEZ, po níž teprve můžete výhod systému využívat, byla právě odeslána. Ale nikdo už nemluví o tom, že vaše záruka na práce dodavatele, firmy Schlieger, už běží od chvíle, kdy se s vámi rozloučil revizní technik a dal vám, tentokrát naštěstí v češtině, i návod, jak máte se svým novým zařízením zacházet. Hned poté ho, samozřejmě, vypnul. Prostě jednička na trhu!
Je jasné, že když si koupíte auto, hned s ním začínáte jezdit. Cokoli co lidé vyrobí, smontují, postaví, se může pokazit. Tím spíš, že většina komponent pochází – jak jinak – z Číny. Ale kdybyste auto nechali stát na dvoře a chodili se na něj jen koukat, asi hned nezjistíte, že cosi klepe v motoru, protože kdosi na pásu zapomněl utáhnout šrouby 3 a 5 při některé montážní operaci. S cenou srovnatelnou s novým autem vám ale tohle zařízení leží na střeše a doma ladem, a vy nic jiného, než se na něj chodit dívat, nemůžete. Připočtěte si, že ani po dvaceti pokusech se nepodařilo technikovi rozchodit aplikaci, která vám v budoucnu má hlásit, co se v systému děje. Jako když sednete do letadla, a hned první hlášení pilota cestujícím má poruchy, které se celé posádce nepodaří odstranit ani za půl hodiny ve vzduchu.
Nebudu unavovat dalšími detaily, tu a tam i úsměvnými. Přes reklamační mail s požadavkem na desetiprocentní slevu z ceny jsem právě odeslal plnou částku, na avizovanou dotaci si ale počkáme, protože nárokovat lze až právě po připojení systému do sítě – viz ČEZ a lhůta, kterou má ze zákona (1 měsíc plus event. tři další „v odůvodněných případech“). Přes to všechno jsme na samotný princip získávání energie ze Slunce nezanevřeli. Chtěl bych věřit, že na trhu existují nejen socialistické firmy, resp. jejich ideoví dědicové honosící se titulem „jednička“, ale i takové, pro které je zákazník opravdu tím respektovaným partnerem, nejen snadným zdrojem výdělku. Ale na praktiky firmy Schlieger, i pro jeho agresivní reklamu a nepravdivé údaje v ní, musím upozornit alespoň naše čtenáře.

Václav Senjuk

#
ČNB připomíná výročí měnové odluky

Praha – Vydáním tisícikoruny se speciálním přetiskem, výstavou o měnovém vývoji či řadou konferencí připomene letos Česká národní banka (ČNB) 30. výročí rozdělení Československa a vznik samostatných měn. „Myslím si, že stejně jako byl sametový rozvod, byla sametová i měnová odluka bez jakýchkoli technických problémů, a byl to velký úspěch,“ řekla viceguvernérka ČNB Eva Zamrazilová na tiskové konferenci v polovině ledna. Podle ní je mezi ČNB a Národní bankou Slovenska přínosná spolupráce. Nynější chystané připomínkové akce podle ní mohou pomoci osvětlit i to, jak se na vývoji obou zemí projevuje skutečnost, že Slovensko na rozdíl od Česka přijalo společnou evropskou měnu.
V den 30. výročí měnové odluky, tedy 8. února, vydá ČNB tisícikorunovou bankovku s přetiskem připomínajícím vznik samostatné české měny a ČNB. Přetisk bude na lícní straně bankovky a bude ho tvořit výroční logo ČNB a motiv tisícikorunového bankovkového kolku z roku 1993, kterým se označovaly české bankovky po rozdělení Československa a vzniku dvou samostatných měn. Bankovky bude možné získat na pobočkách ČNB. Přetisk nebude mít vliv na jejich platnost, bude možné je používat k běžným platbám.
Ve stejný den začne v návštěvnickém centru ČNB výstava Rozděleno!, která připomene měnovou odluku. Bude se věnovat nejen vzniku dvou samostatných centrálních bank a měn, ale porovná také měnový vývoj v Česku a na Slovensku.
ČNB plánuje letos také uspořádání konferencí pro veřejnost i pro odborníky. Věnovat se budou například vývoji českého bankovnictví od rozdělení Československa, dopadům finanční krize v roce 2009 na bankovnictví a na jeho regulaci nebo aktuálnímu inflačnímu vývoji.
Samostatné Česko a Slovensko vznikly 1. ledna 1993, současně vznikly i dvě centrální banky. Společná měna fungovala ještě šest týdnů, než se kvůli příliš velkým rozdílům mezi ekonomikami obou nových států přistoupilo k měnové odluce.

#
OSOBNOST: Miroslav Horníček

Miroslav Horníček (10. listopadu 1918 až 15. února 2003)
Herec, spisovatel, dramatik, režisér, výtvarník, glosátor a divadelní teoretik. Tím vším byl Miroslav Horníček, mimořádná osobnost naší kultury. V letošním roce v únoru to bude dvacet let, co opustil pozemská jeviště, a v listopadu budeme vzpomínat půlkulaté výročí jeho narození – 105 let.
K divadlu se dostal na plzeňské reálce, kde chodil do ochotnického spolku a se spolužáky založil Studentský avantgardní kolektiv. Po vystudování byl krátce zaměstnán jako úředník v plzeňské nemocnici. V roce 1941 přijal angažmá v Městském divadle v Plzni, brzy po válce odešel do Prahy. Nejprve hrál v Divadle Větrník, o rok později nastoupil k bratrům Oldřichu a Lubomíru Lipským do Divadla satiry. Poté hrál šest let na scéně Národního divadla. V roce 1955 se stal partnerem Jana Wericha v Divadle ABC (Jiří Voskovec po 2. světové válce emigroval do Spojených států amerických). S Werichem hrál šest let, například ve hrách Těžká Barbora nebo Husaři.

Po Werichově odchodu roku 1961 vytvořil podobnou dvojici s Milošem Kopeckým. Nehráli však spolu dlouho. Už v roce 1962 se stal na dva roky členem Hudebního divadla v Karlíně a záhy i Divadla Semafor, kde účinkoval například ve hře Člověk z půdy. Působil i v Městských divadlech pražských, velmi známé a značně populární byly jeho Hovory přes rampu, kde přímo z divadelní rampy odpovídal na živé dotazy diváků kladené z hlediště a tak neformálně besedoval s publikem.
Hrál také ve filmech. Ztvárnil hlavní role ve filmech Táto, sežeň štěně! a Kam čert nemůže a v televizním seriálu Byli jednou dva písaři, dále několik vedlejších rolí v mnoha dalších filmech, z nichž nejznámější je role Krásného prince ve filmové pohádce Byl jednou jeden král. V roce 1965 si zahrál v komediálním snímku z produkce východoněmecké Defy Bez pasu v cizích postelích. Známé je také jeho působení v roli moderátora filmového zpravodajství z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

V roce 1966 byl zvolen králem Pražského a Plzeňského Majálesu. V roce 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem.

Montreal a Kinoautomat
V roce 1967 se účastnil avantgardního projektu Kinoautomat autorů Radúze Činčery, scenáristy Pavla Juráčka a režisérů Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka na světové výstavě v Montrealu. Horníček působil v roli průvodce filmovým představením, které se v určitých dramatických momentech větvilo. Samo publikum rozhodovalo, jak bude děj pokračovat. Zajímavostí je, že on sám neuměl vůbec anglicky. Text měl foneticky odposlouchaný a naučený. Tehdejší novinka vzbudila značný ohlas a po celou dobu výstavy byla představení beznadějně vyprodaná, jednalo se o první případ tzv. interaktivního filmu na světě.

Hovory H
Po návratu z Montrealu se společně s režisérem Vladimírem Svitáčkem pustili do televizního projektu, který mu přinesl obrovskou popularitu. Scéna byla jednoduchá. Uprostřed publika byl stolek, u kterého seděl nad lahví červeného vína Horníček se svým hostem. Promlouval s takovými osobnostmi, jako byli mj. Jan Werich, Jan Pivec, Jiří Sovák, Július Satinský a Milan Lasica. U nás to byl patrně první pořad v televizi tohoto typu.

Slavný plzeňský rodák byl také známý svými výroky, které nejen pobaví.

„Štěstí je důvěra v lidi.“
„Dny bolesti se podobají lávkám. Nechceš-li, aby chvilková závrať ohrozila tvůj život, dívej se vždycky o několik kroků vpřed.“
„Domov – vždycky to budu opakovat – není prostor, ale proces. Tady se schovávám před deštěm a zimou, tady žiju, tady trávím svůj volný čas, tady se rodí moje rodina, tady ji tvořím léty, trpělivostí a tolerancí a vůbec řadou kladných principů. Domov je bytost.“
„Někdo mlčí, protože neví, a někdo mlčí, protože ví své.“
„V životě by měl člověk jednoho dne spatřit věci jakoby poprvé a vídat je tak stále. Les, řeku, prázdniny, kvetoucí třešně, déšť, hvězdnou oblohu, štěňata, všechno. Jako by poprvé přistupoval k tomu všemu. I k vlastní ženě.“
„Není strašné, když žena, stárnouc, ztratí některé své dívčí návyky. Strašné je, když stárnouc, si tyto návyky zachová.“
„Dvojice – to jsou dva lidé, kterým se daří dobře až večer. Partnerství začíná ráno a trvá celý den. Partnerství řeší všední, banální, nudné, trapné a tísnivé otázky – rozpočet, nákupy, zmatky, únavy, opravy bot či vymalování bytu, ledacos a všechno.“
„Nedorozumění mě trápí víc než neúspěch. Hrozně mě mrzí, když někdo slyší něco jiného, než jsem řekl.“
„Dítě se neptá proto, že by nevědělo a vědět chtělo, dítě se ptá přesto, že ví, ale proto, že chce uvést do běhu mechanismus řeči.“
„Ženství není kdesi nad námi a netáhne nás vzhůru, ženství je v nás. Muž, ve kterém není, může být mužem, ale nemůže být člověkem.“
„Co že je dobré manželství? Když ti dva po deseti, dvaceti,… letech dovedou prožít týden vytrvalého deště v hotelovém pokoji a sedmého dne z něj vyjdou oba živí.“
„Fotografie je chodící oko. Klusající zřítelnice… Buď někdo vidí, co se má fotografovat, anebo nevidí. Když to vidí, tak to uvidí i bez fotoaparátu; tím aparátem to jenom sdělí. To je jako když má někdo myšlenky a píše je. Píše už to, co měl dřív, než vzal pero do ruky. Kdežto někdo může mít v každé ruce pět per, a když nemá myšlenky, tak nemá co sdělovat.“
„Člověk se má učit rozlišovat mezi tím, co poslouchati má a co slyšeti nemusí.“
„Slova „míti se“ neberu hmotně. Někdo se nemá nikdy a někdo pořád. Mít se, to není stav peněženky nebo úspěchů, to je dispozice. Být šťasten – to znamená umět to. Radovat se ze všeho, z každého dne, z každé hodiny. Raduji se. A proto se mám. A pořád. I když někdy, občas, ne. A vždycky jen svou vinou.“
„Smysly můžou slábnout, a slábnou. Ale jeden smysl může léty sílit a růst: smysl pro humor.“
„Čas je pojem relativní a den může mít hodnotu pěti minut anebo šedesáti dvou hodin, což záleží na tom, co v něm prožijeme.“
„Žena, která vidí na muži krásnou látku, odmyslí si toho muže. Muž, který vidí krásnou látku na ženě, odmyslí si tu látku.“
„Člověk vzlétá, aby předstihl zvuk, ale nedovede se zastavit, aby postřehl ticho.“
„Moudrost nepřichází vždy s věkem. Někdy věk přichází sám.“
„Když muž otevře ženě dveře auta, je nové buď auto, nebo žena.“
„K zadržení času je vždycky třeba dvou. Pokud jsou spolu, mají to, co bylo.“
„Blbec se nejlépe utají tím, že moudře mlčí… ovšem ten, který to ví a praktikuje, není vlastně vůbec blbej!“
„Nesplněná přání jsou krásná, protože trvají. Je-li přání splněno, hyne.“
„Nic na světě není pro všechny, všecko je jenom pro někoho a hlavně že pro každého je tu něco.“
„Je těžké být debilem, protože konkurence je veliká.“

Citáty vybral: Lukáš Mucha
Zdroj: www.nasregion.cz

#
SPORT: Čarostřelci a ostrostřelci

Byl pátek 13. ledna a ještě k tomu první den, kdy bylo možné se zapojit do voleb prezidenta České republiky. Přesto již brzy po obědě vyrazila skupinka pěti střelců z Klubu zrakově postižených sportovců ASK Lovosice do dalekého Bohumína, protože až tam sehnala přijatelné ubytování za přijatelnou cenu. (Kdybyste někdo potřeboval krátce přespat na Ostravsku, vězte, že v penzionu Tágo jsme 4 osoby a vodicí pes měli apartmá dohromady jen za 1400 Kč. A není to daleko od nádraží, nebo od restaurací v centru města. Tentokrát jsme mohli večer i odvolit na nedaleké radnici.)
Druhý den se severočeská parta přesunula do Ostravy (mimochodem, kde se dá na hlavním nádraží dobře posnídat). V tamním Tyflocentru měl proběhnout tradiční závod „Novoroční trefa“ v simulované zvukové střelbě. Dlužno připomenout, že od roku 2006 nese též název „Memoriál Jozefa Martina Kikty“ na počest zakladatele závodu, známého nevidomého ladiče, pro něhož byl právě leden roku minulého posledním měsícem v životě.
Avšak technika zpočátku pořadatelky v čele s Petrou Ďurkovou dost potrápila. Na jednom trenažéru se místo naváděcího zvuku flétny vnucoval klavír, jenž ovšem neumožňuje plynulé přechody tónů při míření na terč; brzy po zahájení soutěže začala stávkovat jedna z pistolí, pak pro změnu jeden počítač, pročež se uvažovalo o mimořádném řešení – každý by střílel dvěma zbraněmi u jednoho trenažéru. Ale nakonec první kvalifikační a pohárové soutěže roku 2023 ve střelbě z laserových pistolí a pušky mají své vítěze i poražené.
A kdo byl nejspokojenější? Nevidomá Irena Šourková z Děčína porazila soupeřky jak v pistolové, tak v puškové střelbě; nevidomý Lukáš Fabian z Ústí nad Labem střílel nejlépe ze všech puškou a mezi muži skončil o jediný bod druhý v pistolích. Jako dvojice pak suverénně nasbírali nejvíce bodů do Českomoravských pohárů 2023 (body se přidělují za umístění obdobně jako v závodech Formule 1).
Za Irenou v pistoli zaostaly Martina Policarová ze Zory Praha a Eva Macháčková z Handicapu Zlín, v pušce s jednobodovými odstupy Tereza Přikrylová z Tandemu Brno a Renata Vítová ze Zory Praha. Před Lukáše se v pistoli probojoval Jaroslav Rozsypal z Handicapu Zlín nejlepším výkonem dne (188 bodů na 2 krát 10 ran), o třetí místo se dělili Lukáš Lacina z olomoucké Sigmy a Pavel Klim z Tandemu Brno. V pušce (na 10 ran vestoje) opět o pořadí na prvních místech rozhodovaly jednobodové odstupy, přičemž za druhým Josefem Grunclem ze Zory o třetí příčku dokonce museli bojovat v dodatečném rozstřelu na 3 rány 3 střelci – z nich uspěl Milan Hradil ze Zlína. Opravdu záleželo na koncentraci na každou ránu...

Leč severočeským čarostřelcům a čarostřelkyním střílení s neprůhlednými brýlemi na očích nestačilo. Tyflocentrum Ústí nad Labem jim na následující dny vyjednalo s důstojníky České armády ostrou střelbu na venkovní střelnici na Mariánské skále poblíž centra krajského města. (Jde údajně o nejstarší klubovou střelnici v Evropě, přístupnou i pro veřejnost.)
Místo neprůhledných brýlí byla všem přítomným podána dobře odhlučněná sluchátka na uši. Protože když každý měl možnost vystřelit 25 nábojů z pistole ČZ-75, ráže 9 mm, byl to pořádný rambajs. (Však jsem svého vodicího psa raději poslal s manželkou domů; navíc ani mrazivé počasí by mu nedělalo dobře.)
Voják každého přivedl na 5 metrů před terč v podobě lidské siluety, poradil, jak správně stát a manipulovat se zbraní a hlasitě navigoval. Většina nevidomých a slabozrakých střelců poprvé v životě okusila ohromující zpětný ráz pistole, což ze simulované střelby nezná. (Pokud jste viděli ve filmech střílení, při kterém se hercům ani nezachvěje ruka, jsou to jen filmařské srandičky...)
Další zbraní na odzkoušení byla předválečná československá odstřelovací puška ráže 5,6 mm, která patřívala k nejlepším na světě. ZP střelec byl posazen na židli, opřel si jeden loket o stůl, pušku zapřel do ramene a střílel několik pětiranných sérií. Tentokrát hluk a zpětný ráz už nebyly tak strašné.
Nakonec sami vojáci přišli s nabídkou na zopakování akce na jaře za příznivějšího počasí a dokonce se soutěží, při které si oni zavážou oči...

Vladimír Krajíček

#
ZDRAVÍ: Hypochondrie

Určitě se neučte s tímto stavem žít#
Máte přehnané obavy o vlastní zdraví? Nebo jste dokonce přesvědčeni, že trpíte závažnou chorobou? A to i přesto, že jste byli opakovaně vyšetřeni a ujištěni, že tomu tak není? Pak můžete trpět hypochondrií.
Pacient, který trpí touto poruchou, přehnaně sleduje vlastní fyzický vzhled, hovoří o svém zdravotním stavu a často vyhledává příznaky nemocí na internetu. Strach a úzkost v něm vyvolávají i běžné tělesné pocity a on je přisuzuje chorobě, které se obává. Někdy kvůli tomu lpí na opakování lékařských vyšetření, jindy se naopak lékařům vyhýbá. To vše narušuje jeho schopnost normálně žít, pracovat, prožívat vztahy s ostatními lidmi apod.
Hypochondrie je někdy vrozená, jindy se může rozvinout na podkladě deprese nebo jiné duševní poruchy. Nejčastější příčinou je ale rodinné zázemí, kde je kladen důraz na zdraví, a strach. Vliv může mít také nemoc či úmrtí blízkého člověka, zhroucení důležitého vztahu, i nevyřešený citový konflikt, který si člověk „zatlačil“ do podvědomí. Příčinou mohou být i traumata z dětství, jako je zneužívání nebo zanedbávání. A jindy je to reakce na pocity viny ze skutků, které jsme učinili v minulosti.
Existuje i takzvané psychodynamické vysvětlení. Podle něho jste jako děti mohli žít v blízkosti, řekněme, negativních osob. Jejich hněv a nenávistné myšlenky jste v sobě tehdy potlačovali, ale v dospívání jste je mohli pozměnit a přenést do tělesných stížností. Dnes tak vybízíte ostatní k pozornosti, a případně i k pomoci, kterou pak ale odmítnete jako neúčinnou.
Při diagnostice hypochondrie se nejčastěji využívá dotazník. Zahrnuje až 100 otázek. Příklad? Hledali jste někdy příznaky nemoci u druhých? Požádali jste někdy své blízké, aby se ujistili, že nemají žádné zdravotní potíže? Vyhnuli jste se někdy určitým věcem, místům či osobám ze strachu, že vás postihne nějaká nemoc? Trávíte na internetu hodně času hledáním nemocí? Na každou otázku stačí odpovědět „ano“ nebo „ne“. Čím častěji odpovíte „ano“, tím vážněji vás porucha ovlivňuje. A co je rovněž důležité, hypochondrii by pacient ani jeho rodina neměli přijímat jako stav, se kterým se musí naučit žít. 
A léčba? Někdy postačí pohovor s lékařem, který na základě vyšetření potvrdí, že pacient je zdráv. Jenže člověk trpící hypochondrií tuto informaci nemusí dokázat přijmout, a dále žije v přesvědčení, že mu lékař neříká pravdu, nebo že nemoc neodhalil. Tehdy je vhodné vyhledat psychiatra nebo psychoterapeuta. Ten se zaměří na léčbu příčiny nemoci, a nikoliv jen na její příznaky. Pokud pacient odmítá přijmout skutečnost, že trpí hypochondrií, může mu být terapie vysvětlena jako pomoc při zvládání stresu.

Jiří Petr
Zdroj: cs.medlicker.com, psychiatriepropraxi.cz