Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš

Publikováno 24.09.2015 12:11 Odbočka Olomouc


Obrázek
Přišel čas odjezdu a místní rozhlas oznámil desetiminutové zpoždění. Nad sdělením každý mávl rukou. To
není ještě žádná kalamita. Pak už bylo slyšet přijíždějící soupravu, kterou se
naše skupinka měla dopravit do Pardubic.
Po nalezení míst, což v dané chvíli nebylo zrovna jednoduché, se účastníci
usadili a hurá k cíli. Cesta probíhala skvěle a to až do stanice Česká Třebová.
Tam po nějaké chvíli čekání nás naše dráhy překvapily zprávičkou, že budeme
mít 35 minut zpoždění, neboť nákladní vlak strhl trolejové vedení. Každý si
povzdechl a za okamžik už doba zpoždění byla navýšena na 55 minut. Prostě
jasná věc, že další vlaky nemůžeme stihnout. I přes fakt, že se musel najít jiný
přípoj, spoléhalo se na ochotu průvodčích, kteří zatelefonovali, aby v další
přestupní stanici na nás počkali.
Doba čekání v Pardubicích se využila na občerstvení a mohlo se pokračovat
do Staré Paky. Ostatní přestupy proběhly v poklusu. Poslední lokálka nás i s
dalšími cestujícími přivezla konečně do Vrchlabí. Pravda o dvě hodiny později,
než se očekávalo, ale město nás přivítalo pěkným počasím a po ujití krátké cesty
i nádherným prostředím penzionu Beruška a jeho majitelkou paní Petrovickou.
Po krátkém seznámení se s prostorami a vybalením potřebných věcí naše
kroky mířily na autobusové nádraží, odkud skupinku autobus odvážel do
Jilemnice. I zde atmosféra měla podobný ráz. Počasí pěkné a ve vzduchu byla
cítit historie. Nejprve jsme navštívili radniční věž s unikátními opakovacími
hodinami. Ani točité schodiště nemohlo zabránit výstupu. Náhoda tomu chtěla,
že jsme se nahoře potkali s dcerou bývalého zvoníka, který hodiny udržoval léta
v chodu. Poté, co jsme se opět octli na pevné zemi, se vyrazilo k zámku, který je
propojen s infocentrem. Odměnou za návštěvu nám byla kratší prohlídka
komnat knížete Haracha. Po ní přišlo překvapení v podobě mechanického betlému. Ten nám pustila paní pracovnice a také o něm poinformovala. Betlém
má 102 roků a nacházejí se v něm i netradiční figurky. Po výkladu nádherná
památka ožila. Zazněly zvuky zvonu, troubení ponocného, kukání kukačky a
také několika koled. To vše provázel pohyb figurek. S utichnutím betlému jsme
se rozloučili s pracovnicí a pak prohlíželi další zajímavé exponáty na zámku.
Zpoždění vlaků zapříčinilo, že jsme se všude nedostali, přesto nám bylo
umožněno vidět a též si osahat např. historickou hasičskou stříkačku. Venku pak
nás svým zurčením zdravila kašna. Plní dojmů jsme opouštěli zámecký park,
abychom přišli do Zvědavé uličky.
Proč Zvědavé? V této uličce v minulosti bydleli různí řemeslníci a jejich
chaloupky mají malá okýnka a nacházejí se nízko, proto obyvatelé mohli
zvědavě vyhlížet a sledovat, co se kde děje. Tyto domečky si zachovaly svůj
historický ráz a v jednom z nich dnes nalezla místo restaurace. Dříve stavení
sloužilo jako statek, také má název Šaldův statek. Zmíněná restaurace nám
poskytla občerstvení a sílu pro návrat do Vrchlabí.
Večer se všichni sešli v jídelně penzionu, kde probíhal družný hovor a
nebylo zapomenuto i na Marušky, jimž jsme popřáli k jejich svátku.
Druhý den po snídani, již si každý připravil ze svých zásob, se v jídelně
shromáždila zavazadla, abychom si je odpoledne vyzvedli, neboť by nám při
dalším programu překážela. A program měl vskutku bohatý obsah.
Cesta kolem zámku nás přivedla k muzeu Krkonošského národního parku.
Tam již čekala sympatická dvojice lidí. Klára a Dan Bílek. Po krátkém sdělení,
co můžeme očekávat, jsme byli rozdělení do dvou skupinek a každá šla plnit to,
o čem hlásá nadpis článku, tedy dotýkat se. V parku totiž probíhá zážitkový
program Tma přede mnou, aneb dotkněte se Krkonoš. Má lidem přiblížit, jak lze různými jinými smysly vnímat prostředí a věci kolem.
Díky těmto dvěma lidem jsme se seznámili s různými typy hornin, sami na
sobě zjistili, jaký máme cit v nohou, což nám zprostředkovala nášlapná stezka,
již tvořily různé povrchy. Písek, kameny, šišky, seno atd. Dalším zajímavým
úkolem se stalo porovnávání tří druhů různých odrůd jablek. Nejprve tvar a pak
též chuť. Sluch si každý mohl pocvičit při chůzi k určenému zvuku, jehož
zdrojem bylo pískání na vábničku některého ze zvířat. V provazovém bludišti
jsme potrénovali paměť. Na provázcích visely malé pytlíčky, jejichž obsah se
skrýval a jen hmatem měl každý poznat a zapamatovat si, co nalezl.
Po splnění všech smyslových disciplín nás Klára zavedla mezi zvířata, o něž
se starají, protože díky svému poranění by v přírodě nemohla žít. Poznali jsme
lišku Sušenku. Své jméno získala právě proto, že si na sušenkách ráda pochutná.
V jiných klecích zase hlasitě signalizovali svou přítomnost krkavci. Krom toho
jsme obešli i výry, kunu a sovu pálenou s puštíkem. Závěr patřil prohlídce bylinek. Protože nás opět tlačil čas, museli jsme se rozloučit a po krátké
návštěvě infocentra naše kroky směřovaly na oběd a zpět do penzionu pro
zavazadla. Poděkovali jsme paní majitelce za milé prostředí a srdečný přístup.
Pak už nezbylo, než dojít na nádraží.
Vše jednou končí, tedy i putování po Vrchlabí a Jilemnici. I cesta zpět
probíhala v duchu zpoždění, ale ani to neubralo naší skupině na nadšení a na
spokojenosti s celou akcí. Ještě dnes, kdy už každý pobývá ve svém domově,
jsme si jisti, že se do těchto míst rádi zase někdy vrátíme.

Iva a Alois Macourkovi

Obrázky

Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš
Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš
Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš
Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš
Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš
Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš
Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš
Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš
Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš
Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš Vrchlabí, aneb Dotkněte se Krkonoš