Historie

 

Zvláštní příloha Zory 2018 – 100 let

 

Sto let úspěšného snažení a pomalých, leč pozitivních změn

Jako svého druhu bilanci a příspěvek k úvahám o sto letech (ne)kontinuální státnosti v české kotlině jsme se rozhodli ohlédnout se i za – v tomto případě – kontinuálním vývojem činností, které v rámci různých spolků byly konány ve prospěch a ke zlepšování údělu nevidomých a slabozrakých, kteří žijí a pohybují se uvnitř většinové společnosti vidících.

SONS a jeho plusy

Na stránkách ZORY jsme jen za poslední dva, tři roky otiskli řadu článků o lidech často z dávné historie, kteří prokazatelně jako slepí dokázali víc než většina jejich současníků – a proto je historie zaznamenala. Nicméně lze předpokládat, že nevidomých – tehdy slepých – a lidí s nějakou z dnes známých vad vidění byly v průběhu tisíciletí miliony a jejich život, zdá se, byl naplněn spíše útrapami. Dnes – jakkoli nikdo nepopírá fakt, že jakékoli zrakové postižení patří mezi nejvýznamnější handicapy a podstatné omezení pro život – se zrakově postiženým žije nesrovnatelně lépe než ještě třeba i před třiceti, padesáti lety. To však rozhodně není dáno samozřejmým, přirozeným vývojem společnosti. Kdekoli ke zlepšení podmínek k životu nevidomých od narození, ale i těch osleplých v průběhu života došlo, bylo to zásluhou často pro ostatní bezejmenných lidí, kteří se na svém vlastním poli působnosti snažili o změnu. Hrdost jednoho každého člena spolku, který si říká SONS a který se postupně vyvinul z právnických i ideových předchůdců, spočívá právě na tom, že SONS – dnes podle zákona SONS, z. s., – jako největší z organizací, sdružujících osoby se zrakovým postižením, byl po celou dobu svojí existence v čele všech pohybů a snah o zlepšení postavení nevidomých ve společnosti. Po léta jsme svědky přiměřeně úspěšného úsilí SONS o legislativní zakotvení podmínek pro řadu oblastí. Například pro ty, které stanovují nepodkročitelná pravidla pro nově vznikající nebo rekonstruované stavby veřejného zájmu. Zákonné či podzákonné podmínky pro dopravce, jejichž dodržení udělalo z cestování, dříve pro nevidomého přinejmenším dobrodružného, běžnou každodenní rutinu, často bez nutnosti kohokoli žádat o pomoc. Dalším příkladem úspěšného snažení je Knihovna digitálních dokumentů SONS budovaná od roku 1990 a fond zvukových knih budovaný Knihovnou a tiskárnou pro nevidomé K. E. Macana od počátku šedesátých let minulého století.

V časopise ZORA jsme již zveřejnili několik ohlédnutí, a to jednak za prací na odstraňování bariér v režii Metodického centra odstraňování bariér SONS – odstraňování bariér architektonických, ale také bariér při používání peněz a platebních mechanismů. Rovněž jsme zveřejnili stručné shrnutí činnosti knihovny a slepeckého tisku z pera současné vedoucí knihovny v KTN. Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana je dnes náš nejbližší obchodní, ale i jinak přirozený partner. Vedoucí úseku knihovny Mgr. Briana Čechová, Ph.D. téma shrnula skvěle, pro případné zájemce odkazuji na texty v Zoře černotiskové v číslech 9 a 10, v bodových pak 18 a 19.

Odstraňování bariér a jejich výsledky ve veřejném prostoru jsou samozřejmě hodné ocenění. Jeho prosazování je hodno obdivu a nositel – Metodické centrum odstraňování bariér v SONS, z. s., – již dávno patří k respektovaným partnerům pro legislativce, tj. tvůrce zákonů i podzákonných předpisů. Výsledky jeho práce se prosadily do stavebnictví, veřejné dopravy, ale i na ministerstvech – například vnitra – to pro vybavení úřadů nebo dodržování blind-friendly prostředí na webových stránkách úřadů a institucí. Užívání těchto vymožeností je však pro většinu z obce nevidomých spíše pasivní. Život ale vyžaduje i aktivity, z nichž některé jsou pro nevidomého rovněž plné překážek. Není proto s podivem, že dlouhodobě nejlépe hodnocená rubrika Zory je sociálně právní poradna, resp. Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS Praha, již léta vede a tvoří Luboš Zajíc (v posledních měsících spolu s kolegyní Václavou Baudišovou).

Nebylo by spravedlivé v textu, který by měl být zdrojem informací pro individuální propagaci a informování nejen vlastních členů, ale i okolí a partnerů o činnosti SONS, vynechat další, méně viditelné, ale stejně důležité součásti soustrojí největší organizace, která hájí zájmy nejen svých členů, ale v řadě případů i všech ostatních nevidomých a zrakově postižených občanů.

V úvodu Výroční zprávy SONS za rok 2017 se praví: působíme na celém území státu, máme trojí druh oblastních odboček, pět celostátních klubů, několik odborných útvarů a dva pobočné spolky.

Jednou ze stěžejních činností je snaha SONS v oblasti zaměstnávání nevidomých, slabozrakých a jinak zdravotně postižených občanů. Na složité předpisy týkající se vymezování a zřizování chráněných pracovních míst už jsme si zvykli; musíme však znovu a znovu vysvětlovat specifiku zaměstnávání osob se zrakovým postižením, která je docela jiná než např. u osob tělesně postižených. Na této osvětě ve vztahu k úřadům práce po celé republice mají lví podíl Tyflokabinet, sociálněprávní poradna i prezident.

Další z úkolů, jež na sebe vzala SONS, se týká přístupnosti technických prostředků a služeb. Pracovní skupina zřízená Republikovou radou i příslušní pracovníci Tyflokabinetu dosahují pozoruhodných výsledků: SONS se aktivně účastní na práci poradní skupiny Vládního výboru pro zdravotně postižené občany, spolupracuje na základě společného memoranda s oddělením eGovernmentu Ministerstva vnitra, poskytuje poradenské služby subjektům vyvíjejícím aplikace pro státní i nestátní sektor, je vyhledávána a brána vážně dalšími orgány státní správy (např. Ministerstvem financí nebo Ministerstvem kultury a Ministerstvem práce a sociálních věcí). Stát konečně začíná chápat, kdo ví nejlépe, co nevidomí a slabozrací potřebují v oblasti zpřístupnění moderních technologií – jsou to sami nevidomí a slabozrací skrze své odborníky, opět z řad SONS.

Již počátkem tohoto tisíciletí začala SONS zakládat dceřiné společnosti pod převažujícím názvem TyfloCentra. Proces optimalizace vztahů s o. p. s. již přinesl odstranění mnoha třecích ploch v poskytování stejných registrovaných sociálních služeb místní odbočkou SONS a místním TyfloCentrem.

Užitečná partnerská spolupráce SONS a NRZP v několika oblastech měla pozitivní dopad na projednávání osvobození nevidomých a hluchoslepých osob od povinnosti vést elektronickou evidenci tržeb – jedno z dílčích, ale důležitých vítězství nad glajchšaltováním všech zdravotně postižených, bez ohledu na specifika zrakových postižení.

SONS je nenahraditelným subjektem při vyhledávání a kontaktování těžce zrakově postižených občanů včetně osob v akutním stadiu po ztrátě zraku nebo při podpoře zaměstnanosti nevidomých a slabozrakých občanů. Působí ale i při ověřování nových forem pomoci těžce zrakově postiženým občanům včetně popularizace a osvětlování problematiky zrakového postižení jak veřejnosti na straně jedné, tak pracovníkům úřadů, které pomáhat postiženým mají v popisu práce, ale často ani neumějí svoje úřadníky správně informovat o specifikách a nuancích zrakového postižení.

To vše samozřejmě vyžaduje fungující strukturu a akční organizaci, vnitřně strukturovanou, ale zároveň schopnou vzájemné spolupráce jejích složek, což zajišťuje sekretariát a jeho složky. O Zoře nejspíš není třeba se rozepisovat, právní oddělení zmíněno bylo a přetiskovat některé části nebo celé kapitoly „Odpovědí“ nemá smysl – jeho činnost je evidentní.

V této zvláštní příloze Zory si alespoň úryvky připomeneme oslavy 100. výročí existence ZORY v podobě koncertu z děl K. E. Macana či literární soutěže, již jsme v jeho průběhu vyhodnocovali. Ohlédnutí, která přiblížila práci Metodického centra pro odstraňování bariér, vyšla letos v letních měsících v Zoře a nesmíme vynechat ani skvělé shrnutí sta let vývoje slepeckého hnutí, pevně provázaného se slepeckým tiskem a činností knihovny.

Koncert ke 100. výročí Zory a Literární soutěž čtenářů

Ještě v den koncertu, 26. ledna 2017, chodil po chodbě v Krakovské 21 šéf právní poradny Luboš Zajíc a jako v tranzu mumlal „15 lidí. Alespoň patnáct aby jich přišlo! Snad nebude prázdno…!“ Štval mě s tím, ale i v redakci jsme měli podobné pochyby. Nakonec moderátor vítal nekončící zástup návštěvníků, kteří navíc byli tak disciplinovaní, že přesně v 18.30 usedal do sálu jeden z posledních příchozích (po zahájení už přišel jen jeden!) a celkem v sále B. Martinů pro 200 lidí zůstalo volných jen nějakých 50 křesel! V sedm, po zahájení a prvních úspěšných číslech programu, mi konečně spadl ze srdce ne kámen, ale balvan.

Pojďme ale zpět – vrátíme se rovnou o dva měsíce zpátky, někdy do prosince, do půlky listopadu 2016. To už mě šest týdnů tu a tam ze sna budil skoro ohnivý nápis – jen neměl podobu MENE TEKEL Ú PARSIN. Pro ty méně zběhlé ve Starém Zákoně jde o poslední varování králi Belsazarovi – Sčetl jsem, zvážil jsem a rozděluji, rozuměj, ukončuji tvou existenci (volná interpretace autora). Ten nápis v mých nočních můrách byl Koncert ZORA 100. Zvládneme to, dokonce jen ve dvou? Víc použitelných nás v redakci tou dobou nebylo, a byť oba, já i kolegyně Jungwirthová, jsme vidoucí, pořád to vypadalo na solidní průšvih. Termín ale byl dán, i když jsme jen tak tak stihli dotáhnout to, co nezávazně objednala paní šéfredaktorka už dávno v hloubi roku 2016. Až na jeho konci jsem i pochopil, proč ono datum a čtvrtek – ten den slaví podle českého kalendáře jmeniny Zora! Nedalo se nic dělat, posunout termín – jasný nesmysl, takže jde se na to!

První instinkt říkal – co peníze?! A tak jsme šli do adresáře nadací i vzdor vysokému datu! Jak víme, koncem roku už je všechno dávno rozhodnuto na celý ten další, ale třeba se to někde chytí. A tak šly žádosti na možná deset z těch nadací, které měly podobnou cílovou skupinu jako naše oslavy. Pak některé z tradičně spolupracujících firem, ale nakonec jsme se dotázali i vedení SONS a bezpečnostní příslib svalil se zad první balvan: SONS, a jako spolupořadatel Knihovna a tiskárna K. E. Macana, přislíbili redakci financování celé akce. … Mohla se tedy potvrdit objednávka sálu a začít opravdu od podlahy. Program byl prakticky hotový, ale i jeho doladění, za které jest nám poděkovat viceprezidentovi SONS Rudolfu Volejníkovi a našemu právníkovi potažmo moderátorovi významných akcí Luboši Zajícovi. Moje pochybnosti stran monotónnosti výběru autora (pouze a jen K. E. Macan) vyvrátil Rudolf Volejník. Rád přiznávám, že volba byla správná, dramaturgie zůstala sevřená a jakoby s jedním jediným ohniskem – do světa nevidomých. O dojmech z koncertu musí promluvit jiní, to organizátorům nepřísluší.

Soutěž! (Literární soutěž, jejíž podobu i porotu předjednala již předchůdkyně v křesle šéfredaktora Taťána Králová, ale vyhodnocení již bylo na nás…) Zaplať Bůh, i pohanská Štěstěna při nás stála a prakticky všichni porotci se na základním pořadí vzácně shodli. Dokonce i tehdejší ředitelka SONS Věra Hrádecká, která se bránila slovy „já tomu nerozumím, umím posoudit jen líbí-nelíbí!“ se shodla na pořadí textů s Rudolfem Křesťanem, předsedou poroty, a když to zjistila, měla z toho druhé Vánoce.

Třetí a poslední nohou trojnožky, která jak známo zajistí stoprocentně nekývající se podstavec, bylo zajištění servisu kolem příchodu a odchodu návštěvníků, jejich uvedení do sálu, a konec konců i zařídit důstojnou následnou Číši vína. Tady byl dlouho velký, palčivý otazník. Nemůžeme příliš napínat zdroje štědře nabídnuté SONS, leč nikoli bezedné… Naštěstí dva týdny před akcí mě do křesla vtlačila gravitace způsobená jinak půvabným mladým dívčím hlasem: „Tady Zuzana Tornikidis, ředitelka Nadace Agrofert. V Radě jsme se shodli na tom, že vám pro slavnostní koncert poskytneme dar ve výši 50 tisíc korun…“ Ještě něco říkala, ale tomu už jsem nerozuměl, protože to bylo řešení i posledního problému a myšlenky se rozběhly úplně jinam. Naštěstí jsem hovor ukončil již zas při smyslech a rozpočet, který vypadal v tu chvíli už dost beznadějně splasklý, se mohl trochu rozmáchnout.

Václav Senjuk (kráceno a upraveno)

Tak tohle byla část textu, který jsme otiskli měsíc po Koncertu Zora 100, a přidáme ještě – pro připomenutí – jeho program: Karel Emanuel Macan – Klavírní a písňová tvorba a Smyčcový kvartet f moll.

A co o koncertu napsal Jan Budín? „Koncert k výročí Zory připadl na svátek Zory. On to nebyl jen koncert. Na pódiu sálu Martinů pražské AMU se též udělovaly ceny vítězům Literární soutěže právě k 100. narozeninám naší Zory. V budovách pražské AMU, kde se koncert konal, sídlila krajská politická škola a v dnešním sále Martinů měli soudruzi jídelnu. No, někde přece jíst museli, že? Ale onoho čtvrtečního večera se podávala krmě poněkud duchovnějšího rázu. Z díla K. Em. Macana, neboť on to byl, kdo stál u zrodu časopisu Zora, jsme nejprve vyslechli ukázky z jeho klavírní tvorby v podání absolventky Konzervatoře Jana Deyla a dnešní studentky pražské AMU Ráchel Skleničkové. Ukázky z písňové tvorby představila studentka Konzervatoře Jana Deyla, zpěvačka Eva Blažková za klavírního doprovodu prof. Radomíry Šlégrové z téže školy.

Pak hudbu vystřídalo slovo, kterého se ujal předseda poroty Literární soutěže ke stému výročí Zory, fejetonista Rudolf Křesťan. Ocenil vysokou kvalitu soutěžních příspěvků, předal ocenění vítězům a ujistil přítomné, že i ostatní členové poroty hovořili s uznáním o velmi dobré úrovni soutěžních prací.

Závěr večera patřil opět hudbě. V podání špičkového Stamicova kvarteta jsme vyslechli Macanovo nejznámější dílo – smyčcový kvartet f moll. Měl jsem možnost hovořit o koncertu s violistou Stamicova kvarteta Janem Pěruškou, který mi sdělil, že Macanův kvartet pokládají členové souboru za vskutku výborné dílo a že mají v úmyslu skladbu nahrát v rozhlase. Ostatně prý že o koncertu právě v rozhlase hovořil.

Jan Budín (upravený a krácený článek ze Zory č. 2/2017)

Ohlédnutí za historií odstraňování architektonických bariér

Nemožnost nebo neschopnost samostatného a bezpečného pohybu nám často brání se ve společnosti lépe uplatnit. I když chůzi s bílou holí zvládáme, mohou se objevit architektonické, dopravní nebo komunikační bariéry. Samostatný a bezpečný pohyb lze určitě podpořit technickými úpravami prostředí. Pojďme si v krátkosti představit, jakým způsobem se některé z nich za posledních zhruba 30 let uváděly do provozu.

V 80. letech minulého století u nás působil Svaz invalidů. Tady a na úrovni krajů již probíhala výuka samostatné chůze s bílou holí, organizovaly se kurzy pro klienty a školení pro instruktory. Systematické ovšem ještě nebyly. Na konci roku 1988 pověřil svaz Viktora Dudra, Jána Jesenského, Přemysla Donáta a Josefa Cerhu, aby formulovali potřeby zrakově postižených v pražském metru. Tou nejpalčivější bylo zamezit pádům nevidomých osob do kolejiště.

Jejich požadavky byly tehdy dopravním podnikem odmítnuty. Prý komplikované a drahé. Výsledek neuspokojivý, ovšem nikoliv odrazující. Členové týmu přesto zformulovali několik směrů, kam patřily hmatové úpravy, akustické signály, bezpečnost na přechodech pro chodce a zastávkách či úpravy interiérů veřejných budov. Zdůrazněna byla nutnost výuky samostatné chůze s bílou holí. Ján Jesenský vše shrnul v pilotní studii.

Po roce 1989 došlo k zásadním změnám, které vyvolaly v život Českou unii nevidomých a slabozrakých (3. prosince 1989) a Společnost nevidomých a slabozrakých (21. dubna 1990) a (ČUNS. Právě Česká unie položila základy nejen k odstraňování architektonických bariér, nýbrž i k dalším dnešním profesionálním službám. Vzpomeňme výcvik vodicích psů, využívání výpočetní techniky, sociálně právní poradenství, asistentské služby nebo prodejnu Tyflopomůcek.

V oblasti odstraňování bariér vytvořily obě organizace společnou pracovní skupinu. Ta byla doplněna ještě o členy Tyfloservisu, organizační součásti ČUNS. Brzy poté vzniklo rovněž při ČUNS Metodické centrum odstraňování bariér. V roce 1996 se ČUNS a SNS spojily ve Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých (SONS). Metodické centrum při SONS zůstalo a pokračuje v práci. Jeho prvním vedoucím se stal Viktor Dudr.

Metodické centrum navázalo spolupráci s Dopravním podnikem hl. m. Prahy již úspěšněji. Lze říci, že většina opatření, která dnes v metru fungují, byla tehdy úspěšně vyzkoušena. Ukázala se účinná a levná. Ačkoli nedošlo k oficiální dohodě, začala se postupně uvádět do praxe, Nejprve v metru, později v MHD i mimo Prahu.

Samostatnost a bezpečnost pohybu zvláště nevidomých chodců zvyšuje akustická signalizace na přechodech pro chodce. První takové se začaly objevovat od podzimu 1992 v Praze. Česká pojišťovna přispívala z fondu pro zábranu škod a fondu pro zvýšení bezpečnosti silničního provozu ukázalo se, že by to mohl být zajímavý byznys. I proto se opatření postupně šířilo a okolo roku 2000 se na nově budovaných a rekonstruovaných přechodech stalo povinností. Aby bylo po celé ČR jednotné, vyšel k němu technický předpis. Dnes by prakticky všechny křižovatky se semaforem měly mít zvukovou signalizaci.

(ukázka z článku Ohlédnutí za historií odstraňování architektonických bariér z čísla 7, resp. 13 Zory)

Jak se „bořily“ bariéry při užívání peněz

Málokdo z vidících lidí si zřejmě dokáže představit, jak by jako nevidomý poznával mince a bankovky při placení nebo výběru z bankomatu. Podobně jako u architektonických bariér stálo i na počátku příběhu peněz Metodické centrum odstraňování bariér.

Již v roce 1990 oslovilo tehdejší Československou státní banku s požadavkem, aby bankovky a mince byly poslepu snadno rozlišitelné. Dohodnut byl tehdy rozdíl jen pět milimetrů mezi délkou jednotlivých bankovek. Stokoruna, dvousetkoruna a pětisetkoruna jsou na šířku stejné, od tisícikoruny jsou bankovky o šest milimetrů širší. Šířka i délka bankovky se měří speciální šablonkou, která je vybavena rovněž rámečkem pro vlastnoruční podpis.

Lidé nevidomí a s těžkým postižením zraku ovšem potřebují rozlišit také mince. Když v roce 1993 došlo k rozdělení České a Slovenské federativní republiky na dva samostatné státy, začal být reálný i požadavek na rozlišení mincí. Na jaře 1993 kontaktovali Metodické centrum odstraňování bariér a poté jeho pracovníkům nechali nové mince hmatem vyzkoušet. A jak víte, mince jsou při troše cviku snadno poznatelné.

Dnes již každým rokem přibývají i nové mluvicí bankomaty a tímto bezbariérovým systémem se příslušné banky chlubí, určitě právem. Takto systematicky zpracováno to totiž nikde ve světě není. A je to také vizitka pracovníků Metodického centra odstraňování bariér. (Ukázka z článku Jak se „bořily“ bariéry při užívání peněz, Zora 8, resp. 15)

Počátky, vývoj a současnost Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela Macana

Knihovnické služby pro nevidomé čtenáře představují relativně mladou disciplínu, těsně svázanou s dějinami českého slepeckého tisku. Až možnost číst napomohla zrakově postiženým, aby se mohli stát emancipovanými členy společnosti. Jejich postavení bylo dlouho nezáviděníhodné: byli odkázáni na projevy dobročinnosti a pomocnou ruku římskokatolické církve, která pro ně při kostelích a klášterech zřizovala útulky. Města je umisťovala spolu s invalidy a poznamenanými válečnými navrátilci do chudobinců, kde se pak volně sdružovali zpěváci, harmonikáři, flašinetáři a potulní vypravěči.

K první zásadní změně pro obec nevidomých a slabozrakých došlo v roce 1868 s přijetím zákona o právu spolčovacím. Do té doby jim bylo v lepším případě dopřáno toliko základního materiálního zabezpečení, nově vznikající spolky však měly konečně větší možnosti i ambice. Začaly se objevovat jak spolky pečující o nevidomé, tak spolky svépomocné s cílem nevidomých po jejich osamostatnění. Prvním takovým iniciátorem byl Podpůrný spolek samostatných slepců, založený nevidomým ladičem klavírů Antonínem Růžičkou 18. 6. 1902, jehož záměrem bylo pro nevidomé zajišťovat stálou práci, a tak vlastní zdroj příjmů. Tento spolek se však paradoxně netěšil podpoře ze strany slepeckých ústavů, jejichž představení jej vnímali jako konkurenci na pracovním trhu pro své chovance.

Roku 1909 založili Jan Deyl a Antonín Tůma Zemský spolek pro výchovu a zaopatřování slepců v Praze, který rok nato otevřel Deylův ústav pro slepé na Maltézském náměstí v domě U Sedmi čertů.

Ke značnému posílení postavení nevidomých přispěla tragédie první světové války. Moderní zbraně způsobily nečekané množství různých poškození zraku, jimiž muži vracející se z bojišť trpěli. Řada z nich se ovšem nechtěla zcela vzdát svého dosavadního aktivního způsobu života, chtěli vědět, co se děje ve společnosti, přáli si zůstat gramotní. Už koncem 70. let 19. století se do českých zemí dostalo přes německou jazykovou oblast Braillovo slepecké písmo. Do té doby byla u nás při výuce nevidomých používána výlučně reliéfní tiskací latinka, ale po několikaletém váhání Braillův znakový systém zvítězil. Jedním z důsledků oficiálního přijetí Braillova písma slepeckými ústavy v zemích Koruny české bylo zřizování tiskáren a ústavních knihoven. V případě čtyř slepeckých ústavů se podařilo, že význam jejich knihoven překonal zdi instituce samé, část z těchto fondů se stala základem fondu knihovny spolku Český slepecký tisk.

Vznik spolku Český slepecký tisk roku 1918 podnítil Karel Emanuel Macan, jehož úmyslem bylo právě vzdělávání nevidomých, jejich kulturní a společenská obeznámenost. Tomuto jeho snažení předcházel už v roce 1891 nástup do Klarova ústavu slepců v Praze na pozici učitele a nesnadné prosazování potřeby českého slepeckého tisku proti tradiční knize v němčině. Z jeho popudu tak již roku 1915 vznikl při Zemském spolku pro výchovu a opatřování slepců Odbor pro slepecký tisk český, jenž fungování spolku Český slepecký tisk předznamenal, a tak sehrál rovněž důležitou roli v historii Knihovny a tiskárny pro nevidomé.

Osobnost Karla Emanuela Macana

Hudební skladatel, autor první učebnice notopisu pro nevidomé hudebníky (spolu s Aloisem Hrabou), pracovník Klarova ústavu, zakladatel a předseda Svazu slepeckých spolků, zakladatel spolku Český slepecký tisk i Spolku organizovaných českých nevidomých esperantistů, autor almanachu Jitřenka, zakladatel časopisu Zora, inspirátor vzniku Knihovny pro nevidomé – to vše jsou aktivity a zásluhy košaté osobnosti Karla Emanuela Macana (25. 12. 1858 – 6. 2. 1925). Macan na základě vlastní zkušenosti věděl, že k sebevědomí a harmonickému způsobu života nevidomého přispívá jeho vzdělání, rozhled, činorodost, kontakty, v jeho případě dokonce na mezinárodní úrovni. Obrazně i doslova dal nevidomým knihu, časopis a jako vášnivý esperantista také možnost mezinárodní komunikace. Jeho snahy zapadají do období celonárodního vzmachu přelomu 19. a 20. století.

Vynechme nyní vzrušený a na překážky bohatý Macanův život, ostatně o něm si lze přečíst celou knihu, vydanou právě před deseti lety a právě v KTN, a pojďme téměř na konec jeho cesty.

**

Roku 1917 inicioval Macan spolu se svými přáteli založení české slepecké knihovny, která po jeho smrti zaslouženě nesla od roku 1926 jeho jméno. Ještě před tím ovšem stačil otec zakladatel zorganizovat 1. mezinárodní sjezd nevidomých esperantistů v Praze, který se pak každý rok opakoval v místě, kde se konal sjezd vidomých esperantistů. Neúnavný bojovník za emancipaci nevidomých a jejich integraci do společnosti zemřel po 30 letech usilovné práce na tomto poli.

Macanova knihovna

Původní fond knihovny byl rozmnožován hlavně na základě dobrovolného opisování, dlouho však nebylo možné nalézt místo, kde bude shromážděn, aby tady mohl být čtenářům k dispozici. Tak byly knihy po nějaký čas uloženy v obecním domě v Bartolomějské 14, brzy se zase stěhovaly do ulice Škrétovy 21. K otevření vskutku první veřejné slepecké knihovny u nás, která byla z úcty ke svému iniciátorovi nazvána Macanovou, tak došlo konečně 28. 1. 1926 v Libni a čítala na 2 500 svazků.

Postupným rozvojem činností ve spolku Český slepecký tisk došlo ke splynutí funkcí vedoucího slepecké knihovny a šéfredaktora časopisu Zora. Kdo stál v čele redakční rady, vedl také knihovnu, což platilo po celou dobu existence spolku. Po Macanově odchodu převzal tuto roli jeho redakční spolupracovník Rudolf Freszl, který v ní setrval až do roku 1939. Důsledně apolitický Freszl se v napjaté předválečné atmosféře raději vyhýbal ve své redakční práci politickým tématům i dění ve společnosti, což řadě kolegů nevyhovovalo, zato fond knihovny se utěšeně rozrůstal: roku 1936 knihy české, slovenské, německé a v esperantu tvořilo 3 624 svazků, z toho bylo 1 500 notopisů. Významnou dobovou událostí se ukázalo uspořádání mezinárodní výstavy slepeckého tisku v Praze 2, v pavilonu Jednoty výtvarných umělců, ve dnech 8. – 31. května 1935. Této naprosto ojedinělé a široce pojaté akce se svými expozicemi zúčastnilo 43 institucí z 23 států.

Ani během druhé světové války se práce v tiskárně a knihovně nezastavily. Nacističtí okupanti přirozeně neměli nejmenší zájem na vzdělanosti českého národa, knihovně i redakci Zory se však teď už pod vedením Ferdinanda Wildmanna podařilo tímto údobím projít bez znatelných ztrát. Paradoxně nejhorší ranou pro spolek bylo osvobozenecké bombardování Prahy, kdy při leteckém útoku dne 25. března 1945 byla na velikonoční neděli zničena budova Slepecké domoviny ve Vysočanech a v ní uložená Macanova knihovna. Z 5 000 svazků slepeckých knih bylo zcela zničeno na 2 000 svazků, dílo mnoha usilovných rukou. Wildmannovou zásluhou se však záhy podařilo pro tiskárnu a knihovnu získat náhradní útočiště od pražského primátora Václava Vacka v centru města v Krakovské 21, kam se přestěhoval také Podpůrný spolek samostatných slepců se svými dílnami.

Poválečný politický vývoj v čele s komunistickou stranou znamenal konec spolkové činnosti. Český slepecký tisk byl dán pod národní správu a včleněn do Ústřední jednoty invalidů, tehdy jednotné organizace všech zdravotně postižených. V době likvidace měl spolek už dvě knihovny – Macanovu literární a Ježkovu hudební – knihy i noty se čtenářům půjčovaly zdarma, zasílány byly mimopražským poštou, pražští členové si je vyzvedávali osobně. Došlo rovněž k oddělení redakce Zory a knihovny, a to jak personálně, tak organizačně. Místo šéfredaktora Zory přijal Zdeněk Šarbach, Ferdinand Wildmann se stal ředitelem knihovny, která od roku 1951 nesla název Slepecká knihovna a tiskárna K. E. Macana.

Slepecká knihovna a tiskárna K. E. Macana

Jakožto sazeč a tiskař s dlouholetou praxí Ferdinand Wildmann své práci rozuměl a dokázal za deset let ve funkci (1950 – 1960) zmodernizovat zastaralé technické zařízení, získat nové tiskařské vybavení. V 50. letech knihovna pokračovala v práci svého zakladatele, přepisovaly a tiskly se tady knihy a časopisy v Braillově písmu a poskytovaly se nevidomým čtenářům, Zora se v dílnách už jen tiskla. Wildmannovi se podařilo dům v Krakovské uhájit pro specifické potřeby zrakově postižených oproti snahám Svazu uměle handicapované sdružovat bez ohledu na jejich potřeby a postižení. Zařízení bylo tehdy výrazně slepeckým pracovištěm s převahou zrakově postižených pracovníků, kteří působili v bezpečném prostředí.

Pro období řízení Miloslava Filipce (1960 – 1974) byly důležité dvě události. První představovalo zavedení nové techniky tisku na poloautomatech Grafopress, který pro účely slepeckého tisku upravily Adamovské strojírny. Produkce tiskovin se tím značně urychlila. Mezi změny nejvýznamnější pak patří zahájení činnosti studia zvukové knihy. Zvukové knihy se staly zásadním nositelem obratu v životech zrakově postižených. První z nich byly natočeny v Brně v bytě dr. Josefa Smýkala v letech 1958 – 1959, který s myšlenkou načítání knih na magnetofonové pásky přišel. O prospěšnosti celého projektu však bylo třeba přesvědčit také ředitele Wildmana, tak se stalo, že první studio zvukové knihy zahájilo v Praze svoji činnost až v roce 1962 pod novým vedením knihovny. Zasloužili se o to zejména pracovníci Pavel Les a Miroslav Tošovský.

Najednou tu byla vedle bodového tisku další forma komunikace se čtenářem, měnícím se v posluchače, další nástroj pro jeho vzdělávání i naplňování volného času. Uživatelé si na „mluvící“ knihy brzy tak zvykli, že začal klesat zájem o bodový tisk, jehož vydávání je přirozeně třeba neustále velmi podporovat výběrem zajímavých titulů, aby nebyla ohrožena čtenářská gramotnost nevidomých. Nejprve se nahrávky pořizovaly na magnetofonové pásky, následný přechod na magnetofonové kazety ovšem pro nevidomé přinesl značné zvýšení komfortu v sebeobsluze, která byla u pásek velmi náročná. Knihy byly namlouvány profesionály v oboru – herci a rozhlasovými redaktory, jejichž hlasy se pro uživatele brzy staly vítanými společníky. Mnozí z nich pro knihovnu pracovali či dosud pracují celá desetiletí, na práci první generace načitatelů leckdy navázali i další rodinní příslušníci, a tak se čtenáři mohou zaposlouchat do své oblíbené knihy v podání Richarda Honzoviče nebo jeho dcery Renaty Volfové, Hedy Čechové či jejího syna Vladimíra Čecha a snachy Milady Čechové. Stovky titulů pro ně už interpretovali Jan Hyhlík, Helga Čočková, Hana Benešová, František Dočkal, Hana Rychetníková a mnozí další. V době, kdy se stávalo, že byli někteří umělci za své postoje trestáni zákazem účinkování v divadle, filmu i televizi, znamenala pro ně práce ve zvukovém studiu důležité místo k uplatnění talentu i vítaný výdělek.

Pro Slepeckou knihovnu a tiskárnu představovalo zavedení výroby zvukových knih velký zlom: vedle zvukového studia vznikla také potřeba postprodukčního pracoviště, ke změně došlo i v poskytování služeb. Bylo třeba, aby nevidomí pracovníci mohli množit hotové záznamy na kazety. Vzhledem k velikosti paměti kazet byly tituly na větším množství nosičů, jeden titul na deseti kazetách rozhodně nebyl výjimkou. Čtyři kopie jednoho titulu se vždy připravovaly pro oddělení osobních výpůjček, dalších pět pro potřeby zásilkové služby.

Jinak nevýrazný ředitel Vojtěch Omasta (1975 – 1980) získal pro KTN nové prostory v ulici Ve Smečkách 15, což byl velký úspěch. V roce 1978 byl dokončen převod sazby bodového písma ze zinku na nový způsob do umělé hmoty durofol, zahájen tisk černotisku na ofsetovém stroji Romayor a černotisková Zora začala vycházet ve velkém typu písma v nové grafické úpravě s fotografiemi. Důležité bylo rovněž vybudování kopírovací linky na kazety, zavedení snášecího a falcovacího stroje a především vlastní výroby reliéfních obrázků, zejména do učebnic pro nevidomé. Nato byla zhotovena novou technologií vakuového tvarování první mapa. Také Macanem proklamovaná myšlenka zakládání pobočkových knihoven při velkých veřejných knihovnách nebo v místech větší koncentrace nevidomých nacházela v druhé polovině 70. let stále větší ohlas: k Ostravě a Brnu přibyly pobočky v Ústí nad Labem, Plzni, Českých Budějovicích, Hradci Králové a dalších městech, zájem o českou bodovou i zvukovou knihu se objevil také v Bratislavě a Trnavě.

Politické uvolnění na počátku 80. let se projevilo i ve fungování Slepecké knihovny a tiskárny. V roce 1981 byl do jejího čela jmenován Miroslav Sojka (1981 – 1994), roku 1985 bylo do provozu uvedeno zařízení pro zhotovování kopií zvětšených textů, převážně pro slabozraké učitele hudby, v následujícím roce byl vyroben první nástěnný kalendář a v roce 1988 začala výroba reliéfních obrázků v kombinaci s barevným tiskem. Zástupce ředitele Josef Doksanský pokračoval ve své osvětové činnosti – díky jeho snahám se načítáním zvukových knih zabývali opravdu známí pražští herci, stál u zrodu České unie nevidomých a slabozrakých a také vstoupil v zájmu nevidomých do vrcholné politiky. V době, kdy působil ve Federálním shromáždění (1990 – 1992), došlo ke změně názvu instituce. Zřizovací listina, podepsaná v roce 1991 ministrem kultury Milanem Uhdem, uvádí její dodnes platný název Knihovna a tiskárna pro nevidomé Karla Emanuela Macana.

Knihovna a tiskárna pro nevidomé Karla Emanuela Macana

Dne 1. 1. 1991 se nyní již Knihovna a tiskárna pro nevidomé Karla Emanuela Macana (KTN) stala rozpočtovou organizací MK ČR a nato 1. 1. 1993 příspěvkovou organizací MK ČR, která byla pro své poslání začleněna do oddělení tisku, knižní a audiovizuální kultury. Současně získala KTN i právní subjektivitu s vlastním rozhodováním a samostatným postavením vůči podobným zařízením pro nevidomé a slabozraké v zahraničí, stala se jejich rovnocenným a plnoprávným partnerem.

V roce 1995 byl na místo ředitele jmenován bývalý vedoucí výroby a doposud zastupující ředitel Bohdan Roule, který v čele instituce stojí do současnosti. Jeho zásluhou už v době vedení úseku výroby byla výměna většiny strojního vybavení, modernizace s důrazem na přechod z ručního sázení na sázení řízené počítačem. Po jmenování začal Roule zdokonalovat rovněž práci na dalších úsecích: změny doznala organizační struktura podniku, jeho vybavenost i poskytování služeb.

KTN je dnes jednou ze tří knihoven v ČR, jejichž zřizovatelem je přímo Ministerstvo kultury ČR. Jejím úkolem je výroba a poskytování zvukových a hmatových dokumentů všem registrovaným nevidomým a slabozrakým uživatelům, a to nejen v rámci České republiky. Celá instituce sídlí poblíž Václavského náměstí v Praze na dvou adresách: v Krakovské 23, příhodně vedle sídla SONS (Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých), se nachází oddělení osobních výpůjček, ostatní pracoviště – expedice knihovny (rozvážkové a zásilkové služby, spravování digitální knihovny, katalogizace), úsek výrobní, zvukový, ekonomický, včetně vedení – jsou umístěny v ulici Ve Smečkách 15.

Ve fondu knihovny se nacházejí dokumenty v Braillově písmu, zvukové záznamy a další druhy dokumentů. V hmatovém písmu jde o beletrii a populárně naučnou literaturu, hudebniny, odbornou literaturu, periodika a tituly v esperantu. Podle výroční zprávy za rok 2017 měli ke dni 31. 12. 2017 čtenáři k dispozici 2 513 bodových knih, 3 252 hudebnin, 472 titulů odborné literatury, 60 publikací v esperantu a 14 titulů periodik. V digitalizované textové podobě to bylo 928 knih. Fond zvukové knihovny je tvořen populárně naučnou literaturou, odbornou literaturou a beletrií, zvukovými záznamy na kazetách a ve formátech CD a MP3. Ke konci roku 2017 si mohli uživatelé vybírat z 6 021 titulů na kazetách, 3 028 na CD a 5 338 na MP3. KTN je ze zákona příjemcem povinného výtisku, vztahujícím se na veškeré publikace v bodovém písmu vydané na území ČR.

Znalost Braillova bodového písma a dovednost je používat je součástí gramotnosti nevidomého čtenáře, proto je nutné ji maximálně podporovat, aby v době moderních technologií nesmírně cenná a vítaná možnost poslechu načteného textu nezbavila handicapovaného uživatele soběstačnosti. Výroba publikací, dokumentů a výrobků tištěných Braillovým písmem se realizuje v provozu tiskárny KTN. Vedle knižní produkce v počtu kolem 50-60 titulů ročně (beletrie, učebnice, hudebniny, dětská literatura, poezie, křížovky, kalendáře) se zde tisknou také časopisy. KTN připravuje tři vlastní periodika – Literární pohledy, Záškoláka a Křesťanskou orientaci a pro externí zadavatele vyrábí časopis Zora se všemi jejími přílohami a dva časopisy v jazyku esperanto, Ligilo a Auroro. Společnými silami pracovníků tiskárny a knihovny každý rok vzniká nástěnný, stolní a kapesní kalendář i další publikace, jejichž text je doplněn reliéfní grafikou. Někdy je dílo tištěno Braillovým písmem a reliéfními obrázky v kombinaci se zvětšeným černým tiskem, určeným pro slabozraké a ty, kteří s nevidomým čtenářem pracují. Takové publikace jsou nesmírně náročné na přípravu, organizaci výroby, přesnost a kvalitu zpracování. Díla tohoto druhu se chystají řadu měsíců, a to s vysokým podílem výtvarné a pak ruční práce při samotné výrobě. Na zdárném výsledku každého díla se podílejí pracovníci přepisu, korektoři, tiskaři, knihaři. Nelze pominout ani pracovníky údržby, kteří se mimo jiné starají o spolehlivý chod strojů, na nichž výrobky vznikají.

Některé publikace bývají opatřeny reliéfními, hmatovými obrázky. Každý takový obrázek je originálním produktem, ruční prací zkušeného výtvarníka. Reliéfní obrázek, respektive matrice pro následné lisování, je výsledkem kvalitní grafické práce, schopnosti tvořit reliéf. Po zhotovení takové matrice se obrázek tvaruje na vakuovém lisu za vysokých teplot, po vylisování a ochlazení se ořeže na čistý formát, perforuje, vloží na příslušné místo ručně snášené publikace a dokompletuje spirálovou vazbou.

Obliba mluveného slova narůstá, a to zdaleka nejen mezi nevidomými, na což dnes již myslí běžná distribuce, kde není vzácností, když s knižním titulem vychází zároveň i jeho zvuková podoba. Zvlášť v případech, kdy nevidomý přišel o zrak v pozdním věku, bývá pro něho čtení Braillova písma obtížné, z toho důvodu jsou v KTN vyráběny časopisy v obou provedeních, hmatovém i zvukovém. V katalogu knihovny je možné rovněž vyhledat načtené lékopisy běžně předepisovaných medikamentů. K výrobě zvukových záznamů tady slouží tři zvuková studia, sedm stanovišť postprodukce a pracoviště přepisu na CD, kde se po načtení každý záznam čistí, stříhá, člení do kapitol a ladí se jeho hlasová stopa. Při vkládání číslování, které představuje pro orientaci a obsluhu nevidomého posluchače praktickou pomůcku, technici myslí na to, aby do záznamu mužského načitatele vložili ženským hlasem namluvené číslo stopy a naopak. Ve finále se záznam převede do formátu MP3. Na stejném pracovišti se provádějí také převody starších, analogových zvukových záznamů z magnetofonových kazet na MP3. Na pracovišti přepisu se vypalují tři kopie na CD nosiče pro oddělení osobních výpůjček a donáškovou službu a čtyři pro zásilkovou službu. Nabídku nosičů z distribuční sítě ročně pro své uživatele KTN obohatí načtením asi 160 dalších titulů.

Služby pro čtenáře knihovny, jichž je přes 5400, jsou zabezpečeny formou osobních výpůjček, zásilek pro celou ČR i do zahraničí a pro imobilní obyvatele Prahy funguje také jednou měsíčně rozvoz četby a nahrávek přímo do místa bydliště. Půjčování všech materiálů jakoukoliv formou je bezplatné. Početnou skupinu uživatelů tvoří zrakově postižení hudebníci, pro něž KTN hudebniny v Braillově slepeckém notopisu vydává i přepisuje na základě jejich individuálních požadavků. V oddělení osobních výpůjček jsou pro zájemce zhotovovány také zvětšené xerokopie přinesených materiálů, prodává se zde slepecký papír, bodové knihy i hudebniny, křížovky či kalendáře, jejichž cena představuje jen malé procento z výrobních nákladů. Časopisy mají svůj okruh abonentů, kteří v případě Literárních pohledů a Křesťanské orientace platí předplatné. Záškolák, jenž je určen dětem na podporu jejich gramotnosti, procvičování pravopisu a schopnosti písemně komunikovat, je rozesílán zdarma zcela.

Roku 2009 bylo zahájeno fungování Digitální internetové knihovny Wiking Biblio, později pouze Digitální internetová knihovna Biblio, která uživateli KTN, jenž vedle přihlášky, potvrzení od očního lékaře či kopie ZTP/P dodá také prohlášení s ověřeným podpisem, umožňuje MP3 soubory a digitalizované texty z katalogu knihovny přímo poslouchat či stahovat, ovšem výhradně pro jeho vlastní potřebu. Registrovaným uživatelem může být vedle fyzické osoby také osoba právnická, tzn. knihovna, která má tak možnost jednotlivé tituly objednávat, kupovat a stahovat pro své čtenáře, kteří splňují stejné podmínky jako čtenáři KTN. Katalogizační záznam na webu má jednoduchou, ale informačně dostačující podobu: obsahuje název dokumentu, jméno autora, anotaci a žánrové zařazení, ISBN, nakladatelství, rok, místo a pořadí vydání, u zvukových dokumentů jméno načitatele, délku nahrávky a počet nosičů. Uživatelé kladou důraz hlavně na přehlednost, přílišné množství informací pro ně může být matoucí. Navíc původní dokument tady figuruje pouze na začátku procesu, dále už se pracuje jen s jeho hmatovou či zvukovou verzí.

Metodicky KTN řídí specializovaná oddělení knihoven, které poskytují své služby stejně handicapovaným čtenářům. Jde především o těchto šest knihoven v ČR: Knihovna města Hradce Králové, Severočeská vědecká knihovna Ústí nad Labem, Knihovna Jiřího Mahena v Brně, Knihovna města Ostravy, Šmidigerova knihovna Strakonice a Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje. Tyto knihovny mají ke čtenářům v jednotlivých regionech blíže a přitom je jim zdarma k dispozici veškerá produkce KTN. Podstatně větší je však síť knihoven, které si fond od KTN nakupují: jde o 64 knihoven, z nichž některé mají přístup k celé produkci KTN na základě paušální platby, jež se odvíjí od počtu obyvatel, služby pro ostatní knihovny jsou naplňovány na základě objednávek konkrétních titulů. Od zmíněné šestice poboček je zároveň odlišuje širší okruh uživatelů: mohou poskytovat zvukové záznamy nejen zrakově postiženým občanům, ale zdravotně postiženým vůbec. Metodicky zaměstnanci knihovny působí také na různých knihovnických seminářích (např. pravidelné semináře Zvukové knihy v Třebíči), kde informují o vydavatelském plánu a nových technických detailech digitální knihovny. V červenci 2018 byl pro uživatele KTN zahájen provoz další služby – systém pro zpřístupnění denního tisku zdravotně postiženým s názvem CAMELOT.

…

Historie KTN je spojena s historií Odboru pro český slepecký tisk (1915) při Deylově ústavu pro slepé, později samostatného spolku Český slepecký tisk (1918), který ji v době své existence všestranně podporoval. První tisky v bodovém písmu ale vznikly na půdě Klarova ústavu pro slepé. S příchodem učitele Karla Emanuela Macana se tady ovšem začalo bojovat o víc než jen o knihu pro nevidomé, nýbrž o českou knihu vůbec. V roce 1916 se Macanovi podařilo vydat v češtině almanach Jitřenka, rok nato začal pravidelně vycházet časopis Zora. Nárůst slepeckého tisku vyvolal potřebu knihovny (1917), která se posléze proměnila v knihovnu veřejnou (1926), díky kontinuálnímu úsilí otce zakladatele a jeho následovníků sídlící poblíž Václavského náměstí v Praze dodnes. Zvláštní význam a potřebnost instituce potvrzuje skutečnost, že je od roku 1993 příspěvkovou organizaci MK ČR. Knihovna a tiskárna pro nevidomé Karla Emanuela Macana představuje organizaci se specifickým zaměřením i okruhem čtenářů, v porovnání s ostatními veřejnými knihovnami jsou tak její úkoly a nástroje k jejich naplnění leckdy odlišné, cíl mají však společný – informovaného a spokojeného uživatele.

Závěrem

Není problém najít na kterékoli organizaci nedostatek. Není ale ani od věci připomenout si také pozitiva, která ji charakterizují. A těch je v případě SONS, z. s., dost a dost. Na kterékoli z nich je možné být pyšný i osobně, jako jeden ze členů spolku, který vytváří moderní dějiny slepeckého hnutí v Českých zemích a na Moravě.

Redakce Zory

Podpis dohody o vstupu SONS do NRZP

 

Oslavy 25. výročí založení SONS

 

Vznik SONS v dokumentech a osobních vzpomínkách - miniseriál - 4. díl - závěrečný

 

Vznik SONS v dokumentech a osobních vzpomínkách - miniseriál - 3. díl

 

Vznik SONS v dokumentech a osobních vzpomínkách - miniseriál - 2. díl

 

Vznik SONS v dokumentech a osobních vzpomínkách - miniseriál - 1. díl

 

Zobrazena stránka 1 z 1 (celkem 6 záznamů)
Jít na stránku: 1